Další zklamání? No výborně!

12. června 2018 v 20:24 | Hjůbí
Už zase se mi ten život nějak divně sere. Zase se mi vrací pocity marnosti života, kdy si říkám, že bych o nic nepřišla, kdybych dnes umřela. Je to akorát přemáhání se. Ve vztazích, ve škole. V práci čekají nejlepší výkon, pokud mě vůbec někdy někam vezmou. Nesnáším Prahu, a představa, že tady budu žít, mě ničí. No a co, že tady už mám nějaké známé. Doma mám nejlepší kamarádku, svoje dávné lásky, přátele, kterým záleží na tom, abych byla šťastná. Nekritizujou mě. A když jo, tak si to tolik neberu, protože jsem doma a cítím se v pohodě. Když mě někdo seřve, tak se oklepu. V Praze ne. Řve pořád někdo. Nikde tolik nevynikne stereotyp čecháčků jako tady. Pořád je někdo nepříjemný, na ulici zakopáváš o ostatní lidi, šlapeš do hoven nebo do děr. Davu se vyhneš, jen když vkročíš do silnice.

Často se mi chce zvracet a necítím se dobře. Je to z nového vztahu, který jsem rozjela obrovskou rychlostí, a najednou se divím, že bleju jak z centrifugy. Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem vztah, ale přišlo mi, že jsem potkala skvělého muže. Co to je za oxymoron? Ani pan Báječný není dokonalý. Ale cítím, že si mě váží. Tady v tomhle vztahu mám pocit, že jsem plná chyb, nesplňuju jeho představy a jestli je v něčem splňuju, tak brzo nebudu. To je vztah, co? První měsíc zamilovanosti. Takže takhle vypadá zamilovanost? Ahaaaa. Tak to jste mě mohli ušetřit. Další zklamání? No výborně. Jenomže moje cílevědomost bude i nadále doufat, že se všechno vyvine v lepší zítřky. Že přežiju tyhle prvotní nedorozumění a pak zažiju ohňostroje. Ovšemže ano.
 

Smutná nálada

10. dubna 2018 v 0:53 | Hjůbí
Dopoledne jsem se prodírala virtuálním archivem Národní knihovny a hledala jsem časopis, který se shodou blbých okolností jmenuje jako ona, ta jeho. Střídaly se ve mně pocity vzteku a smutku. Nechtěla jsem ho vůbec vidět, chtěla jsem se na něj už napořád vykašlat, zapomenout na něj, vytěsnit ho ze života. Přestal jsi mě bavit, nazdar. Běž ty i s tou svojí do...

Myslela jsem si, že chlapi jsou totální dřeva, kteří bouchají šampaňské, když poznají, že ženská dýchá, natož aby dokázali zanalyzovat její pocity. Ale on na mně poznal, že jsem smutná (respektive "dneska jsi nějaká divná"). A tím jeho urážlivým stylem - aby si zachoval tvář drsňáka - se mě snažil rozpovídat. A potom dokonce neohrabaně rozveselit. Řekl mi Martinko. Zvedla jsem oči a usmála se na něj. Drsňák se vylekal.

Byla to taková ta propast, kdy nemáte vhodné téma ke konverzaci. V hlavě vám běhá plno starostí a plno kravin, ale nic z toho se nehodí do pléna. Chvíli jsme řešili diplomku, bylo moc milý, že to se mnou chtěl řešit. Ale pro mě je milá úplně jakákoli pozornost. Vím, že si o mě dělal starosti. V takovémhle stavu jsem ještě nikdy nepřišla.

Byla jsem smutná, protože vím, že táta není šťastný (ve slabé chvilce téhle podobné nálady jsem se před tátou rozbrečela). A on taky není šťastný (být spolu ještě chvíli, taky se asi rozbrečím). Vím, že ani jednomu neumím pomoct, a tím spíš jsem nešťastná sama. Možná si ani nechtějí nechat pomoct. Možná to nejde. Je to touhle dobou, nebo starostma dospělých?

Tohle na mě padlo - což mám na mysli pokaždé. Jo! Takovýhle věci, co jiní ani neřeší. Ale dnes se k tomu přidal ještě jeden pocit, ten nejsobečtější. Vím, že on je dokonalý chlap, kterého bych chtěla domů, kterého bych snesla, který by snesl mě. Jako jeden z mála. Je hodný, neskutečně vtipný, empatický. Dneska mi to zase dokázal. O to víc bolí, že ho nemůžu mít.

Nedokážu být s každým. Otravovalo by mě být jen tak s někým. Sama jsem šťastná. Ale pak vždycky (haha, to zní, jako by se mi to stávalo každý den) poznám někoho, s kým bych uměla být ještě šťastnější. Klasicky ale z nějakého důvodu nemůžeme být spolu.

