Duben 2010

"Počkej, to vypadá jako pětka, přepiš to!" Klidně, posluš si, ale ne na můj obličej!

30. dubna 2010 v 22:56 | Hjůbí
Co vám budu povídat, dnes bylo poslední zvonění. Na to, že se maturanti měli krotit, abychom nechytili potenci díky/kvůli DĚTSKÉ NEMOCI příušnicím, tak se teda moc nekrotili.

vyspala ses do růžova?
Šla jsem do školy za deset minut sedm, oni číhali před hlavním vchodem a jak byli nečinní, už už se na mě vrhali. Kroutila jsem očima, jako by mi to snad mělo pomoci vypařit se, a ze zoufalství a v naději jsem se otočila dozadu, jestli za mnou někdo nejde. Hm, nešel. Takže mě zkasírovali a já utekla vhodem pro kolaře. Nejen, že jsem unikla zbylým dvoum třídám, ale i školníkovi, který je na nekolaře, kteří chodí vchodem pro kolaře, háklivý.
Víte co? Měla jsem pocit, že jsem ty lidi, co dneska vybírali, vůbec nikdy neviděla. Jak dlouho vlastně na tuhle školu chodím? Čtyři roky? Tak to už se ničemu nedivím.
Cákali vodou, octem, rtěnkama máchali, jak jen mohli, a já si kvůli jejich neumělecké pětce, co měla být šestka, ušpinila oblíbenou košili. Dívala jsem se na ty nenápadné, ale přece reálné skvrny a chtělo se mi brečet.
Chtěla jsem si to z xichtu smýt, ovšem maturantky oblehly záchody, že tam nebylo k hnutí. Nejhorší tečku vytvořila jedna holka, která se převlékla za klauna. Strašně jsem se jí bála.

Na němčinu měl být úkol. Prý z pátku. Kulový z pátku. Z pondělka. To jsem tam nebyla. A v několika minutách jsem si potom připadala neschopně.
Učitelka se ptala, kdo to má. A ptala se namátkou spolužáků, jestli to mají. A když se zeptala mě, byl znát skoro až zoufalý tón v jejím hlase. To mě potěšilo. Že já, taková spolehlivá... Ale stejně. Já bych to měla. Vždycky, opakuji VŽDYCKY všechno mám. Ale holt když to zadala v pondělí. Není zbytí.

Na mě se štěstí nezachechtá. Ani nezasměje. Ale ani neusměje. Mně se může tak maximálně vysmívat

30. dubna 2010 v 19:41 | Hjůbí
ponožky na nožky
Dneska jsem konečně pana Perfektního hodila do ignoru. A to nejen na fejsbůku. Celý den jsem jej sháněla, vybírala kvůli němu ráno ponožky asi deset minut, ale stejně nakonec z nějakého setkání nic extra nevzešlo. Respektive vůbec nic. Akorát to, že jsem pak zašla k jedné lavičce na nejrušnější třídě města, hlavu dala do dlaní a tak nějak honila myšlenky po nervových drahách. A jako nejvděčnější téma se ukázala otázka, zda-li bych si v tento moment zapálila, kdybych kouřila.
Hnusí se mi, když lidé mluví sprostě. Nemám ráda lidi načáchlé kouřem. Když sama pohodím do luftu nějaký vulgarismus, nevadí mi to. Kdybych kouřila, asi by mi to taky nevadilo. Ale jak říkám, nic se nezmění, i když si myslíme, že ano. A kouření nezmění vůbec nic. Možná jen to, že bych místo jedné tablety na prokrvování musela brát ještě jednu navíc. Minimálně jednu. Občas jsem ráda, že když jdu do školy, můžu mít ruce v kapsách. Chudáci kuřáci.

{Pěkná fotka, že? Mám teď Kačeří povlečení ♥.}

Přemýšlela jsem o tom florbale. Jsou věci, ze kterých se vyspíte. Jenže. Jsou i věci, které vám nejenže vrtají hlavou, ale oni zanechávají stále stejně šílené pocity. Vztek. Pláč. Zkrátka emoce. Vidím pana Ekologa - hned se mi vybaví pondělní zápasy. Vidím spoluhráčky - no na co nemyslím?

