Jsem zpátky

26. dubna 2010 v 21:54 | Hjůbí
No, provolávejme třikrát sláva.
Doteď jsem nějaká agresivní, nervní, unavená, podrážděná, ubrečená atp. A navíc jsem ještě po tom všem byla na flétně. Vůbec mi nešly prsty a po hraní mě rozbolela hlava. A plíce. A tak.
Ale dříve, než začnu s cestou a všemi těmi okolnostmi, musím se svěřit. Totiž - psala jsem spolužačce, jestli by mi nevzala v úterý sešit a do P. S. napsala, jestli by nepřipomněla mé spolusedící, že má službu. Na konec textu jsem napsala vytlemeného smajlíka. A ona mi odepsala, že všechno snad zařídí. To na ni kladu takový náklad, když ji poprosím o sešit a z legrace připomenu kamarádčinu službu a dám jí tu možnost pěkně si z ní utáhnout? Vy to chápete, že ano? Nerada bych byla za naprostého ztracence.
A ještě něco - dneska nemám žádnou fotku.
A teď můžeme jít na věc. Připravte se (to platí hlavně pro mě), začínáme.

Těšila jsem se, fakt že jo. Vezly jsme (žádný chlap s námi nejel) slečnu nabubřelou Ropuchu. Ne, ona není ropucha, ona je přímo kráva. Ty její pohyby, činy, kecy a hlody, k nimž neodmyslitelně patřil i pytlík plný toustů, jako by odjížděla na pět dní, ne na necelé dva. Ale tak to je jen taková ta omáčka, kterou začnete vidět, když vám oči zatemňuje zloba a nenávist. A já nikdy taková nebyla a myslím, že jakmile tohle napíšu, už ani nebudu.
Tak tedy přijely jsme k autu/mikrobusu/dodávce. Vezl nás jeden pan učitel, který je strašný ekolog - kolař a já měla vážné obavy, aby vůbec uměl řídit. (Je fakt, že o to bezpečněji řídil, za což jsem byla o to vděčnější jakožto spolujezdec.) Vepředu jsme ale vcelku seděli dvě plus řidič. A já, s největší příruční taškou ze všech, seděla uprostřed, a zavazela řidiči v řazení, poněvadž řadicí páka vyčnívala odněkud zpod volantu. Prostě tak. To je fuk.
Dojeli jsme.
Jen tak... když už mám ten mobil, no ne?
Než nás pustili do gymplu, kde jsme měli nocovat, to vážně bylo o čas. Nakonec nám přišla otevřít jedna řádová sestra, která pořád sháněla jiné klíče. Ale nakonec dobrý. S holkama jsme byly na pizze, ale já si dala jen čaj. Jako vždy.
Cestou k pizzerii na mě křičel nějaký místní buran: "Hele, slečna…,---lend, tomu taky fandíme." Moc jsem mu nerozuměla a vypadlo ze mě jenom takové zahučení pro sebe: "To bylo na mě?" Vůbec netuším, jak to mohli slyšet taky.
"Ona ani neví, že má na mikině England."
Chudáčci zklamaní. A oni tak fandí Spojenému království. Asi by je mrzelo, kdyby viděli ještě mé tričko MOSCOW (Moskva). Ale tak polichotilo mi to. A holky se smály. A já s nimi. A jsem ráda, že to řvali zrovna na mě. Slečna Ropucha pěkně bubřela.
Večer jsem se snažila usnout. Ovšem ony, ty potvory, si řekly, že ještě budou trénovat. Já chtěla spát, ležela jsem (pokračování v příběhu O spacím pytli) v rohu místnosti a to jim nebránilo pětkrát se do mě strefit, z toho jednou pořádnou šupou do hlavy.
A zbytek jen ve stručnosti.
Dorazily jsme na plac, prohrály pět zápasů, skončily šesté.
Kotoučka byla naštvaná, že nehlídáme protihráčky, že běháme do jiných křídel, bla, bla, bla. Ona je dokonalá. Ne, špatně formulovaná věta. ONA JE SNAD DOKONALÁ?!
