Červen 2010

Poslední vzpomínka na školu

30. června 2010 v 21:13 | Hjůbí |  Fotoprkýnko
Mám náladu na prkno a nějak nedokážu absolutně vnímat (ačkoli jsem si dnes dala dvojnásobnou dávku spánku), jen společně s většinou z vás oslavím konec školního roku 09/10, a to fotkami, které jsem posbírala ve škole.

Nedepkujem!

29. června 2010 v 10:24 | Hjůbí
Zdály se mi dva sny, na které si pamatuji. Nechám si podrobnosti pro sebe (jelikož vám chci napsat ještě jednu důležitou věc, která jistotjistě zabere hodně místa, takže musím šetřit) a vezmu to zkrátka.
První sen si pamatuji, protože mě naprosto vyděsil, až jsem se probudila a musela si otočit polštář.
Zdálo se mi, že jsem zapomněla koupit dárek pro paní učitelku na anglickou konverzaci (zní to líp než doučování).
A další sen se mi zdál před probuzením. Byli jsme, tuším se třídou, někde na jižní Moravě. Ve velké místnosti a já stále hledala záchod, protože... no, proč se hledají záchody? Byla jich tam spousta, ale všechny byly na otevřeném poli. Teď to myslím obrazně. Zkrátka žádné kabinky, žádné oddělení, které by mělo na dveřích pověšeného panáčka nebo panenku. To bylo dost děsné. Už jednou (nebo víckrát) v životě se mi zdálo, že jsem musela na záchod, který byl v kleci, i když tam byly ještě dva jiné. Ale ve snu si nemůžete vybírat. V tom dnešním snu mě to dokonce donutilo jít se podívat na virtuální mapu, kde jakékoli jiné jsou. GPSka hledala jako divá, až našla úplně něco jiného. Ale alespoň díky ní vím, že jsme byli na jižní Moravě, ačkoli to prezentovala jako Vysočinu. Ať žije zmatek.
Ale to podstatné přišlo hned potom. Od zmateného přístroje mě odvedl sestry ex. A vzal mě na ramena. (Jééé.) Málem jsem na potřebu hledat záchod zapomněla.
Jo, to je to hlavní, co jsem tu  z a s e  okecávala.
dnešní snídaně
A teď to důležitý. Odepsal Idol x. Prý do 11. nemá čas, tenhle týden vůbec. A já tu nebudu do 16. Fakt pech. Ale napsal, ať se ozvu, nebo že dá vědět on. Takže doufám, že vážně nemá čas a nekecá, chlapec. (Úsměv letušky.)
dnešní snídaně
No vidíte, i to důležitý jde napsat v pár řádcích. Prostě po lopatě. Jinak to totiž ani nešlo.
Ale jsem ráda za to, že napsal (ať už to bylo cokoli - cože to bylo?). Takže žádný depky. Jsou prázdniny a podle toho se budeme chovat, oukej?
TAK FÁJN.
dnešní snídaně

Včetně všeho palačinky

28. června 2010 v 21:58 | Hjůbí |  Fotoprkýnko
Sliby chyby, skutek utek' a houby z trouby.
To je tak shrnutí toho, co se chystám napsat.

Idol x

28. června 2010 v 12:28 | Hjůbí
V jednom článku oko, v druhém nějaký obrys. Dělám si z vás legraci?
Dělám. Proto myslím, že máte právo na plnohodnotný obrázek. Tak to je on. (Chytře jsem ho zastrčila do složky s názvem Džem. No to mě fakt napadne jako první, že se mám kouknout do složky Džem. Chápete to?)

Idol x
Aby bylo jasno, dneska jdu na něj. Chci ho dostat nejen do (a teď by mě zajímalo, co se vám v hlavinkách honí) tanečních, ale i do kina na film Solomon Kane (ano, jsem si vědoma toho, že budu připosraná ještě hodně hodně dlouho) a někam ven. A doufám, že bude pršet a nikdo z nás dvou nebude mít deštník. A že nebude srab a neuteče mi. Ani kvůli dešti, ani kdyby svítilo slunce - takže kvůli mně.

Maluju si to hodně?? Viďte?
Hm, já to věděla!

Sestra mu říká Vlasatec nebo Vlasáč (vyjde to nastejno) nebo kluk (nejhorší ze všeho). Jako bych já snad nějak hlasitě komentovala jejího Paznehta... (no řekněte :D) Asi se mi mstí. Mám, co si zasloužím. Prej: "No, tak jako dobrej no... Až na ty vlasy." A až na to ostatní. Ale stejně mi slíbila, že mi pomůže sesmolit nějakou krátkou zprávu pro něj.

Očekávám vaše sepjaté pěsti pro štěstí. Pošlete mi je express, abych je mohla přepočítat a podle toho usoudila, zda-li mám šanci na úspěch.

Kino, pohádky, spaní. Nemá to souvislost. Na první pohled. Ani na druhý. Až na třetí

27. června 2010 v 20:00 | Hjůbí
Cestou do kina jsem pěnila, protože jsme PRO ZMĚNU ( u ž  z a s e ) jeli pozdě. Rodiče už to jen v duchu sváděli jeden na druhého. Měla jsem chuť z toho vypjatého (nebo vydýchaného) vzduchu vystoupit a dát se tři kilometry pěšky zpátky domů.

