Už v tom zase lítám

20. září 2017 v 19:48 | Hjůbí
Už zase to dělám. Sedím v kavárně a doufám, že mě někdo objeví.

Měly jsme s kamarádkou krátké posezení s panem Báječným. Šel ještě na jednu akci. Stejně jsem plánovala, že si potom ještě půjdu někam sednout. Sama, s knížkou a lattéčkem. A mobilem. Nebylo by zrovna sexy, kdyby mě uviděl ve výloze kavárny bušící do mobilu. Musím mít neustále knížku v ruce. V druhé latté. Sedět jako socha. Ne - jako modelka při fotografování.

Chtěla jsem jít do podniku pana Perfektního. Chtít za jeden den potkat oba - není to zhýralost? Nakonec jsem si vytipovala trasu pana B. z jeho akce. Co je? Jen pomáhám osudu. Navíc mám knížku a alibi - chtěla jsem si v klidu posedět, popřemýšlet, sebereflexe je v dnešní době důležitá, rozumíš. Mimochodem - když jsem nahlédla do kavárny pana Perfektního, nikdo tam nebyl. Přišel by ještě? Proč to riskovat? No, ale aspoň má svojí kavárnu. Na rozdíl od pana B., který by nejradši dřepěl doma. Ještě že má kamarády, kteří ho občas vytáhnou do města.

Už v tom zase jedu... Brm brrrrm.
 

Můj srdcový seniorklub

10. dubna 2017 v 19:53 | Hjůbí
Můj jednašedesátiletý kamarád mi řekl, že kdyby neměl svůj věk, tak se na mě už dávno vrhne, jak moc ho svrbí ruce.
Jediný, komu se můžu svěřit, je moje třiašedesátiletá kamarádka. Jako jediná mi v tomhle rozumí.
Když jsem v autobuse vzala reklamní leták, protože se mi hrozně líbil, napsala mi: "Neprokradeš... a nepožádáš manžela bližního svého." Ano, ví o mém panu Báječném.

"On byl Tvoje platonická láska? Jako je pro mě pan Báječný?" zeptala jsem se.
"Nebyl platonická. My jsme spolu spali," odpověděla.
Byl ženatý a měl fakt divnou manželku.

Její život je jedno tajemství za druhým, které mi postupně odkrývá.
A v tom se podobá tomu mému.

Jsem trochu přiopilá, mám milion restů, ale tím spíš mám chuť psát na blog. Měly jsme mít s touhle kámoškou dneska sraz, ale odvolala to. A já jsem teď na své starosti se svým seniorklubem sama.

Freud by se nedivil

4. dubna 2017 v 17:47 | Hjůbí
Zdál se mi sen o tom, jak jsem potkala pana Báječného. Věděla jsem, že je to on, i když tak vůbec nevypadal.
"Jsi to ty?" promluvila jsem na něj.
"Proč bych to neměl být já?" odpověděl otázkou, kterou položil z posledních sil, jako by mu zbýval poslední týden života.
Jak diplomaticky říct, že vypadá vyhuble, sešle, staře?
Jak dlouho jsem byla pryč? Jak dlouho jsme se neviděli? Kdy stihnul tak moc zestárnout?
"Vždyť jsem pořád stejný," zabil veškeré mé úvahy.

O chvíli později, v dalším snu, jsem ho potkala znovu. Tentokrát ve standardní podobě. Běžela jsem ho obejmout se slzami v očích. Divil se, jako by se nic z toho předtím nestalo.

Freud by asi tušil, co měl ten sen za význam. Nejspíš by si dal do souvislosti mou novou stážopráci, která mi brání vídat ve středu pana Bájo. Mám sice záminku mu zavolat a podělit se s ním o tuto radostnou novinu, na druhou stranu tato novina vylučuje, abych mu mohla osobně sdělovat třeba i neradostné zprávy z Martinina světa.

Mám stáž v oboru, ve kterém jsem si vždycky přála pracovat.
Nemám už čas na bakalářku, úkoly do školy, státnice, učení na přijímačky... A hlavně čas vídat pana Báječného, který mě vždycky nakopl, abych přežila další měsíc.

...
 


Nové období?

15. března 2017 v 22:02 | Hjůbí
Něco se děje. Netuším co, protože takhle jsem se buď hodně dlouho, nebo vůbec nikdy necítila.

A taky se mi buď nikdy, nebo hooooodně dlouho nestalo, abych se probudila vinou šoku ve snu. Zalapala jsem po dechu a otevřela oči. Bušilo mi srdce, jako by mělo vyskočit. Chvíli mi trvalo se uklidnit. Přitom to ani nebyla vyloženě noční můra. Zdálo se mi, jak se mi někdo vysmívá, protože si myslím, že po smrti nic není. "Po smrti následuje nový život, který nikdy neskončí," řekl mi ten druhý a v ten moment jsem se vyděšeně probudila.

Že se bojíme smrti, není nic nového. Ale jestli se bojím života... I Don't Wanna Live Forever, jak zpívají Tylor Swift a Zayn.


Toxic friends

2. prosince 2016 v 23:14 | Hjůbí
Znáte ten citát, který říká, že v nouzi poznáš přítele? Není to pravda. Svět mě nepřestává překvapovat.

V lednu jsem rozsekla vztah, který mě hodně ničil. Často jsem to rozebírala s přáteli, kteří to na mně viděli a připomínali mi, ať s tím něco dělám. Samozřejmě jsem měla svou hlavu, každopádně jsem jim byla vděčná, že jsou ochotni mě pořád poslouchat. Uvědomila jsem si, že mám skvělé kamarády, kteří mě vyslechli, byli ke mně upřímní a měli mě rádi, i když mi nebylo nejlépe.

Našla jsem si Dejva. Je to skvělý kluk, charakterní člověk, je na mě hodný, má mě rád. A ukázalo se, že když jsem konečně šťastná, rozdělili se mí přátelé na dvě skupiny. Na skupinu těch, kteří mi to přejí, a těch, kteří mi závidí. Teprve teď proběhla ta pravá čistka přátel. Závistivá kamarádka se se mnou sice baví a já se musím bavit s ní, ale chová se sarkasticky, píše mi bez oslovení a přestala používat smajlíky. Krom toho píše, jen když něco potřebuje.

Nezačala jsem se já chovat jinak v souvislosti s novým vztahem? Nemyslím si. Věnuji se svým přátelům, píšu si s nimi, scházím se s nimi a snažím se na ně nezapomínat.

Závist. Tak nechutná lidská vlastnost...