Květen 2010

Odjíždím chcípnout hlady

30. května 2010 v 12:11 | Hjůbí
Kdepak, nejedu do Osvětimi jíst pastelky. Ani na Arktidu mazlit se s ledmími medvědy. Ani na odtučňovací tábor. Ale už jsme blízko.
Jedu na cyklistický kurz.
Absolutně nevím, co mě čeká, ale bohužel tuším.
Odjíždím zítra, vracím se v pátek. To znamená, že pokud se mi všechny (ne)potřebné věci vejdou do aspoň tří tašek, budu nejšťastnější cyklistka na světě.

Poprvé, co se modlím, aby bylo hezky. Aby bylo krásně. Aby tady v naší městské kotlině nastalyilustrační fotoaspoň subtropy. Jinak se půjdu utopit. Povinně. Pokud prý bude pršet, jde se plavat. Hahá, no to jste uhodli. Pokud máma nenahlídne do toho zákeřnýho papíru "co si vzít s sebou", plavky v zásadě zapomínám. O V Š E M . . . Známe své lidi. Pak je tu  druhá možnost. Stoupnout si před učitelku a pěkně od plic jí říct, že mám ženské problémy. A začnu jí vysvětlovat, proč nepoužívám tampóny. Doufám, že ji nenapadne zjišťovat, jestli zplna hrdla náááhodou nelžu. Jakože lžu. (Aspoň s tou první polovinou.)

Tak, to jsem se dostala tam, kam jsem ani za nic nechtěla.
Vracím se na začátek, ke koncentračním polévkám s dřevěnými knedlíčky. Řádně jsem se totiž vybavila, aby mi žádné chcípnutí hlady či vyčerpáním energie nehrozilo. (Dobře, už vytahuji čtvrté zavazadlo.)

Pro pořádek:
aby bylo jasno :))

Nepleťte si hada v lese se zlatou rybkou; ryby nekoušou

29. května 2010 v 15:56 | Hjůbí
Čekala jsem, až nakopnu internet (respektive až se vzpamatuje sám, jelikož já už na to přestala mít nervy). Mezitím jsem nadatlovala úvahu na téma "Jak zařídit, abyste se těšili do školy". 
Po dopsání jsem ještě upravovala jednu fotografii a omylem přepsala jednu dodělanou za druhou, na které jsem si jen hrála s funkcemi. To mi také připomnělo moji úterní nešikovnost, kdy jsem si nejpíš přepsala článek o pohádkových zlatých rybách. Ach, kdybych tak jednu měla. Přála bych si, aby se to nikdy nestalo.
Absolutně nebyl čas napsat vám. Testy, písemky, projekty. Respektive jeden projekt. Biologie. Já naivní jsem si myslela, jak díky tomu projektu budu mít vystaráno. Já bláhová měla pocit, že jednou to dodělá někdo jiný než má zručnost. Houby z trouby.
Zničila jsem si hodinky na úkor matematických vzorců, které, jak se nakonec ukázalo, absolutně nebyly potřeba!
Čtvrteční večer byl hektický. Dodělávala jsem povinnosti do školy, učila se na dvě písemky a libovala si, jak je všechno v pořádku. Ouha. Bylo deset, měla jsem doděláno. A najednou jako z čistého nebe přišla biologii. Přece nebudu před tou tabulí stát a jen koukat, jak se prezentuje (zatím nedodělanný - což jsem ovšem ještě nevěděla) náš projekt.
"Spát!" Nejpíš jsem mámu pěkně rozpalovala. Co se ale dalo dělat? (Zoufalý hlas prosící o soucit.)
Na mobil jsem se dívala přesně hodinu - v šest - před tím, než přišla osudná SMS. "Nejde mi to otevřít." Ouha, ouha, ouha. A čípak byl nápad, abychom si vyměnily flashky? Můj. A byl dobrý, ale sebedestruktivní.
"MARŤO!" Nikdy jí nevadilo, když jsem šla spát pozdě, už se v poslední době ani nestarala. Tak proč dnes?
Popadla jsem pyžamo a běžela do koupelny. Vlasy si umyju zítra, přivstanu si...
Aby mě nikdo nenachytal, zhasnula jsem a přes notebook hodila župan. Spolupracovnice měla sice ty fotografie popsané, ale ne s čeleděmi, skupinami, řády atp. Moje práce tedy tvořila 90%. A výroba prezentace 100%. Jak ponižující.
Usnula jsem ve čtvrt na jednu, vstávala po páté ráno. Myla jsem si vlasy, chvátala na nultou. Nikdy bych nevěřila, že se nebudu cítit po takové vyčerpávající noci docela dobře. Dokonce výborně! A nikdy by mě nenapadlo, že biologie mě bude pronásledovat do konce školního roku. 2., 1, 1-, 2 a 1 není 1? Ach jo.
Navíc jsem si zapomněla koupit průkazku na MHD. Hlava děravá, unavená...