Chtěla bych někoho, s kým se budeme tolerovat, povídat si o kravinách, rozumět si v tom a smát se. Asi potřebuju někoho znát hodně dlouho, abych se dokázala otevřit a ukázala i tu úplně poslední matrjošku.

Vím, že to bude zase dobrý. Budu si užívat, že mám tak skvělého člověka ve svém životě. Budu šťastná. Jen dneska na mě nějak padla beznaděj.

Smích přejde, dobrá nálada taky

7. března 2018 v 0:39 | Hjůbí
Pořád si opakuju, že jsem šťastná.
Včera jsem měla dobrou náladu, usínala jsem s dobrou náladou, ráno jsem vstala s dobrou náladou, vtipkovala jsem u snídaně s našima. Dělalo mi radost, když se zasmáli nějakému mému vtípku. Odpoledne jsem žila ze vzpomínky na dobrou náladu ráno. Večer jsem zase vtipkovala. Už jsem nebyla tak rozesmátá, ale přesto jsem se cítila v takovém milém, přátelském rozpoložení. Depka mi pokorně ležela u nohou.

Včera jsem si říkala - jak dlouho tohle vydrží? Jak dlouho může MNĚ dobrá nálada vydržet? Co když takhle mi vydrží třeba rok? Třeba celý život. Třeba je to tak. Špatné časy pominuly, je vhodná doba začít - s úsměvem, s elánem, s poloplnou sklenicí.

A pak přijde naprostá hovadina, drobnost, která všechno pokazí a odpálí mě zpátky do temnot. Mám chuť pálit mosty, mám chuť se na všechno vykašlat, mám chuť se vším skoncovat. Dost dřiny, už to stačilo, další už být nemusí.

Tyhle večerní depky jsou pěkně naprd, protože lidi, o které bych se chtěla opřít, už spí. A je jich čím dál míň. A není to tím, že bych měla vysoké požadavky na přátele; moje požadavky jsou pořád stejné. Jen lidé mě nepřestávají překvapovat. A když se v takovémhle stavu mysli zamyslím, přijdu na to, že opravdu jen málo lidí to se mnou myslí upřímně. KAŽDÝ MYSLÍ NA SEBE. Tohle bych si měla vytetovat z druhé strany očních víček a začít se tím TAKY řídit.

A říkám si, jestli je to melancholií, hormony, slabou dávkou antidepresiv, nebo jsem prostě jen náladová hysterka, která se neumí ovládat... Nebo všechno dohromady? Hmmm, tak to nám dává podtrženo sečteno pěknou, smrtelnou kombinaci.
 


Postvalentýnské procitnutí

15. února 2018 v 12:40 | Hjůbí
Přestává mě bavit zamilovávat se do nedostupných mužů. Ženatí, paranoidní, nedospělí, nadržení. Unavuje mě to.

To, co jsem včera napsala, beru zpět. Na chvíli mě zachvátily hormony. Jo, jasně, je to skvělý člověk. Ale když skvělý člověk prohlásí, že nechce, aby ho s tebou někdo uviděl, má cenu se vnucovat? Už dávno nemá.

To, jak jsem se kdysi snažila.
Jak jsem bojovala.
Nikdy to nemělo cenu.
Akorát jsem si vždycky ublížila.

A ještě horší pocit, než že se vnucuju někomu, koho mám ráda, je pokazit si dokonalé přátelství.
Byla jsem s ním, protože mi jako jeden z mála dával pocit, že ho neotravuju. A teď nejspíš otravuju už i jeho.

Mám se naučit žít bez přátel?
Moje poslední kamarádka odjela na hory a já to tu mezitím všechno zbabrala.

Valentýn - předstírej, že nemiluješ

15. února 2018 v 0:04 | Hjůbí
"Víš, co nechápu? Jak ses do mě mohla zamilovat."

Vtipkuješ, že máš Alzheimera, přitom si o mně pamatuješ pět let staré detaily.
Ocenil jsi moji práci navíc a byl vděčný, jako mi ještě nikdo v životě nebyl.
Je s tebou neskutečná legrace. Mile se směješ (když si na to vzpomenu, musím se usmát).
Neřešíš kraviny. Neurážíš se. Nejsi namyšlený. Rozdal by ses, přitom nic neočekáváš na oplátku.
Něžně se mě dotýkáš a měkce a hřejivě líbáš na rozloučenou.
Nikdy bys mi neublížil a nikdy mě nezneužil. Teď už jsem si tím jistá. Mrzí mě, že jsem pochybovala.

"Cooo? Jak jsi na to přišel? Já do tebe nejsem zamilovaná!"