Listopad 2010

Spánkový dluh

26. listopadu 2010 v 22:26 | Hjůbí
Vzpomenout si na fyziku čtyřikrát denně. Hrůza. Jako by nestačilo v hodině, že se mě fyzikářka na něco pořád ptá. Kvůli tomu, že jsem koukala na učebnici, jako bych ji chtěla hodit do tříděného odpadu a kreslila po ní perem (potom jsem to samozřejmě vyzmizíkovala - ta učebnice je moje) a potom také proto, že jsem za celou hodinu řekla tři slova: "Hlavně prej nejezte.", když nás spolužák bombardoval jablkem, ačkoli ho upozorňovala, ať furt nežere, a vzala mu tvaroh.
Ani na jednu její otázku jsem neodpověděla správně. Dnes ani jindy. Vždycky odpovím pravý opak. Včera jsem se dokonce tak vytočila, že jsem dopsanou propiskou začala vyrývat Jardovo jméno na památníku vytvořeném z naší lavice. (A stejně nejlepší bylo, když se třídní zmínila, ať vygumujeme lavice ještě před rodičákem. No, poník i Diddlina na druhé lavici uprostřed také zůstali. Náhodou - já snaživě vygumovala sýr pro paní Latinářku)

Abych to dopověděla: Ráno mi zkazila, když do školy přišla, a potom také odpolední požitek z oběda. Kazí mi chuť k jídlu. I když... tu mi nezkazkazí ani klokan, kterého jsme mělí ve středu. No jasně, že k jídlu. Ačkoli, upřímně, nejchutnější nebyl - a na vině není ten název "klokan". Babička mi den předtím říkala: "Dětem jsem jídlo ve školce nenutila. Vždyť to nemá cenu. Jenom jsem se zeptala: ,A ochutnals to aspoň?'" Tak jsem to maso aspoň ochutnala. Řeknu vám, tenhle týden jsem se moc dobře nenajedla. V ponděllí plněné papriky (taky jsem "aspoň ochutnala") a potom ten klokan. Ale dneska se činilli. Smažák. No fakt. A taky v rohu stál nový automat na pití, u kterého se stála fronta.
Ale brambory mi přemastili. Vždycky prosím bez omastku, ale tyhle už omastili předem. Takže jsem poprosila až slečnu Testovou, jestli by mi své zbylé brambory nedarovala. Tak jsem je sežrala, i když s pocitem, že působím nechutně. Ale co, hlad jsem měla, po tělocviku obzvlášť. Spolužák mi navíc upil pití a myslel si, že ho nevidím. Odevzdaně jsem mu ho darovala. Pít po něm se mi nechtělo a vylévat také ne.

A nakonec jsem fyzikářku potkala na náměstí. Řekla jsem jí na shledanou a modlila se, že už ji neuvidím. Vážně nevím, co bych jí řekla, kdybych ji potkala ještě jednou. Asi dobrý den, pro jistotu, kdybych ji potkala ještě jednou, po sto padesáté druhé. 
Bylo to cestou, když jsem Jitku doprovázela do hudebky. Bavily jsme se, jak jinak, o tanečních. Jsem na ně alergická. Dobrou zprávou ovšem je, že má máma stále nezačala shánět lístky na pondělní věneček. Přitom jsou v prodeji už asi měsíc. Taky se mi podařilo vylít si na jejím rameni kýbl slz. (Netuším, jak je to možné.) Začalo to, když mi vytkla, co jsem koupila Ťuňťovi na konečné sbohem. Koupila jsem mu velblouda. Jo, tak jsem sáhla vedle. Líbil se mi. Kdybych ho dostala já od něj, nosila bych ho na srdci. A stejně ani nevím, jestli on mi něco dá - přišel později a neslyšel, že se příště něco dávat má. Snad mu to kamarádi řeknou (i když nevím kdo; kluk z jeho internátního pokoje také přišel pozdě). Prosím, ať se to dozví - já na něj nechci zapomenout. 
Lituji, že neexistuje přátelství mezi klukem a holkou. A i kdyby existovalo - jako lidé jsme tak skeptičtí a nevyzpytatelní, že se mu raději vyhýbáme. Bojíme se reakcí druhých, bojíme se, že budeme jiní, bojíme se všeho, i když tvrdíme, že "žijeme jen jednou". Štve mě, že nemůžu mít partu kamarádů, protože kluci jsou přeci jen lepší než holky. Lepší kámoši. Umí mít nadhled, snadno zapomenou, za úkol z nich dostanete cokoli a navíc - nepřipadáte si před nimi jako absolutní blbeček, který nevyjmenuje všechny přítoky Dyje.
Prostě všechno mělo být jinak. Říkám to celou dobu. Přemýšlela jsem zase o své minulosti. V autobuse. Blbej nápad. Jo, brečela jsem. Jsem sentimentální puberťačka. Říkala jsem si, co by, kdyby... Já vím, že bych měla začít brát život takový, jaký mi byl svěřen. Ale stejně jsem se neubránila slzám při vzpomínce na školku. V poslední době se mi připomíná čím dál častěji. Dva roky. Dva dlouhé roky tam. Mohla jsem být jiná. Nestranit se druhých, víc jim věřit. Víc věřit sobě.