Tati, já měla být Bůh

26. května 2010 v 21:46 | Hjůbí
Nezvykle dlouho jsem se neozvala.

Začalo to v neděli. Jediný pohled na poznámky v chemii a šílené bolesti břicha (podrážděného střeva - prevít jeden) stačily k tomu, abych uskutečnila svůj plán. Šla jsem do koupelny, ustavičně plakala, a když to nepřestávalo, pustila jsem na sebe ledovou vodu. Dělaly se mi mžitky před očima, vzlykala jsem, ale už bez slz, a přesto se nic nestalo. A protože mě to nijak neuklidnilo (a ani neuspokojilo - člověk to promýšlí měsíce a pak nic z toho), otevřela jsem na sebe na noc okno. Jenže ouha. Ani rýma. Ani kašel. Ani náznak čehokoli. Rezignace... Zase ráno. Zase znova.

Bylo to tady. Pondělí, úterý, testy, další (fyzická) bolest. Tak neskutečná bolest! Málem jsem v pondělí nedošla do školy. Přesedla jsem na nádraží na jiný autobus a ten mě dovezl co nejblíž to šlo (ach, zlatá emhádéčková průkazka s univerzální městskou zónou jedna).

Na Letní žurnalistickou školu se mnou nikdo nechce. Ani kamarádka zapálená do novinařiny (bejvávalo!), které už 16 bylo. Kašlu na ní. Kašlu na kohokoli. Jedu sama.

Dnes (středa), byl velký den. Přišla na mě chemie. Plus to ostatní.
Už v pondělí jsem zjistila, že není tak těžká, jak se na první pohled zdála. A ten test byl nakonec test, tedy kvíz, jak tomu ráda říkám. A mám DVOJKU. Chápete? Já tomu nemohla uvěřit! (Tedy obrazně řečeno, ve skutečnosti jsem si věřila i na jedničku - a teď by se hodil qipový šibalsky se smějící smajlík.) Prostě mám dvojku a další testování mého závitu z chemických (ne)znalostí z krku (aspoň do začátku září). A s tím i biologie. Dodělávám na ni projekt s obrázky kytiček atp., za což bude známka, která mi vyčaruje (doufejme - tedy ne my, já bych měla doufat) jedničku na výzo. Spolusedící, se kterou to mám, to zase chce hodit na mě, takže jí to jdu urychleně poslat, ať si dodělá svojí část. Kašlu na ni.

To tak ve stručnosti.

A teď to hlavní.
Jela jsem dnes odpoledne autobusem, sama, nikde nikdo (už jsem měla dojem, že i řidič máčknul tlačítko "autořidič"). Po nejméně pěti zastávkách přistoupil kolega z orchestru. Nemohl (jako obvykle dělával) předstírat, že mě nevidí, proto si sedl vedle mě na pětku (ob dvě místa) a občas prohodil pár slov.
Jak já se modlila, aby přistoupila kamarádka ze základky. A bůh mě vyslyšel (dnešní den se jednoduše vydařil). Tak jsme šly spolu, dokud se neodpojila.