Po prvním zápase jsem málem chcípla. Nemohla jsem dýchat, trápil mě kašel, a když jsem se vydejchávala a uklidňovala mě jenom brankářka, poté, co všichni někam odešli, nakráčela si ke mně Ropucha a povídá: "Nemohla bys jít do šatny, když je tam celej tým a máme poradu?" Tak tahle věta mě dokonale zlomila. V její neprospěch. Hahá.
Víte, já jednu hru nestřídala. Taky si mě kotoučka podala. Jenže. Naše Ropucha, slečna nejdůležitější, hrála centra (nejdůležitější pozici) a střídala?? Ne, samozřejmě. A naše kotoučka? Tak ta když se dostala do hry, střídala jen jednou, když nějakým nedopatřením spadla za mantinely. A div mě neseřvala za to, že se starám, jestli je v pořádku, namísto abych šla do hřiště. Naštěstí Martinka3 byla pohotová.
Já vám vlastně neřekla, že jsem měla dres číslo 2. Moje oblíbené. Oblíkám ho vždycky.
Ty naše dvě slečny důležité, co to všechno "táhly" a bez  kterých bysme… co? Co se hodí říci? Prohrály? No to se stalo přece stejně. Protože nenahrávají, a když už branka, tak z jejich čepele.
Mně jednou nahrála obránkyně našeho týmu. A málem to byl gól. No, nebýt dobrého soupeřova brankáře. Ovšem to je detail. Bohužel, důležitý detail.
Víte, já to nerada přiznávám, ale dvakrát jsem se rozbrečela. Jednou dokonce přímo na hřišti. Na konci. Když se odpočítávaly poslední vteřiny a já v naprostém zápalu s černem před očima skočila, abych se natáhla pro míček a odpálila ho daleko od naší branky. Nejlépe přesně do té druhé.
"Odkopla" jsem ho, a jakmile odpočítali "nultou", poslední vteřinu, a že se to stalo sekundu před mým odpalem, zůstala jsem na té zemi, s bolestí v mém před sto lety šitém koleni (no jo, já jsem sportovní typ odjakživa) a rozbrečela se. Ropucha jenom čuměla, nic neřekla, myslím/vím, že jí to bylo naprosto jedno.
Složila jsem se tam. Na pokraji sil. Jako v sobotu na pohřbu. Přesně tak.
Když nám jeden chlapec předával odměnu za 6. místo a gratuloval, měla jsem milion chutí odvětit: "A k čemu?" Ropucha s koučkou po tomhle meetingu s panem Předávačem chtěly jeho ICQ nebo Facebook. Prostě nadržený. Na malý chlapečky. Bože.
Jestli vás zajímá můj vztah ke koučce, tak řeknu asi tohle: To bylo slibů, že potřebuje jen osmého hráče do týmu, to bylo keců, jak o nic nejde, jak tam je většina amatérů, jak nemají kondičku, jak je profesionálka v podstatě jenom ona a… a tak. To stačilo. Já jezdit nechtěla.
Ale mám ji ráda. Já mám ráda všechny a neumím chovat zlost. (Jestli chcete argumentovat se slečnou Ropuchou, tak jste asi nečetli, že to ze mě zítra vyprchá.)
Ale něco jsem si přivezla.
Jela jsem s domněním, že aspoň poznám "nové" lidi. Že si udělám obrázek o těch "starých". Že si konečně zahraju svůj oblíbený sport. O to šlo.
Fajn lidi jsem poznala, mám minimálně tři nové kamarádky, florbal jsem si zahrála. A víte, co je super? Miluju ho čím dál víc. Teda ten florbal…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pierre^ | 2. května 2010 v 13:38 | Reagovat

Fajn príbeh. Nič viac okomentovať netreba.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.