Září 2010

Někde v... pekle

28. září 2010 v 11:10 | Hjůbí
Ještě ani neskončilo září, a mě už drží v náručí deprese. Objímá mě a líbá a samou láskou by mě nejradši snědla. Myslím, že se jí to brzy podaří. Stejně jako v neděli, kdy jsem se zase pořezala. Už jsem vážně nemohla dál, měla jsem chuť skočit z okna a věděla jsem, že by mě to nebolelo, možná naopak, bylo by to nejkrásnější a nejláskyplnější pohlazení.

Každý mi stojí na snech a ještě je přidupává. Jako by byly obilí, které je potřeba vymlátit.
(Například skútr - vždyť je to stejná zbytečnost jako počítač. A proč by mi měl fungovat internet, když ho potřebuju krom jiného na dělání úkolů? Proč po roce nikdo nedokázal s tím padáním internetu něco udělat?! A proč musím mít šité šaty, když jsme je mohli koupit? Nejdřív jsem byla nadšená, že budou podle mých představ, dokud se mě máma nepřestala ptát na názor. A když se mě zeptala, stejně musela mít poslední slovo: "Ale já myslím, že TAKHLE by to bylo lepší…" Nenávidím všechny šaty, které mám. Nesnáším taneční, připadám si tam jako kobyla. A ty šaty tomu velice akčně pomáhají. I když proč to svádět jen na šaty…)

Je to tak nespravedlivé. Cítím, že si mě nikdo neváží, že jsem každému ukradená. Do školy se učím, a stejně to není nic moc platné, mé prozatímní známky jsou: 1, 2, ¾, 4, 4-. Jak můžete vidět, škála čtyřek je rozmanitá. První dvě známky jsou z angličtiny, třetí z fyziky, čtvrtá z matiky a poslední z angličtiny, jelikož jsem svůj osud bezhlavě svěřila googlu překladači.

Rozčiluje mě, že krom učení stíhám ještě uklízet, div nezvracím z neodtékajícího umyvadla a včera jsem s rouškou tahala vlasy z odpadu ve sprše, a všem je to jedno. Máma pořád mele, jak je tu nepořádek, a když něco změním, je tu pořád a já se sestrou jsme nechutný čuňata. Kéž bych bydlela sama.
A i když luxuju, skládám boty, utírám prach a myju hnusnou koupelnu, stejně mi nikdo nedá ani prachy na učebnici z matiky. Chtěla jsem si ji koupit včera, ale protože jsem sestře dala veškeré své drobné na průkazku do knihovny, nezbyly mi na ni peníze. Které byly MÉ VLASTNÍ. A ona se radovala z toho, že "šetříme". Protože se šetřilo na MNĚ.
Je to tak nespravedlivé!
Nemluvě o tom, že doučování si platím také sama, protože už všichni zapomněli, kdo mě tam dotlačil - a že já to nebyla.

Nejhorší na tom všem je, že už mě nedrží žádná představa, žádná vidina blížících se prázdnin, žádné Vánoce, nejspíš žádný skútr, ba žádný paneláček a v něm byt jen pro mě. Ne, nic takového, nejspíš se budu muset odstěhovat někam doprdele, protože se svojí hlavou to nedotáhnu dál než na zametání chodníků.
A už vidím, jak s tím uživím svůj hladový krk.

Vidím to v živých barvách: sama, někde opuštěná v cizím městě, s povoláním, které mě nebude bavit a ani mě neuživí. Navíc je to stejně za dlouho...

Řekně te jí někdo, ať na mě nekřičí, když brečím

26. září 2010 v 16:00 | Hjůbí
Jsem jak ryba po výlovu.
Když jde o to dostat vás do maléru, k tomu se ochotně hlásí každý. Ale když se z průšvihu máte  vyhrabat, už je to všem fuk.

Sestra se vyústění mého problému směje, táta mi řekne: "Udělej, jak myslíš."
Sestra na mě před problémem křičela, táta problém zavinil.
Já jim odpouštím, ale proč TU  NENÍ NIKDO, KDO BY MI POMOHL T E Ď??