Dneska toho vážně nemám moc co říct. Krom toho, že víkend mám zase přecpaný plány o učení. V pondělí píšeme tři písemky. A víte ještě co? Dnes jsem dostala trojku z matiky. Učitelka se na mě tak podívala, jako by chtěla z mého výrazu zjistit, jak zareaguju. Já na ní ale kašlu. Kdybych dostala čtyřku, tak řekne: "Začni se učit!" Tím svým přísným rodičovským hlasem. Ale jak jsem zmínila - ať jde někam. Měla jsem ji ráda. Ovšem nejsem matematický mozek. A to jí není po chuti... Chci zpátky jako třídního češtináře. Tomu jsem aspoň ladila do not.

Zase jsem přišla brainstormovat

29. dubna 2010 v 21:02 | Hjůbí
zeleň
Nikoli protestovat. I když se to tak bude zdát. Protože mě naštvalo, že jsem si zapnula v televizi jakýsi dokument - či co to bylo - Zelené peníze (určitě by se líbilo /kdoví, jestli na to nekoukal/ panu Kolaři - odedneška Ekologovi - a možná kvůli němu jsem byla celá lačná se podívat). A to psali, jak to má končit až v jednadvacet nula nula... Moment! Ono  to teprve začíná. No paráda. . .
. . .Je to o Amazonii. No paráda. Já čekala něco skvělého o krizi. Nebo tak nějak.
Ale je to o lesích. Proto vzpomínám na pana Ekologa a tím to pro mne končí. Asi přepnu na Ordinaci...

Odpolední televizní noviny: "...namísto doživotí by dostal pětiletý trest..." Ví v té televizi, co říkají, nebo ten svět spíš neví, co dělá?

29. dubna 2010 v 15:55 | Hjůbí
sluníčko
Spousty kroků spěchaly po široké třídě. Pozorovala jsem je a divila se, proč vedou své majitele pod budovami vrženým stínem. Sama jsem zamířila na sluníčko. Přitom jsem se zamýšlela nad faktem, jak ráno vyhledávám taková místa, zatímco odpoledne se jim vyhýbám. Ranní sluníčko má takové nepříjemně ledové prstíky, kdežto odpolední už je zapocené jako sportovec po tréninku.
Kromě sluníčka a také toho, že na slunné části chodníku je improvizovaná silnice pro vjezd na stavbu, nic nehrozilo, tak proč jsou všichni nasáčkovaní ve stínu? Mně ale stály slunečné paprsky za to hodit blinkr a přejít si. Uznávám, málem mě svezli popeláři. Ještě že jsem se mohla přikrčit za bílou menší dodávku, která tam tak pěkně překážela v cestě chodcům, kteří tam vlastně stejně nechodili.
Šla jsem dál a formulovala své zmatené myšlenky do vět.
Přiznávám, v první řadě jsem myslela na pana Perfektního. Na projekt o kouření. Jak jsem viděla kouřit pana Perfektního. Jak povídal, že když kouří rodiče, pravděpodobně to odkoukají jejich děti. Myslela jsem na recitační soutěž. Na svou velkou prohru. Že jsem zklamala. Že jsem zklamala při pondělním florbale. Jako bych byla chlap, který poprvé zklamal v posteli. Představovala jsem si, jaké by bylo, kdybych jednou jedinkrát byla lepší, než jsem byla teď. Představovala jsem si, jak dávám jako jediná z týmu branku. Jak mě všichni objímají. Jak je pan Kolař na mě pyšný. Vybavila se mi jeho věta: "Aspoň v jeden gól jsem věřil. Vážně jsem věřil…"

Šla jsem dál, dál do školy. Čekala mě čeština. Uvědomila jsem si své úterní zklamání v diktátu. Přemýšlela jsem, že lepší by bylo být pekařkou nebo cukrářkou. Nebo mimem. Nebo nežít.
Co když to nezvládnu? Když už zklamu v životě, zklamu i v práci. A co potom? Proč jsem na gymplu? Proč jsou na mě kladeny nároky? Najednou pro mě přestalo mít smysl snažit se. Snažit se jít dál. Mluvit. Psát...