Šla jsem svou oblíbenou třídou, čuchala vitamíny, které voněly z relativně nové lékárny; smála se paní, která "obdivovala" odpadkový koš postavený jako Šikmá věž v Pise, a čekala, kdy vytáhne dlouho schovávaný fotoaparát; hnusila se lidí, kteří normálně "straší" ve městě jen po nocích a vylézají, když se probudí z opiátového transu, jen aby doplnily sbírku cenných drobných za účelem prodat je jakožto velmi vzácnou raritu, a potom si koupili další dávku a ze zbytku peněz barevnou barvu na hlavu.

Na orchestru to bylo fajn. (Jako vždycky.) Víc než to. Skvělé. Miluju to tam. To víte.
Skončili jsme dřív, sešlo se nás totiž málo. "Pro změnu." Ach jo.
Po ní jsme šly s kamarádkou flétnistkou čekat ke slepému ramenu řeky na rodiče. Šel s námi i jeden baritonista (či co to je; ehm, samozřejmě jsem chtěla říct "či na co to vlastně hraje").
Fajn jsme povídali (tedy on povídal), že jsem ani nemusela tátovi volat, že jsme skončili o půl hodiny dřív. Čas letěl jako šnek na kolečkách s raketovým pohonem. 
Tom je o rok mladší (nic za tím nesledujte). V poslední době si s mladšíma klukama povídám (rozumím) dost. Třeba včera s Vráťou, který si po rozloučení ještě neodpustil: "Jo, počkej! Ještě něco jsem chtěl! Víš, jak se říká pilotovi, který je Rom?" Když jsem stručně zavrtěla hlavou, objasnil: "Pilot, ty rasisto!" Zajímalo by mě, kolik Romských pilotů zná.

Ještě jsme s rodiči jeli nakoupit. Při vykládání nákupu doma jsem si nandavala jogurty do náruče, abych se tolik nenaběhala. Táta se strachoval: "Nenakládej si toho tolik." Tak jsem argumentovala s tím, že já zvládnu všechno. A on se zasmál, že všechno zvládne jenom bůh.
"No, víš, já původně měla být Bůh. Rozhodovalo se mezi mnou a tím, který je teď," křičela jsem od lednice. "Jenomže on měl víc výhod. A protekce. A vůbec, znáš to."
Nevěřil mi ani slovo.

Ups

23. května 2010 v 15:19 | Hjůbí
Během několika minut být pokořena hned dvakrát. Takové bebí by nezahnala už ani čokoláda.

Tak za prvé. Zjistila jsem, že na Letní žurnalistickou školu "se smí" AŽ od šestnácti let. Ach jo, já si říkala, že když mám štěstí v objevení takové perly týden před posledním termínem odeslání přihlšek, nějaký háček se tam určitě najde. Aúúú a uáá!

Za druhé (kam se vejde i za třetí a za čtvrté), otevřela jsem po celodenním odkládání sešit z chemie a dělala si puntíky u kapitol, které bych se měla učit. (Roste na intenzitě uááá!)
Což mi připomíná můj geniální plán, kterým zaměstnávám svou slámu v hlavě. Totiž, že bych se teoreticky mohla jít přizabít. Skákat přes švihadlo na nerovné půdě za účelem vyvrknutí kotníku se mi nechce, už vzhledem k tomu, že bych musela tu nejdůležitější věc na celém plánu hledat a v případě neúspěchu bych zabila čas a výsledky by nebyly nikterak efektní. 
Nebo mi zbývá ještě jeden plán. Jít tak jak jsem do koupelny a pustit na sebe studenou vodu. Buď dostanu infarkt, nebo v horším případě půjdu ještě oběhnout barák a přiženu si zápal plic. A když budu mít štěstí, nebudu muset ani další týden na cyklisťák.
Vzhledem k mé nulové absenci by mě snad ani nikdo nepostrádal.
Průměry nikde "mezi" nemám (tedy až na biologii, o které rozhodne můj dokonalý projekt), takže si klidně mohu dovolit přesně tři týdny "volna".
A třeba (rozhodně) by se splnil můj sen s nemocnicí.

