Odpolední televizní noviny: "...namísto doživotí by dostal pětiletý trest..." Ví v té televizi, co říkají, nebo ten svět spíš neví, co dělá?

29. dubna 2010 v 15:55 | Hjůbí
sluníčko
Spousty kroků spěchaly po široké třídě. Pozorovala jsem je a divila se, proč vedou své majitele pod budovami vrženým stínem. Sama jsem zamířila na sluníčko. Přitom jsem se zamýšlela nad faktem, jak ráno vyhledávám taková místa, zatímco odpoledne se jim vyhýbám. Ranní sluníčko má takové nepříjemně ledové prstíky, kdežto odpolední už je zapocené jako sportovec po tréninku.
Kromě sluníčka a také toho, že na slunné části chodníku je improvizovaná silnice pro vjezd na stavbu, nic nehrozilo, tak proč jsou všichni nasáčkovaní ve stínu? Mně ale stály slunečné paprsky za to hodit blinkr a přejít si. Uznávám, málem mě svezli popeláři. Ještě že jsem se mohla přikrčit za bílou menší dodávku, která tam tak pěkně překážela v cestě chodcům, kteří tam vlastně stejně nechodili.
Šla jsem dál a formulovala své zmatené myšlenky do vět.
Přiznávám, v první řadě jsem myslela na pana Perfektního. Na projekt o kouření. Jak jsem viděla kouřit pana Perfektního. Jak povídal, že když kouří rodiče, pravděpodobně to odkoukají jejich děti. Myslela jsem na recitační soutěž. Na svou velkou prohru. Že jsem zklamala. Že jsem zklamala při pondělním florbale. Jako bych byla chlap, který poprvé zklamal v posteli. Představovala jsem si, jaké by bylo, kdybych jednou jedinkrát byla lepší, než jsem byla teď. Představovala jsem si, jak dávám jako jediná z týmu branku. Jak mě všichni objímají. Jak je pan Kolař na mě pyšný. Vybavila se mi jeho věta: "Aspoň v jeden gól jsem věřil. Vážně jsem věřil…"

Šla jsem dál, dál do školy. Čekala mě čeština. Uvědomila jsem si své úterní zklamání v diktátu. Přemýšlela jsem, že lepší by bylo být pekařkou nebo cukrářkou. Nebo mimem. Nebo nežít.
Co když to nezvládnu? Když už zklamu v životě, zklamu i v práci. A co potom? Proč jsem na gymplu? Proč jsou na mě kladeny nároky? Najednou pro mě přestalo mít smysl snažit se. Snažit se jít dál. Mluvit. Psát...

A hledám záminku, proč si dát čokoládu.
Nechci se pořád jen učit. Chci projednou dělat také něco jiného.
Ach jo. Až sem jsem se dostat nechtěla. To dělá ten brainstorming.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikča* | Web | 29. dubna 2010 v 20:10 | Reagovat

Ich möchte auch nicht immer nur lernen so ich mache das nicht :) Nebenbei - ich hasse deutsch. Wirklich. Aber was soll ich machen? Nichts.
Aber die Zuckerbäckerinen finde ich gut, alles süß rudn sich.. mmm :)

2 pierre^ | 2. května 2010 v 14:00 | Reagovat

Fajn čítanie, Marti.

V SR máme autora s pseudonymom Balla, ktorý píše (asi iba) takto krátke poviedočky. Vydalo mu to už na niekoľko kníh a v kruhoch vyšších intelektuálov je (asi) celkom uznávaný.

Po takom roku písania môžeš takéto články z blogu vziať a ponúknuť ich na knižné vydanie. :-) (Bez irónie.)

K obsahu: Malé zlyhania sa občas vyskytnú. Zamrzia, to je normálne, ale ide sa ďalej.

3 Hjůbí | Web | 8. května 2010 v 11:12 | Reagovat

[2]: :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.