Červenec 2010

Špatný námět na téma týdne

31. července 2010 v 21:43 | Hjůbí |  Slohový útvar: úvaha
Jednou seš černoch, podruhé teplej, potřetí máš prsní implantáty.

Ne, blog by neměl zadávat takováta témata, která jsou diskutabilní a mohou vyvolávat hádky. (Příště to bude náhradní mateřství, ne?) Nechci, aby mi v komentářích propukla nějaká hádka. Tak prosím o zdrženlivost ve výtkách na můj osobní názor.
Homosexualita také patří mezi témata, která se nedají nijak vyřešit, je to věc názoru. NÁZORU. Tento článek bude, opakuji, zcela subjektivní.
Nechtěla jsem tento článek psát. Ale myslím, že potřebuji vyjádřit svůj názor a podělit se o něj.

Hned na začátku vám musím říct, že proti této skupině lidí nic nemám. Jsou to lidé jako každý jiný. Mají právo žít. Já nechápu, proč jsou odsuzováni. Protože registrovaní partneři nejsou "užiteční" lidstvu tím, že nemohou mít děti přirozenou cestou? Já také nechci mít děti, jsem heterosexuální, odsoudíte mě?
Nebo vás nějak ohrožují? Myslím, že byste nejdřív měli zapřemýšlet nad jinými - nad vrahy, teroristy a jimi podobným. Ale homosexuálové nam nic ošklivého nedělají. Zkuste si popovídat s jedním z nich. Zajděte si k homosexuálnímu kadeřníkovi. Ručím za to, i když jej neznám, že bude velmi šikovný a vy, hledíce v zrcadle na svůj účes, na něj nedáte dopustit.
Myslím, že kdyby měli na výběr, asi by homosexuáli nestali. Už jen kvůli tomu, co si musí protrpět. Nejdřív neví, co se sebou, potom musí čelit okolí, a když se s tím jakžtakž smíří, přijde další vlna, ve které se tohle naprosto neřešitelné téma otevře a začne se řešit mnohem více nahlas.

Z dítěte homosexuála nevychováte. Proto si myslím, že by homosexuálové směli adoptovávat děti. Myslím, že by to byli starostliví rodiče, už jen vzhledem k vděku, který by za povolení projevili. Navíc ruku na srdce - média ani sociálka by je nenechaly jen tak, vychovávat bez povšimnutí. Byla by z toho pořádná bublina. A spousta pobouřených spoluobčanů.
O adopci dítětě už heterosexuální páry (kvůli náhradnímu mateřství) zájem nemají. Neměly by se děti lépe v jakékoli rodině než v dětském domově?
Posměch je věc druhá. A teď zvedne ruku ten, komu se jedinkrát v životě někdo neposmíval. Je jedno za co. Druhé děti si vždycky něco najdou. A kdyby společnost nevyjadřovala svůj odpor k homosexuálům, ve školách by ani takový problém kvůli tomuto druhu posměchu nebyl. Ale to nikdo z nás samozřejmě nemůže vědět, je to věc názoru.

Představte si, že homosuxálem jste. Tiskař94 má pocit, že se mohou vyléčit. Nejsem odborník, ale mám pocit, že sexuální orientace není to samé jako naučit leváka psát pravou. Vezmu to selským rozumem na naprosto iracionálním příkladu: Vezměte heterosexuála (ano, čtete správně) k odborníkkovi (dejme tomu psychiatrovi) s tím, že chce změnit jeho sexuální zaměření. Neberme v potaz to, že doktor by nevěděl, jak na to, protože překopat lidskou psychiku není jako odnaučit se psát písmeno es na druhou stranu jako zaoblené zet. Ale i kdyby to "uměl", za jak dlouho by taková léčba uspěla? Kdoví, jestli vůbec někdy. Psychiatr by vám nepomohl ani s prosbou, že chcete změnit vkus na potenciálního partnera. "Už nechci být na mladší, chci být na starší. Nechci být na starší, chci být na stejně staré." Zlatá rybka se vám na vaše vybíravá přání vykašle. A Arabelin prsten skončil kdovíkde.
Lidé nejsou pokusné myši, uvědomme si to.
Každý z nás jím mohl být. A ten, kdo měl to štěstí, že patří k většině, nevyčnívá z davu a je odsuzován zase pro něco jiného, si potřebuje na něco zanadávat. V tom případě by se měl jít léčit on. Žijeme jenom jednou a každý potřebuje prostor. Jednou už jsou tady, tak jim to tu neztěžujme.
 Homosexuálové nám nenutí, abysme byli jako oni. Tak jim nenuťme "my", aby oni byli jako my.

Tak to vidím já. Nemám o tom informace, píšu tak, jak si to myslím.