A hledám záminku, proč si dát čokoládu.
Nechci se pořád jen učit. Chci projednou dělat také něco jiného.
Ach jo. Až sem jsem se dostat nechtěla. To dělá ten brainstorming.

V koutku s knihou

28. dubna 2010 v 21:55 | Hjůbí
Učila jsem se jako debil. "Dokud se nenaučím, tak nic nikam," kárala jsem sama sebe. A víte co? Nakonec jsme nepsali. Táhlo mě to sem, táhlo mě to ke knížce. Ze čtyř set stránek mi zbývalo pár.
Ale dneska jsem to dočetla. Na to, jak to vypadalo bombově, se to vyklubalo docela  bídně. Naprosto nepochopitelný konec, žádná slibovaná romantika. Ale aspoň byla zábavná. Hlavně citáty před každou kapitolou. Jako tenhle:

Citát
Vůbec ten citát nechápu, ale podívejte,  kolik lidí je potřeba na tak "velké" heslo.

Tak nevím, co mám napsat do čtenářského deníku. Čtu to měsíc, má to stránek jak multikino sedadel celkem a... blbý přirovnání, ale zkrátka a dobře já nevím. Nic moc mi ta kniha nedala, ale aspoň mi nic nevzala.
Příště čtu snad už jen červenou knihovnu.  

OBCHODNÍK SE SMRTÍ
Kapitola 26
Slunce vyšlo v cylindru, hip hip hurá.
L. Arthur Rose & Douglas Furber

Pan Perfektní

28. dubna 2010 v 21:44 | Hjůbí
Píšu čím dál menším písmem. Bývaly to centimetry. Dnes nepřesáhnu milimetr. Pouze když píšu mocUžívám si chvíle, kdy mohu jet autobusem a přitom se neučit. Jako dnes odpoledne. Do uší mi hrála muzika z empétrojky a hlavou mi probíhaly spousty myšlenek. Přemýšlela jsem o ránu, o dnešním dni, ale i o tomto týdnu nebo posledních letech. Škoda, že se mi zase vybila. Ale tak je to vždycky. Když ji potřebuju nejvíc. Je to jako s lidmi.

Ráno jsem se vzbudila zvláštně podrážděná. I když, je to správný výraz? Cítila jsem se všelijak, jen ne v pohodě. Bylo mi divně. Od žaludku, psychicky. V tu chvíli jsem to nedokázala popsat. Ale létat se mi vážně nechtělo.
A ve škole přišel takový zvláštní zkrat. Chtěla jsem napsat číslo sedm. Jenže mi ruka táhla do písmene F a já se sama sebe ptala, co chci vlastně napsat. Opakovala jsem si, že sedmičku, ovšem na otázku, jak se píše, se mi nějak zatemňovalo. Bylo to děsivý, nikdy se mi nic podobného nestalo.

Po dlouhém dni následoval krátký oběd. Prejt. Nechci vědět, co se do něj dává.  
Dnešní večeře. Žádná pomazánka, ale neobyčejný sójový dezert s příchutí ananasu.
Ale byl vážně tragickej. Aspoň že nebyly omaštěné brambory.
Seděla jsem se dvěma spolužačkami. Jedna z nich, slečna Já, mě přizvala, abych ji šla doprovodit do lidušky. Respektive mi to nařídila. Já chtěla ještě sedět v jídelně a čekat na pana Perfektního, jelikož středa je jediným dnem, kdy se v jídelně potkáváme. Ale nakonec jsem přemluvila sama sebe.
Stačil jen pohled na dva zbylé obědvající u učitelského stolu, kam by si stoprocentně přisednul. A možná jsem také na moment přestala věřit, že ještě přijde...
V poslední době už nevěřím v nic. Ani ve sny. I když... jeden by se našel. Ten, se kterým se svěřím. Nesmíte se mi vysmát.
Je krásná noc, já mám na sobě flanelové pyžamo a vtom někdo zvoní u dveří. Pan Perfektní. Otvírám, nekladu otázky, rozestelu v obýváku na gauči a popřeju mu dobrou noc. Mezitím vezmu jeho kufr, vybalím a košile pověsím do skříně vedle sebe.