Včera se u nás vedla polemka o babiččině bývalé spolužačce, která kdysi dávno spolkla jehlu. Byla v nemocnici prý  tři týdny nebo měsíc a krmili ji zelím. Myslím, že to by byl taky fajn nápad.

Nemáte návrh, jak ze sebe udělat šestnáctku, která perfektně ovládá chemii?

Nakupuju dárky na Vánoce, no a co?

22. května 2010 v 11:13 | Hjůbí
Celý den mám plnou hubu slov, která nemám komu říct a těším se, až vám je napíšu. A večer přijdu, nic. Ráno přijdu a hlava i pusa jsou najednou prázné.

Tak než něco vymyslím, pusťte si tohle video. Ani ne tak kvůli slovům, rytmu a hudbě, ale hlavně kvůli tomu klipu. Je vymakaný parádně. Co myslíte?



Perfektní představy o princích

21. května 2010 v 21:10 | Hjůbí |  Slohový útvar: úvaha
Asi ne nadarmo se "princ" skloňuje podle vzoru "muž".
Myslím si, že snad každá dívka alespoň jedinkrát v životě snila o krásném, statečném a galantním princi, který by ji, uvězněnou, vysvobodil z nejvyšší věže kamenného hradu.
Na světě je tolik nevysvobozených a zakletých princezen!
Nepopírám, že jsem si nikdy nepředstavovala, že si mě našel také nějaký. Porazil draka, přišel pod okno mého vězení a... no právě. Někde musel přijít zádrhel. Štafle si s sebou princové asi normálně nenosí a lézt po červotoči rozhryzaných schodech se jim většinou také nechce. To znamená, že další část je na princezně. Přehodit vlasy přes mříže, vytáhnout prince líného šplhat nahoru, aby potom zjistil, že neví, jak dolů a také to, že stejně tenhle měsíc nedostal kapesné, protože nebyl poslušným synkem, takže mě nemůže pozvat na zmrzlinu. A tady začíná pohádka "Jak jsme s princem šli prodávat mé vlasy na paruku." Neptejte se, jak skončí. Nevím, který princ stojí o holohlavou princeznu.
Ale přesto, představy o tom snovém, přesně podle mých představ, nejsem s to jen tak zahnat a zavrhnout. 
Takový, ten by byl!
Byl by dokonalý.
Ovšem čím starší jsem byla, tím se tyto sny rozplývaly intenzivněji, stejně jako mlha postupem rozdnívání.
Přišly vtíravé otázky, jako například (a hlavně) ta, proč zrovna já? Proč zrovna já bych měla být ta, o jejíž záchraně by lačnil kdejaký (a kdyby jen kdejaký) pan perfektní? Na světě je přece spousta princezen, které si jej zaslouží. A možná mnohem víc než já.
Když už, tak ke mně by se hodil zakletý princ. Zakletí princové nemusí vynaložit ani minimum úsilí, aby získali princeznu.
Jako v Simpsonech. (Ach, kolikrát už mi byli inspirací ! To mi připomíná, že v dnešním díle byl rok úmrtí Seymoura Skinnera, ačkoli byl stále naživu. Prý 2010. Pěkná náhoda. Pardon, zase odbočení.)
Homer a Marge mají skvělý vztah. Hádali se (pokud si dobře vzpomínám) jen jednou. V autě, se zapnutým rádiem, aby brali ohled na děti (nápad Marge).
Všechno, co zažívají, zažívají společně. Jsou si oporou. A mezi námi - Homer není nikdo, po kom by kdejaká toužila. Žádný princ. Na první pohled spíš přebytkové zboží. Použitý igelitový pytlík na jedno použití. Jenže zdání klame.
I přesto, jejich vztah mě fascinuje a zaráží zároveň.