První září... ještě není

30. července 2010 v 21:57 | Hjůbí
Včera večer jsem nemohla usnout. Jako by dnešní den mělo přijít první září. (V žádném případě, nejen, když jsem doma sama, neotevírám dveře!)
Čekala jsem, jak se mi v noci budou hlavou prohánět noční můry, když jsem se ještě po desáté dívala na Chirurgy, kde autobus rozmašíroval chlapíka, jehož obličej bez kůže nijak významně filmaři neskrývali, a navíc jsem na dobrou noc poslouchala drákulí příběh, dokonce jsem tak neklidně spala, že jsem se v noci vzbudila a zapnula si ho znovu. (Mám takovou špatnou vlastnost, že bez pohádky neusnu.) Ale tahle noc byla zvláští. Obracela jsem polštář jako prase na rožni, a to se nezměnilo ani ráno. A že já mám tak tvrdé spaní, že Míša v Litomyšli mohla trilkovat na flénu jako zběsilá, a mě nejen, že to nevzbudilo, já při tom dokonce usnula. Myslíte, že člověk se s "druhem" spánku rodí, nebo si jej nějak vypěstuje časem?
knížky
Dnešní den měl být takovým "malým" prvním zářím, ovšem v jiném slova smyslu.
Sestra odjela s Ex (já už jsem ho tak pojmenovala, nevnímejte jej proto s malým písmenem) do Brna, včera mi vyrabovala skříň s časopisy (ani byste nevěřili, jak je vybíravá; nabízela jsem jí W.I.T.C.H., aby mohla číst první díly a chytala se v dalších, protože, jak sama řekla, na záchodě se nedá nic - jiného - číst), jelikož si stěžovala, že s kartami a minifotbálkem a kulečníkem se bude nudit. Nabízela jsem jí i různé karty z Kačera Donalda, ovšem ona je až moc líná učit se novým hrám. Suchar.
Nechala mě doma samotnou. Tedy pro dopoledne. Měl to být skvělý den. Jen já se mnou. Jen my dvě. Ale nebyl zas tak skvělý, přesně jak jsem čekala. Nepamatuji si, který den, jehož jsem si vysnila jako dobrý, se nakonec vyvedl. Povedly se možná jen ty, u nichž jsem to neočekávala. Určitě to znáte.

Vstala jsem relativně brzy. No, brzy. Tak akorát. Pro mne je akorát, když to číslo nemá ještě jedničku na začátku. Takže tak.
Zdál se mi sen, ze kterého jsem byla docela  mimo. O panu P. Nepamatuji si podrobnosti. A nechci pamatovat. Ten sen nebyl perverzní, jak byste se mohli mylně domnívat, to ne, byl...deštníkbyl milý. Tak já nevím, co čekáte od malý holky, co? Vy proutníci!

Dopoledne odešlo rychle. Po snídani jsem si vyluxovala, dokonce i pod postelí za šuplíkem, kde s vysavačem máchám každý rok o prázdninách, vyndala jsem z myčky, nandala jsem do ní, umyla přebytkové tři čtyři kastroly a absolutně propásla obraz ze seriálu Redakce - z novinářského prostředí. Tenhle díl jsem, mám pocit, ještě ani jednou neviděla. Zvuk mi mimochodem taky unikal, jelikož zvuk zkrátka v posleední době blbne. Hlavně, že vypojili analog. Pche.


Po skromném obědě (to by nestačilo ani jako krmení pro jediného holuba), jsem jela do města. I když pršelo, dokopala jsem se, protože v pondělí jsem napsala dopis pro Kylie a kvůli hloupé známce stále ještě ležel v poličce.
Nakonec jsem za mokro byla vděčná, protože jsem nemusela slinit známku a otřela jsem ji o zábradlí u pošty (doufám, že mě vidělo co nejvíce lidí).
Po chvíli divení, jak je možné, že nikde není ani noha, jsem se začala divit, proč se tomu vlastně divím. Bylo půl druhé odpoledne, mokro jako u bazénu, počasí připomínající přechod z října na listopad, na zemi se sem tam válely listy, a já se hloupě divila, proč nikde nejsou lidé. V té chvíli jsem proklínala prázdniny. Ale jen na chviličku. Alespoň jsem se prošla. Za to jem bylla vděčná. Vidět své milé město zdravé a... dejme tomu živé. (Živo v něm vážně zrovna dnes nebylo.)
plameňák
pavučina
Dál už to není důležité, respektive nechci si to nijak připomínat a do deníčku, i kdybych nějaký měla, bych si to nezapsala.
Nakonec jsem si koupila v hračkářství žvýkačky se Spongebobem (děťátko se nezapře), na které jsem si brousila zuby. Jinak nic. Po ničem jiném má dětská dušička netoužila. Možná tak po někom jiném... Pořád mi v hlavě vězel ten sen. A abych ho zahnala, představovala jsem si perfektní oslavu. Horká čokoláda, sušenky, chipsy, nahos atp., televize, sídliště, třetí patro v Barevném panelovém domě, jak jsem mu jinak v dětství ani neřekla. Bydleli jsme na Barevném sídlišti, všude byly Barevné paneláky. To, že se sídliště jmenuje po našem hlavním městě, mi došlo až letos, v patnácti letech. Třeste se před budoucí inteligencí národa!
Solomon Kane, pamatujete?
Večer jsem ještě vynesla tříděný odpad - plast a papír - a zašla k babičce vyndat noviny. (Zítra se konečně vrátí zpátky, jupí!) Máma nadávala, že jsem šla sama, místo aby byla šťastná, že  nemusela vytáhnout paty z baráku. Chtěla jsem jí udělat službičku, protože usnula a já ji nechtěla budit. Bohužel, když jsem odcházela z domu, otec šel zrovna za mámou, čímž ji nejspíš vzbudil.
Takže máma na mě stačila vykřičet z okna, že na ni mám čekat, že tam nemůžu jít sama, začala mě poučovat, co mám udělat, vysvětlovala mi, jaký klíč je od "vnitřních" dveří, přitom mě kárala,  že dovnitř vůbec nemám chodit, ale zato mě ani nevyvedla z omylu, když jsem se domnívala, že "venkovní" dveře potřebují modrý klíč. Těch klíčů zase tolik neměla, abych nezjistila, který je od čeho. Šlo jen o to vyndat hloupou poštu! Proboha, kolik mi je? (Jen tak mezi námi - dovnitř jsem šla. Opovažte se mámě napsat anonymní dopis s udáním, vy prevíti!)

V rozčilení, když jsem odcházela bez jejího stínu, jsem (asi za trest) šlápla (kdyby jen na něj) do slimáka. Fůj. (Ne, že bych své botě nepřála, aby si zašukala se slimákem, ale já u toho vážně být nemusela. Svítit si mohli sami. Prasáci.)