Stála jsem v OC, čuměla na eskalátory a očima filtrovala lidi. Jako bych čekala, že někoho potkám. Někoho prej.
Byla jsem se tam dívat po nějakém dárku pro Ťuňťu, ale nevěděla jsem si rady. Buď mu dám malý model auta, nebo malou SPZ s jeho jménem. Je to koneckonců dárek, který je s ním nějakým způsobem totožný. Má blíže k jeho osobě než plyšák, o němž ani nevím, jestli by se mu líbil a jestli má rád velbloudy. Nemá rád koně, proč proto riskovat? Já nevím. Pořádně nevím.

A potom jsem ho vyhlížela, jestli nevystoupí z autobusu. Já vím, že jsem naprosto vyšinutá, nepřipomínejte mi to. Ale když si uvědomím, že v pondělí je to naposled... Nemám ráda konce. Jsou tak dojemné.
Nejvíc mě ale dorazilo, když mi do uší začala hrát Shakira. Už jen slyším: "Oáááá" a už se mi zvedá kufr.
Vidíte, jak moc mi chybí někdo na popovídání? Vidíte, jak je ten článek zase dlouhý? Vidíte, a to jsem ani nepsala o čtvrtku.

Zítra jdu na tři hodiny cvičit, takže brzy asi chcípnu. Doufám v to, protože k doktorce se mi vážně nechce. Ani k doktorce, ani na věnec, ani do školy, kde nikdo nečeká. Žádný pan Představa. Žádná Fajn Kamrádka. Jen pět hodin, tři testy a jedno zkoušení. Už aby bylo... co vlastně?

Až přespříliš morální

24. listopadu 2010 v 21:59 | Hjůbí
Včera jela třída do Prahy. Já ne.
Ráno jsem si sice přispala, ale jen o dvě hodiny. V noci jsem se budila, protože mám hloupý polštář pro zdravý spánek (je tak zdravý, že se díky němu nevyspím a probozím se s hlavou na matraci místo na polštáři). Vstala jsem ve čtvrt na devět, šla dát do myčky, upekla krabicové brownies (chutnalo spíš jako sušenky než jako buchta), umyla vanu a sprchový kout a šla ještě vypucovat kuchyň. Byla jsem doma sama, takže o užívání rána nebyla nouze, i když jsem uklízela. Konečně jsem měla pocit zadostiučinění. Že jsem užitečná, i když jsem jen malé blbé neužitečné dítě. 
Takovéhle volno považuji za zdravé. Žádné hloupé státní svátky nebo Vánoce, kdy jsou všichni doma.
Když jsem si tedy "užila", šla jsem k babičce na oběd. Hlavní téma, jak jinak, taneční. Už mě to unavuje. A hlavně rozčiluje. Už aby se za mnou zavřely dveře sálu. Sbohem. SBOHEM, budu volná... Áá, už aby to bylo.
Babička samozřejmě nezapomněla zmínit, jak moc pro mě máma dělá a jak je dobře, že jsem jí pomohla v kuchyni. A když jsem jí řekla, že jsem šla brzy spát, ve tři čtvrtě na deset (přijela jsem domů v osm), podivila se, že to moc brzy není. Zase jsem si přišla ponížená a k ničemu.
Babička má moc radikální názory. Stará škola. Štve mě, že podle ní žiju nemorálně, i kdybych uklízela od rána do odpoledne a večer se učila. Je stejně jednoduchá jako moje matka? Také posuzuje podle vzhledu, podle toho, co dělám doma a jak se učím? Nic přece není důležitější. Žádní kluci, žádná zábava, žádní kamarádi, žádné oslavy. Na to jsem přece malá. Jo, já jo, ale moji vrstevníci to dělají. Moje sestřenice i bratranec to dělali - a je mají rádi ještě víc. Tak proč já musím doma brečet při luxování kvůli tomu, jak vypadám a potom se ani nemoci učit, protože jsem psychicky vyčerpaná? Proč já musím mít výčitky kvůli tomu, že poslouchám empetrojki? Je na tom něco špatného? Proč je špatný mít kluka, ale správný mít děti? Proč jsem špatná, když děti nechci?
A víte co? Nenávidím taneční, protože tam záleží na vzhledu. A ráda chodím do školy, protože tam mě nikdo neodsuzuje. Krom chemikářky, která mi podtrhla, že chlor "vyžere" bakterie.