Proč si připadam tak nespolehlivá, tak neužitečná, tlustá, nemožná, hloupá? Chci jít zametat chodníky, chci být věčná feministka, nechci, aby se mi líbili kluci. Chci milovat učení. Chci být nejlepší. Chci, aby se mi chtělo do uklízení tý naprosto hnusný a špinavý koupelny. Chci mít krávu, aby mi sežrala koberec i s veškerou špínou na něm.

Chci mít kam uniknout. Ale nemůžu. Cvičit, nakupovat.... ne, to mi nepomůže. Nic mi nepomůže.
Přijdu si sama. Jsem sama.
Není východisko. NIKDY UŽ TO NEBUDE LEPŠÍ.

Řekněte někdo mojí sestře, ať na mě nekřičí, když brečím jenom kvůli tomu, že jsem hloupá, protože brečím...

Naditý den

25. září 2010 v 21:28 | Hjůbí
Dneska byl fajn den. Možná i díky tomu, že nebyla o akce nouze.

Ráno v deset jsme jeli ke švadleně. Mezi mnou a mámou panoval plísňový zatuchlý vzduch. S postupujícím školním rokem už je ta zlost zase ve mně. Nemůžu si pomoct. (Její úšklebky, kdy mi do očí říká: "Přibrala jsi," a dodá posměšně: "Já za to nemůžu." Jako by mě snad nechala nanadat si oběd sama, když ví, že kvůli družině dojídám všechno.) Ale to už je jedno. Prostě je to tak, snad se to časem změní...
Potom jsme jeli do Globusu, kde jsme s tátou oblejzali butiky s botama. Nakonec jsme skončili (já skončila) u obdivování vystavených skútrů, o nichž jsme zjistili, že nejsou na benzín, ale na nabíječku. Pán mi dovolil venku na jednom z nich se projet. Řekl, že čím víc to rozjedu, tím míň se budu klepat. No, klepala jsem se docela dost, ačkoli mi táta potom řekl, že jsem jela docela dost rychle. Navíc mi nešly používat blinkry (a ani jsem je používat nechtěla, šíleně křičely) a jedna paní v malém červeném autě, když odbočovala zprava, na mě hybridně koukala. Navíc mi nešly zatáčky.
Taťka naznačil, když to řeknu svými slovy, že Vánoce se blíží...
Po vyložení tašek s nákupem doma jsme jeli do dopravního podniku na den otevřených dveří. To mě bavilo. Byl tam jeden pán, který mi slíbil poslání fotek s poničenými sedačkami a počmáranými stěnami městské hromadné dopravy. Krom toho mi dal vystřihovánku městského autobusu ŠM 11.
Všechno jsem fotila, aby Lukáš nebyl smutný, že tam nemohl být. Navíc jsem mu vzala kolečka do nákupního košíku, tak aby nemusel v Globusu používat prachy. Už se těším, až mu to příští pondělí dám.
Táta měl tendence pořád se se mnou o něčem hádat, jako by ON jezdil MHD každý všední den minimálně jednou jako já. Třeba jako když pod střešním autobusovým nádražím ČSAD byla elektroniká cedule a on se mě snažil přesvědčit, že patří k MHD. Logika tykve, fakt už.
Potom jsme přijeli domů, ve čtyři, najedli se, já se podívala na necelý film Všechno nejlepší!, zprovoznila po roce a něco opravený počítač, kterému internet stejně pořád nefunguje, grr, a odjely jsme se segrou na bosu - cvičení. Po dnešní lekci myslím, že už tam ani nepáchnu a radši půjdu na "body", které předcvičuje nejspíš dcera mého posledního třídního na ZŠ. Mimochodem - chodila na stejný gympl jako já.

Ještě jsem chtěla jít na rockový koncert do zakouřené Gerbery, ovšem nějak mi to časově nevyšlo... a 190 korun jsem si radši schovala na zítřejší cvičení. A půjdu na body. Snad to bude něco jako aerobic, to mě baví. Tanec, aerobic, míčové hry... nic víc. Jsem skromná, no ne?