Po úspěšné, ale strastiplné cestě jsme s mámou přišly do sálu na reklamy. Uff. A i když jsme přišly asi o osm minut později, film začínal asi o dvojnásobek toho našeho zmeškaného času déle. Takže pohoda.
Při reklamách jsem se začala šíleně těšit. Sice mi nakonec trošku zkazilo dojem, že film byl podle zvukové předlohy (kazetu mám doma, naučenou nazpaměť, viz foto), ale stejně to prostě byl ten můj Hurvínek, kterého platonicky miluji, i když se vymyká z mé (už tak dost vysoké) věkové hranice, protože je mu kolem devadesáti let. (Ale Evžen - o kterém ještě uslyšíte - taky není žádný mladík.)
A ještě další dva faktory mi kazily dojmy: Tak za prvé ten, že moje máma usnula a já to, navzdory dvěma brýlím, které měla přes oči, prokoukla. (EL-DÝ, nejsi jediná, komu mamka chrápe.) No jo, to je pech, že kromě brýlí nepůjčují i kolíčky na nos, případně energy drinky rodičům, kteří se rozhodli jít na dětský (POUZE) hodinový film.
A vážně promiňte, ale nic ji neomlouvá. Dospělí jako dospělí, ať jsou jejich malé či mladé děti staré, jak chtějí. A není pravda, že rodiče malých, myslím teď opravdu malých dětí, tohle nedělají. Mně to máma dělala ještě za dob starého kina s jedním sálem (které je už zrušené), když jsme byly na Medvídkovi Pú a jiných Disney pohádkách.
Hurvínek
Možná, že v tomhle případě bych měla mít rozum já a nechodit na pohádky. Rozhodně ne s mámou. Měla jsem jít s babičkou. Já to věděla hned. (Snad jste nečekali, že bych přestala chodit na pohádky?!!)
Ještě jsem to s babičkou ráno řešila. Obě jsme se shodly, že ho máme rády. A navíc moje babička učila v mateřince, takže má disciplínu.
Hurvínek
A poslední dojem (bylo-li by jich víc, asi už bych pěnila jak Hrnečkuvař) kazilo dítě vedle mě, které nevydrželo na místě a pořád si přesedalo na místo tatínka. Kdybyste viděli ten obrovský sál (který funguje vždyckdy, když běží film jen v jednom čase) a počet lidí, který v něm seděl! Před námi tři lidé, vedle nás dva (lidé?? - jsou děti lidé?) a za námi asi ještě jedna rodina. Mohly jsme sedět kdekoli. Ale máma nechtěla. A nechala mě sedět vedle toho chlapa, který se ode mě držel na druhé straně své sedačky, jako bych byla prašivá. A potom mi tam nastavil synka.
Ať se jde bodnout.

Já se jednou během filmu zamyslela. Jaké by to bylo, kdybych tam byla s Idolem x. Dokonce jsem si vybrala film. Solomon Kane. (Hudbu složil Klaus Badelt, jeden z autorů, od kterých máme  skladby na orchestru... ano, na orchestru, na nějž chodíme společně s Idolem x. Ach jo, to je snad osud!) Je od patnácti let a působí velice hororově. A není od devíti večer jako ostatní filmy stejného žánru.
Štve mě, že jsem stále nebyla schopná napsat mu. Jsem baba (v tom horším slova smyslu). Vždy si najdu nějaký argument. A ne, že by mě to zrovna těšilo.
Vím, že už se vrátil, na fejsbuk dneska nějaká slečna hodila fotky. Ale stejně, proč mu psát, když ho možná uvidím v září, když mě nechal ten hloupý poslední týden samotnou a když... co když to v y j d e ? Nebojím se odmítnutí, já se bojím zahodit svůj milovaný stereotyp. Navíc - nevím, co mu mám napsat.
Co takhle: "Ahoj Idole x (ani nevím, jak ho oslovit, i při myšlení na něj mu říkám Idol x, takže bych se ani nedivila situaci, kdy mu suverénně takhle řeknu i do očí), nechtěl by ses... někdy... nó... třeba... čirou náhodou... sejít? Se mnou... Co ty na to? Hm?"
A jestli mi nepomůžete, asi skončím stejně jako Bridget Jonesová. Celé prázdniny se budu hnojit zmrzlinou, soužit žalem při pohledu na jeho profil na FB a čekat, až nějaký pokojíčkový princ na jakkoli barevném koni/želvě/berušce bez křidýlek/poníkovi/hovniválovi zazvoní u našich dveří a vysvobodí mne.