Stupínek vítězů v několika kategoriích

28. července 2010 v 21:27 | Hjůbí
Asi se mi přestalo líbit slovo humr. Dnes jsem ho viděla v kuchařce a přišlo mi, jako bych jej viděla v životě teprve podruhé, a tím pádem mi nedošlo, že by to mělo být mé oblíbené slovo. Možná to bylo způsobeno také tím, že jsem ještě předtím hledala v hlavě správný obrázek, který bych k tomu slovu přiřadila. A jakmile se mi vybavil, slovo samo o sobě bylo znesvěceno.
Myslíte, že "humra" mám ze seznamu oblíbených věcí vyškrnout?

Jeden úryvek z dnešní minuty s knihou. (Rybičku pojmenovali Boulička). Nejlepší je ta poslední věta, nad tou jsem se upřímně usmála. Jinak ta knížka nestojí za moc (náročná čtenářka, velice náročná)...:
kočky a rybička

Dneska byl podivný den. Dopoledne jsem vyndala z knihovny všechny knížky, přitáhla jsem z vedlejšího pokoje jiné, které jsme si přivezli od babičky, a dávala jsem to tu ještě před chvílí dohromady. Fíííha. Vážně masox, to vám povím.
Když jsem dávala do poličky knížky, které měly v názvu spojitost s češtinou, byla jsem na sebe pyšná. Tyhle knížky si zabraly místečko téměř na celé devadesáticentimetrové desce. Říkala jsem si, že kdyby tu byl někdo z mých spolužáků, asi by koulel očima. A když by uviděl další polici, jež je věnována poezii, asi už by si ťukal na čelo. Nemluvě o dalších policích, kde si hoví encyklopedie minulosti, fyziky, o zvířatech, o vlasti et cetera.

Dopoledne a odpoledne jsme se sestrou pekly. No, asi jsem udělala dobře, že jsem od kariéry cukrářky zavčas upustila. Ačkoli vše bylo přidáno, smícháno, vyšleháno a upečeno podle receptu, výsledek nebyl až tak dokonalý. Na vině je určitě recept. To je jasný.
Na prvním místě v největší povedenosti z nepovedených se umístil nepečený dort s lesním ovocem navrchu. Co by se dalo zkazit na nepečeném dortu, že? No, pokud to, že se by potřeboval berle, aby se nesesypal, bylo záměrné, asi nic. Piškotová podložka politá koňakem nebyl zrovna pevný kořen. Je to stejné, jako když postavíte perfektní střechu, ale naprosto odbyjete základy.
Na druhém místě se neumístilo nic, na třetím také ne. Bramborovou medaili získává roláda, která se nerolovala, což je asi nejdůležitější specifikum pro roládu. Takže jsem sestře doporučila, aby piškot rozdělila na tři části, že uděláme patra (samozřejmě pod jejím vedením každý dál byl jinak širok), a já mezitím hňátala krém. Nehledě na to, že ho bylo neskutečně moc, ačkoli jsme záměrně použily méně materiálu, povedl se. Bez diskusí. A tu heru sem nepleťte. Tak.

dort
Včera. No tak včera jsem nenapsala. Nebo ano? (Dny splývají, to víte...) Každopádně ať je to tak, či jinak, nepsala jsem, co se stalo.
Než jsem byla donucena jet ke švadleně, kde sestra omylem srazila patník, musela jsem doma vyzkoušet jediné šaty do tanečních, které vlastním. Nevím, čeho tím máma chtěla docílit, nejspíš mi zase potřebovala připomenout, že až si udělám pár přesedávaček, bude to OK. Ne, nebude. Byla jsem nějaká nezdravě sentimentální, protože mě to rozbrečelo. Ale pryč od toho.
O hodinu déle se mi udělalo špatně. Tedy, ne, že by mi předtím nebylo špatně, ale v tu chvíli mi bylo vážně na umření. Šílené křeče v břiše, které mě donutily vzít si prášek. Neberu prášky, když nemusím. Brávala jsem je jen v krajních nouzích, ale v poslední době už mě přestává bavit trpět. Asi zase protestuje střevo nebo zkrátka něco tam vevnitř těla (nečekaně).

Udělala jsem si žebříček léků podle nejužitečnější pomocné ruky. Neberte to jako reklamu, berte to jako doporučení pro případy (nejen) nouze.
První místo získal Saridon. Měl by zabírat na všechny druhy bolesti, tedy kromě žaludeční. První místo si vysloužill proto, že mně (možná psychologickým účinkem) pomáhá i na bolest, na kterou pomáhat nemá.
Druhé místo získávají jedny kapičky - bohužel neznám název - , které také údajně mají pomáhat v to samé, kromě trávicích problémů. A myslím, že s trávicími potížemi vážně nepomůžou. Ovšem se vším ostatním brilantně. 
Potom je dlouho pauza. Nic, nic, nic. Jo, a ještě bych zapomněla na nic.
Na předpředposledním  místě má tu čest být třezalka tečkovaná. Až vám někdo v lékárně bude doporučovat prášky bílého nevzhledu za stováka, které údaně pomáhají na depresi, utečte. Tyhle bonbonky vám pomohou leda tak k dobrému pocitu večer, kdy se s nimi předávkujete, a ráno se probudíte zase stejně. Stejně blbě. (Ne, nezkoušela jsem to. Jenom s pěti, a to je vážně jako prd.)
Předposlední místo má chlorella, kterou podezřívám za ty křeče. Na někoho se to svést musí. Od té doby, co ji beru, mě to trápí. Tak nevím, no.
A poslední místo získávají veškeré prášky na prokrvování. Nikdy mi nepomáhaly. Pokud máte nutkavou chuť utrácet, tak za ponožky a rukavice. Pokud pomáhají, tak jen minimálně, a klidně bych věřila tomu, že je to pomoc placebo efektu.