Naštvaná

16. září 2010 v 22:20 | Hjůbí
Naštvala mě slečna Angličtinová. Na zemi u partičky tří bavících se lidí viděla pětistovku. Zeptala se jich, jestli není někoho z nich. To neměla dělat, po chvíli už jsme se totiž začali dělit. Dohodli, že si nechají dvě stě páďo (byli tři) a NÁM dají také tak. Slečna Angličtinová nechtěla, chtěla si nechat všechno. Když nakonec přistoupila na jejich nabídku, přemýšlela jsem, jestli to rozmění, nebo mi dá aspoň toho padíka. Ale ona ne, narvala si prachy do kapsy a já nesměle a velice nezřetelně nepochopitelně naznačila, že bychom se jakože možná asi nejspíš mohly rozdělit. Ale asi ne, nemohly.

Krom toho mi pan Angličtinář dluží deset korun na kafe, klidně se ptejte proč. Předpláceli jsme si časopis za 190 a já jeden den přinesla drobné a on na to zapomněl. Včera jsem to chtěla mít za sebou a dala mu ještě ke všemu dvoustovku, kterou jsem měla připravenou na doučování, takže jsem dneska složitě (no, nebylo to tak horké) sháněla na rozměnění.

Doučování angličtiny mě dneska moc bavilo. Četla jsem článek o The bloody Tower, tedy o strašidlech a i něco o Jindřichu osmém. Docela mi to šlo, ne jako mé minulé vynikající výkony "I don't have."
Paní učitelka si navíc vzpomněla na jednu hlášku, kterou jsem po ní kdys hodila:
V tu hodinu jsme zrovna probíraly vepřové, hovězí, jehněčí a všechno okolo, a potom jsme asi přešly na počasí a státy. Krom Štokholmu, novinky, o níž jsem se dozvěděla, jsem dostala nezastavitelné nutkání se zeptat, jestli je MosCOW od cow, krávy.

Skončila jsem na flétně v půl osmé, s Míšou jsme probíraly, jak se nám líbí v tanečních, a já konečně našla prvního člověka, který je zbožňuje stejně jako já.

Blondýna?

12. září 2010 v 15:03 | Hjůbí |  Slohový útvar: úvaha
Nemám ráda hádky, vypjaté situace a hlavně okamžiky, kdy (na mě) někdo, ať už v zápalu zlosti, nebo kvůli svým vyčerpaným nervům, křičí. Najednou je mi do breku a nejradši bych si šla ublížit. Většinou se slovům druhého nebráním, protože když se mi podaří říct něco na obhajobu nebo nedejbože protiútok, musím se vzápětí minimálně pětkrát omlouvat, abych svému svědomí odčinila prohřešek. Ne, nejsem věřící, a přece jsem tak krutě vychovávána na pohádkách, na tom, co je dobré a co špatné, že mě za to svět trestá.
Dospělí dětem vypráví pohádky o dobru a zlu, a v jejich dospívajících letech jim nakecávají, že svět není jen dobrý, a že to jednou sami poznáme. Že to sami poznáme. Jak já tu větu nesnáším. To má být jako co, tohle? Chtějí si dokazovat, jak jsou nad námi? Jak jsou dokonalí, všehoznalí a zkušení?
Říkají, jak nás chtějí bránit zlým věcem, a potom nás vyzvou, ať si to zkusíme, protože svět není jen hodný, protože oni nás nebudou věčně bránit. A co hůř - oni nás na ten "zlý" svět připravují tím, že křičí a nadávají a nakonec obhajují tím, že nás připravují na budoucnost: "To je život."
Oni si neuvědomují, že domov a lidé, kteří jej tvoří, by měli být zázemí, kam zlo světa nepronikne.

Uzavírám se do sebe, protože jsem pořád naivní. Čím dál víc, i když už jsem byla milionkrát vytrestaná. Věřila jsem, že lidé jsou i hodní. Že přátelé jsou hodní. Ale ne, nejsou. Všichni si konkurujeme.
Nechci tímto říct, že se změním. Nezměním, vím to. Ráda bych se změnila, byla svatá, nejlépe dokonalá. Jenže nevěřím, a to je mi líto, že by tuhle vlastnost někdy někdo ocenil. Nevěřím v to. Nikdo nehledí, jací jsou lidé vevnitř. A i kdyby - ve mně by viděli (vidí) hloupost, které se dá zneužít.
Jsem typická manželka. Ta hloupá, která uklízí byt, hlídá děti a poslušně čeká, až přijde manžel od milenky. Nemohla bych být milenka, můj moralismus mi to nedovoluje. Vždycky jsem radši ta druhá. Nechci brát jiným, protože chci, aby měli radost ostatní, kteří si radost umějí užít. Já to neumím. A i kdybych to uměla, pocit, že někdo na tu věc čeká, chce jí, mě odsuzuje ze sobectví.