Jenže. On zrovna byl na cestě. Pozdravila jsem ho, holky sice taky, ale nadále si ho nevšímaly. Byly jsme lichý počet, proto jsem se já courala (pro změnu) v závěsu za nimi. Jako takový přístavek.
Neodpustila jsem si prohodit: "Už vám tam zvedají židle." Nečekal, že mě potká, a když mě potkal, nejspíš neočekával, že něco řeknu. Proto nadhodil pár odpovědí. Ty poslední říkal spíš jen sám pro sebe. A já mu sama pro sebe odpověděla. Řekl: "To je nemiléé." Zdůrazňuji to "é" na konci. To jeho krásné spisovné "é".
Je zkrátka perfektní. (Jen jednou nebyl úplně dokonalý. Když jsem ho zahlédla s cigaretou v ruce. Dnes jsem si na to vzpomněla, když jsem dodělávala projekt o kouření.)
Rozsvítil mi den. Zase. I když mě ještě čekala jedna žárovka. Nebo zářivka?

Stavějů
Byl to Bíč boj. Dneska byl krásně ostříhaný, oholený, namydlený a krásně oblečený. A výjimečně mu nevykukoval palec z ponožky (dnes narozdíl ode mě - ale já naštěstí mám boty, on pantofle).
A víte, co zkazilo skoro dokonalé štěstí? Fakt, že slečna Ropucha bude zpívat s námi. S orchestrem. Hrom do toho. Ale jak jsem říkala - vztek na ni mě už přešel. Nejsem nenávistný člověk. A opakuju to pořád.
Každopádně jsme se spolu (zase) smáli. Jako kdysi. S Bíč bojem, ne s Ropuchou. Našel takový malý transparent a komentoval to se slovy, že poprosil výtvarný kroužek, aby nám udělali nějakou plachtu (tak jsem to pochopila) s názvem orchestru. Prý aby všichni věděli, kdo jsme. Tak jsem to okomentovala slovy: "Aha, já myslela, abysme se pod ni mohli schovat." "No to taky," rozesmál se (, přidal se Idol x) a Ropucha se šklebila taky. Má tak nepříjemný smích. Jako když popotahuje z cigarety a přitom zasyčí. Jako by nepopotahovala z cigarety, ale srkala sliny. Takový nechutný smích. Ale ona mi radost nezkazí. Jako by tam vůbec nebyla. Já se zase smála s Bíč bojem. A myslela jsem na pana Perfektního. Zase jsem byla šťastná.
Zase jsme hráli novou, mou oblíbenou skladbu Stavjajů šibeničku.

