Říjen 2010

Tak hezkýho Halloweena!

29. října 2010 v 20:32 | Hjůbí |  Slohový útvar: úvaha
Letos jsem se rozhodla slavit ve velkém, chcete-li americkém stylu. Krom Vánoc, na které hned v listopadu skočím a už je nepustím, se chystám slavit Halloween. Koupila jsem si v New Yorkeru (Amerika se vším všudy) triko, udělala halloweenský design blogu (triko se momentálně mračí v pozadí), na doučování angličtiny jsem si vymanila historii Halloweenu, a nakonec se pokusila najít svíčku ve tvaru dýně, ovšem tu jsem nenašla. A bez svíčky jako by nebyl (můj) Halloween.
"Já slavím tak, že zapálím svíčku," chlubila jsem se neslavícím kamarádkám u oběda.
Když se jedna kamarádka loučila, ještě přes půlku jídelny jsem na ni potom volala, až se na mě všechny přítomné hlavy otočily: "A hezkýho Halloweena!"
Tu svíčku jsem si zatím vykompenzovala obličejem na mandarince, kterou jsem při tazích lihovým fixem oslovovala "dýně" a doplňovala jsem to popichováním: "Tys nám zapomněla vyrůst, viď?"
Uvidíme, jestli najdu tu svíčku, jelikož mandarinku jsem snědla už ten den a velice silně mi připomněla Mikuláše. Mezi námi, na prosinec budeme muset ještě několikrát otočit listy kalendáře. A to nemluvím o tom svém; my jsme určitě ještě někde v srpnu.
Ve skrytu duše stejně doufám, že tu svíčku nenajdu, protože neumím zacházet se sirkami a zapalovače se bojím ještě víc než sirek. Vždycky si jednu vezmu, škrtnu, nejde to. A když už to jde, najednou to dřevo hoří. A tím pádem hoří i moje prsty. A já potom nadávám a nechápavě se ptám: "Proč jsou sirky ze dřeva?!"
Na druhé straně ale stejně myslím, že slavit budu tak jako tak, protože mám v zásobě celou skříň svíček ještě z Velikonoc, Vánoc či narozenin...
mandarínek
Tak hezkého Halloweena!

Já se o nic neprosila

29. října 2010 v 20:24 | Hjůbí
Předevčírem mě ve snu usmrtili na elektrickém křesle. Brnělo to.
Včera se mi zdálo, že jsem ve škole chodila v županu. Když jsem na schodech potkala pana Perfektního, narazila jsem si kapucu a sklonila se tak, že jsem vyšplhala po čtyřech. Také jsem potkala pana Šéfredaktora, kterému už týden chci říct, že chci psát do školních novin, ale jaksi jsem ještě nenašla odvahu. Bojím se, že něco tak velkého nezvládnu. Že se ztrapním. Že mě to nebude bavit. Že to nebudu stíhat. Že, že, že... Vymluvte mi to někdo!

Včera jsme byli s rodiči v Německu. Jeli jsme přes Ťuňťovo bydliště. Nejsem si jistá, ale asi jsem viděla jeho dům. Mámě jsem samozřejmě neřekla, že tuším, kde bydlí. Už mě rozčiluje, jak ty hloupý taneční pořád rozebírá. Zprotivila mi je. A myslí si, že svými řečmi, jak jinak než citově vydírajícími, se mě snaží dohnat ke slovům "ne mami, co to říkáš, že už se na mě nebudeš chodit koukat, MUSÍŠ!". Vážně čeká, že jí tohle řeknu?
Obzvlášť ne potom, co mi vmetla do obličeje ve středu babička. Prý by se máma rozdala a já si toho nevážím. Tak mimochodem, to jí řekla máma v pondělí, kdy mám vždycky blbou náladu z toho, že do tanečních musím. A máma si samozřejmě musela postěžovat. Ale babičku už nezajímá můj názor na věc. Ne, ona to vidí z jediného pohledu. Já jsem ta nevděčná pubertální dcera. Jenomže já se neprosila o šaty od švadleny, já si nepřála chodit ke kadeřnici, která mi bere tak akorát čas, já nechtěla kontaktní čočky, ze kterých mi nateklo oko, a máma mi vyčetla, že se o ně špatně starám, protože nechávám jejich postýlky vysychat u umyvadla, kam se dostane mýdlo (jak?!). Já se o nic neprosila. Ale proto, že to mám, jsem špatná.
Nenávidím pondělí odpoledne, kdy máma otevře dveře a já se v tu ránu cítím tlustá, škaredá a hloupá.
Jediný člověk, který není proti mně, je táta. Když mi máma řekla, že už do tanečních teda chodit nebude, protože jsem na ni hnusná, zastal se mě: "Kdoví, jestli na ní nejsi taky taková."

Kdysi mi třeba řekla, že stejně zase zhubnu, tak nemá cenu dávat mé kalhoty sestře. A pořád mi naznačuje, že jsem tlustá. Včera jsem si řekla, že přestaneme s žabomyšími válkami, proto jsem chtěla slyšet, že už hubnout nemusím.
Když jsem jí tedy promyšleně (a jejím stylem)připomněla, že musím zhubnout, neodpověděla mi. "A ty mi to ani nevymlouváš," připomněla jsem se. "Co? Já si tady čtu." Jo tak ona si čte. Ještě před dvěma větami mě prosila, ať nikam nechodím a povídám si s ní.