Vánoce jsou toho důkazem. Dávám dárky na míru třeba půl roku předem, vím, co každého specifikuje, co by se mu líbilo, co ho potěší, a sama dostanu něco, co někdo koupil na poslední chvíli. A nemluvím teď jen o lidech, se kterými nemám příbuzné geny.

A kde je najednou pohádková formule: "Zlo může chvíli vládnout, ale nikdy nezvítězí."?
Kde v životě vítězí dobro? Sakra, tak kde?
Vždycky jsem věřila, že čím víc vytrpím od ostatních v dětství, čím víc smůly a neštěstí mě potká a neobejde, tím šťastnější budu později... Možná na tom něco bude. Ovšem na nebe nevěřím a pod drnem už bude bez výjimky šťastný i ten, který život žil bez zábran, bez svědomí a se zneužíváním naivity druhých.

Hypo a Chondr, moji dva staronoví kámoši

11. září 2010 v 16:21 | Hjůbí
Ve středu mě pan dirigent chtěl povýšit na první flétnu. Já, která celý život (dva roky) hraju druhou, abych přešla na část pro zkušenější? Vybafla jsem na chudáka:
"Já jsem tady ta lepší?!"
A on se mě ulekl a ještě se omlouval: "No tak já nevím, byl to jenom návrh."
Že by se projevily mé feministické sklony?
jablíčko
Dneska ráno se mi vstávalo hodně špatně. Bolelo mě celé tělo, až jsem myslela, že ani nevstanu. Až napotřetí se mi povedlo vzepřít se silnější rukou, kterou jsem měla. A jakože jsem měla na výběr jen ze dvou, z čehož jedna byla víc chcíplejší než ta druhá.
Když se mi to tedy podařilo, zapnula jsem rádio, a chtěla žuchnout zpátky do nebes, ale raději jsem si to rychle rozmyslela, protože než bych vstala podruhé, asi by to ještě tenhle den nebylo.
Jak slečna Angličtinová první den řekla, když jsme se bavili o tom, jakou nohou vstávají a mají vykračovat leváci: "Já stejně vstávám po rukou." Já s ní souhlasím. Když nemůžu vstát, bouchnu svým tělem pod postel a nějak se už proberu.
Jestli máte problém spíš s tím, že po ránu v pokoji vládne zima, dejte si do postele župan jako já. Člověku se potom vstává o něco lépe.

jablíčko
Ta posilovna nedala zabrat jen mým rukám, nýbrž i břichu a nohám. A vzhledem k tomu, že mě napadl nějaký kašel, nemůžu ani pořádně chrchlat, protože potom cítím své probouzející se cihličky, které protestují, že je otravuju. K tomu všemu mě ještě stále bolí v krku, i když o malinko míň, a tak to léčím horkým čajem a vychlazeným jogurtem. Jestli vás zajímá, co je ta druhá varianta za novou babskou radu, tak vězte, že to není rada, ale moje blbost, která se podřizuje lásce k mléku a mléčným výrobkům.
Je potom vtipné jíst, třeba když jsem někde z domova a musím si jídlo kupovat, jogurtový nápoj a zajíst ho jablkem a k tomu celozrnným rohlíkem s maxi porcí lněných, makových, slunečnicových a jiných semínek. Čímž se snažím kompenzovat bílé rohlíky, co nám vždycky podsunují k snídani, a občas to tedy přeženu.

No nic. Co mě ještě bolí? Moment... hmm... jistě je toho spousta. Jdu si přiživit svou hypochondrii. Taky běžte, v pondělí zase začíná škola.

