Srpen 2010

Rekapitulace

31. srpna 2010 v 20:40 | Hjůbí
Nebyla jsem v Chorvatsku, ani jinde u moře.
Nebyla jsem na otáčivém hledišti v Krumlově.
Nebyla jsem v letním kině.
Nenavštívila jsem Zemi živitelku v ČB.
Nebyla jsem na žádné brigádě.
Nebyla jsem nikde na party.
Nekouřila jsem, nepila, nekurvila se.

Počet přečtených knih se dá spočítat i negramotou na všech prstech jedné ruky. Tři další knihy jsem rozečetla.
Ovšem přečetla jsem miliony blogových článků a sama napsala milion článků; ať už na blog, nebo jiných.
Upletla jsem čtyři bužírky, namalovala jeden obrázek a na druhém pracuji, přečetla pár komiksů, doskládala tisícovkové puzzle, poskládala pětistovkové, bilionkrát týdně luxovala tři poschodí, naučila se hrst cizích slovíček (např.: bagatelizovat, je nabíledni, že se averze píše i jako averse, co je recese, kompromitovat, libertin, komutovat, despota, obskurní, obscénní, emancipovaný a další), zprovoznila bezdrátovou myš od tatínka, desettisíckrát brečela, že nechci do školy, protože po škole přijde vysoká škola, po vysoké práce a po práci už jen další slzy a trápení ze samoty, potom, když mě to přešlo, jsem brečela, protože jsem byla v Havlíčkově Brodě, kde jsem se ztrapnila a poznala, co je smůla. Když mě přešlo tohle, brečela jsem, protože mi zemřel učitel, a když jsem se částečně osvobodila i od tohohle, brečela jsem pro změnu proto, že nemám pohyb a jenom žeru. A když už jsem nebrečela kvůli tomuhle,  brečela jsem, protože jsem už neměla ani důvod a to mi přišlo líto. Rozptýlení mi přinesla jedině babička, s níž jsme oblezly tři čtvrtiny všech kaváren a cukráren a také sportů a obchodů s botami.
knihy
Dvakrát po jednom dni jsem jela do Lince na nákupy. Stejně jsme skončili zase v mekáči.
Mimoto jsem jedenáct dní strávila v Litomyšli na Setkání přátel komorní hudby, kde se mnou byla paní učitelka flétny, které jsem se zařekla prvního na koncert pro otevření nového školního roku na hotelovce. Neozvala se. Mám strach, že se jí něco stalo.
"Babi, myslíš, že by jim v lidušce vadilo, kdybych k nim přešla a řekla jim až teď, že chci přejít? Nevadilo by, že jsem nepodala přihlášku na konci loňskýho školního roku?
"Já myslím, že nevadilo. Z nebe jsi nespadla, chodíš tam na dechovku, tak..."
  

V Krušných horách na konci letního měsíce srpen sněží. Díky své naivitě se nedržím předpovědí počasí, nýbrž starou dobrou rovnicí srpen rovná se teplo, což pro mě znamená nemalé klepání zuby a fialovění konečků prstů na rukách.

"Babi, už se blíží škola."
"To sis vzpomněla brzy... Tohle jsi měla říkat na začátku srpna, ne teď, když škola zítra začíná."

Videoklipy

29. srpna 2010 v 22:59 | Hjůbí |  Slohový útvar: úvaha
Tímto se omlouvám všem, kterým tento článek nesedne. Vím, že píšu o velice kontroverzním a zanedbatelném postřehu.

To už není skromnost, ale blbost

29. srpna 2010 v 12:48 | Hjůbí
Probudila jsem se před šestou ráno s neúnosným pocitem, že jestli nevstanu, za chvíli budu spát na vlnách. To byla první věc, která mě napadla. Druhá věc byla zavrženíhodná hned v okamžiku, kdy mě napadla, ale stejně jsem nad ní přemýšlela: mám vstát? A tak jsem ze sebe odtrhla přicucnutou teploučkou peřinu, zjistila, že mám v pokoji zimu jako na Arktidě, zase na sebe peřinu shodila, opět ji odtrhla, slepě ohmatala nohama zem, abych nekopla do nějakého tučňáka, a odebrala se na ona místa. Je zvláštní, jak závažné věci člověk řeší.
Jenomže potom přišlo svědomí. A já začala přemýšlet o včerejším dni. I v šest ráno, kdy by člověk měl spát i při chůzi.