Dotáhla jsem si rotoped z haly do pokoje, takže tu teď mám místo jak pro Palečka, ale hlavně že můžu cvičit ve větším teple. Ne, že bych na hale necvičila, ale přece vím, že na mě nikdo nekouká, že mě nikdo tolik neslyší, když lapám po dechu ve vzteku a pláči nebo taky když si zpívám.

Já chci zase obléknout šaty, aniž by mi máma řekla, že jsem nesoudná, když si je chci vzít.

Krutá noc, zlé ráno

26. října 2010 v 23:21 | Hjůbí
Dala jsem si budíka tři minuty po tři čtvrtě na šest. Nó, plus minus jsem tak i vstala.
Né, že by budík nezvonil. Zvonil, nejmíň dvakrát a pořádně hlasitě. Ale mně se povedlo vypadnou (kdyby aspoň vylézt, ale já ráno vstávám tak nějak po hlavě) až někdy v šest dvacet, nehledě na to, že normálně vstávám v šest dvanáct. Jestli vás překvapuje, proč tam přidávám ty podivné minuty, tak je to velice složitý princip: za normálních okolností bych si nastavila třeba 6,50, ale vzhledem k době mého vstávání (ne probouzení), připočítám-li odlepování očí, ono to tak nějak vyjde. A těch 6,12 je ještě podivnější. Kdysi to bylo 6,21 - přesně hodinu před odjezdem autobusu. Ale protože dny se zkracují, minuty probouzení se natahují, musí se i čas spánku uskromňovat. Jestli vás napadá, proč vůbec chodím spát, tak mě se neptejte, já si kladu úplně stejnou otázku - a to dokonce každý večer, kdy v jedenáct hledám poslepu pyžamo, abych se mohla jít umýt a ještě se v posteli učit.

Když už jsem tedy vstala, udělala si třicet sedolehů, vyřídila se s hygienou, tak jsem si nandala čočky. Šlo to až překvapivě rychle; o to míň mě překvapilo provokující levé oko, které mi zčervenalo, bolelo, štípalo a křičelo. Vzápětí jsem křičela i já - bolestí a zlostí. Jako bych měla čas řešit hloupé čočky, kterým zrovna karma nepřeje. Chtěla jsem se nalíčit, ale to jsem jaksi nestihla, proto jsem jenom na hlavu nastříkala zelenou barvu na oslavu halloweenu. Já vím, že se slaví až v neděli, ale doma si ho můžu slavit i v teplákách. To mě štve - že nikdy, ale vážně zatím nikdy nebyla 31. října škola. Mě to doma slavit nebaví. Zapálím sirku, chvíli mi hoří prsty - zapálím i svíčku - chci sfouknout sirku, ovšem si zhasnu i drobný plamínek na svíčce. A znova. Podruhé už se snažím krotit se a foukat míň, ale buď foukám málo a nesfouknu ani jedno, nebo moc a sfouknu obojí. Já za to nemůžu, ale když míchám se sirkou jak naběračnou polívku, nezhasne a odnese to má pýcha - prsty. (Dneska jsem se na ně exhibicionisticky nemohla vynadívat ve večerním autobuse, když mi je ukazoval odraz na okně. I když je pravda, že teď na podzim mám strašně suchou kůži. Ale stejně je mám ráda.)

Zdály se mi dva sny, které si pamatuji. Kdoví, jestli jich nebylo víc. Každopádně všechno to byly děsivé noční můry.
V prvním mě rodiče dali do dětského domova. Nevím, jestli to byl internát nebo dětský domov, ale myslím, že to bylo natrvalo, tudíž první možnost. Nesla jsem to těžce, ale ne neunesitelně. Věřte mi ovšem, nic, co by člověk chtěl prožít naživo.
V druhém snu přišel ke mně a mámě nějaký chlap. Měla jsem zbraň, ale nedokázala jsem vystřelit, protože jsem si nebyla jistá, co po nás bude chtít. Až potom jsem zalitovala, když on vytáhl tak desetkrát delší silnější a už už mířil na mámu. Nevím proč, ale vypadala lhostejně a koukala na mě těma svýma rádoby smutnýma očima. Ležela jsem na zemi a byl to jeden z mála snů, kdy jsem se dívala z vlastního pohledu, nikoli "na sebe" - určitě to znáte. O to horší ten sen byl. Obzvlášť v části, kdy týpek zamířil z mámy na mě se slovy, že tak to bude lepší. Byla jsem vyděšená, litovala jsem, že jsem ho nedokázala zabít. Nikdy bych to nedokázala.
Nevím, jestli ten sen souvisel s mými denními myšlenkami. Přemýšlela jsem o své muší síle, i když vypadám jako kobyla (jak mě kdysi nazvali Honzovi spolužáci) - o tom, jak na florbale neumím dát pořádnou ránu, do flétny foukám jak nedonošený vrabec a kdyby mě někdo chtěl znásilnit, radši bych se nechala, než abych někomu ublížila. Jediný, komu bych kdy (klidně s chutí) ublížila, jsem já sama.
A taky jsem přemýšlela o svém včerejším výroku v tanečních - jsem buran. Já nejsem holka. Nosím tenisky, nenávidím podpatky, chci jezdit na skútru, nechci děti, přeji si být emancipovaná, soběstačná a umět se o sebe finančně postarat. Na druhou stranu umím vzít za práci. No neměla jsem být kluk? Já nevím, ale připadám si jak mutant. Kdybych aspoň byla úplně hloupá, propadala a mohla jít pracovat, ve dvaceti na mateřskou s šesti dětmi a potom brzy do důchodu... ale ne, já se stresuju se školou (a ještě 9 let budu), nechci děti a radši budu 40 let pracovat.
Jediná věc, která mě chlácholí, je naděje lepších zítřků - věřím, že jednou se budu vracet domů a nebudu se muset učit. To je jediná satisfakce, již mi život nabízí.