Dneska jsme si při angličtiině četli článek o šikaně. Vzpomněla jsem si na školku. Nahrnuly se mi slzy do očí. Vzpomněla jsem si na to i v autobuse, kde se mi ty mokré kapky připomněly. Byly závory, jely dva vlaky. A já měla čas. Vím, že jsem velká holka a už je to za mnou. Ale potom jsem si také vzpomněla, jak na mě pořád někdo křičí. Nenávidím, když na mě někdo řve. Nikdo mě nevezme kolem ramen, pořád se jenom ječí. I když je mi zle, vždycky se najde někdo, si vylije zlost za to, jak jsem hloupá, protože brečím. Pláč je totiž něco špatného. Já si přece nesmím stěžovat. Já bych měla být za svůj krásný život vděčná.
Nechci být robot. Chci si povídat. Chi potkat zlatou rybku. Chci být šťastná. Ale nevím jak. Hraju si na silnou a rádoby emancipovanou. Vzhledově tak taky vypadám; jako bych v minulém životě tahala pluh. Přitom se mu podlamují kolena, sotva zůstanu sama.

Dost sebelítosti.

ÚTERÝ odpoledne.
"Co ve škole?" zeptala se mě paní učitelka na flétnu.
"Nevim. Já tam dneska nebyla."
"Jakto?"
"Třída byla v Praze v opeře."
"A proč jsi nejela taky?"
"No protože mám v úterý flétnu." A florbal.
"Jéé, tak tos mě potěšila." Dovedu být milá. Dovedu být milá a myslet to upřímně. Vážně jsem nejela (i) kvůli flétně.

Dostala jsem florbalovým míčkem krom jiného do břicha. Včera večer, po příjezdu domů, jsem myslela, že ani nebudu schopná stát. Bolelo to jako čert. A možná to nebylo jenom tím otiskem, možná to bylo i trošku psychické. Přišla jsem totiž do kuchyně a na stole ležel korespondenční lístek. Ne! doufala jsem. "NE!" vykřikla jsem, když jsem se podívala zblízka. "Ne..." klesla jsem na židli. Udělalo se mi mdlo. Nečekala jsem ho tak brzo, počítala jsem tak na jaře... upřímně: přála jsem si, aby nepřišel nejlépe nikdy.
V pondělí se mám dostavit na preventivní lékařskou prohlídku. Nevím, co mám dělat. Tak dlouho jsem plánovala, jak ten lístek ukradnu a spálím, jakmile jej uvidím, ale najednou mi zatrnulo. Udělalo se mi blbě. Chtělo se mi zvracet. Doslova, nikoli obrazně.

Učila jsem se do noci. Četla jsem si i materiály mimo sešit - pročetla jsem si Odmaturuj z biologie!, jako bych měla být zkoušená a ne psat test a la kvíz. Uměla jsem to vcelku dobře, moc toho navíc ani nebylo. Ale ta písemka... nevím, nevím. Jednička asi uteče ode mě. Bižulářka se naštvala, protože jsme jí namluvili, že nám pan praktikant tohle, tohle a tamto neříkal. Prý to máme umět už z dřívějška. No jasně, jak si ti tupci můžou myslet, že svůj batolecí věk mohli bez těchto důležitých informací vůbec přežít?!
Učitelka se potom při psaní testů rozhodla, že už ji nebaví stát za katedrou a že se podívá, jak špatně na tom ty otázky díky panu praktikantovi jsou, proto se šla projít mezi lavice, přesněji za mnou. Dívala se mi přes rameno, jako bych já byla reprezentativní vzorek veřejného mínění naší třídy. Nebo spíš jako bych měla tahák. Pche. Na biologii nikdy, zas tak se neponížím. Nebo ano? No, třeba později. Zatím stížnosti od chemie a fyziky stačí. (Stejně si ty taháky tak akorát stihnu napsat - píšu je celý večer - a potom se nestihnu naučit. Nemá to logiku. Vlatně má -  baví mě psát. To bude ono.)
Stejně je na mě naštvaná kvůli tomu, že jí hyzdím její oblíbené předměty. Chmpf.