Bude to znít zvrhle, ale asi jsem přecenila svou skromnost.
Byli jsme s rodiči v Rakousku. S tátou jsem zašla do Müllera, což je papírnictví a hračky (taky to byly parfémy, což jsem nepochopila, ale zkrátka třetí patro, které měli k dispozici, nějak využít museli.) V hračkách bych si také vybrala. Ano, ano, je mi ještě stále patnáct, věk se mi nijak nesnižuje.
Vysnila jsem si strojek na odznáčky, ovšem kdyby se placky daly vyrábět bez toho předraženého strojku. Takže nic. Ale také měli korálky, které se daly na podložku, vytvořil se obrázek, a slepily se k sobě, čímž vznikl přívěsek na klíče nebo na mobil. Nebylo to tak drahé. Já nevím proč jsem se zapřela. Ale řekla jsem, že nic nechci.
O dvě patra níž mi taťka, otráven mou skromností, téměř vnucoval aspoň pero do školy. Líbilo se mi, což o to, líbilo se mi moc. Líbilo se mi tak, že teď lituji, že jsem si ho nenechala koupit. Sice nestálo dvacku, ale nějakých šest eur, a mě tížily výčitky, že jsem si kdysi v Německu od taťky nechala koupit rovnou tři takové, i když jedno bylo pro sestru (obě dvě tu mám v držáku na tužky). Bylo v mých oblíbených barvách, lépe řečeno vyblitých. Béžová, starobylá červená a zelená. A bylo vážně pěkné.
pera
Můj kreativismus je napjatý jako němá struna, potřebuje vysvobodit, vykřičet se, projevit se. A já ho včera zabila. Tím, že jsem za deset eur nekoupila ani FIMO hmotu, o které doma před mamkou a sestrou básním jako malá. A 10€ není tolik, natož když tam byly všechny základní barvy od bílé přes žlutou, modrou, červenou, zelenou až po hnědou a černou. Jsem tak hloupá.
Jsem hloupá, protože si myslím, že bych na to neměla čas. Přitom už mám i speciální složku v počítači, kam si kopíruji inspirativní výtvory jiných tvořičů z Fimo. A navíc mě štve, že jsem v té chvíli zapomněla na s v ý c h 20 eur od tety. Takže v nejbližší době si to budu muset koupit sama, zajít do papírnictví, vysvětlovat prodavačce, co to je, ona na mě vytřeští oči, já je na ni vykulím, a budeme na sebe česky zírat. 
No nenatloukli byste si na mém místě?

A nejvíc mě domíchlo, že poslední neděli prázdnin přestali dávat Scooby-Dooa. Hlavně že kvůli Letní žurnalistické škole jsem o jednoho přišla. Člověk už ani nemá chuť vstávat, grr.

Vycucnutá a nacucnutá

26. srpna 2010 v 21:49 | Hjůbí
Dopoledne jsem byla s babičkou ve městě. Bylo to fajn.
Bavily jsme se krom jiného o její minulosti, společné přítomnosti, o školství, o kouření, o růžových košilích na chlapech, o tanečních ("Jsem zvědavá, se kterým moulou skončím." "To máš jedno, všichni jsou moulové.") a jiném, přičemž jsme obešly město z jednoho konce na druhý, od vyřízení u mého zubaře, přes koupení průkazky na bus pro ni, až po oblézání krámů, Potrefené husy a Peace Coffe, kde jsme si daly štrůdl s vanilkovou zmrzlinou. ("Prosím vás, my si dáme ten štrůdl. Ale úplně bez všeho.")

