Emoce, které nechci

5. srpna 2018 v 23:47 | Hjůbí
Ještě než jsem dnes kolem šesté usnula, braly mě neskutečně temné pocity. Zlost k mému Kamarádovi, závist mé kamarádce. Tak moc jsem se za tyhle pocity styděla, že jsem se raději pokusila usnout. Před chvílí jsem se probudila, je mi lépe, ale přesto v sobě mám pachuť zlosti a závisti. Dvou emocí, které tak moc na tomhle světě odsuzuju.

 

Už zase řeším lásku

28. července 2018 v 1:04 | Hjůbí
Četla jsem komiksovou autobiografii Sex není zadarmo od Chestera Browna. Vypravěč zavrhne "klasickou", monogamní a především majetnickou lásku a začne platit za sex ženám, kterým není ničím zavázán a zrovna tak ony jemu. Přátel máme také hodně, žádnému nebráníme budovat jiná přátelství a jiné vztahy, tak proč to děláme svým partnerům? Až do 12. století se lidé brali, aby zplodili děti a byli jim zázemím. Nebrali se z lásky - v manželství si na sebe prostě nějak museli zvyknout. Až od 12. století se začalo věřit, že se lidé mají mít rádi.

Chtěla jsem to probrat se svým Kamarádem, který je k lásce skeptický. Myslela jsem si, že se ztotožní s názorem autora, ale on se na jeho stranu nepřidal. Odbyl mě nějakou poznámkou jako "dřív ani nebyly rozvody" (přesně si nepamatuji, co mi řekl), a přestože neobhajoval "majetnickou lásku", nesouhlasil ani s tou "racionální".

Já o tom dál přemýšlím a říkám si, jak je zbytečné hledat lásku nebo ji předstírat, žárlit, podezírat toho druhého atd. Nebývalo lepší, když se dva lidi prostě vzali a museli se respektovat? Ano, říkám si to, protože v mých vztazích s partnery chybělo už jen to nejzákladnější - respekt k druhé, rovnoprávné lidské bytosti. Přečetla jsem si knihu Sex není zadarmo v té nejvíc bolestivé chvíli - když jsem zrovna přestala věřit na lásku.

A pak přemítám o Kamarádovi a o tom, proč se mnou pořád chce chodit na kafe a proč, když nemůže, píše, "moc rád bych šel" a proč si se mnou každou noc píše a proč se vlastně chce scházet, když z toho nemá žádné benefity... A vtom mi něco došlo...

Začal snad on věřit na lásku?

V Praze s těmi neurotiky nezůstanu

10. července 2018 v 17:51 | Hjůbí
Jsem na sebe pyšná, kolik jsem toho zvládla. Ve 12 letech jsem si našla dva nové kroužky a sama si to došla zařídit, stejně jako v 17 autoškolu. Nebo jsem od čtrnácti dělala rozhovory a psala články, které se dostaly do novin. Přestože jsem byla neskutečně posraná jít se někoho na něco zeptat. Vypadalo to, že to nikdy nedokážu...
Vždycky jsem si myslela, že kdyby mi někdo pomáhal, kdyby mi někdo stál za zadkem, tak by mi šlo vše snáz a já bych mu za tu podporu byla neskonale vděčná. Ale opravdu je to tak?
 


Po rozchodu člověk potřebuje utěšit od partnera nejvíc

10. července 2018 v 1:41 | Hjůbí
"Nechci žádnýho blbýho chlapa, chci být sama," říkala jsem zatvrzele ještě v květnu. "Jsem v pohodě."
"To jenom říkáš. Nejsi v pohodě," říkal on a já mu to týden co týden vyvracela.
Bylo to už půl roku od rozchodu a nikdy jsem se necítila líp. Svobodná, nezávislá, soběstačná, šťastná.

Potom mi do života na měsíc a půl zasáhne jeden vůl, stihne mi zlomit srdce, a rázem je ze mě zase ta stará známá hromádka neštěstí. Nepříjemná, ubulená, bez svého pověstného entuziasmu a bez úsměvu. Zase přišly ty pocity studu za to, že si nestačím sama. Že mi chybí vřelé slovo a objetí. Jsem sama, a místo abych toho využila, jsem nešťastná. Kvůli chlapovi. No fuj.

Naštěstí mi Kamarád dal opět pocítit slzy smíchu, když mi vyprávěl, jak se málem zadusil gumovým medvídkem. Zase mi dodal pocit, že někoho zajímám. Objal mě, hladil nezištně po zádech a neříkal to své "potřebuješ pořádnýho chlapa" jako celý půlrok předtím, což jsem mu vždycky parodovala s kyselým výrazem a očima vsloup. Těď šeptal "Potřebuješ lásku. Někoho, kdo tě bude milovat." a mně to přišlo pravdivý víc než kdy dřív, kývala jsem mu do ramene a pípla: "Jo."

Zajímavý, že po rozchodu člověk potřebuje obejmout a utěšit od partnera nejvíc. Zrovna ve chvíli, kdy ho ztratil.

Neutuchající smutek

5. července 2018 v 0:16 | Hjůbí
Nevím, proč jsem tak zlomená. Už několik dní jsem opravdu smutná. Tuhle večer jsem před usnutím začala plakat, a nešlo to zastavit ani pořádně spustit, abych dostála katarzi. Se slzami pod víčky jsem nakonec po dvou neosvobozujících vlnách pláče usnula.

Jsem permanentně smutná, nemám náladu odpovídat na četu vtípky jako vždycky a usmát se mě stojí obrovské úsilí.

Říkám si, jestli je to pořád ještě tím rozchodem. Možná ano, protože ten člověk dál tasí do otevřené rány, protože mi napíše, ale potom neodepisuje. To já jsem měla být na koni. To já jsem ho chtěla ještě dodatečně přinutit se do mě zamilovat, abych mu potom mohla roztít srdce. A mezitím švihá nožem on a z mého srdce si chce udělat guláš.

Další věc jsou prázdniny. Jak já je nenávidím. Nic není jisté, na dovolenou není s kým, na brigádu není kam. Ne, to bych lhala. Drží mi místo tam, co loni, ale já tam nechci. Místo toho se pokouším o práci v oboru, kde si hrajou na strašné gurmány, co se týče nových zaměstnanců.

Tolik nejistot sakra. Vztahy naprd, práce naprd, škola naprd. Zjistila jsem, že změnili státnicové okruhy, takže vypracované otázky od minulých ročníků jsou k prdu. Měla bych je tedy začít zpracovávat, měla bych začít psát diplomku. A chtěla jsem dopsat tu svou divadelní hru, ale ta je v tuhle chvíli, chudinka, na nejspodnější příčce priorit...

Ač jsem doma, kde jsem chtěla být, cítím se osamělá. Na všechno se cítím být sama. To je ta správná definice. Na celý tenhle boj jsem sama.