Pan Kolař

27. dubna 2010 v 17:36 | Hjůbí
Seděla jsem ve studovně na lavičce a tak nějak jedním okem a jednou mozkovou buňkou vnímala učivo, které leželo přede mnou. Nechtěla jsem si totiž nechat uniknout příležitost pozdravit pana profesora, který nás včera vezl, a hlavně podporoval na florbale.
To bude dobrý, neboj...
Než jsem stačila pozdravit, on sebral papírek, co na lavičce ležel a kelímek od kafe, který stál pod lavičkou. Měl na sobě své oblíbené tričko politické strany, aby na poslední chvíli, v den studentských voleb, připomenul, pro koho by studenti eventuelně mohli hlasovat. (To mi připomíná, že já se tam nakonec nedokopala. Ach jo.)
Jakmile jsem vyřkla hlasité "dobrý den" (snažila jsem se neříci sebou nenáviděné a přitom používané "brý den"), zeptal se, což jsem hned nepochytila, jestli jsem se dobře vyspala. A už už se natahoval rukou, jako že mě pohladí po hlavě. Nakonec ruku odtáhl a jenom odpověděl na mé "jo, jo" bodrým "to je dobře". Myslela jsem, že se mě zase zeptá, jestli už je všechno dobrý, jako když se ptal včera v autobuse. A to se nestyděl poplácat mě po noze. Asi nechápe, že od něj mi to nevadí. Ze začátku včerejší cesty se mi omlouval už jen za to, že mi zavadil o patent na tašce nebo o rukáv trika.
A víte, co je ještě víc perverzní než já ohledně jeho? To, že včera na záchodě u benzinky nebyl klíč v zámku. A já vlezla na pánskej... a... ehm - myslím, že si to dovedete domyslet. No jó, když to bylo řečí, jak se mu nechce. A hlavně že Ropucha a spol. slibovaly, jak případně nějakému mužovi řeknou, kdyby se tam dobýval. O to víc se potom smály.

Příběh O spacím pytli

26. dubna 2010 v 21:55 | Hjůbí
Pondělí.
"Máme doma karimatku?" ptala jsem se pro jistotu.
"Ne."
Pátek. Den velkých sháněk po karimatce. Domu jsem přitáhla, jak již bylo zmíněno, kolem půl šesté. Záda naprosto zničená, ale čert to vem', z toho se vyspí, ovšem peněženka strádala víc.
Neděle, den odjezdu.
"Tak ještě spacák, a mám sbaleno."
"Spacák je na koleji v Brně."
Ups.
Ještě že existují dvoumetroví kamarádi, kteří vám vždy půjčí spací pytel, který zabírá více jak třetinu krosny. A jako bonus naprosto neladí ke karimatce, kterou jsem chtěla sladit se spacákem.

Jsem zpátky

26. dubna 2010 v 21:54 | Hjůbí
No, provolávejme třikrát sláva.
Doteď jsem nějaká agresivní, nervní, unavená, podrážděná, ubrečená atp. A navíc jsem ještě po tom všem byla na flétně. Vůbec mi nešly prsty a po hraní mě rozbolela hlava. A plíce. A tak.
Ale dříve, než začnu s cestou a všemi těmi okolnostmi, musím se svěřit. Totiž - psala jsem spolužačce, jestli by mi nevzala v úterý sešit a do P. S. napsala, jestli by nepřipomněla mé spolusedící, že má službu. Na konec textu jsem napsala vytlemeného smajlíka. A ona mi odepsala, že všechno snad zařídí. To na ni kladu takový náklad, když ji poprosím o sešit a z legrace připomenu kamarádčinu službu a dám jí tu možnost pěkně si z ní utáhnout? Vy to chápete, že ano? Nerada bych byla za naprostého ztracence.
A ještě něco - dneska nemám žádnou fotku.
A teď můžeme jít na věc. Připravte se (to platí hlavně pro mě), začínáme.