Po příchodu domů jsem zjistila, že mámu napadlo upéct štrůdl.

Myslela jsem, že mám mobilní internet ode dneška, odpočítávala jsem každou vteřinu, až bude deset dopoledne, posléze jsem zjistila, že ho mám aktivovaný už od včereška, a nakonec se mi po třech minutách vybil mobil (když jsem zjišťovala, kdy sestře jede bus).

Potom jsme se sestrou a mámou jely ke švandleně kvůli prekérním šatům do tanečních.  
Po příjezdu domů jsem si připadala naprosto vycucnutě psychicky a nacucnutě fyzicky. Tak jsem to vyléčila kouskem štrůdlu a ještě menším kouskem bábovky.

Minule švadlena říkala, že mám vysoko pas, tak jsem si říkala: "Parááááda, jsem výjimečná, určitě je to dobře, že mám pas vysoko." Jenomže dneska mi řekla, že mám jedno rameno vystrčené nebo níž nebo co a že mám "bříško". Jak zastřít, že máte břicho - dejte mu roztomilé jméno, abyste nikoho neurazili. Nebojte, on pochopí, jak mile to myslíte.

Řekla jsem si, že házím bobek na veškeré diety, nejezení, jezení málo, hladovění a podobně. Vy mě přes monitor nevidíte, k učení ani potenciální práci tělo nepotřebuju, tak proč se na to nevykašlat. (Jíst v pořádku začnu při začátku školního roku...)
Teď je to strašně, když to teď takhle řeknu, hektické. Ano, hektické. Štve mě spousta věcí, štve mě nulový smysl života. Štve mě vidina toho, co mě čeká. Štve mě, že si sestra z bazénu v lázních přivezla nějakou nemoc, kterou co nevidět chytím a budu muset na gynekologii. Holkaa se stresuje, aby se někde nezapomněla a nemusela tam s možným závazkem, a hle - ani nepotřebujete chlapa k tomu, aby vás přivedl k ženskému doktorovi. Vážně díky.
Při pomyšlení, že tam musím jít, se mi dělá špatně. Při pomyšlení na to, že něco takového existuje, se mi dělá špatně. Při takovém pomyšlení se vždycky chci stát jeptiškou. Bože, proč jen neexistuješ?!

Na chmury pomáhají puzzle. Koupila jsem si pětistovkové, včera večer jsem začala stavět, stačila se podivit, jak jsou miniaturní, a dneska večer se nestačila divit, že už je mám hotové. Byly sice s jednoduchým, dejme tomu strakatým motivem, ale to se také počítá, ne?
A propos: koupila jsem si rám na tisícovkové, a doma zjistila, že dva takové rámy už máme. A že se nikdo nepochlubil. Tímto se zapřísahám, že si půjdu koupit zase tisícovky.

Navíc jsem na dva týdny bez brýlí s potřebným počtem dioptrií. A samozřejmě si za to můžu sama (Tak mi to aspoň předkládají ostatní.) Prý se to stává, když člověk v brýlích spí. Jasný, své nejhezčí brýle strčím do postele se sebou. Blázni. Mé brýle spí v posteli vlastní. Bůhví co a s čím tam dělají, že jsou tak zničené.

Tečka cézet

24. srpna 2010 v 11:18 | Hjůbí
Jsem popleta. Ještě jem si opakovala, že nesmím psát cézet, jako jsem to udělala v jednom článku, aby Wordu nevadila tečka před cz, a co nemyslíte, že jsem udělala - napsala jsem do vyhledávače ".cézet" namísto ".cz".
Dále jsem zjistila, že mám napsaných nikoli pět článků nebo kolik jsem včera spočítala, nýbrž osm, příčemž, jak jsem se zmiňovala, jeden má tři části. Součtem bych napočítala deset. Za pět dní deset článků je slušné, ne? Když nepočítám závěrečnou prezentaci. Ovšem ta MNĚ tolik práce nedala, protože mi pomohla spolubydlícíc Šárka.
Jsem ráda, že jsem měla tu možnost ji poznat. Kéž by se mnou chodila do školy. Konečně mám pocit, že chyba není ve mně, že nejsem lůzr z vlastního přesvědčení., ale z "donucení". Co se dá dělat.
Říkala jsem si, že bych napsala článek a básničku na počest pana Ekologa. Tak nevím, snad najdu sílu. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem sílu nenašla ani jít před školu a dát mu tam svíčku, i když jsem byla mezi lidmi a třeba bych se nerozbrečela, stejně stále tápu. Uvidím.