Krom takovéhoto přemýšlení nad ničím posledních pár dní tvořím. Kreslím si a kolážuji. Koláž vám neukážu, je šíleně přeplácaná (dostane ji babička, ať se těší), ale s kresbami jsem se snažila, tak proč se nepochlubit, že... ? 
Itálie
Hawai























Co říkáte na ty krevety na levém obrázku? Nebude babičce lépe i bez nich?

Letní prázdniny

27. července 2010 v 22:56 | Hjůbí |  Slohový útvar: úvaha
Přiznejte se: Jak dlouho po posledním školním dni se vám v noci ještě zdávalo (zdá) o škole?
Mně většinou dlouho. Nejdřív je to intenzívní jako nerozmíchaný cukr na dně kelímku ze školního  automatu na kafe, potom ubývá buď snů k ránu, nebo snů, které si ráno pamatuji. Ale jedno je jasné: škola v našem životě hraje velkou roli. Bez školy by možná nebylo vzdělání, ale stejně tak kamarádů, známých, nepřátel a samozřejmě protějšků. Kolik vztahů vzniklo díky škole? Kolik prvních lásek má na svědomí škola?
Netvrdím, že prázdniny nepřináší lásky. Naopak: letní lásky nemají svůj název pro nic za nic. Avšak oproti těm školním většinou nevydrží tolik, protože vznikají v odlehlých koutech země, někdy dokonce kontinentu, kde zároveň občas ihned zanikají. I když nevím, jestli tu nedělám ukvapené názory, jelikož Facebook přece všechno jistí.

Letní prázdniny ku škole: dvě ku deseti, jedna ku pěti. Je to tam. Malinko, ale je to tam. Prázdniny jsou zapotřebí. Student dospí těch milion hodin, co se mu "jaksi" ve školních týdnech do doby mezi usnutím a vstáváním nevešly.
K čemu jsou prázdniny? Je to tak trochu povinná dovolená. S tím rozdílem, že při slově "povinná" nikdo neodporuje. Budoucí inteligenci potřebují mít odpočatou, aby mohla podávat výkony, no ne?

borůvky
Prázdniny jsou fajn věc. Přiznejme si to - školní rok je jedna velká rychlovka. Možná dvě, pokud vánoční prázdniny počítáte mezi prázdniny, při kterých se dá odpočinout. Já se přikláním k první variantě, jelikož celý školní rok čerpám ze zásobní energie, kterou jsem načerpala v léte. Zimní prázdniny pro mě efekt nikterak nemají. Pořád je tam ten pocit, že se něco musí. Nevím, jak vás, ale nás učitelé rozhodně nešetří. Krom povinné četby (která mě straší pořád) jsou to i úkoly, prezentace, projekty... Už jen ten pocit je děsivý a dohání k panickému šílenství. Dobře si vzpomínám na minulé zimní prázdniny, kdy jsem večer usínala se slzami v očích (ne, není to jen přirovnání) a ráno se budila hrůzou z děsivého snu, kdy už jsme dávno měly (s holkama) projekt ze Zsv odevzdat, jenomže - jelikož to celé zůstalo na mně - já jako jediná měla po ránu kapky potu na čele, jako bych v noci byla běhat maraton.

Přiznejme si to: co většina z nás dělá o prázdninách?
Slabší povahy už jsou na nervy z věčného sezení doma a čumění do zdi, díky čemuž v září jdou do školy s úsměvem, menšina z nás (vás) chodí po akcích, vymetá všechny doskotéky, aby zahnala vše, co ve školním roce zanedbala, a zbytek, většina, sedí celé prázdniny u internetu, sem tam i odkočí na nějaký kratší tábor a žije z těch zážitků celé dva měsíce.
světlo naděje
Pro mě jsou prázdniny utrpením. Patřím mezi tu většinu, která trčí doma a čeká, až přiletí aspoň ufo, aby se něco dělo. Čekám, že nějaká akce zazvoní u dveří a řekne: "Pojď se bavit."
Jsem tak naivní. Ale co nadělám? Mám z okna vykřičet, jestli se mnou někdo nepůjde ven? Mám rozeslat dotazníky, jestli někdo nemá chuť na horkou čokoládu se žmolkami nebo i bez nich? Mám si jít sednout do kavárny k vanilkovému frappé a čekat na svou letní lásku? Nebo se na to mám vykašlat a udusit se doma všemi hloupými žmolky z horkké čokolády, opařit si jazyk a ušpinit si triko?
Zbývá mi jiná možnost? Koneckonců proto jsem se horkou čokoládu naučila vařit... ?

A v září tam jdeme znova. Zase nanovo budeme počítat měsíce, držet se prvních záchytných bodů: první den - začátek úspěchu, domlouvání kroužků, po rozkoukání ve škole, kdy už se píší písemky, ale vy máte stále pocit, že je to nefér, protože "teprve škola začala", najednou jsou tu - a strašně brzo, jak připomínají závistiví? (pra)rodiče - první prázdniny, listopad, který se blíží prosinci, Mikuláš, to už není daleko od Vánoc. Vánoce jsou pro mě největším mezerníkem školního roku. Potom je Nový rok, narozeniny (ten odporný den) a od Nového roku jde nový rok dobře. Blížím se k polovině diáře, chumel stránek v něm hubne, přijdou pololetní prázdniny, polovina za námi, jarní prázdniny. To je únor nebo březen, což už je jaro, od březnu není daleko k dubnu, to je apríl, Velikonoce, vajíčka, beránci z Alberta, ani se nenadějeme (jako já letos: "Počkat, já myslela, že se nandavá prvního?!") a nová májka už se na nás seshora směje, květen už se nějak přetrpí, aby přišel červen a my zjistili, že nám to zase nějak uteklo. Mezi tím vším vzpomínáme, co bylo loni tou dobou.
A najednou jsou tu prázdniny a my si uvědomíme, že vlastně nevíme, co s tou fůrou času, která nám byla svěřena. Mám strach, že ten čas nevyužívám efektivně. Že ten, kdo mi ho svěřil, by nebyl spokojen. Že s ničím nejsem spokojena.