Nesnáším chození do kina

27. června 2010 v 12:28 | Hjůbí
Nenávidím chození do kina. Táta je nepříjemný, že nás musí odvézt a máma zase nadává, že musí mít oběd uvařený UŽ ve dvanáct.
O to horší to bylo dnes, kdy jsme se domluvili na Hurvínka 3D od 12,20. Jenomže přišly další komplikace, se kterými se nepočítalo.
Tak za prvé mě matka exportovala k babičce s dvěma tisíci na rozměnění pro babičku. Ty prachy byly moje, ale to není podstatné. Zkrátka mě babička pozvala dál, že sice peníze nepotřebuje, ale můžeme si popovídat. Tak jsme povídaly a já přitáhla domů v půl dvanácté. Máma na mě hned chrlila, jak nemá hlad, tak jsem ji uklidnila, že já také ne, ale půjdu si umýt vlasy a potom se naobědváme.
Když jsem ve spěchu smyla z vlasů mastnotu a jiné nežádané nepříjemnosti, oblékla se a připravila tašku, podívala jsem se na nečekaně fungující internet, jestli není film přesunut vzhledem ke každostředeční změně programu.
A to je to za druhé: ejhle - film začíná ve 13,15.
Na cestě s touto zprávou jsem potkala otce s neobvyklým úsměvem ve tváři. "Tati, ten film... začíná ve čtvrt na dvě." A už jsem jen koukala, jak koutky jeho úst balí své saky paky a přesouvají své stanoviště o trochu níž. A už jsem tušila. "Tati, zlobíš se?"
"No, mohl jsem ještě chvíli být venku..." To se dalo čekat. Hlavně, že každý jiný den nadává, že dopoledne je strašné slunce a on to nenávidí... a kdesi cosi. Což ve výsledku znamená, že na poledne se stejně tak jako tak sáčkuje domů.
oblečená, připravená
A už to běžel říct mámě.
Ptala jsem se jí zároveň, vidíc, že už má před sebou talíř, jestli mi dá oběd. Prý že jsem PŘECE ŘÍKALA, ŽE HO NECHCI. Vážně? A to znamená, že už nikdy v tomto dni nebudu jíst oběd?
Ona se mi mstí, je to jasný. A prý ho ohřát nemůže, protože má v troubě bábovku.

Jestli to kino nebude platit ona..., asi se naštvu.

Vzhledem k tomu, že předchozí článek je dlouhý na tři strany A4 (když pominu fotky), pokusím se o něco, co se lze číst bez újmy

26. června 2010 v 12:18 | Hjůbí
Abyste se "nevyčetli" a nakonec mě neobvinili z toho, že už ani číst neumíte.
ráno
Dnes ráno jsem se vzbudila nečekaně brzy. Tak brzy, že na mě i Pokémoni počkali.
Říkala jsem si, jak mě nebudou bavit, ale docela jsem byla překvapena. Pěkný začátek dne.

Ráno na snídani se rodiče trošičku pohádali. Máma potřebovala odvézt, ale tátovi se to hodilo až dopoledne.
Od jisté doby se do jejich hádek nepletu a jen nečinně čekám, kdy se začnou odvolávat na mě.
Ale to je jedno, nechi vás zatěžovat, jen se ve mně vzpírají vlohy všechno písemně okecávat.

Přejdu k věci. Táta se mě ptal, jestli mám ještě v pondělí flétnu. "Jasně, že mám." A i ve středu. (Moment! To znamená možnost potkat Idola x. No to je báječné! Až neskutečné!)
"Tak zajdeme někam oslavit to tvý výzo." Jo, v šest hodin budu vážně celá žhavá jít slavit. Prý do nákupního centra, až půjdeme nakupovat. Můžu si něco vybrat. Když jsem řekla, že tam nic nechci, řekl, že si můžu něco koupit, až budeme nakupovat. To znamená v potravinách. Popravdě, je to snad nejlepší řešení, rozhodně mnohem lepší než jít si koupit něco na sebe.

Chtěla jsem napsat ještě něco, ale už absolutně nevím co. Takže už přidám jen fotky:
ráno
Pyžamo. (Fotka je převrácená vzhůru nohama, aby plameňák stál.)
pyžamo plameňáků
Jediné přání za vysvědčení.
skútr

Oráme se v tom jak pár volů Přemysla Oráče

26. června 2010 v 12:04 | Hjůbí
polštář
Myslela jsem, že to ani nemůže být možné a že to, co se stalo, se nestalo v jednom dni, ale
m i n i m á l n ě ve dvou. Včerejší den byl jedním z nejdelších. Možná to bylo tou rychlovkou se školou nebo strachem z odpoledne (a jak známo, strach zkresluje čas) nebo půlhodinovým spánkem v autě, kterému se podařilo mne zmámit a zmást. Nevím, každopádně odpoledne už jsem nevěřila ničemu.