Dnes se mi zdál sen, ve kterém vystupoval mladý Jan Hartl a ošklivá, šedovlasá, a přesto mladá princezna Martina (já ji tak nepojmenovala, to v tom snu ji tak volali). Já ten příběh viděla v pohledu diváka. Ale i když jsem se probudila bez ohledu na "dokoukání", vím, že se konec chýlil ke šťastnému "Žili šťastě...". Tedy vsugerovala jsem si to, takže to tak bude. A basta.

Chtěla jsem napsat spoustu věcí. Naprostou spoustu. Ovšem jakmile si na papír nenapíšu, co to bylo, zapomenu i to, co mě nikdy nenapadlo.

Nemám žádné odpovídající fotky, proto nepohrdněte následujícími, prosím.

Pytlík na hlavu a pranýřovat

23. srpna 2010 v 14:09 | Hjůbí
Cesta utekla rychle. Až neskutečně rychle.
A to jsme s taťkou ještě byli ha pumpě na kafi. Jak já zbožňuji automatové kafe, ještě ke všemu na pumpě. Vzala jsem si dvě malé buchty, které jsem si přivlastnila na rautu, a popíjela horkou čokoládu.
Být tam s někým jiným, přišlo by mi to strašně romantické.

Při příjezdu do města jsem se nemohla nabažit pohledu na krásně (i když občas už dlouho) opravené budovy i hlavní třídu, na čistý park, chodníky bez plevelů a prasklin. Byl to ještě nádhernější pohled než za normálních okolností nádherný pohled. (První den na LŽŠ o mně Šárka napsala, že je z každého mého slova znát, jak své město miluji.)

Tedy dokud mě táta nevzal ke škole. To byl skličující pohled. Ale o tom už jsem se zmiňovala.

Po pár hodinách, co jsem přijela domů, vybulela se a snědla jablko, jsem byla odvezena ke švadleně, kde jsem byla nucena svléknout se téměř donaha, včetně trenýrek. No to byl vrchol. Sice jsem měla spodní prádlo, ale i tak. Jako by mi trhali z rukou bobkový list. (Adam a Eva byli v ráji, místo šatů list měli malý. To bych ale věděl rád, když pak přišel listopad, jak to asi vypadalo, když to listí opadalo.)

Nemám ráda, když na mě sestra kouká. Nemám kontrolu nad tím, co si o mé nedokonalosti myslí. Stydím se. Stydím se za sebe.
Navíc jsem byla bezmocná. Nahá a bezmocná. Nemohla jsem hystericky zakřičet: "Otoč se, ty čumile!"

Potom jsme jely nakupovat. S mámou a sestrou.
Miluju nakupování. Ráda nakupuji, z neznámého důvodu krom ovoce a zeleniny. Obcházím regály, koukám na lupínky, na marmelády, na pití, na sýry, na jogurty, na kečupy, na sardinky. Přijde mi to uklidňující.

Je to rituál. Příležitost, jak si rodina může vyjít. Jít vedle sebe, polemizovat, jakého tuňáka koupí, jaký nový druh jogurtů vyzkouší, který meloun vybere. Za chvíli přiběhnou děti, jedno s krabicí Nesquiku, už pátou k těm dalším, co stojí v polici (spíš už policích) doma, druhé s krabicí Milek, protože za určitý počet dostanou dárek, a třetí se zlevněnou krabicí Brumíků.