Ve škole jsme končili v půl dvanácté. Náš poslední učiitel netušíl, že si krade z hodiny deset minut, i když my teoreticky vůbec jít na oběd nemusíme. Ale to mu přece nebudeme povídat.
V jídelně jsem si sedla s Majdou, potom si přisedla Kamča. Když Majda odcházela, říká nám: "Tak hezký prázdniny, holky." A už odcházela. A já se s ní loučila jako by odcházela navěky a ještě jsem na ni volala přes půlku jídelny (ještě že ta naše jídelna je tak malá): "A hezkýho Halloweena." Jako bychom to všichni aktivně slavili. Jsme se totiž bavily na to téma - kam nás zavedlo mé skvělé halloweenské triko a má nejúžasnější zelená barva ve vlasech - a já vyprávěla, jak aktivně slavím - že zapálím svíčku (ehm, ehm)... a Majda říkala, jak neslaví vůbec.
Potom jsem Kamču byla doprovodit na bus. Pořád jsme měly moře času, a najednou mě Kamila hnala od jídla, jak nestíháme. Ale já myslím, že dnešek byl naplánovaný tak akorát.
Šla jsem s ní koupit kebab. Ptala se mě: "Kolik je hodin?" Podívala jsem se na hodinky: "Jo, počkej... Bude čtvrt. Ale neptej se mě na to první číslo, já mám pořád zimní čas..." "Aha... No ale kolik teda je?" "No, když mám zimní čas, tak se hodina přičítá, ne? Nebo ne? No, takže by mělo bejt.. Počkej, já si vyndam mobil." Výtlem. Já pokračuju: "No jo, když já na ten zimní čas čekam už jak na spásu."

Na flétně bylo fajn, docela mi to šlo. Paní učitelka se mě každou  hodinu začala ptát, jak se mám. Začala jsem odpovídat "skvěleů, "báječně", "dobře". Dnes jsem si vybrala něco  mezi druhou a třetí možností. Na oplátku jsem se optala, co u ní. Prý nic moc. Prý nestojí mluvit, možná ani dýchat. Pokaždé dělám vílu utěšitelku, jak to určitě tak zlé nebude a vůbec. Přitom jsem cítila tiky v krku, které měly chuť přikyvovat.
Florbal odpadnul. Naštvat.

Moc se omlouvám, že to tu natahuju. A to tak, že už se mi uzluje nit příběhu. Proto se nezlobte, já jen nechci jít spát. Respektive jít se mýt, protože bych ještě předtím měla vlézt na rotoped a ještě si umýt vlasy.
Myslím, že už je pozdě; asi to odložím na pozítří, abych zítra měla klid.

O sobotě už ani nemluvě

23. října 2010 v 20:51 | Hjůbí
Probudila jsem se v sedm hodin. Zdály se mi strašné sny, vnitřnosti mi křičely hlady a pět mých močových měchýřů hlásilo, že se objevil zárodek dalšího, jak jinak, než hyperaktivního. Možná bych se pokusila usnout, kdyby mi do pokoje nevtrhla máma a nevypnula mi rádio, které jsem si zapnula, protože tak se mi usíná nejlépe. Takže už jsem neusnula, jelikož by mě to stálo mnoho úsilí.

Odpoledne přišla babička. Chvíli jsme si povídaly, ovšem já po chvíli odešla. Nevím, možná jsem ji naštvala, když jsem řekla, že jsem si nechala dát dvojku z latiny. Navíc jsem si stála za tím, že tak je to správně. Oni to nechápou. Ani máma, která mi chtěla říct to její oblíbené, že jsem "na palici", ale nakonec to nějak zaoblila. Oni to nechápou. Ať se vůbec nestaraj.
Když babička odcházela, pozdravila mě přes dveře - div na mě nezapomněla. Myslím, že náš prázdninový románek se rozplynul. Já jí vyčítám její upřímnost ohledně mé postavy a ona mně to, jak odtažitě se chovám. Nebo ještě něco jiného?
kapky rosy
Štve mě, jak musím předstírat, jak skvěle se mám. Že jsem šťastná, že žiju. Jenomže já nejsem. Máma mi vyčetla, že jsem ošklivá na sestřičku. Když jsem odvětila, že jsem se snažila být milá a ona zrovna nebyla, tak mi matka řekla, že to je z toho, jak jsem pořád nepříjemná a sestřičku už to přestalo bavit. Že zrovna když mám náladičku... Ale do háje, proč mi to teda vyčítá? Proč mi říká, ať jsem příjemná, když mi vzápětí říká, že už je to marný?