Těšila jsem se do školy. Odpoledne jsem to přestala chápat, ale nepředbíhejme.
Potřebovala jsem si promluvit s panem Šéfredaktorem. Když jsem ho konečně našla - samozřejmě na konci přestávky -, zeptala jsem se, jestli na mě a mou prosbu nemá špetku času. Moc ho prý nemá, ale ať povídám. Chtěla jsem už spustit. Tu veledůležitou věc, se kterou se odvažuji už nejmíň měsíc. Musela jsem mu to říct dneska, protože v pátek jsem se svěřila jedné kamarádce, která ho zná taky, že mu to potřebuju nějakým způsobem s hlavou a patou říct, aniž bych vypadala jako negramota, který se včera naučil mluvit.
Jenže vtom se tam mezi nás s panem Šéfredaktorem přihrnula jedna slečna, o které jsem jednou mluvila a která mi přišla nesympatická. A úplně se na něj nalepila, jako bych si s ním chystala naplánovat rande. (Už to vidím, až já si jednou budu plánovat rande, vyndám diář a spěšně řeknu: "Tak jo, ať tvoje sekretářka zavolá mojí, nějak to domluvíme.")
Stála jsem na té chodbě, překážela, lidé se o mě utírali, a čekala, až se ta holka vyžblebtne. Samozřejmě nic důležitého, narozdíl ode mě, nepotřebovala. Tak jsem se nakonec vyjevila i já.
Bál se, jestli budou mít ještě v redakci místo. Přišlo mi, že si snad dělá legraci. Ale myslel to vážně.
"Jo, vítej," plácla mě Příživnice, za což jsem jí byla dokonce vděčná. (I když...)
Tak se nade mnou nakonec slitoval. Jsem tam. Já jsem redaktorka... Proč mi to nezní tak velkolepě? Proč mi to nezní jako splněný sen? Kde je zase chyba? Nechtějte, abych byla sprostá.

Seminář (to se tak hezky píše). Ta druhá slečna, co mi na druhý pokus sympatická byla, se ještě nevyjevila, co se mých básniček týče. Takže je to jasný - naprostý úpadek. Katastrofa. Že já si je nestrčila doprdele. Já věděla vždycky, že nejsou nic extra, ale myslela jsem, že se trošinku zlepšily. A taky jsem nechtěla psát navěky do šuplíku. No tak tam chvíli ještě musí počkat, no.
Když jsme ze semináře odcházeli, vnutila jsem panu Šéfredaktorovi mail. I když si povídal s holkami, včetně mé kamarádky, o níž jsem mluvila. Přesně ta mi připomněla: "Nechtělas mu něco říct?"
"Už jsem mu to řekla," usmála jsem se na ni. Divila se. Copak jsem tak neschopná??

Nevím, jak jsem od něj mohla cokoli očekávat. Ani si na mě nenašel čas, abychom si promluvili... víc. Pořád jsem s ním mluvila, když s námi byl nějaký ocas. Všem těm ocasům muselo přijít, že se vnucuju. No dobře, už nebudu. Ať se jdou všichni zakopat.

Na dechovce hrůza. Myslela jsem. že padnu do komatu. Bavilo mě leda mačkat klapky, jinak s dechem jsem to vzdala. Za mou rezignaci mohl klarinet. Respektive Jan. Hrál do piana (tiše), do forte (hlasitě), do všeho. Mohla jsem hrát leda tak do pauz, ale to by bylo nevhodné. Takže jsem se vyžila až poslední čtvrthodinku; Jan odešel o půl hodinu dřív, ale my končili čtvrt hodiny po něm. Paráda.

Jsem vyčerpaná, unavená, dehydratovaná, vycuclá, chce se mi zvracet a bolí mě lýtka. Na rotoped to dneska nevidím.

Náročný pátek jako nikdy předtím

20. listopadu 2010 v 19:33 | Hjůbí
Pátky v poslední době nestojí ani za starou bačkoru. Jsou dlouhé, téměř nekonečné. Mám těžký batoh a ještě těžší nohy. Zkrátka už to není, co bývalo.
Včerejší pátek byl přímo příkladový.