Líbil se mi  pohled na dárkovou taštičku s Mickey Mousem, na samolepky, na chipy, na zelený čaj s broskvovým aroma, na horkou čokoládu v prášku a na dětské šampaňské. Ten pocit byl vysvobozující. Byl to pocit, který říkal: "Všechno bude dobré."

Byla jsem ráda, že jsem byla nakupovat. Večerní nakupování pro mě bylo jako jogurtový nápoj na nestravitelný den přejedený bílými rohlíky.

Kindrvajíčko

23. srpna 2010 v 12:49 | Hjůbí
Pomalu jsem otvírala zlatavý obal Kinder Joy. Doufala jsem, že najdu havlíčkobrodského Shreka či Oslíka, ovšem po chvíli na mě vykoukly dvě hnědé kuličky. Sušenky s čokoládou. Hm, takže to teď musím sníst.
kindr
Než jsem do Havlíčkova Brodu jela, bylo to také jako kindrvajíčko s překvapením. Ovšem žádná hračka z edice tam nebyla. Místo toho jen hloupý měděný panáček či puzzle, které jsem tam nikdy najít nechtěla.

Krom toho, že ještě teď, doma, se mi klepou ruce, špatně se mi polyká. Mám v krku takové zvláštní napětí, knedlík, ovšem ne ten obvyklý, tenhle pocit ještě jsem nikdy nezažila. Jako bych  se měla každou chvíli rozvzlykat. Já nevím, je to nepříjemné a už to cítím třetí den. Doufám, že jsem si nepřivezla něco jako posttraumatický stres.
Dopovím vám ten nešťastný příběh, díky němuž se těším do školy. Doufám, že díky škole zapomenu na LŽŠ. Ovšem naopak nezapomenu na tu další věc, smrt. Zvlášť pokud školu nepřebarví na růžovou, vevnitř vyvěsí černé plachty a nesklidí všechny červené svíčky před školou, ke kterým mě včera táta vzal, aby(ch) se podíval(a). Ten pohled byl jako pěstí do zad od boxera. Dneska tam jdu také jednu zapálit. 

Ale zpátky k LŽŠ, konkrétně k sobotě.
Tušila jsem, že se něco stane. Aha, a bylo to tady. Černá kočka přeběhla přes cestu. A ještě se výsměšně dívala. Byl večer, takže se nemohlo nic stát (když nepočítám střevní bolesti jako při probuzení vlka z Červené Karkulky s kameny v břiše), takže se veškerá smůla přesunula na další den.

Vstávaly jsme se spolubydlící Šárkou brzy, abychom vynesly tašku a kufr co nejdřív. Přišly jsme do haly jako druhé, stála tam jen jedna slečna. Tak jsme se radovaly. Jenže potom přijela na dvorek auta, my vyšly ven, všichni - i ti, co právě přišli, takže všichni - za námi. Já si stoupla k plotu. A všichni se nahrnuli přede mě. Bylo mi špatně z toho, jak si neustále nechávám srát na záda. Chtěla jsem využít protekce, že se trošku blíž znám s vedoucí Evou díky filmu Největší z Čechů a díky bratránkovi. Zeptala jsem se: "Můžu si to dát k tobě?" A ona mi odpověděla jako největšímu předbíhalovi světa, který jistě přišel jako poslední a využívá známosti ve svůj prospěch: "Dáme to tam podle skladnosti." Řekla to tak ošklivě. Přišla jsem si trapně. Jako největší předbíhal světa.