Čím větší krabice, tím útlejší obsah

10. září 2010 v 20:43 | Hjůbí
Měla jsem chuť lehnout si na sedačku vedle sebe a spát. A možná jsem ani nepotřebovala autobusovou sedačku, abych usnula. Víčka mi padala jako přeplněná železem. A kdyby jen to, měla jsem k tomu všemu pocit, že v podlaze se musí schovávat silný magnet.
Skončil první aktivní a také neuškudlený týden a já usínám vsedě. To se mi stávalo loni až někdy v polovině roku, ne na začátku prvního týdne.
diáře
Kde začít?
Říkala jsem vám, že jsme v úterý měli první hodinu zeměpisu v němčině? Pán si myslel, kdovíjak není vtipný, ale vážně nebyl. Mluvil rychle, nezřetelně a potichu. 
Je na škole nový, takže bychom mu navíc měli říct, že se z tohohle předmětu písemky nepíšou. Ze zeměpisu? Pche. V němčině? Pcheche.
Když si uvědomím, že nám vzali informatiku a základy administrativy a vyměnili to za tohle...

Včera se se mnou slečna Já hádala, že na shledanou se píše dohromady.
Jen tím chci potvrdit to, co jsem psala minule. Stojí si za svým a ještě mi řekne: "Vážně to tak je." Jako by byla vševědoucí, jako by spolkla všechnu moudrost světa, jako by byla dokonalá. Každopádně se tak cítí.  

Dostala jsem svou první známku. Tři až čtyři. Fyzika pitomá. Na základní škole v páté třídě nám pan třídní říkal, že musíme začít dobrými známkami. Jak si to totiž zkazíme hned zezačátku, potáhne se to s námi. Ahá, a je to tady.

písemka
Tělocvik. Hrály jsme dvě hry.
Při první jsem ze začátku běhala po hřišti jako jaguár, ovšem mi nikdo nepřihrával. Jakmile mi někdo přihrál, běžela jsem. Vtom jsem se zastavila a plácla se do čela. Při téhle hře se nesmí běhat s míčem. Dominika na mě zakřičela, co blbnu. Cítila jsem se navýsost trapně a potupně zplna hrdla, jak to nedělám, pěkně od plic řekla, že se s míčem běhat nemá. Najednou se běhat smělo. Říkaly nám přece ty praktikantky, že se běhat nesmí, má se nahrávat. Bylo mi vážně do pláče. Od té chvíle jsem stála v pozadí, byla tam, kde byli všichni.
Ale potom jsme hráli florbal. Dala jsem spoustu (možná šest?) gólů, ačkoli jsem se děsila, že se do pidibranky netrefím. Vyhrály jsme všechny tři zápasy. Vážně mi to šlo, cítila jsem, že mi florbal ten jeden vynechaný rok chyběl. Kéž by mi to letos vyšlo. MUSÍ.
Cítila jsem, že mi začínají fandit i praktikantky. Dívaly se na mě, dokonce zatleskaly. Musela jsem se skromně usmát. A pak že jsem na sporty levá. Jak já miluju florbal.

Nejlepší část dne byla po škole. Šla jsem k řece a psala. Bylo teplo, sice mě trošku bolelo v krku, ale to bylo to jediné, co mi přebývalo. Chtěla jsem psát článek, ovšem měla jsem rozpracovanou báseň, takže jsem složila dvě varianty první sloky. Když už mi začínal k lavičce přimrzat i kabát, popošla jsem. Sednula jsem si na lavičku na třídě, o které jsem loňský školní rok často psala. Ale tentokrát už jsem nepsala. Tentokrát jsem jen seděla. Poslouchala jsem empétrojku, i když mi poslech kazil potulný kytarista. A nejvíc mi siestu zkazila Honzova máma,  kterou jsem viděla. Nechhci na to myslet. Ten kluk mi způsobil víc problémů néž užitku. Nechci na něj svádět nezájem Idola x, ale kde jinde by byl důvod, že ve středu nepřišel na zkoušku? Kde? Proč jsou ti kluci tak paličatí?

kabát
Zvedla jsem se a šla si koupit dvě knížky (jednu jsem dala mamce) a penál. Chtěla jsem si koupit i DVD, ovšem nenašla jsem jej. V prodejně mě udivily krabice na puzzle. Čím míň jich v krabici je, tím větší krrabici na ně vyrobí. Třístovkové kuúříkladu mají mnohem větší krabici než pětistovkové. Nevím, jak vypadají jednotlivé puzzle, možná jsou trošku větší, když je jich míň. Ale jestli ne, zaráží mě to.
Jsem maniak do penálů a bloků. A sem tam i do psacích potřeb. Tyhle věci pro mě představují kreativitu, jistotu a útulnost, ať to zní sebeblběji, je to tak. Tedy aspoň přibližně to tak je.