Ráno jsem vstávala brzy jako děti, které nemohou dospat 24. prosince. S tím rozdílem, že já dospat mohla, ale zároveň nesměla. Jela jsem na nepovinnou ruštinu. Ani nevadilo, že jsem si tentokrát akorát vypsala slovíčka, aniž bych si je nějak zdlouhavě opakovala. Jo, já vím, nechala jsem to na poslední chvíli, nepřipomínejte mi to. Tenhle týden už se na to vrhnu; koneckonců v úterý zůstávám doma, tak zajdu třeba k bábušce a ta mě naučí nějaké pomůcky. Ach jo, mně se tam v úterý ták nechce. Pořád sním o tom, že náš vztah bude jako o prázdninách a ještě lepší. Že se probudím a budu nejšťastnější člověk na světě. Že potkám zlatou rybu. Dokonce jsem přemýšlela, jestli nemám na Vánoce koupit kapra a neposlat ho po Vltavě. Ale ne kvůli nějakému hloupému přání, ale abych měla dobrý pocit. Zima a Vánoce k tomu patří, myslím si. Akorát se hnusím ryb, jsou slizské a takové vykřičené, navíc se bojím, že by umřela zimou. Ale nevím, díky anomálii vody by zemřít neměla... ? A stejně, i kdyby stál ten kapr dvacku, radši si koupím kakao. Kakao k Vánocům taky patří. A stejně - kouzelný ryby neexistujou.
Stejně jako neexistuje Ježíšek. Nevrátí mi Jardu a nezajistí mi dvojku z fyziky. Nu což, já o ni možná ani nestojím. Ale ta včerejší písemka mě naštvala. Učila jsem se do noci, opakovala si vzorečky ještě ve čtyři, když nám skončila výuka; zůstala jsem ve škole o chvíli dýl, protože jsme hned po písemce z dějin hudby byli propuštěni.

Uměla jsem tu fyziku. Vážně jsem ji uměla. Učitelka vytáhla nějakou starou písemku, kterou rozdávala ještě v minulém století, a doplnila nám na tabuli ještě jednu otázku. Jasně, že jsem na ni zapomněla. Jasně, že jsem si opakovala: "Jé, to umím, to jsem se učila ještě předtím, než nám ten vzorec doplnila..., ale hlavně na to nesmím zapomenout." Hm.
Pořád jenom píšeme. Já se ve středu nebo ve čtvrtek neučím nic jiného než fyziku, ačkkoli ji máme jen dvakrát do týdne. Teď zrovna jsme dostali opravenou písemku, z níž jsem dostala 3-4. Zhodnotila jsem to jako velmi dobrý výkon. Krom toho na papírek pro rodičák mi napsala 3+ (z chemie tam byla dokonce trojka, ačkoli jsem dostala 4 a známku z názvosloví, kterou jsem ještě neznala, ale nakonec to bylo 2-3. A z matiky jsem měla 2-. Jinak nic horšího - no jasně, nic horšího než chemii a fyzika pro mě ještě nevymysleli.)
fyzika, víkend - počítala jsem si a učila se vzoreček navíc
Stále nevím, co jsem dostala z toho osudového Oidipa. Už jsem ho četla (já vím, až po písemce)! Ale nejspíš mám jedničku. Nějak jsem se přeslechla. Moje spolusedící se na mě za to naštvala. Nevím, jestli ji to žere ještě teď, ale ona dostala dva mínus. Jako bych za to mohla. Ona to četla, ale já se nezajímala o děj, ale na internetu jsem si hledala hlavní rysy a v sešitě na báje si pročetla děj. Jediné, co jsem nezanala, bylo chronologické řazení. (Mimochodem, už mám toho bláznivého Oidipa po dnešku ve čtenářáku zapsaného.)