 Po snídani následovala prezentace webařů, čili nás. Já četla svůj článek jako druhá v pořadí a protože jsem nevěděla, co říkat, plácala jsem: "Tento článek se jmenuje Pozvánka do kina a psala jsem ho, když jsme měli napsat recenzi."
Po přečtení všech článků vystoupil organizátor a řekl: "K webařům nic nemám. Až na to..." Už mi bylo jasné, o kom bude mluvit. "..., že ten druhý článek nebyla recenze, ale spíš fejeton nebo něco takového." Něco takového - to znamená, že to vtipné nebylo. Recenze? Kdo kdy řekl, že to byla recenze? Já jsem pouze řekla, že jsem to psala, když se měla psát recenze.
Šárka říkala, že jsem mu to měla vysvětlit. Ovšem po tom nešťastném týdnu jsem na exhibicionismus a na svou obhajobu neměla vůbec právo.   
Následoval raut. Neměla jsem chuť. Chtěla jsem domů. Utéct bez pracně vymáhaného osvědčení a bez kšiltovky s nápisem Nejvyšší kontrolní úřad. Vážně díky.
Jenomže se mi do auta narvala Irena, která se mnou za celý týden prohodila asi tolik, jakože "Ahoj, já jsem Irena z Tábora." A možná během týdne pár nucených vět, které jí vyšly přes pusu jen kvůli odjezdové neděli. A když jsme se podepisovali do kroniky, předběhla mě. Já vím, maličkosti, ovšem tohle je princip.

Jo, a ještě jedna "maličkost": Řekla mi, že by bylo lepší, kdyby můj taťka přijel spíš v jednu, že v půl je to brzo. A já kráva mu volala, ještě jsem se vyděsila, když mi to nebral, a tak jsem mu napsala, ať si ještě dojde na oběd. Šárka říkala, že si to mám zorganizovat podle sebe. Myslím, že ji také Irena naštvala. Jak s tou kronikou, tak i s tím, že si poroučela, jak by to všechno chtěla, a my se přizpůsobili.

A když už jsme vezli tenhle klacek, nechápala jsem, proč by Šárka měla jít k nádraží sama. A narozdíl od Klacka jsem ji do auta musela nutit, Šárka nechtěla překážet.  A potom, když přijel taťka, řekla, že jsem jí nabídla, že ji vezmeme k nádraží, že jsem strašně hodná. A taťka řekl, že to jo, že Martinka je. A mě to ddoma šíleně dojalo. Brečela jsem při té vzpomínce. Protože pokud někdo tohle řekl, nemůžu být zas tak špatný člověk. Vůbec nevím, jaká jsem. Snažím sesvětu nepřekážet. Jenže nevím, jestli to dělám správně.

Před rautem proběhla přednáška s VIP osobností, jíž byla Andrea Němcová ze Střepin. Při její přednášce jsem si přišla strašně maličká. Tak maličká jako hrášek oproti Slunci. Chtělo se mi brečet. Kdybych byla slavná jako ona, nikdo by se ke mně nechoval tak nespravedlivě.
Při rautu se převzaly tašky s tričkem, kšiltovkou, blokem atp. a osvědčení, že jsme to tam přežili. Tašku dostali všichni, osvědčení nedostali dva. Potom byly ještě jedny tašky, a to za nejlepšího ve skupině. A to mě naštvalo. V téhle situaci jsem stála za sebou. Na to mé sebevědomí dosahovalo, fandilo si a vědělo o svých přednostech a kvalitách.

A přišlo mi nespravedlivé, že jsem ji nedostala. Myslím, že z té naší party lemplů jsem pracovala jako barevná nejvíc. Psala jsem do noci. Psala jsem jak kvantitativně, tak kvalitně. Napsala jsem pět článků, z toho jeden byl rozdělen na tři části, takže suma sumárum sedm. Když jsem psala první, bylo mi řečeno, že byl psán špatně, jelikož jsem používala "nám", nikoli "ono se". V ostatních čtyřech jsem to napravila tak, že se nemusely přepisovat vůbec. Měla jsem čisté svědomí, odvedla jsem dobrou práci. A pokud ne, proč mi to někdo neřekl? Opravila bych je, zlepšila bych se.
Nešlo mi o tašku s hrnkem, šlo opět o princip. Tady už se nesoudilo podle schopností a odvedené práce. Tu tašku jsem nedostala ne z důvodu toho, že bych byla špatná pisatelka, tu tašku jsem dostala za to, jakým jsem byla člověkem. Za to, že mi vedoucí stále ještě neodpustila rozbitý notebook, ačkoli mi při převzetí plyšového medvěda za sto deset korun řekla, že už nemám brečet, protože je to OK. Tašku dostala druhá Martina, takže při vyslovování vítězného jména jsem se lekla, že bych to vážně já byla. Možná jsem to někde ve skrytu duše očekávala. Že já to kvůli notebooku nebudu.
Ale jestli mi někdo bude říkat, že nejsem dobrá v tom, co mi jakžtakž jde nejlíp, naštvu se. Psala jsem dobře. Jestli ne, měla mi posílat opravené texty, ne to přejít a ještě si stěžovat, že o prvním hostu jsem nenapsala. Nevděk!