Řekla jsem jí, že já se narodit nechtěla. Snažila se o protiútok. "No to nevim, ty ses drala ven." Já jí dám, že já jsem se. Já nejsem jabko, abych se sama to...
Je to nespravedlivý a já nikdy nechci mít děti. Nechci, aby ještě někdy někoho postihlo to, co mě. Oni se taky nechtěj narodit. Dokud neví o světě, proč je na něj přivádět?
kapky rosy
Muj život se sere, nemám zastání; ani u mámy, ani u sestry, tátovi to říkat nemůžu... a o škole nemluvě. Na flétně vyprávím, jak báječně se mám a že to líp nejde. Musím mít kroužky, abych se doma necítila jako cizí. Domu už si chodím jenom sednout, případně lehnout, a prosit, abych se už nevzbudila. A stejně se každé ráno budím, a na provokaci ještě ke všemu v sedm.

A stejně někde v hloubi duše věřím, že všechno bude dobré. I když nevím jak, protože nevím, co by mě potěšilo. Nevím, možná žlutý dinosaur s hnědými ostny na zádech. Možná. Po čtvrté nevím.

I na skútr mi zakázala šetřit. Tak jsem se rozhodla nakupovat to, co se mi líbí, a z toho, co mi zbude, si zaplatím liposukci.

Všechno mělo být ú p l n ě jinak: Pátek

23. října 2010 v 20:44 | Hjůbí
Ve čtvrtek večer jsem ještě musela dopsat článek do literární soutěže. Psala jsem ho už jednou, ovšem předtím to bylo vypravování, ne povídka. Aleš říkal, aby mě nediskvalifikovali, měla bych to přepsat. Kdyby aspoň nebyla uzávěrka den před Halloweenem. Proto jsem to musela dopsat večer v pracovní den, ačkoli jsem měla čas v sobotu, ovšem ne nápad a čekala jsem na spásu, která nepřišla. Cucání z prstu způsobilo, že večer byl v háji a na učení fyziky nebyla chuť. Učila jsem se to už nejmíň dvakrát, protože jsem velice paranoidní, a co se fyziky týče, u téhle učitelky jsem byla zkoušená už milionkrát, ačkoli ne vždycky zkoušela každého. Většinou vyhrožovala ze začátku a na konci pololetí už zapomněla.

V pátek ráno jsem si chtěla vyžehlit vlasy, jenomže žehličku zabrala máma, u které se nedá rozeznat, jestli ji použila, nebo ne - pořád to má stejné. Nakonec jsem to nestihla, jakmile to nevezmu do rukou před snídaní, marná snaha, už se to nedá dohnat. A co potom stihnout si přelít kafe do včerejšího kelímku z mekáče, když nade mnou stejně pořád stojí máma, která by mi ještě vynadala, co to zase dělám, jak je to nezdravé a kdesi cosi. Proto milé kafe zůstalo na tátu, který se rozhodně nezlobil. (Na druhou stranu ale nic neříkal.)
Měla jsem narvaný batoh tělocvikem, proto jsem si nesedala a celou cestu v autobuse stála. Libovala jsem si, jak ráda jezdím na sedmou ranní v pátek, že by mi to chybělo. Cestou do školy jsem fotila autobusy jako přesně před rokem. Mám ráda fotky autobusů ve tmě. Líbí se mi, jak svítí. Líbí se mi nebýt viděna, ale vidět.