Těšila jsem se, fakt že jo. Vezly jsme (žádný chlap s námi nejel) slečnu nabubřelou Ropuchu. Ne, ona není ropucha, ona je přímo kráva. Ty její pohyby, činy, kecy a hlody, k nimž neodmyslitelně patřil i pytlík plný toustů, jako by odjížděla na pět dní, ne na necelé dva. Ale tak to je jen taková ta omáčka, kterou začnete vidět, když vám oči zatemňuje zloba a nenávist. A já nikdy taková nebyla a myslím, že jakmile tohle napíšu, už ani nebudu.
Tak tedy přijely jsme k autu/mikrobusu/dodávce. Vezl nás jeden pan učitel, který je strašný ekolog - kolař a já měla vážné obavy, aby vůbec uměl řídit. (Je fakt, že o to bezpečněji řídil, za což jsem byla o to vděčnější jakožto spolujezdec.) Vepředu jsme ale vcelku seděli dvě plus řidič. A já, s největší příruční taškou ze všech, seděla uprostřed, a zavazela řidiči v řazení, poněvadž řadicí páka vyčnívala odněkud zpod volantu. Prostě tak. To je fuk.
Dojeli jsme.
Jen tak... když už mám ten mobil, no ne?
Než nás pustili do gymplu, kde jsme měli nocovat, to vážně bylo o čas. Nakonec nám přišla otevřít jedna řádová sestra, která pořád sháněla jiné klíče. Ale nakonec dobrý. S holkama jsme byly na pizze, ale já si dala jen čaj. Jako vždy.
Cestou k pizzerii na mě křičel nějaký místní buran: "Hele, slečna…,---lend, tomu taky fandíme." Moc jsem mu nerozuměla a vypadlo ze mě jenom takové zahučení pro sebe: "To bylo na mě?" Vůbec netuším, jak to mohli slyšet taky.
"Ona ani neví, že má na mikině England."
Chudáčci zklamaní. A oni tak fandí Spojenému království. Asi by je mrzelo, kdyby viděli ještě mé tričko MOSCOW (Moskva). Ale tak polichotilo mi to. A holky se smály. A já s nimi. A jsem ráda, že to řvali zrovna na mě. Slečna Ropucha pěkně bubřela.
Večer jsem se snažila usnout. Ovšem ony, ty potvory, si řekly, že ještě budou trénovat. Já chtěla spát, ležela jsem (pokračování v příběhu O spacím pytli) v rohu místnosti a to jim nebránilo pětkrát se do mě strefit, z toho jednou pořádnou šupou do hlavy.
A zbytek jen ve stručnosti.
Dorazily jsme na plac, prohrály pět zápasů, skončily šesté.
Kotoučka byla naštvaná, že nehlídáme protihráčky, že běháme do jiných křídel, bla, bla, bla. Ona je dokonalá. Ne, špatně formulovaná věta. ONA JE SNAD DOKONALÁ?!
Po prvním zápase jsem málem chcípla. Nemohla jsem dýchat, trápil mě kašel, a když jsem se vydejchávala a uklidňovala mě jenom brankářka, poté, co všichni někam odešli, nakráčela si ke mně Ropucha a povídá: "Nemohla bys jít do šatny, když je tam celej tým a máme poradu?" Tak tahle věta mě dokonale zlomila. V její neprospěch. Hahá.
Víte, já jednu hru nestřídala. Taky si mě kotoučka podala. Jenže. Naše Ropucha, slečna nejdůležitější, hrála centra (nejdůležitější pozici) a střídala?? Ne, samozřejmě. A naše kotoučka? Tak ta když se dostala do hry, střídala jen jednou, když nějakým nedopatřením spadla za mantinely. A div mě neseřvala za to, že se starám, jestli je v pořádku, namísto abych šla do hřiště. Naštěstí Martinka3 byla pohotová.
Já vám vlastně neřekla, že jsem měla dres číslo 2. Moje oblíbené. Oblíkám ho vždycky.
Ty naše dvě slečny důležité, co to všechno "táhly" a bez  kterých bysme… co? Co se hodí říci? Prohrály? No to se stalo přece stejně. Protože nenahrávají, a když už branka, tak z jejich čepele.
Mně jednou nahrála obránkyně našeho týmu. A málem to byl gól. No, nebýt dobrého soupeřova brankáře. Ovšem to je detail. Bohužel, důležitý detail.
Víte, já to nerada přiznávám, ale dvakrát jsem se rozbrečela. Jednou dokonce přímo na hřišti. Na konci. Když se odpočítávaly poslední vteřiny a já v naprostém zápalu s černem před očima skočila, abych se natáhla pro míček a odpálila ho daleko od naší branky. Nejlépe přesně do té druhé.
"Odkopla" jsem ho, a jakmile odpočítali "nultou", poslední vteřinu, a že se to stalo sekundu před mým odpalem, zůstala jsem na té zemi, s bolestí v mém před sto lety šitém koleni (no jo, já jsem sportovní typ odjakživa) a rozbrečela se. Ropucha jenom čuměla, nic neřekla, myslím/vím, že jí to bylo naprosto jedno.
Složila jsem se tam. Na pokraji sil. Jako v sobotu na pohřbu. Přesně tak.
Když nám jeden chlapec předával odměnu za 6. místo a gratuloval, měla jsem milion chutí odvětit: "A k čemu?" Ropucha s koučkou po tomhle meetingu s panem Předávačem chtěly jeho ICQ nebo Facebook. Prostě nadržený. Na malý chlapečky. Bože.
Jestli vás zajímá můj vztah ke koučce, tak řeknu asi tohle: To bylo slibů, že potřebuje jen osmého hráče do týmu, to bylo keců, jak o nic nejde, jak tam je většina amatérů, jak nemají kondičku, jak je profesionálka v podstatě jenom ona a… a tak. To stačilo. Já jezdit nechtěla.
Ale mám ji ráda. Já mám ráda všechny a neumím chovat zlost. (Jestli chcete argumentovat se slečnou Ropuchou, tak jste asi nečetli, že to ze mě zítra vyprchá.)
Ale něco jsem si přivezla.
Jela jsem s domněním, že aspoň poznám "nové" lidi. Že si udělám obrázek o těch "starých". Že si konečně zahraju svůj oblíbený sport. O to šlo.
Fajn lidi jsem poznala, mám minimálně tři nové kamarádky, florbal jsem si zahrála. A víte, co je super? Miluju ho čím dál víc. Teda ten florbal…