Hledám na internetu hesla do křížovky (samozřejmě ta, na která jsem nepřišla a ani nebyly v nápovědě)

20. května 2010 v 18:55 | Hjůbí
Dám si na sebe cedulku: "Nekrmit a nesahat!" a pokud to má matka pochopí a bude dodržovat, bude vystaráno a já se budu považovat za nejšťastnější zviřátko v téhle naší domácí zoo. A vstupné bude platit jenom ona, abych vás z něj mohla pozvat na zmrzlinu.
Připadám si jako ten velký, s kapesníkem toho malého
Jak naivní je věřit.
Když jsem byla malá, měla jsem radši (vím, zní to hnusně, ale malému dítěti nevtlučete do hlavy, koho všeho by mělo mít rádo...) toho z rodičů, kdo pro mě nechodil. To bylo vždycky: "A kdy pro mě přijde mamka?" Byla jsem nevděčná. Ale teď se to obrátilo. Dneska ku příkladu pro mě šla máma a táta čekal v autě. "Tatí, tys pro mě nechtěl přijít?!" řekla jsem trošku naivně, aby to vyznělo upřímně. Ačkoli taťka pro mě chodí pořád. Od... odvždycky.
(Mimochodem - to rodiče mají mít rádi všechny své děti, ale to, koho mají mít rády děti, nikde řečeno není. Ani když vyrostou a pochopí morální teorii.)

Zítra škola, už se těším

19. května 2010 v 20:30 | Hjůbí
Takže jsem si nechala účes stejný jako vždycky. Ačkoli jsem myslela, že chci něco jiného. Na fotce
Doufám, že nebudu vypadat exhibicionisticky, až si přečtete, co je v levém dolním roku napsáno... O:-)
to rozhodně vypadalo trošičku (trošililinku) jinak. A melír mi taky nenechala vybrat. Ale musím přiznat, že tentokrát nevypadá tak "prostitucky" (lehkodivě) jako minule. (Bez urážky.)
Ale bylo to fajn. Ani nevím, proč jsem se "ne potítku" (na čekacích židličkách) přesvědčovala, že to bude fajn a nebude to bolet. Jsem nějaká moc paranoidní a sentimentální. I když, důvod bych k tomu měla...

Šla jsem na oběd do školy. Jedla jsem naposled snídani, a to asi před pěti hodinami, a hlad mě šimral jenom zlehka. Zdánlivě.
Věděla jsem, že v tuhle hodinu chodí pan Perfektní. Nevěřila jsem, že přijde. Ale doufala. A potom tam stál. Přímo přede mnou. Netroufla jsem si vzhlédnout, koukala jsem jen koutkem oka na boty. Ty rifle na tuty byly jeho! Rozhlížel se a potom si šel sednout... jinam. Zkrátka jinam. A já musela odložit příbor, abych zklidnila bušení srdce v hrudním koši, které se přeneslo do spánků a mučilo mě. Úplně stejně jako před třemi roky. Je to pořád stejné. A pak že život se mění.

Viděla jsem, že přišli učitelé. Stejně by si sednul k nim, i kdybych tam byla. I kdyby?? HLAVNĚ, kdybych tam byla. Tak jsem dojedla a šla odnést talíř. Rozhlížela jsem se po místnosti... a on tam nikde nebyl. Seděl tam jen nějaký pán, jehož jsem nejspíš za pana P. považovala. Ou. (Nemilé překvapení.)

Šla jsem domů, kde se mi udělalo šíleně špatně. To bylo tím jídlem. Ale na tom nesejde.
Váhala jsem, zda-li mám jít na dechovku. Víte, tohle měl být skvělý den. Kadeřnice, dechovka, Bíč boj... A mezitím ještě ke všemu začalo pršet. Počasí, které si mé vlasy přímo vyžadovaly.

A dál.