Nultou hodinu je vždy nepovinná ruština. Paní učitelka se mě ptala, jestli už jsem někdy dřív psala, protože píšu hezky. Potěšilo mě to.
Druhou hodinu byla fyzika.
"Co říkala, že nebude zkoušet? Já klidně budu počítat, hlavně ať nezkouší!"
"Ne, právě že bude zkoušet," utěšila mě Teríš. Učitelka se totiž ptala, jestli má zkoušet na příklad, nebo na teorii.
"Nebój," uklidňovala mě Teríš.
"Tak já vyzkouším někoho ze stránky, kde mám vyzkoušeno nejmíň lidí," řekla učitelka. "To je určitě ta, kde jsem já!" děsila mě Teríš.
"Nebój," přidala se Kamča.
"Řekněte číslo," prohodila učitelka do placu.
"Nééé," protestovali všichni.
Nakonec to bylo osudové číslo sedm, které mě dostalo před tabuli, což už určitě dlouho tušíte. "To je skoro jako jedna." A už jsem tam stála.
Začalo to dobře, vysvětlovala jsem to, co jsem si třikrát četla. Litovala jsem, že jsem se o přestávce byla vychcat a fyziku si kvůli tomu jen letmo přečetla. Moc piju. Slíbila jsem tátovi, že budu pít. A jak to dopadlo? Od týhle chvíle přestávám pít. Kašlu na to, ať se třeba skácím. Je mi to jedno, dokonce si to přeju.
Učitelka mi řekla, že melu nesmysly; prý kdybych si to nahrála a zpětně pustila, nerozuměla bych si. Ne, a kdyby ona poslouchala ty své otázky, taky by si nerozuměla. Nevěděla jsem, co chce slyšet. A ona se potom začala ptát tak sprostě blbě na třídu, že se ostatní odvažovali odpovídat za mě a já ani neměla možnost okecávat. (Mezi hlasy jsem slyšela slečnu Testovou.)
Štvalo mě, že Teríš využila situace a bavila se s Kamilou a Monikou. Snažila jsem se zachytit její chápavý pohled, ale žádný nebyl. Nebyl tam nikdo. Ani teď, ani potom.
Myslím, že jsem nebyla zas tak dutá, něco jsem zvládla. Za všechno určitě mohl vzorec, kterej jsem neuměla úplně přesně. Nemohla jsem přemýšlet, nebyl čas. Potřebovala jsem si to napsat, podívat se a zapřemýšlet. Jenže ona mě hned opravila. A nakonec dva grafy, které jsem dohromady dala, protože jsem si je opakovala. Jenomže tam těch grafů byly stovky, takže jsem si ty stovky pomotala..., ale vždyť už je to jedno. Já se neospravedlňuju. Já jsem dokonce na vynesení rozsudku "čtyři" řekla: "Tak jo." A poděkovala jsem za sešit, který mi pak přinesla na lavici, protože jsem na něj v tom spěchu od katedry zapomněla.
"Vždyť jsem říkala, že budu zkoušet." řekla rádoby na třídu. Jasně, jedinej, kdo tu byl zkoušenej, jsem byla já. Přitom kdybych se na to ani nepodívala, bylo by to znát jinak. Kdyby se mi netřásly ruce, sáhla bych si do tašky pro příruční žiletku a usekla si celou ruku. V tu chvíli by to nebolelo.
Teríš mi řekla jedno konejšivé slovo. Jediné. Dělala jsem, že mě to nemrzí, možná proto toho nechala. Ale spíš taky proto, že jí to bylo jedno. Byla ráda, že to neschytala ona.
A mně nezáleží na té známce, čtyřka je dobrá, na trojku na vysvědčení to zvládnu, mě štve princip. Sedmička je jako jednička - to je jako co?? Navíc jsem vypadala jako bambus. Před třídou. Ale na druhou stranu mě těší, že mám od zkoušení na dlouhou dobu pokoj.
Celou hodinu se mi chtělo brečet. Jen tak tak jsem se držela. Při velké přestávce jsem neměla hlad, pila jsem jenom kefírové mléko.
Později mě ještě chtěla utěšit Jitka.
Rozčilovala mě. Připomínala mi tím mou blbost. Zapírala jsem. Potom mě utěšila ještě po tělocviku. "Jednou se neučíš a zrovna..., viď?"
"Já se to ale učila."
"Aha," zmlkla a už mě nechala. Nejspíš si říkala, že jsem v tom případě úplně blbá. Jo, jsem.
Taky Dominika se mě při tělocviku ptala, co mi je. Že jsem prý nějaká nepříjemná a smutná. "Nejsem nepříjemná," hájila jsem se.
"Ale smutná jo."
"To možná jo."
"Tak teď jsi i nepříjemná." Ale vždyť jsem neřekla nic špatného!
"Nejsem."
"Jsi."
Nevím, jestli se při tom usmívala, nebo to myslela vážně. Bylo mi ještě hůř než doteď. Celý den se mnou nikdo kromě těchto dvou lidí neprohodil ani slovo. Až potom Iveta, která mi říkala, že by ten začátek, který jsem tam říkala, nedala. Že jenom příklad. No jasný, takže vzorec by věděla. A to bylo to hlavní. Ale já jsem ještě ve čtvrtek ten vzorec uměla. Teď už jsem ho holt uměla jen přibližně.

Odpoledne jsem si musela jít koupit tričko. Sice si ho nezasloužím, protože jsem nemožná, hloupá, ošklivá a nikdy nic nedokážu, ale já zkrátka potřebovala něco, cokoli... víc než kdy předtím.

Všechno mělo být jinak: Čtvrtek

23. října 2010 v 19:02 | Hjůbí
Ve čtvrtek ráno jsem si doběhla do mekáče pro silné kafe a nakonec jsem si koupila i noviny, protože v rádiu slibovali, že tam je příloha Café. To jsem ještě netušila, že pod tímhle nápisem se skrývá článek Milování žen, nikoli soupis pro znalce kávy. A takhle mi začal den.

Stále doufám, že se mi po Vánocích vrátí Jarda, kterého jsem ve středu ráno potkala, nadšeně ho pozdravila a on byl šťastný, že se k němu hlásím, i když si mě nikdy nepamatoval. Přeji si, aby se nám vrátil, i když jsem dostala jedničku z fyziky.
Teríš dostala dvojku. Tak jsem ji popichovala, co dokáže tahák. Tahák, ze kterého jsem opisovala, i když učitelka obcházela okolo. No jo, to se holt musí umět. Mohla jsem to připomenout i Magdě, která je až moc čestná, takže si radši nechala dát trojku, nebo co to nakonec dostala.