Konečnou cenu, cenu nejlepší z nejlepších, dostala Šárka. Tu se rozhodl udělit organizátor, takže mi bylo jasné, že já to nebudu, protože mě neznal. To potvrzovala i ranní slova "druhý příspěvek", nikoli mé jméno. Ale já bych stejně na tu cenu rezignovala. Vážně. Šárka byl ten nejlepší člověk, který ji mohl dostat, kdo ji využije, kdo si ji zasloužil a komu jsem to přála.
Byla to kratší stáž ve Vídni. Ještě bych musela být vděčná. Pche. Rozhodně bych neměla být za co. 
vajíčko :)
V kindrvejci jsou přesýpací hodiny. A k tomu návod. Asi pro ťulpase jako jsem já. Bylo by moc štěstí najednou mít tam něco z edice Shreka. Dneska nebo někdy si koupím vejce u nás a určitě tam Shrek bude. Jo, všechno se musí vrátit zpátky do toho normálního nenormálu. Musí. A taky že vrátí.

Mléko

21. srpna 2010 v 10:05 | Hjůbí
Tímto se omluvám deniku cézet, o kterém jsem tvrdila, že se v něm absolutně nic nedočtete. Moje chyba.

Vzpomínky zůstanou - nezaznělo to tu, náhodou?

20. srpna 2010 v 17:29 | Hjůbí
Den blbec. Jo, říká se tomu tak. Nebo vymysleli něco výstižnějšího?

Bůh nebo osud nebo co to vlastně je, mi nepřejí. Ještě po pranýřování na americké přednášce, pádu koláčku za devět padesát, mají stále pocit, že to nestačí.

Umřel pan Ekolog. Je vážně smutné, že už jsem o něm psala. O tom, jak se usmíval. Možná i o tom, jak jsem ho viděla jako jednoho z posledních na škole v den vysvědčení. Nikdy jsem sice nepsala, že jsem mu dala kravatu se slunečnicemi. I když teď už je to jedno.
Když jsem psala, že vzpomínky zůstanou, neměl to být předboj před katastrofou. Neměl, ale byl.
Pan Kolař alias pan Ekolog byl jedním z nejlepších na škole. V mém žebříčku se vešel se do top dvojky.

Ne, pozor, stále to nekončí.

Někdo zazvonil u dveří. Nabídla jsem se, že půjdu otevřít. Opatrně, ale přesto mechanicky jsem překročila klubko drátů, které v počítačové učebně ležely. Šla jsem otevřít, ve dveřích stály holky, jakože ahoj, je tam Lucka?, tak jsem řekla že jó a nechala je jít před sebou. Šla jsem labilně, myslela na pana Ekologa. Když jsem vešla do místnosti, šla jsem pomalu, celá ta situace byla vleklá, všichni mluvili tiše, moc nás v učebně nebylo, protože všichni odešli na přednášku, to jen já nešla, a to kvůli jednomu článku, na jehož psaní jsem se nějak nemohla zmoci. Opakovala jsem si: nedupni na ten kabel. A podívala jsem se na překážky dál, na židli, kterou bych musela obejít, kdybych tam došla. Nějak se mi zamotali nohy, já přešla drobným krokem blíž k židli, z níž vedl kabel na druhou stranu místnosti, a svými malátnými kroky nezvládla překročit. Jestli znáte tu hru, kdy se přiváže ke stromu švihadlo, jeden si stoupne naproti němu a točí jím a hrajou se různé hry, tak taková situace nastala. Až na to slovo hra. Byl to pořádný hazard.
Zkopla jsem kabel, ten s sebou stáhl notebook, všichni vykřikli "Á!", já jsem vykřikla taky á, sice se stoletým zpožděním, protože mi nebylo do mluvení, ale tak aby se neřeklo, že mě to nemrzí, sehnula jsem se pro počítač, jako bych ho ještě mohla zachránit, majitelka na mě hodila hnusný pohled, jako že vůbec nemám právo na něj saha, nakázala mi ho "rychle a inteligentně položit", jako by ho tentokrát mohla zachránit ona... a bylo. V tu chvíli mi to přišlo jako perfektní přihnojení už tak přehnojené černé zeminy.