Něco - Man

25. července 2010 v 21:27 | Hjůbí
Spider-man
Taťka mě překvapil. Mile.
Při obědě jsme spolu seděli v obýváků, já jedla a on se rozpovídal. Mluvil o včerejšku. Říkal, že bylo fajn si takhle u někoho posedět a popovídat. Že by to klidně zopakoval. Když jsem mu odpověděla suché "to jo", řekl, že se nezdám, ale že mám dobré poznámky. Vyvalila jsem oči, jestli jsem se nepřeslechla. "Já?"
"No jo, ticho ticho a najednou bum, vypálíš."
Byla jsem na sebe pyšná. Těšilo mě, jak si s tátou povídáme. Těšilo mě, jak si mě taťka váží. Viděla jsem v něm spojence. A on ve mně. Držela jsem s ním, co se týkalo máminých keců ohledně toho, kolik knížek jsme si nahrabali. 
A další věc.
Tématem jsme se dobrali k sestry ex. Táta ho má rád. Mezi těmi všemi boyfriendovskými ponožkami, které sestra střídá, zaznamenal Toma. I když se se sestrou rozešli, znovu to slepili, rozešli se... až jsem se v tom ztratila. Říct vám aktuální stav jejich vztahu je jako říct vám, kolik je v téhle chvíli vteřin. Táta se divil, jak je možné, že o ni tak stojí, a varoval, aby se nedivila, až ji všichni opustí. Ujistila jsem ho, že strach mít nemusí, protože by se divil, jak o sestru chlapci stojí.
On mi řekl, že okolo mě se budou kluci točit taky.
V ě ř i l i   b y s t e   t o m u ?
Já totiž ne. Já nemůžu.
Řekla jsem mu, že nikoho nechci. A tím končí večkerá pointa.
Nevěřil mi. Nebo možná věřil, ale myslel si své. Že časem názor změním. Možná změním. Možná. Ještě si to promyslím.

Nevzpomínám si, kdy byl taťka naposled takhle prostořeký..., protože nikdy nebyl.
Ještě stále máme na sobě co poznávat, po patnácti letech.

Nepoznávám se

25. července 2010 v 12:10 | Hjůbí
Tak dlouho jsem tu nebyla. Důvodů je plno. Nabitý program, nechuť k internetu, nefungující internet. A to stačí k dlouhému článku psaném po pětidenní nečinnosti na blogu. Nezlobte se.

Středa. Byly jsme se sestrou a Tomem večer v kině na Sexu ve městě 2. Teď mě možná ukamenujete, ale pro mě to byl film jako každý jiný. Nezanechal ve mně nic, a zároveň mi ani nic nevzal.

Ve čtvrtek ráno jsem luxovala jako pominutá. Dobrovolně. Bez reptání. Celý barák. Komplet.
Odpoledne jsem jela s rodiči do Supermarketu, kde mě chytla filozofická nálada. Co je to štěstí? Je štěstí náhoda? Nebo naopak náhoda znamená štěstí? Asi o tom napíšu článek.

Večer jsme byly v kině znovu, tentokrát bez Toma, zato se sestřenkou a tetou. (Na Sexy 40. Pěkný film, pěkná hlavní mužská postava. Pěkná?) 
Sestřenice poznamenala, že byla na Shrekovi, načež jí sestra řekla, že na to by teda nešla. Sestřenice se bránila slovy: "Ale Marťa by na to šla, viď?" Řekla jsem jí, že ne. Klidně bych řekla, že šla (mezi námi - šla bych na cokoli, jen abych netrčela mezi čtyřmi zdmi doma), kdyby tím nenarážela na to, jak jsem malá. A jako by to nestačilo, teta se přidala: "Ale na
Medvídka Pú bys šla...?" "Jó, na toho jo." řekla jsem, protože u tety to nic neznamenalo. Nic s věkem, nic s mojí nedozrálostí. Navíc jsem byla v rozpoložení, kdy mi bylo všechno jedno. Každá otázka, na kterou někdo vyžadoval odpověď, mě ždímala jako hadr na podlahu. Byla jsem unavená, vyčerpaná všemi otázkami, posloucháním a odpovídáním na zcela bezvýznamné věci. V poslední době jsem velmi alergická, když se mě někdo po stopadesáté deváté zeptá "Co?" V Litomyšli tohle bylo na denním pořádku. Všichni jsme si to říkali mezi sebou. Mám takový pocit, že když někdo huhlá a nemluví tak, jak se sluší a patří hlasitě, všichni ostatní začnou jeho zvučnost kopírovat. A když Míša mluvila jako vánek, není divu, že i ona začala mně, která se snažím mluvit dostatečně hlasitě, říkat "Co?", na což jsem se stala řádně alergická. O to víc, když mi to dělá i sestra doma. Jenže  sestry chybou není to, že neslyší. Ona si vyžaduje každou odpověď dvakrát třikrát.
Po kině jsem se chtěla jít ještě projít, ovšem sestra bez jakékoli motivace, co by na sídlišti viděla, neměla zájem. A když jsem jí uvedla jako důvod pana Perfektního, vysmála se mi obyčejným pff, což ji naučila milovaná sestřenka.
Namísto kina jsme jely na domluvené grilování k Tomovi. Ne, že bych nebyla ráda, ovšem cpát se na noc grilovaným masem mi také nepřišlo jako perfektní strávení večera. Navíc jsem byla unavená jako výherní plyšový medvěd na pouti. Vypadli jsme před půlnocí, když se Tom začal rozčilovat ohledně Paznehta, vyprávěl o jeho horších záclonách, než které se mu rozpadly v ruce někde v nádražní hospodě.