Ale všechno popořádku.
Šla jsem do školy s chutí vyvést nějakou klukovinu, jelikož sezení na parapetu v předchozích dnech mě moc nebralo, už jen proto, že mi za to nikdo nevynadal a já nemohla předstírat, že se mě to netýká a je mi to šumák.
Nejradši bych šla za školu nebo spíš raději přišla do školy pozdě. Ovšem i přes všechny pokusy loudat se a jít tou nejdelší cestou, přišla jsem za pět minut osm. Pech.
polštář
Ve vchodových dveřích mě porazila nějaká děcka s vysvědčením v rukou. Docela jsem zírala. Ještě ani nezačalo vyučování a oni už se sypali ze školy jak mouka z pytle (co to zas mám za přirovnání??!)
Každopádně jsem si šla odložit tašku a jít se na dvě minuty projít po chodbě, naposledy se opřít o mé RESEVÈ (hurá, povedlo se mi udělat čárku obráceně - è namísto é), jak říkám topení u automatu na pití. A příští rok si ho reservuji opět, jelikož nám třída zůstává v tom samém patře, na tom samém místě.
Po chvíli zazvonilo. Zalezla jsem do třídy, povídala si chvíli  s Ivetou, od které jsem zjistila nepěkné věci, které o mně spolusedící trousí i Ivetě, se kterou se údajně nebaví (což trousí zase přede mnou). Prý že nechci sedět s Magdou, protože si vedle ní připadám moc blbá. To jsem nikdy neřekla. A už vůbec ne to, že s ní nechci sedět.
Jakmile přišla učitelka, sednuli jsme si a spolusedící mi pochválila tašku. Bez plevelových slov, která MI tak ráda říkává, ve smyslu: "Tak jsi oprášila loňský...?" Už nerostu, takže nepotřebuju nový... Ale proč jí to budu povídat.
To, že jsem tašku dostala za hraní ve Zlivi, jsem zatajila. A pomyslela si, že dneska žiju z koncertů, jelikož jsem s sebou měla i pití, které jsme dostali zase na Hluboké, taky za koncert (v pondělí). Jenže to už nebylo tak báječné, protože mi kvůli bublinkám vytrysklo na celou lavici. Spolusedící si toho všimla, až když jsem sháněla houbu, a vyjíkla, jako bych jí snad polila něco víc, než kapkou omočila rukáv bundy. Ale potom mi houbou pomohla utřít lavici, to se musí nechat. No co, za á je to také její lavice, za bé jsem byla velmi zaneprázdněna, jelikož si mě paní učitelka, po krátkém očarování, že jsem nepřítomna (nebyla jsem na svém místě, ale šla pro tu houbu, tak si mě nevšimla) vzala na chvíli k sobě a předala mi nějaký balíček se slovy, že to je ještě asi z tý soutěže nebo co. Jo, jasný. Ona žije v úplně mylných představách, protože si myslela, že to je z tý druhý soutěže, jenže to pořád byla ta první. PRVNÍ. Ona na ni úplně zapomněla, jako by to byl vzduch. Jako by první pololetí znamenalo velké dveře, které se dávno zavřely, a klíč je v ředitelně, do které teď nebude zbytečně chodit, protože všichni chvátáme na prázdniny. Štve mě, že na ni zapomněli - nejen ona -, protože o té druhé jim vše vyklopil táta, škola s tím neměla nic společného, nikdo přímo z té soutěže je neinformoval, kdežto k té první se pořadatelé hlásali velice hlasitě, ať už tímhle balíkem, nebo plakátem velikosti A3, který do školy poslali. Pokud tedy berou větší váhu na soutěž pražskou než krajskou, jsem tátovi vděčná, že jim to byl říct.
NESNÁŠÍM LIDSKOU ZAPOMNĚTLIVOST!

Pomineme-li incident s pitím a trapné a nudné předávání vysvědčení se slovy "příští rok chemie bude o něčem jiném" a jinými, která slýchali spolužáci, přejdeme rovnou k událostem poté.
Po uklizení třídy (zvednutí židlí), jsem učitelce dala ten článek, který způsobil tu nechtěnou slávu. Ani ne tak, aby si ho přečetla, ale aby ho případně (doufám v to) dala přečíst panu učiteli na žurnalistiku, ke kterému se příští rok - s pytlíkem na hlavě - půjdu hlásit. Dejme tomu, že si doteď myslel, že tam vážně půjdu, i kdybych se o novinařinu měla zajímat s odporem. A že si myslel, že tam půjdu kvůli němu. Abych ho otravovala, komplikovala mu život. Ale ne. Kdyby to neučil on, stejně bych tam šla. A mnohem raději. Takhle mám tak akorát chuť přejít na jinou školu. Vážně jsem o tom přemýšlela. Nebo chodit psát do školních novin kamkoli jinam. Myslíte, že by mě vzali i na jiném gymplu? Kdyby mi vyhovoval čas, bylo by to perfektní...

Potom jsem nevěděla, jakou záminku si vymyslet, abych ještě c h v í l i (ehm) mohla zůstat ve škole. Naštěstí žádná nebyla třeba, poněvadž jsem si uvědomila, že ještě musím za němčinářkou.
Cestou jsem vytahovala krabičku s dárkem, který mi z krabičky vypadával, v rychlosti jsem ho doslova pěchovala zpátky na své místo.

Dala jsem jí náušnice a náhrdelník, ona měla takové ty v trapné situaci obvyklé řeči, že zbytečně utrácím, ale bylo vidět, že má radost. Hned si to nandala a říkala, že se jí to hodí, protože bude mít ve čtvrtek nějaký ples. A potom mě objala, o což jsem tedy moc nestála, ale přátelsky jsem neucukla a snažila se být také žoviální. Načež řekla, že doufá, že  takhle zářit bud pořád. Úsměv dělá divy. A nejen před  PÁNY učiteli.
Už už jsem chtěla vypadnout, ale najednou mi pomalu začalo docházet, že to jen tak nebude. Ještě jsem se ptala, jestli ji budeme mít příští rok. Aby řeč nestála a aby pořád nekomentovala ten "úžasný" dárek.
Prý se to na naší škole nesmí říkat, ale není to jistý a vypadá to, že ne. Ups. A je to venku. Co mi uděláte za to, že jsem řekla něco, co se nesmí říkat? Ou.
Začala mi přát hezký prázdniny a ať si odpočinu a ať moc necvičím na flétnu... - kéž bych nedržela hubu a neříkala, že jedu na hudební tábor.
Vypadla jsem až potom, co mi "vynadala", že nejdu na nějakou demii nebo já nevím na co s flétnou. Ptala se proč a mně bylo hloupé přiznat, že jsem o ničem nevěděla. Proběhlo mi hlavou, že by tam byla naše učitelka na dějiny hudby a celá škola, o což absolutně nestojím. Kdybych věděla, kdy to je, řekla bych, že zrovna budu na tom táboře, ale radši jsem se nechala sepsout a rychle utíkala pryč.
Dočista jsem se před ní zapomněla zmínit, že dnes odpoledne jedu na meeting se svou tetou z Německa.

