Týden sama se sebou

2. září 2018 v 12:18 | Hjůbí
Červenec jsem běhala po pohovorech, abych našla půl úvazek v oboru, což se ukázalo jako nereálné, když hledáte jinde než v Praze. Celý červenec jsem seděla doma na zadku, užírala se, že vypadám jako flákač, a nervózně čekala, kdy zavolají a jaký bude verdikt. Ve výsledku jsem se mohla na všechno vykašlat, protože mě nevzali nikam. Šla jsem proto na obyčejnou brigádu, kde jsem byla už loni a zařekla se, že tam už nikdy nepůjdu.

A protože jsem loni po té brigádě byla víc vymačkaná než citrón, vůbec jsem si přes prázdniny neodpočinula ani jsem neměla žádné hezké zážitky, řekla jsem si, že letos pojedu na dovolenou. Původně to mělo být moře s kamarádkou, ale ta nakonec měla jet s rodiči, tak jsem s ní nepočítala - a ona s sebou krom rodičů vzala i jinou kámošku.

A tak jsem se rozhodla odjet sama.

 

Svateb je prý málo, ale není to spíš naopak?

24. srpna 2018 v 23:34 | Hjůbí
Vyskočila mi notifikace z youtube - nějaké svatební video. Podívala jsem se na něj a doporučená videa mě odkázala k dalším svatebním akcím. Napadlo mě, že svateb je vcelku dost. Jasně, říká se, že jich je čím dál míň, ale stále ještě to není jedna ročně. :-) Všichni ti ženichové a nevěsty našli někoho, s kým se cítí natolik fajn, že jsou ochotni s ním sdílet celý život. To mi přijde jako pozitivní fakt.

Konečně mi došla jedna věc. Ať už je definice lásky, zamilovanosti, zsa zsa zsu nebo jakéhokoli dalšího filozofického pojmu jakákoli (a hledala jsem ji dlouho), jedno mají společné - člověk se s tím druhým cítí hezky. Ten druhý ho nabíjí pozitivní energií.

Je to tak jednoduché, a já na to nemohla přijít! Řešila jsem pojmy jako láska, zamilovanost, vášeň, přitom záleží jen na tom, co tě činí šťastnou. Doopravdy šťastnou - bez přemáhání.

Tolikrát jsem se ve svých vztazích přemáhala a představovala si, jak život s tím druhým holt nějak přežiju, vždyť lepší vztah už nenajdu. Myslela jsem si, že všechny vztahy jsou takové. Že všichni své vztahy a svá manželství "nějak přežívají". Je kolem toho přece tolik vtipů! A kdo nevydrží, ten se rozvede.

Jenomže jsem si uvědomila, že i já jsem potkala dokonce dva lidi, se kterými bych vydržela žít věčně (bohužel s nimi nemohu mít vztah). Jejich přítomnost jsem neustále vyhledávala, protože mi s nimi bylo nebesky - jako nikdy předtím (a nikdy potom). Styděla jsem se, že je tolik pronásleduju, nevěděla jsem, kolik je už moc a kolik je tak akorát. Najdu někdy nějaký vztah, abych se s tím druhým cítila jako s panem Báječným nebo kdysi s panem Perfektním? Neděje se to jen ve snech? Nebo jen jednostranně?!

Ve svých vztazích jsem se snažila překonávat všechny problémy i sebe. Byla jsem nešťastná a myslela jsem si, že to je štěstí! Nevěděla jsem, co znamená být šťastná. Ale teď to vím. Cítit se s tím druhým dobře, chtít ho kdoví proč vidět a chtít ho vidět co nejvíc, těšit se na něj, protože život s ním je mnohem hezčí než život bez něj...

Zatím jsem nikoho takového nepotkala, ale dokud ho nepotkám, tak budu raději sama. Hlavně ať už se nikdy nemusím překonávat a mylně si u toho myslet, že "jsem přece šťastná".

Emoce, které nechci

5. srpna 2018 v 23:47 | Hjůbí
Ještě než jsem dnes kolem šesté usnula, braly mě neskutečně temné pocity. Zlost k mému Kamarádovi, závist mé kamarádce. Tak moc jsem se za tyhle pocity styděla, že jsem se raději pokusila usnout. Před chvílí jsem se probudila, je mi lépe, ale přesto v sobě mám pachuť zlosti a závisti. Dvou emocí, které tak moc na tomhle světě odsuzuju.

 


Už zase řeším lásku

28. července 2018 v 1:04 | Hjůbí
Četla jsem komiksovou autobiografii Sex není zadarmo od Chestera Browna. Vypravěč zavrhne "klasickou", monogamní a především majetnickou lásku a začne platit za sex ženám, kterým není ničím zavázán a zrovna tak ony jemu. Přátel máme také hodně, žádnému nebráníme budovat jiná přátelství a jiné vztahy, tak proč to děláme svým partnerům? Až do 12. století se lidé brali, aby zplodili děti a byli jim zázemím. Nebrali se z lásky - v manželství si na sebe prostě nějak museli zvyknout. Až od 12. století se začalo věřit, že se lidé mají mít rádi.

Chtěla jsem to probrat se svým Kamarádem, který je k lásce skeptický. Myslela jsem si, že se ztotožní s názorem autora, ale on se na jeho stranu nepřidal. Odbyl mě nějakou poznámkou jako "dřív ani nebyly rozvody" (přesně si nepamatuji, co mi řekl), a přestože neobhajoval "majetnickou lásku", nesouhlasil ani s tou "racionální".

Já o tom dál přemýšlím a říkám si, jak je zbytečné hledat lásku nebo ji předstírat, žárlit, podezírat toho druhého atd. Nebývalo lepší, když se dva lidi prostě vzali a museli se respektovat? Ano, říkám si to, protože v mých vztazích s partnery chybělo už jen to nejzákladnější - respekt k druhé, rovnoprávné lidské bytosti. Přečetla jsem si knihu Sex není zadarmo v té nejvíc bolestivé chvíli - když jsem zrovna přestala věřit na lásku.

A pak přemítám o Kamarádovi a o tom, proč se mnou pořád chce chodit na kafe a proč, když nemůže, píše, "moc rád bych šel" a proč si se mnou každou noc píše a proč se vlastně chce scházet, když z toho nemá žádné benefity... A vtom mi něco došlo...

Začal snad on věřit na lásku?

V Praze s těmi neurotiky nezůstanu

10. července 2018 v 17:51 | Hjůbí
Jsem na sebe pyšná, kolik jsem toho zvládla. Ve 12 letech jsem si našla dva nové kroužky a sama si to došla zařídit, stejně jako v 17 autoškolu. Nebo jsem od čtrnácti dělala rozhovory a psala články, které se dostaly do novin. Přestože jsem byla neskutečně posraná jít se někoho na něco zeptat. Vypadalo to, že to nikdy nedokážu...
Vždycky jsem si myslela, že kdyby mi někdo pomáhal, kdyby mi někdo stál za zadkem, tak by mi šlo vše snáz a já bych mu za tu podporu byla neskonale vděčná. Ale opravdu je to tak?