Nejsem zpitěr a ty hrnky nejsou plné becherovky :P
Rozhodla jsem se, že na orchestr půjdu. Chyba?
V autobuse se mi udělalo líp. Ale cestou do lidušky jsem měla chuť obrátit se na patě a spěchat na zpáteční autobus. Ale v podstatě tím, že dojedete domů, se vám lépe neudělá, nemám pravdu? (Já se nezmínila, že jsem si doma dala sklenku becherovky?) Navíc by mi nebylo podobné, že bych něco vzdala. I kdybych měla mor, dechovku (ještě ke všemu tu, kterou si plánuji měsíc dopředu) nevzdám.
Došla jsem a bylo mi zase líp. Přestala jsem litovat svého rozhodnutí.
Jenže ono to bylo jen zdánlivě dobré. Bohužel, od té chvíle to s mým žaludkem bylo jako na houpačce.
Ale to neznamená, že jsem nevnímala okolí. V momentech prozření mého zdravějšího já jsem se dokonce i smála. Našemu novému sboru Šťastných žen (nebo jak se jmenujou - fajn, přesně takhle se nejmenujou, ale bylo by to vtipné) a hráči na tubu (či co to je), který je rozháněl jako slepice, aby se dostal ke svému nástroji. Z toho jsem vážně nemohla.

A stálo mi to za to. Fakt že jo. Bíč boj mi řekl, že jsem "kočka". Nelžu, tohle řekl. A prý že to dostalo šmrnc a... a ještě něco v tom smyslu. No nepotěšilo by vás to?

A to je vlastně všechno. Snad už mi bude jenom líp. A vám taky, moji milí marodi.

V jednu ráno mě nevzbudil budík a může za to krátkozrakost

19. května 2010 v 9:48 | Hjůbí
lásky :)
Osmý, ale zároveň (vzhledem k nechtěné provokaci) poslední volný den.
Asi bych si ho měla užívat, jenomže jsem doma sama, koukám na Chicago Hope a hledám si spoj, kterým bych co nejdýl dojela ke kadeřnici, kam jsem se objednala nevímnakdy.
Ale potom bude orchestr a já od kadeřnice budu pěkná a snad udělám dojem. A dneska tam ani nebude Ropucha, což je další malý bonus jako třešnička na dort tento poslední slavnostní den.

V noci jsem se vzbudila. K ránu. Myslím, že na hodinách byla jedna hodina a třicet minut. Řekla jsem si, že počkám na budík a nebudu si rovnátka vyndavat pět minut předtím, než bych měla. A? A já to zaspala. Budík nebudil. Nebo možná budil, ale já ho neslyšela. Nebo jsem ho slyšela, ale neuvědomila si, že to zvoní budík, který mě chce vzbudit. UÁ, VŽDYŤ JE TO FUK.

Všichni říkají, jak jsou nenormální. To jenom já jsem letadlo

18. května 2010 v 12:10 | Hjůbí
Rajec
Přemýšlím.
Nevím, co mám dělat. Je toho tolik a zároveň nic.
Chci si užívat (čeho?), ale zároveň plnit nějaké povinnosti (jaké?). Učení, uklízení, na druhé straně počítač, čtení a...
A nakonec to jako vždy skončí tím, že nebudu dělat nic, absolutně nic a potom budu mít výčitky svědomí.
Přemýšlím.
Co bych měla dělat?
Za chvíli půjdu nejspíš ohřívat oběd (ehm, pizzu), najím se, přeliju si pití, do batůžku strčím desky s angličtinou, vezmu si dvoustovku, vyndám mobil z nabíječky a půjdu na misi. Ale né. Pojedu na angličtinu a cestou se budu učit druhou třetinu německých slovíček, na která stejnak psát nebudeme, protože třída se vrátí zítra z výletu a bude plná výmluv. A všechno se přesune na příští týden. A to už konečně začnu mít důvod ptát se, co dřív.
A až skončím angličtinu, pojedu domů, abych mohla batoh "přebalit" a jet na novináře. Jenomže nevím, jak se potom dostanu domů, jelikož rodiče jdou na Věru Špinarovou. A já? Já asi půjdu pěšky. Nebo na ně budu čekat a zkazím jim romantickou náladu. A bude vystaráno. Jak dlouho takový koncert může trvat? Hodinu? No, to minimálně.
Tak asi poletím letadlem.
To jsou, prosím, následky toho, kldyž někdo trčí sedmý den doma.