Sedla jsem si na lavičku v improvizované studovně u tělocvičny (zaručený klid) a četla si. Potkávala jsem tělocvikáře, pana Ekologa a tak. Ale po panu Perfektním (jako by) se slehla zem. Nechtěla jsem za ním chodit, nevím, co bych mu řekla. ("Pančeli, děkuju za jedničku, ale z té poslední písemky jste mi podtržení škrtat nemusel..."?) Navíc jsem nebyla v psychickém rozpoložení, kdy bych musela uklidňovat své city z toho, že ho neuvidím. Dokonce naopak - věděla jsem, že když je nebudu dráždit, ten odchod nebude zas tak drsný a bolestivý. Navíc potřebuju stále ještě dokazovat, že na nepovinný předmět n e jdu kvůli němu. Takže báj, školo, báj, všichni trýznitelé, báj, pane Perfektní. Báj všem, stýskat se mi nebude, ale těším se zase v září.

tak, a má(m) to!
Sice bych nejraději ve škole proseděla hodiny a hodiny jako loni, ale volala mi sestra, že se sejdeme. Takže jsem se poslušně zvedla a odešla dřív, než je mým zvykem. (Mé heslo zní: "Vždy poslední!")
Šly jsme na horkou čokoládu a buchtu (tedy v mém případě, v jejím na syrovátku a tousty).
A to bylo tak všechno, co by bylo fajn, protože jsem s ní musela ještě za doktorem a do laborky odnést krev. A kdyby jel o trošku líp=dýl autobus, mohly jsme jít do nákupního centra dělat něco trošku (ale jenom malinko) jiného, než kupovat oběd (pizzu), Mojito a žvýkačky. To všechno za mé prachy. Jako vždycky.
pizza
Doma jsme se dívaly na Stmívání. Konečně jsem ho viděla. Ale jako že by mě nějak ochromilo, to vážně neochromilo. Možná to bylo tím, že jsem mezitím v kuchyni "vařila" oběd (pizzu) a strouhala si okurku na salát. Každopádně ať mi zkazilo dojmy, co chtělo, nevzalo mě to. A to jsem se obávala, že se zamiluju (důvod, proč jsem to do té doby neviděla). Uf.

salát
Krátce potom jsem rozkoukala ještě jednu španělskou romantickou komedii a jen tak tak ji dokoukala, protože už jsme museli jet na ten sraz.
jablko v pytlíku
Šíleně jsem se bála. V autě mi padala hlava, nakonec jsem usnula, ačkoli bych nejraději byla bdělá, abych si užívala poslední chvíle před "popravou". Jenže bohužel, polovinu cesty jsem nakonec prospala. Byla jsem  t a k  š í l e n ě  unavená, že to ani nebylo uvěřitelné. Každý den, co vstávám v šest a chodím spát v jedenáct, si říkám, že jsem naprosto oukej, že není problém jít spát ještě déle a vstávat ještě dříve, že jsem v psychické i fyzické pohodě, přece já to zvládnu, já zvládnu všechno, nikdy se mi ještě nestalo nic hrozného v souvislosti s tímto zanedbáním svého fyzického zdraví, a že tomu proto ani nevěřím. Dokázala jsem se udržet v bdělosti a naprosto popřela stavy, kdy jsem ve škole nejprve usínala opřená hlavou o předloktí na lavici, posléze vsedě i bez položení hlavy, zanedlouho poté se to stávalo i vestoje, kdy jsem si opřela tělo, a na konci školního roku jsem zavírala oči už i v chůzi. A nebylo raritou, kdy jsem každý čtvrtek v autobuse padala do mikrospánku a cítila chvilkové "nic" v hlavě. A přesto jsem věřila ve svou sílu a neporazitelnost. (Haha.)