Upadl mi u něj na zahradě panáček z tašky. Uúú.
gril
Pátek. Máma nám naplánovala výlet do sousedních Rakus. Záminka: boty do tanečních. Pro mě, jak jinak.
Už vím, kvůli čemu jsem tak nerozhodná. Máma mě nutí rozhodnout se v její prospěch, sestra taky. Máma mě přemlouvá, sestra mě přemlouvá. Obě mě ještě ke všemu citově vydírají. Když se rozhodnu v mámin prospěch (umí to na mě s citama líp), začne se ospravedlňovat: "Ale je to jenom na tobě..." No jasně. A když se jednou nerozhodnu v její prospěch, bere to jako křivdu. A jsou na mě naštvané obě. Jsem malá, jak se jim to hodí. Když jde o zodpovědnost, je to na koho svést vždycky.

V obchodě s botami jsem popadla první, které mě máma donutila vyzkoušet. Prodavačka byla sice fajn, vysmátá, příjemná, ale to neznamenalo, že jsem jí rozuměla. Máma mě donutila s ní mluvit německy, protože sestra se k ničemu neměla.
Koukala jsem na jednu botu a po dlouhém nápadném civění na ní jsem se osmělila: "Und die zweite...?" Vtom mi došlo, že Schuh (bota) asi určitě die nebude. Takže jsem řekla něco ve smyslu: "A ty druhé?" Ale paní to pochopila, tak aspoň že tak.
Sestra strašila, že se mi v nich bude tancovat špatně, ale svůj rychlokurz němčiny jsem si zopakovat nehodlala a brala jsem, co bylo.
Největší gól byl, když táta šel zaplatit, máma na mě křičela, ať nikam nejdu, že mám jít za ní ještě se podívat (čímž mě štvala), a když už jsem jí unikla a chystala se zdekovat - když už ne z pasáže - z krámku, paní prodavačka si na mě počkala, aby mi předala tašku s botami. Hahá. Mile jsem se usmála a zdrhala o sto šest.
A propos, u mámy to mám opět špatné. Ozval se chlapík z Letní žurnalistické školy. Ulil mi místo. Chci tam. Máma mi vypráví, jak ji jednou budu z velkýho novinářskýho platu živit, ovšem na LŽŠ mě pustit nechce. Nechápu to.

V obchodním centu jsem si ulovila baret a svíčky (nesmějte se, mám k nim citový vztah). Nakoupila jsem je ve velkém. Tři plata.
čepička
mašinky
Máma nám vyčítala, že jsme nejeli ve čtvrtek, ale v pátek, protože jenom ve čtvrtek měli do devíti, kdežto ostatní dny do sedmi. Ale ať si laskavě uvědomí, že jsme tam jeli kvůli botám. Účel ta cesta splnila. Takže ať svoje kecy vrátí zpátky do klece.

Navíc mi vnutila magnum jakožto večeři. Chtěla jsem si koupit housku a jogurtový nápoj, ale... ale zvrtlo se to. Další nevyvedená večeře. Druhá za sebou.

nanuk
V sobotu jsem se byla rozloučit s babičkou a dědou, odjeli na Šumavu. A to jsem v pondělí chtěla s babičkou na palačinky. Co nadělám.
Po obědě následoval těžký den. Celý den jsem se cítila mátožně, bylo mi labilně, myslela jsem, že se mi skácí tělo. A to, co mě čekalo, se rozhodně nedalo nazývat lékem.
Jeli jsme pro sestry opravené auto. Táta byl vytočený přítelem sestřenice, který to dělal, protože neměl potvrzení od součástek, které se do auta kupovaly, navíc ho štvalo, že o tom měl ten přítel jen povrchového šajna, což se potvrdilo i tím, že nefungoval tachometr. Takže jsme se tam vraceli.
Potom jsme jeli do bytu zemřelé babičky, kde jsme si nabrali plno knížek, které tam měla. Táta se začal přehrabovat v jejích písemnostech a dopisech, zdržoval. Sestra pro změnu nabírala úplně každou knížku, kterou viděla. Chtělo se mi brečet, když jsem viděla její elán. A o to víc, když jsem viděla svůj "elán", až ty knížky doma budu rvát do přeplněné knihovny. Je jasné, že to zbyde na mě. Ona se na ty knížky do konce života už ani nepodívá. Možná jednou. Podívá, ale nepřečte si je.
Já si brala samé verše, mluvnice českého jazyka, literaturu, slovníky cizích slov, pravopis, sem tam něco o zvířatech, protože se o nich letos ve škole budeme učit.
Když tohle asi tříhodinové utrpení skončilo, jeli jsme odvézt tetu domů. Sestra mi nabídla, že můžu jet jejím autem s ní domů, ale já nechtěla být zrádce a opustit tátu, tak jsem jela s ním. Chyba.
Potřebovali jsme ještě za strejdou, abychom mu předali z babiččina bytu nějaké fotky a podstavec na vánoční stromek. Ouha, nebyl doma. Proto jsme jeli k jeho synovi, mému bratranci, kde jsme se přes hodinku zdrželi. Bylo deset, když jsme odjížděli.
A potom jsme jeli za strejdou, který se vrátil od sestřenky, kde smontovával postýlku.
Myslela jsem, že mu mezi dveřma vecpeme tu tašku a pojedeme, ale táta se rozpovídal. Táta, hned po mně nejtišší člověk v rodině se nedal odvléct.
Po osmi hodinách už se mi vážně začínalo chtít na záchod a měla jsem i malinkatý hlad, který jsem zahnala ubohým rajčetem, které mi doma přišlo velké jako tříposchoďový dort.
čokoláda
Neděle. Měly jsme už včera naplánováno, že se sestrou pojedeme do města, koupím si kabelku a časopis, nakoupíme ingredience na dort a budeme péct. Doufám, že se to přesunulo na dnešek. Doufám, že to ještě dneska zjistím, protože sestra zatím není doma. Nevím, kde je. Ale závidím jí, protože máma začala hysterčit. Že jsme včera těch knížek nabrali moc, že jsme hamouni, že na tetu nic nezbylo, že když říkala, že si je vzít můžeme, říkala to, protože co by přece mohla říct jiného? Navíc je to samozřejmě moje vina, protože sestra není doma a nemá to kdo odnést. Možná tak ještě táta, ale ten samozřejmě hledá zastání u mě a to mě staví proti jasnému soupeři-výherci mámě. Cpu se tu čokoládou jako bezedná, piju hnusnou višňovou šťávu s vodou, protože nechci v kuchyni potkat mámu, až si budu vařit čaj, který stejně bude horký, navíc jsem špatně spala, vzbudila se po sedmi hodinách spánku a... a je mi vážně smutno. Je mi špatně.