Nemám ráda laboratoře. Nerada škrtám sirky. Jo, měla jsem období, kdy jsem téměř každý den zapalovala svíčky, ale to je úplně něco jiného než zapalovat kahan a otvírat plyn. Máme doma plynový sporák, ale ten se škrtá téměř sám. Navíc si nahlas neříkám, že je plynový, když otáčím páčkou a mačkám čudlík.
Slečna Já se na mě naštvala, proč to jednou neudělám já, že ona si taky potřebuje zapsat postup. Mezi námi - ona má papír, na kterém je ten postup napsaný a může si ho napsat doma. A já z minulé hodiny ani nemám dopsaný závěr, protože mě jen tak ledabyle odbyla: "No, já tam mam takový to typický, co nám vzniklo a tak..." Hm, fakt dík.
Paní učitelka, které jsem se vždy bála, mě požádala o zapsání vzorce reakce, kterou jsme prováděli. My se slečnou Já jsme skončily dřív, jelikož rozbila baňku. (Říkala jsem jí, že je to horké. A ona ještě měla ironické poznámky: "Ne asi, když to teď bylo nad kahanem a vařilo se to." Nebyla jsem na ni naštvaná. Neměla jsem proč, taky jsemm leccos rozbila.)
Když mi paní Chemikářka předala křídu a poslala k tabuli, zvedla jsem oči: "A zvládnu to?" Prý určitě. Tak to asi nezná mě, trojkaře z chemie. Nakonec jsem tam ten vzorec s nápomocí dohromady dala, také díky názvosloví, na které jsem se v neděli podívala. A také díky své paměti, která byla v pátek v poledne schopna zapamatovat si vzorec, který před chvílí viděla na schovaném papíře slečny Já.
S těmi poznámkami čekám na příští pátek, kdy si to budu moct opsat od Ivety. Vždyť ten závěr má každý stejný. Chtěla jsem si to od ní opsat už dneska, ale slečně Já odpadl klavír, takže šla na oběd se mnou. A Ivet se asi naštvala, že nás "nebude rušit". Mě by vůbec nerušila, ale nevěděla jsem, co na to slečna Já a čekala jsem, že k tomu něco řekne. Jo, řekla, jednou a na půl pusy: "Ne." To bylo celé. Nechtěla jsem si zprotivit ani jednu; nejradši bych šla s oběma.

Na obědě byl i pan Perfektní a potom i paní Fyzikářka, která tam zbyla jako poslední. Slečna Já si k ní chtěla přisednou. Nahlas jsem jí, pěkně od plic, řekla, že mě ani nehne. Taky jsme spolu sledovaly jednoho slizského pána, kterému padaly kalhoty a měl úlisný pohled. Nakonec vytáhl pytlík od mouky a začal do něj přesouuvat jídlo z talíře. Potom vytáhl ještě jeden sáček a já se bála, že tam naleje polévku a v pondělí si ty pytlíky přinese znovu. No já nevím, ale dá práci vypotřebovat plný kilogramový pytlík mouky, nebo ne?

Když jsem šla ke skříňce, zapomněla jsem, že tam stále ještě trčí můj těžký batoh narvaný flétnou, učivem a kdoví čím ještě. Vypadnul. Plnou svou vahou vrhl na zem šipku jako plavec z můstku do bazénu.
úúúsměv... přejde
Cestou ze školy jsme potkaly jednoho staršího kluka, o kterém jsme se ještě ve škole bavily. "Slyšelas, pochválil mi sluchátka," chlubila se slečna Já. "Slyšela. A mně jednou pochválil tričko s Pokémonama," setřela jsem si. Ještě teď se musím smát té absurditě.
A najednou teď stál proti nám. "Nemáš zapalovač?" zeptal se slečny Já. Neměla, ačkoli kouří.
"A ty?" obrátil se na mě.
"Já nekouřím," odpověděla jsem hrdě. "Navíc, já ani neumím zapálit kahan, viď? podívala jsem se na slečnu Já.
"Prosímtě, tys psala i práci na Zsv o kuřáckejch a nekuřáckejch prostorech." Přikyvovala jsem.
Mezitím kluk, s očekáváním abstinenčních příznaků, začal koulet očima a naříkat.
"Jo, počkej, já mám sirky." vzpomněla jsem si a už jsem radostně tahala pouzdro na občanku s nadšením, že konečně sirky využiju.
Klukovi se rozsvítily oči. Podala jsem mu sirky a už už jsem zandavala placatou krabičku zpátky. "Můžu jenom?" zeptal se a chňapal po sirkách. Neuvědomila jsem si, že sírové hlavičky na povel nevzplanou.
První sirku zlomil. Poprosil slečnu Já, ať mu pomůže. Ta to zvládla. Cítila  jsem (krom kouře), jak úlevou zapředl.
Potom jsme se rozloučili - spěchal na pivo.
Slečny Já jsem se ptala, jak si pamatuje, na co jsem před rokem psala práci.
"Zaujalo mě to," překvapila mě. "Já si před tebou dávám pozor." předstírala svou svatost. Copak jsem takový extremista? Připomněla jsem, že pan Perfektní taky kouří. "No to je teda nová věc." pohrdla mým konstantováním.