nebe
déšť smývá prohřešky, křivdy a podává nám čistý štít, abychom mohli začít nanovo
Přijeli jsme a asi půl hodiny čekali. Teta si někam vyjela.
A najednou tu byla. Přede mnou. V mém objetí. S plnými ústy německých slov. A já rozuměla. Překvapivě ano. Sice jsem nervozitou odpověděla na otázku, jak dlouho už se učím němčinu, osm namísto šest let, ale posléze se opravila. Sestra s otcem se mi smáli. Bylo mi to líto. Hrozně jsem se bála a najednou jsem mluvila. I s učitelkou němčiny se bojím mluvit, natož s Němkou, před kterou řeknete fléte namísto Flöte a už vám nerozumí.
Ale dopadlo to dobře. Lépe, než jsem čekala. Klidně bych s ní mluvila sama. Ale nerozuměla jsem dvakrát, přiznávám. Nejdříve na mě vychrlila přísloví "kdo hledá, najde". A podruhé jsem nevnímala a jen se - už česky - usmívala se všemi ostatními. A potom BÁC HO! Otázka na mě. Ptala se, jestli mám pořád ráda med. Když jsem u ní byla, nejedla jsem med. Hnusilo se mi, že ho včely "kakají" (no ještě řekněte, že to není pravda). Při té představě se mi dělalo špatně. A ten med, co jsem tam kdysi kupovala, byl pro babičku s dědou (včelař), kteří nakonec neocenili mou snahu a řekli, že nosím dříví do lesa. Stejně tak máma. Bylo mi to líto. Byla jsem malá. Chtěla jsem jim udělat radost. Přivézt med z německých lesů. A navíc to nebyl obyčejný med, byl OCHUCENÝ.

kudy tudy jsme jeli
kudy tudy jsme jeli
Cestou zpátky mi pro změnu bylo špatně od žaludku. Proklínala jsem svůj neuvážený nápad číst si noviny. Přečetla jsem si, že by se děti neměly trestat za vysvědčení a že dítě nese zodpovědnost jen za třetinu své známky. Na zbylých dvou třetinách má podíl škola a rodiče. Takže co ta trojka z chemie, na kterou mi otec řekl, že si jí odmyslí a to vysvědčení je hezký? Co si to dovoluje? (Fajn, nesprávná slova. Ale proč mě nemůže brát i s chybami? Prostě... prostě... já nevím, chybí mi slova...) Ať se jde bodnout! Ať přestanou rodiče svalovat vinu na učitelku. JE TO MOJE ZNÁMKA, TAKŽE MOJE VINA! Kapišto? Ať psychologové žvatlají, co chtějí. Já už jim nevěřím. Od dob, co byla sesazena paní Psychiatrička Veliká, mám k doktorům přes psychiku odpor a nedůvěru. Nenávidím doktory. Zubaře snesu, ale obvoďáky, gynekology, kožaře, psychiatry, dokonce i lékárníky NENÁVIDÍM.

kudy tudy jsme jeli
kudy tudy jsme jeli
A teď to nejhezčí z celého dne.
Když jsme odjížděli, měla jsem naprosto báječnou náladu. V rádiu hráli i tátovi dobře známou písničku, kde se dokolečka zpívá NEW YORK, New York a já dostala chuť cestovat. Přešel mě strach z cizích řečí. Najednou bych jela kamkoliv. Do Německa, do Anglie za Idolem x, do mnou vysněného New Yorku. A když ze mě opadla "cestovací" nálada, cítila jsem se naprosto lehce, báječně. Bylo to za mnou. Neměla jsem starosti, měla jsem chuť jít oslavovat, jít pařit, jet ven, do města, jen tak, projít se... a milovat. Najednou tu byl smysl. Smysl cokoli dělat. Klidně bych šla i uklízet. (S nadsázkou.)


V případě přečtení vyberte jeden dva odstavce, ty posléze okomentujte

24. června 2010 v 21:44 | Hjůbí
Tenhle týden měl být skvělý! Téměř perfektní.
Přemýšlela jsem.

V pondělí měl být Idol x na koncertě.
V úterý bych ho mohla potkat cestou na doučování i z něj, protože jsem výjimečně nečekala na tátu.
Ve středu by byl na rozlučkovém orchestru, potom bychom třeba šli spolu, protože jsem se poprvé za celý rok vymanila rodičům zpod ochranných křídel.
Ve čtvrtek, dnes, jsem měla možnost potkat jej cestou do (jeho) školy, při troše štěstí ze školy a potom ještě dvakrát. (To vám ještě vysvětlím.)