Putování na konec pokoje

21. července 2010 v 11:16 | Hjůbí
Cucám lžičku, až se mi na jazyku začíná objevovat její odporná kovová chuť. Piju espresso s příchutí čokolády, přehnala jsem to s mlékem a vodou, takže chuť nic moc, z žaludku mám rybník a při každém pohybu mi v něm čaj přeteče na jinou stranu (radím vám, je špatný nápad lehnout si a vzápětí vstávat pro tužku, kterou nakonec stejně nepotřebujete).
Mám takový dojem, že kdybych neměla blog, asi bych se tohle právě snažila narvat do čtyři sta dvaceti znaků na facebooku. Ale jelikož mě toto omezení netrápí, pokračuji směle dál.
Facebook (smutně) mlčí. Hmm, to bude tím, že jsem ho dnes ještě nenavštívila. 

Já vím, jak moc vás zajímá, že jsem se probudila v šest hodin ráno. Ne, že bych vstala svěží a odpočatá, bohužel právě naopak. Probudil mě divný pocit polštářového nepohodlí pod hlavou a živý sen. Ne, že by byl nějak extra děsivý, tedy pokud smažené cosi s omaštěnými brambory nepovažujete za děsivé.
Po snídani jsem si šla zpátky na postel číst. Vzpomněla jsem si na jakési poučky, že v posteli by se mělo jen spát. Houby z trouby, pomyslela jsem si. Ovšem, ono na tom něco bude. Po pár stránkách se mi začaly klížit oči, tak jsem toho radši nechala.
Z knihovny jsem vytáhla spoustu knížek, které bych si o prázdninách ráda přečetla. Mám za sebou jednu, přičemž ta jedna jediná neměla zatím tu čest, abych ji dočetla (ta navrchu). Ouvej.

knihy
Ta knížka, kterou právě čtu, se jmenuje Putování na konec pokoje. Možná už jsem se zmiňovala, každopádně jako celek mě nijak nenadchla. Začala jsem se ztotožňovat s hlavní postavou, s jejími názory (je svobodná, bezdětná, má vlastní byt a názor snad úplně na všechno - kupu názorů, které vybočují z davu, názorů, o nichž si myslím, že si je lidé raději nepřipouští a hrajou raději hru Já nic, já muzikant). Ale jen do chvíle, než začala popisovat svůj pobyt v Barceloně jako herečka v obscénnostním divadle. Kdybyste to nepochopolili, tak laicky řečeno: šuká na jevišti.
hahá
Tak jsem od knížky přešla na počítač, kde mě čtení - když aspoň neprobere- tak rozhodně neuspí. Čtu tohle - ponorková nemoc. (Jen tak mimochodem jsem se tam také dozvěděla, že Super už nevydávají. Ach, ta neznalost.)
šukat
/ Teď by to chtělo oddělovač. /

Dovolte mi pár úryvků z knihy Putování na konec pokoje od Tibora Fischera:
  • Je ztráta pocitu, že všechno bude dobré, prostě příznakem toho, že jste konečně dospěli, nebo že to nemáte v hlavě v pořádku?
S tímto jsem se absolutně ztotožnila:
  • Jednou jsem se zeptal Scargilla, jak by zněla úplně nejzákladnější rada pro vojáka, tajemství, který by rád předal nějakýmu nováčkovi. Kečup, povídá... Vždycky měl při ruce pár polštářků kečupu. S kečupem můžeš jíst všecko. Kobylky, krysy, rozvařenou zeleninu. Cokoli.
bolení hlavy
Tahle je dokonalá:
kretén
chodit včas
slova
slova
šnek
ráno
svíčkaři
víra
policie
deprese

Všude samé lentilky

20. července 2010 v 19:09 | Hjůbí
Mám pocit, že všechna čokoláda chutná po lentilkách. Jo, mám zvláštní náladu. Nechci říkat chutě, protože to by vyznělo poněkud dvojsmyslně.
Sestra mě zvala na zmrzlinu. Na tuhle chvíli čekám vždycky stranšně dlouho, a najednou se mi nechce. Možná mám strach, že by chutnala po lentilkách. Jakože určitě jo, kdybysme šly jako včera na McFlurry do mekáče. Já si dala horkou čokoládu, sestra lentilkovou zmrzlinu. A přišlo mi, že ta čokoláda po lentilkách chutná. Jako by sloupali skořápky lentilek a vzali jen vnitřek, aby všechny spojili a uvařili z něj horkou čokoládu. Jako když dloubete žloutek z vařeného vajíčka.