Nechtěla jsem brečet, ale už to na mě vážně bylo moc.

Nezlobte se, nebudu to po sobě číst. Až doma... možná.
Bůhví jestli. (Bůh, pořád samý Bůh. Pan Ekolog věřil. A Bůh ho zradil.)

Zápisky

20. srpna 2010 v 10:57 | Hjůbí
Psala jsem do noci. Psala jsem do jedenácti, možná déle. Nevím. Napsala jsem o přednáškách třech lidí, přičemž jsem se dnes dozvěděla, že ten jeden se jmenuje tak, jak se jmenuje, nikoli tak, jak jsem ho pojmenovala já.

Předevčírem mi spadl na zem koláček, který jsem si koupila k zbylým dvěma, aby mi v obchodě nezaokrouhlili cenu kvůli padesátníku nahoru. Možná mi říkáte, že aspoň jsem měla zbylé dva, ovšem z principu pochopte: těch peněz mi přišlo škoda. Jsem strašně háklivá na takové téma. (Ráda bych napsala před slovo "téma" nějaké hezké přídavné jméno, ovšem už asi počtvrté dneska uvažuji, jaké. Nejde mi to. Nedostatek spánku nebo co.)
zápisky
Včera byla německá a anglická přednáška, přičemž jedna byla horší než druhá. Při americké jsem seděla v první řadě, nefungoval mi přístroj na překládání, poslouchala jsem, hlásila se, když se ptal, kdo navštívil webu Nike a kdo chce být novinářem. Ačkoli jím chtěl být v sále snad každý, nepřihlásila se ani polovina. A vinou první řady si mě týpek všimnul a začal se ptát. A ptal se a já mu rozuměla, ovšem když řekl, ať mu odpovím já, jako že JÁ, vypařila se mi otázka z hlavy. Sakra. A spolusedící nic. Poprosila jsem chlápka, ať ji zopakuje, překladatel zareagoval, týpek zopakoval, já porozuměla, česky odpověděla (ačkoli jsem si celou přednášku opakovala, jak bych to řekla anglicky a čestný pionýrský, že mi to v duchu šlo). Potom jsem se málem rozbrečela, chtěla umřít, napodruhé vítězoslavně (ale už téměř zbytečně) zprovoznila sluchátka a už nikdy nezvedla ruku a zapřísáhla se, že ji nezvednu, ani kdyby se ptal, kdo má na nohou boty.

Ten chlapík má teď dneska druhou část své přednášky o ničem, takže ho v tom nechávám samotného, ať si najde jinou obětní ovečku nebo beránka. Nebo koho chce.
zápisky

Navíc se mi rozbila letňožurnalistická klíčenka a nové kalhoty jsem si pokecala marmeládou, když mě obsluhoval šíleně sympatický číšník.

Teď píšu recenzi, odpoledne nebo večer musím udělat článek o šéfredaktorovi Aktuálně cézet. Zítra už jenom udělám prezentaci o naší skupině Web... a v neděli pojedu domů. Snad konečně bude dobré jídlo a čistý záchod. Uá.