A místo toho? Až nezdravě často narážím na svou matku. A to jak "chtěně" (ehm), což přesněji znamená "na kroužek pro tebe přijedeme s taťkou," tak i nechtěně, kdy mi buď oznámí, že taťka pro mě nemůže přijet, takže pro mě přijde osobně, nebo nesvolí k tomu, abych jako velká holka šla sama, ačkoli už je večer světlo (dokonce takové, jaké ani v poledne není), a když už k tomu jednou JEDINKRÁT svolí, potkám ji v autobuse.
busy :)
Dnešní den se nesl v duchu koncertovém.
Koncerty byly celkem dva. Ráno jeden, večer druhý.
To znamenalo nejít sice do školy, ale přesto vstávat úplně stejně jako za běžných školních okolností.
(Těžko pochopitelná, nezáživná a tak pasáž:) Takže autobusem na koncert - kde jsme s holkama dostaly mléčné Milky (no co, musím to poznamenat, je to přece docela důležitá věc) - z koncertu jsem jela s kamarádkou autobusem, abychom si mohly déle povídat, vystoupila jsem na stejné zastávce, jako jsem nastupovala, s tím rozdílem, že na opačné straně. Došla jsem k nádraží, jela domů. Z domova jsem jela na oběd do Green housu, kde jsem si dala těstoviiny bez chuti s balkánským (nebo jakým) sýrem a olivami.
Na cestě odtud jsem si sedla na lavičku své oblíbené městské třídy a asi půlhodinku se sluchátky v uších přemýšlela. O všem a o ničem. O Idolu x., dále o tom mladém muži, co si přisedl na druhou stranu lavičky a pokrytecky předstíral, že si vybral zrovna tuhle lavičku z milionu dalších (zítra je schválně přepočítám!) náhodně, a také jsem přemýšlela, co budu zítra dělat, abych si náležitě užila.
Kéž by to (zase!) nemělo háček. Musím totiž odpoledne na Lipno za německou tetou... Nechce se mi. Budu německy koukat a udělám ze sebe největšího vykřičence Čech.
Bojím se. A štve mě, že mi to zkazí celý den. Tedy ne to samotné setkání, ale to, že se TO koná ve dni, na kteý sjem si už od září plánovala velké věci.) Ale táta si to přeje. Tak co nadělám. (Nic, ale za vysvědčení kromě sebou každoročně kupované zmrzliny nic nedostanu, tak že by letos pro změnu nebylo ani to? Chjo.)
Navíc nemám oběd. Segra mě přemlouvá, abychom šly spolu. Nechci, chci si - doprdele ale už - užít. Nevím jak.
Přemýšlela jsem, jestli mám jít říct poslední sbohem panu Perfektnímu. Ale nepůjdu, rozmyslela jsem se.
Nejlepší oslava asi bude, když zůstanu sedět v naší drátěné šatně a čichat prach a vdechovat pavučiny. Tak, to mi udělá radost. A třeba přijde i kouzelník... (PP??)
svačina aneb dochází nám ovoce
Také mě přepadla otázka, co bych si přála za vysvědčení, kdyby mi NĚKDO něco chtěl dát. (Stejně se dřu jako barevná a ani na pohár mě nikdo nepozve. Hchmpf ach jo.)
Krom cédéček The Veronicas nebo Nevím, mé potenciálně první tužky na oči, šanonů, talíře s kreslenými dětskými postavičkami, kšand, dortových svíček, samolepek masa, trenek, sbírky křížovek, povlečení se Spongebobem, modelu skútra nebo například školního batohu, by mi největší radost udělalo zaplacení jízd na (pravý) skútr ve skútroškole. S matčiným svolením. (Ale mami, tak helmu bys mi mohla vybírat ty... co ty na to?)

Kresba z loňských prázdnin (že jsem zapomněla na helmu, jsem si uvědomila pozdě):skútr

Nejdřív jsem se nechala vyfotit, a až potom zjistila, že mi na tváři zůstal džem

23. června 2010 v 21:09 | Hjůbí
džemová houska
Celý rok se obávám, kdy vstoupím ráno do autobusu se špinavou pusou od snídaně. Celý dlouhý rok se mi to nestalo. Konečně dnes, když jsem "donutila" Angličtinovou spolužačku, aby mě vyfotila pod křížem v aule. Nejdřív měla řeči, že v naší třídě by to bylo lepší, ovšem mně proběhlo hlavou, že to tak akorát chce oddálit, takže jsem nasadila úsměv á la měsíček na hnoji a ona mě  velice neprofesionálně blejskla.
Na záchodě jsem zjistila, že mám na tváři džemovou jizvu.

Ve škole byla, jak jinak, nuda. I němčina zklamala; měli jsme se učit. A naštvala mě spolusedící. Já načala úkol - recenzi na Ženy v pokušení - a ona to měla dodělat. A když jsem se jí ptala (sama samozřejmě neřekla nic, ona na to nemyslela, ona si nejspíš ani nevzpomněla), vymluvila se, že nebyla doma a kdesi cosi. No jasý! A já doma bývám? Prezentaci na biologii jsem dělala do půlnoci a ještě déle, jenom abychom měly známky uzavřené co nejdřív.
JÁ! Vždycky já! A ona ani nebyla schopná to dodělat. Hlavně že minulou hodinu němčiny vykřikovala, že máme dlouhý kus, ale že nám chybí konec. MNĚ chyběl konec, to jen ona celou dobu, co jsme psaly začátek, prokecala s holkami ze zadní lavice, které byly hotové.  A štve mě, že ten papír s recenzí teď vyhodí, protože se vsadím, že příští rok to budeme dodělávat.

A ještě jednou mě naštvala:
Češtinář jí dal za úkol sepsat seznam těch, co "doodevzdali" učebnice češtiny. Samozřejmě ten seznam zbyl na mě. Jenže ona to organizovala. Bohužel tímto způsobem: "Všichni to tu položte..." Takže se na mě nahrnula kupa učebnic a mně potom podle seznamu jedna chyběla. Jak říkám - přemíra zodpovědnosti. Že já se nešla bodnout.

stín
Cestou domů jsem jela s jedním klukem ze školy. Dvakrát byl i na orchestru, což pro mě byla klíčová záminka, jak se seznámit.
Musím se přiznat, v primě se mi líbil. Někoho mi připomínal. Nejspíš.
Ta holčička v primě by určitě do slečny v kvartě nikdy neřekla, že s ním dokáže navázat kontakt.
V autobuse mi docela spravil náladu. Už jsem nebyla tak znuděná a pokořená životem.

značkaKlidně bych mohla zůstat po tom všem doma. Náladičku jsem měla tak akorát, jako když přijdete po krátkém flámu, a na orchestr se mi ani za mák nechtělo. Ale slíbila jsem to Katce, první flétnistce.