Psáno včera o včerejšku

20. července 2010 v 14:53 | Hjůbí
Pondělí. Dnešní den přecházel z extrému do extrému.
Ty horší extrémy si nechám pro sebe, respektive už jsem si je musela napsat do samostatného článku, který tentokrát ani nezveřejním s uzavřenými komentáři. Zkrátka zůstane v Rozepsaných. A basta.

Ráno jsme jely s mámou a babičkou do města. Kvůli věcem do tanečních. S babičkou jsme si slíbily, že spolu jednoho krásného dne půjdeme na palačinky. Doufám, že to bude co nejdřív. Já jí kdysi dávno slíbila i pizzu, ovšem sliby chyby. Ale ty palačinky vyjdou. Ještě letos. Ještě tyhle prázdniny. Ještě tento měsíc. Doufám. Třeba až mámě skončí dovolená. Nebo právě naopak? Fajn, to bych si měla ujasnit už sama.
Babička mi koupila tužky. Jednu jsem tam lovila, až jsem to chtěla vzdát, ale babička se naštěstí nedala.
tužky
A dostala jsem trenýrky! Dvoje! Máma se mi snažila vnutit oranžové, ale co s nimi budu dělat, když jsou podobné těm, co už mám? To je fuk. Mám z nich radost jak malej Jarda. Úúú.
textura trenýrek

Ve městě jsem nejspíš potkala pana Perfektního. Nejsem si jistá. Zase mi nahnal tlak do očí. Já z něj ještě oslepnu. Budu mít dvanáct a půl dioptrií a bude to jeho vina. Pan Ženužeň. A stejně mám pocit, že šel s nějakými studentkami. Nevím, nevydržela jsem se dlouho dívat a zkoumat ho, mám pocit, že mě zpozoroval. Tak nevím, mám doufat, že to byl on, nebo spíš nemám? 

Sotva jsem přijela domů a najedla se jídla od sestry, už mě hnala zase zpátky do města. Jely jsme na poštu, kde ještě ani neměli balík, na který jsme čekaly. Chudák pošťačka, asi měla blbý den a moc letáků. Nebo to bylo blbou karmou. To spíš. Ale ještě ten den jsme tam zvládly dojít znovu. A máme ho! Koho? Kuky už je doma!
Kuky
Segra mi slíbila, že si se mnou koupí tričko našeho města. Měli vystavené sice jen krajské, ovšem já doufám i v tričko s motivem města. Kdyby nebylo, spokojím se i s krajským, koneckonců je levnější než to litomyšlské. Na druhou stranu, pokud prodávají jen to vystavené černé, je to dost špatné. Uvidíme, uvidíme.

Mezi poštou a poštou (byly jsme tam dvakrát, jak jsem se zmiňovvala) jsme bloudily po městě. Koupila jsem sestře formu na dort ve tvaru srdíčka a košili. Měla z toho radost, tak jsem byla ráda. A já si koupila takový decentní šáteček. Jde mi k mé milované tašce a je takový jemný, letní. Možná že bych si ho nekoupilo, kdyby mě v ten moment nebolelo v krku. Nikdo neví.
šál
Nevím, zdali to způsobil pan Perfektní, ale přišlo mi šest e-mailů. Čekala jsem Evženka, ale bohužel. Přišly mi spamy, statistiky k blogu, mail od Aleše, pro kterého dodělávám titulní stránku časopisu, a ještě jeden, ten podstatný, vzdáleně se týkající pana Perfektního.
Letní žurnalistická škola má volná místa! Sice jen na web, rádio a reklamu, ale i tak. Je to báječné. A já se vůbec nebojím, já se těším. Neovládám html kódy a původně jsem chtěla na obyčejnou novinařinu, ale proč ne. Nemůže v tom být takový rozdíl.
A je to v týdnu, kdy má máma dovolenou. Heuréka? (Když neberu v potaz její reakci na tuto zprávu, které se v hloubi duše děsila a nepřála mi ani mrknutím oka, abych tam jela, ať už kdykoli...)

Akce Litomyšl už asi nedopíšu, nějak se mi do toho nechce. Život jde dál.
Pokud se mi Idol x neozve, kašlu na něj. Nemám zapotřebí doprošovat se, nejsem bohyně krásy ze snů každého kluka, chápu, že o mě zas tak nestojí, i když napsal, že se ozve.
Na fotku Evženka se těším, už jsem přemýšlela, že bych si ho chtěla nechat vytisknout na plakát.
Pan Perfektní bude v září mrkat, až na něj vytasím s Letní žurnalistickou školou.
Už se těším, až zase začnou kroužky. Musí mi vyjít florbal. A jestli nevyjde on, začnu s něčím, co pomáhá zpevnit břišní svaly. Prostě sport.
Těším se na nové číslo časopisu, na nějž jsem tvořila (nejen) hlavní stránku.
Těším se do tanečních, že tam potkám svého prince - zachránce.

Mělo by mít cenu žít, i když, jak řekl Marcel Pagnol, lidem se téměř nikdy nedaří být šťastní, protože stále vidí minulost lepší, než byla, přítomnost horší, než je, a budoucnost lepší, než bude.

FaceBlog

18. července 2010 v 16:02 | Hjůbí |  Slohový útvar: úvaha
Nebylo mým záměrem zveřejnit tento článek zrovna tady, na blogu. Měl být pro čtenáře, kteří nemají o blozích moc potuch, ale snad ani vás, blogaře, neurazí laickost, s jakou blog popisuji.