penál
Těšila jsem se domů na kafíčko, jenomže mi nejel autobus. A když už jsem spěchala a nadávala na matku v hračkářství, která mě chtěla předběhnout, autobus měl 10 a víc minut zpoždění.
kafe

Do třetice dobré přešlo

8. září 2010 v 20:45 | Hjůbí
Byl blbej den. Opadla ze mě dobrá nálada, veškerý optimismus splynul se záplavou pesimismu. Přišly ho velké vlny, myslím, že mi vystačí na ještě dlouhou dobu. Minimálně do dalších tanečních.

Kde začít, kde skončit? Tak třeba tou špetkou optimismu.
Dechovká. Jó, dechovka. Přišla nová flétnistka, vypadá jako fajn kamarádka. Hráli jsme tango, prý ho totiž budeme potřebovat na ples, který bude v prosinci. Druhá skladba se jmenovala "Veselý hospodář", dříve družstevník. Pracovali jsme na ní asi hodinu. A musím se pochválit, mám dojem, že mi to šlo. Nejsem si jistá, neznám tu skladbu, ale počítala jsem si, a ačkoli jsem hrála na druhé flétně sama, hrála jsem dál a dál, i když se první flétna, na níž byly dvě, vypadla. Potom přišel smích, pan dirigent řekl, že je překvapený a já nepochopila, kdo to tedy tak kazil. Ale v tu chvíli jsem vážně měla pocit, že tam hraju sama a do mě občas bouchne bicí, sem tam tón foukne baryton.
Nejvtipnější hláška celého dne byla, když pan dirigent řekl při změně tempa: "Tak teď už to nemusíte dělat tak, jak vám celou dobu říkám. Trošku to tam polechtejte." A potom ještě přidal: "Pěkně se v tom vyválejte."

Seminář žurnalistiky? Hrůza. Mělo to být fajn. Ale nebylo. Pan Nedokonalý hned na úvod zdůraznil: "Nejsme tvůrčí psaní. Být novinářem neznamená být tvůrčí. A než do toho půjdete, uvědomte si to."
Nechci být novinářka. Nechci. Psaní je to poslední, co jako noviáři děláte. Novinařina není o tom, že umíte psát, ale o tom, že jste komunikativní, všechno vytelefonujete, vyřídíte.
To já nejsem. Nevím, čím bych chtěla být. Nic se pro mě najednou nehodí, a mě to frustruje.

A teď ty nepovedené Světlušky.
Pan Nedokonalý nám přispěl. Dala jsem mu černou placku se slovy, že je to protekční, protože dáváme jenom oranžové. Když jsem se totiž lidí ptala, nikdo nechtěl oranžové. Slečna Já mi poradila, ať se jich neptám. Sundala jsem si tedy z trička černou placku, aby to nikoho nelákalo.

A nejhorší byl konec. Měli jsme odevzdat, co nám zbylo. Až doma jsem zjistila, že jsem úplně zapomněla na náramek, který jsem měla kolem zápěstí na ukázku, a placku, kterou jsem si sundala z trika. Hledala jsem ji, ale v kabátě nebyla, navíc čas utíkal a paní učitelka na mě naléhala, ať počítám zbylé odznáčky rychle.

Napočítala jsem jich 21. Slečna Já řekla, že jich je 22. Napsala jsem tedy 22. Ona mi potom řekla: "Ale vážně jich bylo 22." Fascinuje mě, jak si stojí za svým názorem, zatímco já ne, protože vím, že chybuji. Ona mohla udělat chybu stejně jako já. Ale řekla mi, že jich stejně prostě 22 bylo. Zkrátka slečna Já. Egoistická, sebevědomá. Závidím jí to.

V pět byl sraz žurnalistů, kteří chtěli psát do novin. Nešla jsem tam. Za á mám dechovku, za bé nechci vidět pana Nedokonalého milionkrát denně.

Stýská se mi po tanečních. To tango na orchestru mi je připomnělo. Těším se, až budeme hrát na tom plesu. Prosinec bude super. Těším se na Vánoce. JÁ se těším na VÁNOCE. Chápete to?

Jsem snad šťatná?