Na novinářích jsem byla sama. Velitel mě zatáhl k sobě do prázdné kanceláře a ukazoval mi nějaký program. Začínala jsem se bát, kdoví co mi neudělá. Možná jsem paranoidní a možná až moc velký strašpytel. Každopádně nic se nestalo (proč by mělo?!) a na konci hodiny se mě zeptal, jestli nezačnu s nějakými básničkami o lásce. "Měla bych?" odpověděla jsem otázkou. "Věk na to máš." zhodnotil mě. Na jednu stranu mě možná potěšilo, že se zase vymykám většině, ale na druhé straně jsem si říkala, jestli není někde chyba. Samozřejmě, že je, to si připomínat  nemusím.

Potom jsem ještě jela na flétnu. A z flétny do OC, chtěla jsem Kylie koupit dárek. Taky jsem se byla podívat do Kenvela na pásnká trička (no a?!). Líbilo se mi jedno s Vočkem za necelý tři stovky. Stejně drahé jako mé tričko s dýní. Ale já nic nechci. Už jsem vám to říkala? Chci být šťastná. Ale to je asi nad Ježíškovy síly.

V OC jsem potkala kamarádku. Vyprávěla jsem jí, jaký mám strach přispívat do školních novin. Nevím, jak začít. Navíc nechci, aby si PP myslel, že se vnucuji jen kvůli němu. Ne. Ale vídat ho taky nechci. Prostě zase velkej problém.

Přijela jsem domů. Nikdo nevěděl v kolik přesně - sestra mě neslyšela a máma spala. Bylo půl sedmé, ale ráno jsem si to vyžrala. Bylo mi vyčteno, že se o mě všichni báli (no to teda). A měla jsem vypnutý mobil. Jo, vybil se mi. No a co. Já nemám právo na nic. Nenávidím pátky, protože jsou všichni doma v půl jedné a otravují, když nepřijedu v půl třetí. Nikdo neví, jaké mám kroužky, nikoho to nezajímá, i když to doma křičím do tmy jako němý do krabice.

Monotónnost

20. listopadu 2010 v 12:01 | Hjůbí
Nemám  ráda, když mi někdo nebo něco narušuje rituály.
Odjakživa jsem jezdila s rodiči aspoň jednou týdně nakupovat. Teď jsem ráda, když se k nim do auta směr supermarket nasáčkuju aspoň jednou do měsíce. Bývaly to středy, ovšem od té doby, co táta hraje zápay v ping-pongu, mám zkažený večer nejen tím, že jezdím domů s mámou, ale také tím, že si nemohu koupit ani kefír. Vzalo mi to mé kefírové čtvrtky. Vzalo mi to možnost koupit si mrkev nebo zubní pastu. Potýkám se s nedostatkem sýra. A s frustrací, že mi utekly všechny jednotvárnosti a zároveň jistoty, které mi zaručovaly, že je vše v pořádku.

Každou středu, pátek a víkendy jsem se dívala na Dva a půl chlapa. Vydrželo mi to dva, možná i tři týdny. A potom bum - od pondělí vysíláme něco jiného. Také jsem se dívávala na Simpsonovi. Jenže kvůli svým pozdním příchodům domů je zvládám leda tak o víkendu, případně v pátek nebo ve středu, pokud mi na klíně zrovna nesedí sešit s učebními poznámkami. Zbyl mi ještě aspoň Dr. House, protože při předchozím programu se potřebuji učit (no jo, středa večer - následný čtvrteční den je známý svým odpoledním vyučováním do čtvrt na pět, přičemž náplň předtím znamená - dějepis - chemie - fyzika). Je zajímavé, jak se ceremoniály bortí na úkor jiných. Jak je najednou všechno pryč, ale na druhou stranu je to nahrazeno něčím jiným. Něco, co vyřadilo stereotypy, aby se samo stereotypem mohlo stát.

Nemohla bych bez svých naformátovaných dní žít. Mám své šablonky, podle kterých si dny obtahuji. Mám sváteční šablonky, prázdninové, speciální vánoční, a také tu všední edici.
Je to stále stejné: "Musím v pátek... nebo v sobotu... no, v sobotu radši ne... tak tedy v pátek... někdy někam... vyrazit..." "Ale prosímtě, v pátek někam půjdeš, unavená ze stávání v půl šesté ráno, budeš unavená, domů se vrátíš po půlnoci, a dospávat budeš v sobotu? No to asi ne, ne?!" Mé dvě já se v sobě hádají. To hodné vítězí. Pokaždé. To neposlušné, to "tohle-není-správné, tytyty" na narážky toho druhého, šíleně morálního, které jen rádo argumentuje, vždy akorát kývá. "A navíc - budeš tam sama, a co budeš dělat? Snad si nemyslíš, že tam najdeš štěstí. Ještě tě někdo okrade." A tak je to v poslední době pořád.
Přijdu pozdě domů, zalehnu a celý večer se pokouším vstát. To je můj monotónní páteční program.
Zdráhám se jít i v sobotu dopoledne do kina. Narušilo by mi to harmonogram. Bojím se, že bych tam uvízla nebo by mě to vyčerpalo... bojím se, že už bych se nemohla učit do školy. Bojím se, že bych potom byla špatný člověk... Kdybych se naučila bavit.
Rozplynuly se mi sny. Snažím se na všechno dívat realisticky, ale to mě ničí. Jako chlorečnan sodný kytky.
bakterie