Cestou autobusem na orchestr jsem přemítala, zda-li je Idol x dobrý nápad. Racionálním pohledem se mi to zdálo celý ňáký ujetý. Ano, ujetý.
O co se to zase snažím? nadávala jsem si.
(Promiňte, nadále nemohu vystihovat své tehdejší myšlenky, jelikož jsou velice nestálé a já už netuším, čím jsem si argumentovala tentokrát.)


Čekala jsem, že procházka přes mou milovanou městkou třídu mi zase zvedne náladu, ale stal se pravý opak.
Lidé mě vytáčeli. Ti přede mnou šli pomalu, ti za mnou mi dýchali na záda (nesnáším to!), matky s kočárky jezdily dvě vedle sebe, a co teprve dámy s podpadky... V jednu chvíli jsem měla pocit, jako bych před jednou neměla šanci uniknout. Dala jsem se do běhu, ale cítila jsem za sebou stále ty samé kroky. Rozpalovalo mě to do běla. Až o blok dál jsem zjistila, že to nejsou boty, ale víčko od pití mi ťuká do futrálu flétny.
Říkala jsem si, že kdybych v tomhle momentě potkala paní Psychiatričku Velikou a ta se mě s tím jejím pohrdavým a výsměvným úsměvem zeptala, jak se mi daří, asi bych jí dala do zubu, že by se jí upravil celý zubní model.

Přišla jsem na orchestr s naprosto zkaženou náladou. Samozřejmě jsem si nemohla dovolit dát ji na sobě znát jako jeden můj spolužák, který se projevuje jako King Kong (mlátí, trhá, řve - nekřičí, on řve - jednoduše dává o sobě vědět).
mráček na županu... ráno bývá zima
Pan učitel tuby mi nabídl pití, odmítla jsem s naprosto skleslým hlasem. Jiný jsem ze sebe nedostala. Přijde mi blbý křičet na lidi, kteří nemájí nic společného s mou špatnou náladu, navíc to nemám v povaze. Nesnáším, když na sebe lidé zvyšují hlas. Sama to nedělám a ani se s nikým nehádám. Není proč. (A hlavně není s kým, jen si to přiznej, Hjůbí. - Ale to není ten důvod, Hjůbí.) 
Pan Tubista se mě velice šetrně zeptal, aby mě nevyděsil ještě víc, jak nejspíš soudil podle mého hlasu, jestli si dám pití. Tak jsem řekla, že děkuji, ale nějak nechci. Ale nakonce jsem se nechala přemluvit. Chvíli jsme polemizovali o tom, kdoví co tam nenamíchal a jestli v tom není alkohol. Chtěla jsem si zavtipkovat, že cestou zpátky jedu autobusem jakokže ho budu řídit - nebo tak nějak v tom smyslu, jenže právě proto, že jsem to nemohla dát dohromady, abych se nakoncec nesmála jen já, držela jsem pysk.
Ale poslední zákusek už jsem si nedala.
Prý: "Hele, ty seš taková hubená, nechceš si dát zákusek?" Moc mě to potěšilo.

Když se k tomu zpětně vracím, roztéká se mi v těle příjemný pocit. Mám to na orchestru moc ráda a za nic bych ho nevyměnila! Nikdy! Ti lidé jsou tam skvělí, nenahraditelní. Ví o vás, ačkoli nechodíte k nim do lidušky, a nijak vás nediskriminují. (I když - co já vlastně můžu vědět...)
taška
A potom se tam nahrnuli dva bicisti, klarinet a druhá flétna. Ještě jsme hráli (Státní německou hymnu, Tichou noc - na mé přání, a další kousky), ale v pět jsme to už zabalili. Pan dirigent nám sice nabízel, že otevře šampaňsky nebo nám nabídne ve třídě čaj nebo nás pozve na cokoli z automatu nebo se půjdeme občerstvit, ale já zkazila legraci slovy, že navrhuji jít domů. Bylo mi blbé, aby nás zval, když se ani orchestr neplatí. Nebo mi zkrátka bylo trapné být s ním, povídat si...(?) nechtěla jsem se ztrapnit (jako loni - nejspíš -, ehm), chtěla jsem, aby si mě pamatoval jen v tom dobrém světle. Navíc si myslím, že i on toho měl plné kecky, když si vzal v druhé práci dovolenou. Věřím, že jsem udělala správně, ačkoli mi první flétnistka Katka řekla, že zlobím. Samozřejmě v dobrém.
Ale zkrátka... já nevím, pochopte mě. Někdo mě, úpěnlivě prosím, chápejte. Protože já už se v sobě nevyznám. Absolutně ne. Nevím, co chci. Nevím, utápím se v myšlenkách, nesestavuji věty a neříkám je slovy. Nemám je komu říct. Nemám... (Berte to jako omluvu za další dlouhý článek, nikoli jako sebelítost.) Stydím se, bojím se.

Mimochodem - cestou domů se mnou busem jela matka. Ona si to umí načasovat, fakt že jo. Grr. Hned mě přešel humor (pokud někdy nějaký byl).

P. S.: Jdu zavolat babičce a říct jí, že ten jeden bicista od nás z dechovky je skutečně tím, koho měla kdysi ve školce. Určitě bude mít radost.