7. září 2010 v 20:24 | Hjůbí
Aby se neřeklo, v sobotu jsem luxovala v lodičkách. Ale marná snaha, včera mě nohy bolely tak jako tak. Ovšem nevadí, stálo to za to. Fakt. Taneční se vydařily.

Druhý partner byl skvělý. Úžasný. Sice byl dřevo (pšššt), ale byl fajn. Takový super kamarád.
Při mazurce mi řekl, že se mi hezky točí sukně. Až dnes, když mi slečna Já řekla, že jsem měla hezké Hello Kitty spodní kalhotky smějící se přes sukni, jsem pochopila, že sukně se mi točila určitě krásně. Já vím, že za vším něco musím hledat, ale když jsme neustále měly stát před tanečními partnery, tak by byl slepý a nebyl by kluk, kdyby si nevšimnul. Tak snad to bylo aspoň sexy, když už nic jiného.

Lidi, já jsem asi šťastná. Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla být šťastnná, aniž bych se zamilovala nebo mi odumřel mozek a postihl mě kreténismus, ale včera jsem byla přesvědčena, že ne. Že poznávání nových lidí, tanec a vůbec věci, které se staly, mohou probudit odpočaté endorfiny nebo jak se hormonům štěstí vlastně říká.
Tím chci říct, že jsem včera ani jít spát nechtěla, protože mě škrtil strach, že se ráno probudím nešťastná a frustrovaná jako dřív. Ale ne. Já byla veselá. Já byla, já byla... proč znám tak málo synonym ke slovu šťastná?
Chtěla jsem si štěstí vyšetřit. Vždycky, když jsem byla nešťastná a pronásledovala mě smůla (viz Havl Brod, že?), jsem si namlouvala, že když to teď přežiju, zbytek života prožiju za odměnu blaze. A věřte mi, že dva dny štěstí jsou na mě hodně. Dva dny. Dva. Jsem skeptická vůči třetímu dnu, ale vzhledem k tomu, že zítra jdu poprvé po prázdninách na dechovku, možná svítá na další lepší den. A ještě něco. Jdu na žurnalistiku.

Víte, co tohle všechno znamená? Mám volné pátky. Žurnalistika měla být v pátek, ovšem to padá, komořina se přesunula na čtvrtek na čtvrt na sedm. (Paní učitelka mi dnes řekla, že to má za to, jak na mě byla ty roky zlá. Uklidnila jsem jí,  že tím netrestám nejen ji, ale i sebe.) Tím pádem volný pátek, ve středu po žurnalistice bych nemusela před dechovkou domů, ale šla bych na konverzace z němčiny. A v úterý si chci od dvou zapykat ruštinu. Snad to bude v úterý. Spousta lidí na papír dobrovolníků psala od dvou, někdo ovšem pondělí, jiní úterý. Ale kdyby to nevyšlo, nezlobila bych se. Mamka chce, abych uměla základy. Já ovšem váhám, čas se mi nějak smrkává.

A zítra je sbírka na Světlušku, takže jdu  za hmyz tahat z lidí prachy. Co víc si přát? Snad jen to, že budu mít krovky. To byl také důvod, proč jsem dnes řekla slečně Já "křidýlka nebo prsíčka" a přitom potkala pana Nedokonalého. Haha.
A také jsem jí řekla, aby mi připomněla, že na mě ráno ze skříňky vypadnou všechny věci, protože jsem tam latinu naházela v záchvatu spěchu.

Bubák v posteli

3. září 2010 v 20:44 | Hjůbí
Mám Shreka! Mám Shreka! (Berte to tak, jako bych napsala "Mám Shreka!" nejmíň dvacetkrát.)
Já věděla, že výběr z více než pěti kindrvajíček Joy jako v Havlíčkově Brodě bude mít úspěch. A to jsem si vzala jen jedno.
Shrek
Dnešní den byl... nevím, jaký byl. Jsem grogy. Tak si to nějak vyložte.

Stav "grogy" začal už včera. Pan angličtinář nám řekl, ať zavřeme oči a jen posloucháme, načež pustil rádio s nahrávkou textu. "Meditace?" šeptala jsem spolusedící. Z textu jsem nakonec nic neměla, povedlo se mi pětkrát usnout a probudit se. Mezi to jsem vážně poslech nenarvala. Blbá vlastnost - ale co naděláte, když každý večer na usnutí posloucháte pohádky.
  