Škola skončila před čtvrt na pět. Na školním dvoře čekaly Jitka a Kamila, tak jsem se s nimi chvíli bavila. Jitka řešila svůj křest, Kamilu to rozčilovalo. A mě taky. Kdybych potkala boha, nechala bych se jím pozvat na kafe. Zajímalo by mě, co je na něm tak úžasného. Ale nechci to rozebírat; až ho uvidím, uvěřím v něj.
Po chvíli se připojili kluci, které ještě hudebkářka zkoušela za to, že nebyli přezutí. Nevím, proč jí neutekli. Nevšimla by si jich.
Když jsme tam tak stáli, najednou vyšel PP. Pozdravili jsme. "A pane učiteli, opravte ty písemky!" křičela za ním ještě Jitka. Byl celý nadšený: "No jo." zahučel něco na ten způsob. "Chudák," poznamenala jsem. Nevím, jestli mě slyšel. Neřekla jsem to sice až tak potichu, aby mě neslyšel, ale nejspíš ani ne tak nahlas, aby mě slyšel.
Potom vyšla ještě naše hudebkářka, a to už kluci byli pryč. Jitka pozdravila. My s Kamilou mlčely. "Kamča prohlásila, že vypadá jako trol," musela jsem si rejpnout hláškou z dnešního vyučování. Jitka se jí okamžitě začala zastávat a pokračovala, i když už nás Kamča opustila a já ji šla doprovodit na zastávku. Začala povídat něco o tom, že má hodně esovitá záda a já to nechápala, jakou to má mít souvislost s trolem. Prý to "bříško" bude mít vždycky, i když je hubená. Já si spíš myslím, že kdyby se nehrbila, tak by se už nedalo vymlouvat na "hodně esovitou páteř", ale mně je jedno, jaká je, sama se hrbím. Ji nemám ráda, protože cítím, že ani ona nemá ráda mě. Možná kvůli Honzovi a někdejšímu víc kamarádství než dnes. Kvůli ní jsem nechtěla jet do Prahy na Othella, i když bych se ráda podívala a rodiče budou naštvaní, až se to dozví. Ale já z nich stejně zase nechci tahat peníze. Nesnáším to. Nakonec to jako obvykle dopadne tak, že si vše zaplatím sama.
Jitku jsem opustila dřív, než mívám ve zvyku (většinou čekám, až tomu druhému přijede autobus) s výmluvou, že spěchám. Chtěla (potřebovala) jsem se ještě najíst, protože mě čekal od pěti do půl osmé plný program, navíc jsem nechtěla poslouchat, jak se mi snažila vysvětlit, že spirituál naší školy by mě ani nemohl chtít. Říkala mi to jako reakci na má slova "já bych ho ani nechtěla a on mě taky ne". Ona mi vysvětlovala to, co jsem jí vysvětlovala já. Přišla jsem si poníženě a příšerně, jako by mi namluvila, že v duchu balím každého učitele, i když je to kněz, ženáč nebo kdokoli jiný.

Na doučování jsem přišla o chvíli pozdě, protože moje žvýkání chleba s Almette a jablka není nijak závratně rychlé. Táta mi tuhleřekl , když jsem si škrábala mrkev, že budu zdravá. No to určitě.

Poprosila jsem paní učitelku o nějaké informace na téma Halloween, protože mě tento svátek zajímá a slavím ho. (Zapálením svíčky - a většinou to není ani ta dýňová.)
Skončili jsme déle. Hrozně jsem chvátala a navíc jsem se nechtěla obouvat vevnitř bytu, proto jsem si dala boty ven a obouvala se v absolutní tmě na chodbě. A samozřejmě mě nenapadlo nic lepšího než máčknout na něco, co se tvářilo jako zapínač světla. Ouha, byl to zvonek. Takže paní učitelka byla zmatená a já jí tak nějak telegraficky vysvětlovala, co dělám. Řekla, ať se neomlouvám, že to tam neznám (ehm, chodím tam druhým rokem). Tak mi rozsvítila. Když jsem došla k východu, máčkla jsem ještě na dva jiné vypínače s myšlenkou, že nebudu plýtvat elektřinou. Ani jeden nefungoval, takže to rozhodně "byly" vypínače světla. Ven jsem vypadla vcukuletu, dokonce jsem si popoběhla až ke keřům, za kterými jsem nebyla vidět.
Bylo pozdě a já už dávno měla být v hudebce. Přišla jsem o deset minut později. Do třídy se musí procházet přes sál, a protože bylo otevřeno, vrazila jsem tam. V sále se odehrával koncert. Všichni na mě koukali a já zase koukala pospíšit si, abych zapadla do třídy. Jenže tam nikdo nebyl.
Doufám, že v sále neseděla má paní učitelka, protože pak by to byl trapas. Kdyby byl - on určitě ještě bude, uvidíme v úterý. Hlavně, že mi na úterní hodině ještě opakovala, jak nestíháme, musíme si skladby ve čtvrtek přehrát a potom se ještě někdy sejít. No jasný.
Před sálem jsem si přečetla esemesku, že komořina odpadá.
Volala jsem proto tátovi, aby pro mě přijel dřív do kousek vzdáleného obchodního centra, kde jsem si vyhlídla plyšového žlutého dinosaura s hnědými ostny na zádech (podobný, jaký mi běhá po monitoru) za necelé dvě stovky. Ježíšku, mohl bys k tomu Jardovi přidat diníka?