Jo aha, už není "Mérc"

25. dubna 2010 v 12:45 | Hjůbí
kalendář
Za chvíli budeme jednou nohou v posledním pracovním týdnu dubna, a já teprve teď otáčím kalendář z března. Problém bude nejspíš v tom, že v horním okraji je daný měsíc sice napsán čtyřmi jazyky, ale bohužel, ani jeden není čeština. A vážně nechápu, proč to píšou čtyřikrát, když stejně většinou tři jsou stejně a čtvrtý má jen jiné písmeno. Možná čekají, že inteligentům dojde, že Apríl se říká 1. dubnu, tudíž je to duben. (Nebo si také neříkají nic, jen to tisknou a prodávají, aniž by se zamysleli.) Jo, jasně, inteligenti to pochopí, ovšem co ten zbytek? Ten zbytek, který si ten kalendář koupí (respektive dostane jako nechtěný dárek k Vánocům. Jako bych dokola neopakovala, že ho nemám kam pověsit a... a to stačí jako důvod/výmluva, nebo ne?). Ten zbytek, díky němuž získají pár korun za jeden koupený kalendář. Tak kvůli tomu debilovi to tam nemůžou napsat?! Umím sice anglicky, německy, latinsky, slovensky bych si to taky odvodila, ale... dobře, přiznávám: vždycky, když chci vědět, co je za měsíc, musím si to odříkat od začátku. Ups, je to venku. Ale nejen v cizím jazyce. Stačí se zmínit, že je 5. 4. a já si odpočítávám měsíce, než dojdu k 4., což  je... moment... leden, únor, březen... ještě že mám ty prsty... duben.

Dost o tom. Moje tendence kecat blbosti se opět stupňují. Jsem tu vlastně kvůli tomu, abych vám oznámila, že dnes odjíždím do Kutné Hory na florbalový turnaj církevních škol. Vážně paráda. V našem týmu jsme takové ty florbalistky "nejlepší z nejhorších" a máme hrát proti elitě na obrovském hřišti, kde se zapotíte, sotva se na něj krátce podíváte.
Ale stejně se těším, že si konečně zahraji. Přísahám, že ze sebe vydám to nejlepší. Ale pouze v tom případě, že mi budete držet palce... Teď by se hodil smajlík.

Děkuje Hjůbí, která se vám vrátí zítra. Ale asi nenapíše, poněvadž rovnou z autobusu bude spěchat na hodinu flétny, protože ve čtvrtek ji čeká koncert.

Tak nevím, mám si do krosny sbalit flétnu?