A dnes? Při latině mě paní učitelka vyzvala, abych přeložila českou větu do latiny a napsala ji na tabuli. Náš systém latiny je prapodivný. Máme chvíli čas se připravit, a potom někoho namátkou vytáhne. Buď dostanete mínus za to, že něco neumíte, nebo nic za to, že všechno umíte ( to se rovná, že jste si to našli). Já měla větu správně až na sloveso, které jsem po sto letech nakonec v hlavě sestavila. Ale to byla chvíle osvícení - cítila jsem, jak myslím, myslím, jak si nemůžu vzpomenout - a najednoou blik - a už žárovička nad hlavou svítila.
Po mně šla "překládat" spolusedící. Kamarádky za ní jí větu daly opsat, a překvapivě byla správně. Ony se ještě nakonec přimluvily, aby dostala za větu plus. A já? Já houby z trouby. No nic.

Odpoledne jsem šla s mámou do špitálu za sestrou, která už chodila, ale byla slabá jako nedonošený vrabec, jak jednou spolusedící Terka nazvala mě. Sice ji asi nepustí domů zítra, možná ani v neděli, ale to je fuk, hlavně ať je v pořádku! (Vzpomněla jsem si, jak se mě segra ve středu zeptala, jestli nemám igelitový pytlík. Vytáhla jsem igeliťák s hnědým jablkem uvnitř. Řekla, že to chce na hroznové víno, tak jsem hledala dál a našla tašku, ve které jsem kdysi, myslím, nesla boty.)

Diskotéka v Holkově se tímto odkládá na nikdy, ať si ten skútr (hlavní cena tomboly) vyhraje, kdo chce, já už naň kašlu. Na řidičák bych teď stejně čas neměla, a na máminy kecy už vůbec ne. Musím se učit. Tečka.

Od půl čtvrté byla komořina, na kterou jsem přišla pozdě. A absolutně mě nebavila a hraní mi nešlo. Jestli takhle ten školní rok půjde dál, myslím, že se těch dalších prázdnin nedočkám. Ani těch zářijových. A to je zlé.
A propos: dala jsem Míše 75 korun, které jem jí dlužila a kvůli nimž jsem si ve středu v kavárně nic nedala, protože to byly jediné mé drobné. Řekla mi, že si vůbec nepamatuje, za co jí to dávám, ale že si to teda vezme. Grr?? To se dalo čekat.

Poslední věc, jen stručně - dozvěděla jsem se jistou pikantnot o panu Nedokonalém. Nejsem drbna, tudíž si tuto neověřenou informaci nechám pro sebe. Připadám si jako v trapné jihoamerické telenovele.
(Jóó, to bylo řečí, jak ho překvapuje, z kolika maturantek na oslavách úspěšné zkoušky z dospělosti vyleze, že jsou milenkami. Dále nebudu komentovat, dělá se mi z pana NEDOKONALÉHO špatně. A zároveň se mi chce smát.)
Že by nebyl tím, za koho jsem ho považovala?
Jo, a mimochodem, pokud jste to pochopili - já to nejsem. I když bych se mohla podívat pod postel, jestli tam čirou náááhodou není... bubák. (Koho jste mysleli?)

/Pan Nedokonalý: "S touhle knížkou opatrně. To je jedna z knížek, se kterou budete usínat pod polštářem. K ní mám téměř, řekl bych, intimní vztah."
Já, šeptem ke spolusedící Terce: "Kdoví, jestli ji nemá spíš pod peřinou."/

A ještě něco. Znáte ten pocit, kdy jste smutní a vydeptaní z něčeho nečekaného, že nejdřív nevíte, jak reagovat, potom třeba zapíráté, a závěrem váháte, jestli se smát, nebo brečet? Nakonec to dopadne tak, že propadnete záchvatu smíchu a připadáte si šílení? Že jste se zbláznili?
Nebo je to jenom stav ze špatných filmů? (A můj.)

Mám chuť dát mu pěstí mírnou (nóó, i když...) ránu do hrudi a říct mu: "Jste borec!"
A hned potom už se vidím, jak odcházím se vztyčenou hlavou, ovšem za dveřmi se hroutím na zem a nejsem schopná slova.