Všechno mělo být jinak: Středa

23. října 2010 v 16:50 | Hjůbí
PP mi vrátil text s tím, že v něm nic neopravil. Neřekl to způsobem, že tam nebylo co opravovat, ale že on nic neopravil. I když, možná je to v součtu jedno a samé. Ale možná ne. Nevím, třeba to udělal, jenom aby mě potěšil a neodradil mě od psaní. Opravdu netuším a možná se ani pravdu dozvědět nechci. Budu žít v krásné představě, že se krůček po krůčku blížím k dokonalosti.
"Cože??!" vykulila jsem oči, když prohlásil ta osudná krásná slova "nic... neopravil...". Řekla jsem to tak podivně. Řekla jsem podivně podivná slova. Ale když já nemohla jinak, v uších jsem slyšela, jak je kdysi imitoval on: "Cože?!" A myslím, že se jim kdysi smál. Tak proto. Bojuju dál, protože jsem začala věřit.
Po žurnalistice mě zastavila jedna slečna, o které jsem si předtím myslela, kdoví jaká není..., protože jsem ji hodila na hromadu ještě s jednou, která je vážně podivná a připadá mi jako náfuka. Moderovala jeden důležitý večer školy, její příbuzná je známá zpěvačka v našem kraji. No a? Kvůli tomu na mě nemusí shlížet.
Zpátky k první, té fajn. Jmenuje se Adéla. Zeptala se mě, jestli píšu do školních novin, když mi v článku pan P. nic neopravil, což asi znamená, že píšu dobře. Řekla jsem, že nepíšu, jelikož nemůžu chodit na schůzky; v jejich čase mám dechovku. Podivila se; prý na ně chodit nemusím, stačí se domluvit s šéfredaktorem. Okecávala jsem to - měla jsem strach, do teď jsem psala jen tvůrčí texty. "A píšeš básničky?" Přikývla jsem. Nabízela mi svůj mail. "No, já nevím," byla jsem v rozpacích. Mé básně nikdy nebyly nic velkého, mé básně byly jen takové cucání z prstu. Učím se psát básně praxí, začínala jsem z mínusu. A teď, abych to ukazovala někomu, koho potkávám ve škole, ne jen dálkově přes liter? "Takže nechceš." To jsem neřekla. Ovšem můžu si to rozmyslet. A já si to rozmyslela. Podívám se, jestli nějakou z těch dvaceti obstojnějších, deseti, které nejsou o zklamání, nějakou vůbec vyberu. Psát novou se mi nechce, protože už jednu se chystám napsat do literární soutěže.

Odpoledne jsem šla na dechovku. Jako obvykle byla fajn. Hráli jsme Škoda lásky, panu dirigentovi jsem opět mohla půjčit tužku (dobrý skutek??)... Akorát příští týden jsou ty prokleté prázdniny, takže orchestr nebude, což mě mrzí.

Všechno mělo být jinak: Úterý

23. října 2010 v 16:10 | Hjůbí
V úterý jsem byla objednaná ke své kadeřnici na ostřihání, jako bych tam nebyla už předchozí den (na účes do tanečních). Měla jsem přijít ve dvě. Přišla jsem za osm minut dvě. Měla tam zákaznici. Čekala jsem. Čtvrt na tři. Půl třetí. Konečně, můžu jít. Umyla mi vlasy. Pořád dodělávala tu ženskou. Dávala jí barvu, střihala, myla vlasy. Zdálo se mi, že tento proces opakují nejmíň třikrát. Že se paní nelíbí barvičky, nebo co.
Tři čtvrtě na tři. "Můžete." Ano, to bylo na mě! Vysušila mě, ostříhala patku, kterou už skryl čas. Samozřejmě, že mi nikdo nedal prachy, takže jsem platila z peněz na doučování.
Po čtvrt na čtyři jsem stála před kadeřnictvím. A to jsem šla v úterý jenom kvůli mámě, aby mohla jít po mně. Jistě, že nešla.

mobil
Zapomněla jsem si doma mobil, takže jsem neměla přehled, v kolik mi jede autobus. Naštěstí jsem měla svůj mobilní křáp, který nosím na dně batohu, pro jistotu. No jo, starý paranoik.
Ale co to? Došel kredit. Vytočila jsem číslo s předvolbou, aby táta věděl, že mi má zavolat zpátky. Všechno to šlo za běhu. Utíkala jsem na zastávku. Rozvázaly se mi tkaničky! - teď ne! Zavazovala jsem si je na schůdku k Ťuňťovo jídelně. Běžela jsem dál a dál, mezitím volala taťkovi. Měl v práci končit až za čtvrt hodiny.
Autobus mi ujel před deseti minutami. Musela jsem jet autobusem do zastávky vzdálené čtvrt hodiny od mého bydliště. Zvoní mobil. Po vteřině už ne. Co se děje? Vložte SIM. Cože?? Mobil protestuje. Dvakrát jsem musela kartu vyndat a zandat, než začal fungovat. Nakonec jsem se s tátou spojila znovu. "Tati, mně to nejede až domů." "Já jsem utekl dřív, už jedu, naberu tě."
Dlouho jsem přešlapovala na zastávce a čekala na auto. Byla to hra jako o jackpot. A já stále sázela špatně. Nakonec se vynořilo tátovo služební auto. Hurá!
"Seš spása. Jeď!"
Táta mě celý kilometr uklidňoval. Jasný, on v klidu byl. Ještě to potvrzovala jeho noha ovládající plyn, která měla být na zemi, ne hladit pedál.

Dojela jsem domů, pozdravila sestru, záchod, vzala si připravený batoh, převlečení a hůl na florbal.
"To byla rychlost," konstatoval taťka.
"Ani ne," byla jsem stále nervózní, i když už teoreticky nebyl důvod.

Do zušky jsem přijela tak akorát ve čtvrt.
Nemám ráda úterky, protože si musím nosit hůl na flétnu. Paní učitelka to komentuje tím, že na gymplu nemáme co dělat, když mám tolik zájmů. Ona neuznává žádné jiné aktivity než JEJÍ flétnu, natož pak sport, protože každé zranění jí vytrhává z rukou naše individuální hodiny. Napsala jsem JEJÍ, protože v poslední době ji štve i dechovka. Nejraději by měla svou komorní hru v čase jako je orchestr. Ale kdepak, pokud se mám něčeho vzdát, jako první půjde ta její komořina, ne dechovka!

Na florbal přišel nový člen, Filip. Je ukecaný a říká mi jménem, nikoli "ona". Hraje nohejbal nebo možná házenou, teď se mi to nějak nevybavuje.
Bohužel jsme stejně zase byli tři, protože Jirka si udělal něco s nohou. (Co to tenhle týden všichni mají s těma nohama? Nejdřív Spoluinternátník, a teď...?)
Ale bylo to fajn.

Všechno mělo být jinak: Pondělí

23. října 2010 v 15:22 | Hjůbí
V pondělí byly taneční. Můj partner byl nemocný, proto jsem tancovala s jeho spoluinternátníkem, kterému chyběla zase má spolužačka Majda.

Bála jsem se, že zůstanu sedět, i když ten strach a stres nebyl takový, jako před každými tanečními, kdy vím, že uvidím Ťuňťu.
Doufala jsem, že na ocet nezůstanu, protože zatím tam bylo pokaždé víc kluků než holek. Jenomže samozřejmě, jak jinak, zrovna když nemám partnera já, přebývají holky. Haha, tak jsme se zasmáli…
Když jsem stála v řadě a tupě zírala na hbité kapříky, kteří se vrhali pro (na) své partnerky, nedalo mi to, abych se nepodívala na toho nejrychlejšího, který byl první bez přesného odměřování metrem. Tak jsem si říkala, že Majda má velké štěstí. Už dřív mi přišel fajn; vždycky tančili tam, kde nikdo nebyl, vždycky jim to šlo. A najednou: "Smím prosit?" Byl u mě.
Dozvěděla jsem se, že si šel pro Jitku, ale Honza, její partner, byl rychlejší. A já byla "záloha". Kdybych to nevěděla, možná by mě to potěšilo mnohem víc.
Pořád mi opakoval, ať se usmívám, on sám byl vysmátý vkuse. Později už jsem se musela smát jenom tomu, že se směje on. Babička s mámou si myslely, kdoví jak nejsem šťastná, že jsme se prý spolu pořád smáli. Tak jsem jim řekla, co mi vpaloval do obličeje. "Já chci Majdu." Povím vám, měla jsem tiky v ruce - kdybych nebyla mírné povahy a nedokázala ubít ani vosu, možná bych mu ji střihla.
"Majda mi hned na první hodině řekla: 'Jestli se mi jenom jednou podíváš do výstřihu, jednu dostaneš!' To bylo tvrdý." Myslím, že se mu to líbilo. Navíc se mi svěřil, že Majda má hezkou maminku. Že by do ní šel. Nadále nebudu komentovat.
Byl strašně neposedný, v našem případě nepostojný, prý nevěděl, co s rukama, bylo mi jasný, že by si je nejradši odložil na něčí zadek.
Kdyby mě aspoň pořád nechtěl vyměňovat za Jitku. Naštěstí Jitka nechtěla. V hloubi duše jsem byla ráda, i když jsem ji uklidňovala, že by mi to nevadilo, ať si klidně zatančí. Navíc mě štvaly ty jeho věčné kecy, jak to chtěl zkusit s ní. Druhý den jsem Jítě upřímně poděkovala za to, že mi ho nechala.
"S partnerkou vůbec mluvit nemusíte, stačí ji mírně kopnout kolenem (původně jsem měla napsané kolem a ani jsem si toho nevšimla), aby věděla, kterou nohou budete vycházet," intruktroval nás taneční mistr.
"To víš, že jo, kopnu a koleno mi vypadne." S kamarádem vzápětí řešili jeho ortézu.
Prosila jsem ho, aby mého partnera doučil dnešní kroky, on ale řekl, že ne. Tak mám smůlu. Ale já si ho to doučím sama.

tanečníci
"Bál se, jestli jsem mu tě nepřebral." napsal mi na FB.
I Ťuňťa napsal. Ptal se, jestli mě nepřebral. Ujistila jsem ho, že ne.
Od pondělí se na Ťuňťu těším. Je to ten nejlepší partner. Neremcá )pokud zrovna není prodloužená) a jsem zvyklá na jeho prkenné kroky, jako když se malé děti snaží nešlapat na spáry dlažebních kostek, jen na celé plochy. V tanečních si pak připadám jak ve velké 3D hře. A ten pocit jistoty se mi líbí.

Kontaktní čočky

17. října 2010 v 12:39 | Hjůbí
Včera jsem byla u očního. Pro kontaktní čočky. Je to pro mě velká věc, ale já ji nemám s kým řešit. Stejně nemám s kým řešit, že na žurnalistiku potřebuju sesmolit článek, a pořád mi to nejde. Je to trhané, je to bez paty. Dávala jsem to číst tátovi a on mi zkritizoval každé písmenko, které jsem tam měla. Jako například "...zákon má svá oka, která by byla potřeba zašponovat..." mi zaměnil za klišé "... má mezery, které je třeba utěsnit...", kvůli tomu, že to moje se neříká. Samozřejmě, že se to neříká, protože já klišé v zásadě nepíšu.
Štve mě to. Bojím se, co řekne pan Perfektní. Publicistika není můj obor, nejde mi, nebaví mě. Vůbec nevím, co ze mě jednou bude a děsí mě to. Jsem tak strašně daleko a cesta přede mnou se zdá být nekonečná.
~_~
Tenhle týden píšeme šest písemek a máme šest, vlastně sedm (když připočtu žurnalistiku) úkolů. Jsem v temných místech, protože už je po půl jedné a já nestíhám...