Zima, sníh, Vánoce... co víc si přát? Sladký moment?

19. listopadu 2010 v 21:31 | Hjůbí |  Slohový útvar: úvaha
Když napadne první sníh, už se ví, že přichází zima.
První sněhová hvězdička, která z nebe spadla přímo k nám na zem, znamená, že se blíží další nejhezčí období roku. Samozřejmě je nejhezčí, jen pokud věříte a cítíte to v sobě. Ano, to je zima a s tím spojené Vánoce - odprostit se od stresu a spěchu, nedělat si z ničeho hlavu a vnímat tu hezčí část.
Nejhezčí na zimě je, že se můžeme zachumlat do šály, do kabátu, na rukou hřejou palčáky a na hlavě sedí santaklausovská čepička s bambulí.
Už jsem to nakousla - zima je spojená s Vánocemi, o tom asi žádná. A Vánoce by měly být skvělé. Měly by být velkolepé, barevné, blikající, veselé. Měly by být lucerničkou ve tmě zimy.
Vánoce jsou jako ta zmiňovaná sněhová vločka - přijdou z nebes až k nám na Zem. Jsou jednou skladbou z alba vánočního času.
Vánoční čas. To mi něco připomíná. Ano, ten uspěchaný vánoční čas, jak všichni říkají. Upéct, uklidit, nakoupit... nestíháme, nestíháme? Lidi, kteří si tohle myslí - tedy, každý rok tak přežívají - by se měli probudit. Všechno se dá pojmout za jakýkoli konec. A člověk se nemusí chytat toho nejbližšího. Vánoce budou takové, jaké je budete vnímat. Jaké je budete chtít - JAKÉKOLI, rozumíte? Mohou být uspěchané, se spoustou dárků, kaprem na tři způsoby a přidušením vánočními řetězy a dekoracemi v obchodech, které většině kdovíproč vadí.
Proč na všem lidé vidí tu stinnou stránku? Proč se zaobírají takovými malichernostmi, když na všem je i něco lepšího? Ne, nejsem optimista odjakživa a nechci vám vnucovat postoj, se kterým jsem se narodila. Ne. Jsem pesimista, který zjistil, že nemá cenu zlobit se kvůli něčemu, co je tak nevinné, nebo ne?
Pokud mi hodláte argumentovat komercí, něco vám řeknu - tak proč si ty věci kupujete? Tak je nekupujte. Je to komerce, ale nikdo vás nemůže do ničeho nutit. Ani uklízet, ani nakupovat, ani vařit, ani péct, ani hormonálně popichovat hrášek na poslední chvíli, protože nemáte co dát do bramborového salátu. Kašlete na to.
Zima je přece krásná. No, zima je možná i chladná - to je jediná nevýhoda. Pokud ovšem budeme myslet pozitivně a věřit v krásu světa, zjistíme, že od toho přece existuje varná konvice a Sladký moment - právě proto, aby zima krásná mohla být i přes mínusko na teploměru.

Radujte se se mnou. Prosím. Je to mé vánoční přání. Buďte šťastní a milujte se.
krystalky

Myslíš, že znají v Americe českou polku?

15. listopadu 2010 v 21:38 | Hjůbí
"Pamatuješ minule? Ten výkřik do tmy: ,Já mám rád Chucka Norrise!' Jak jsem se tě ptala, jestli máš Kyslík... teda O2 ... a tys mi řekl, že máš T-Mobile. A po chvíli - ,Já mám rád Chucka Norrise.'" musela jsem tu větu zopakovat ještě jednou.

Dneska to bylo prima. I když na celý svět, tedy hlavně na mě, byl Ťuňťa naštvaný, že si musel  sundat kvádro, přitom na mě spoléhal, když mi psal, jak je zoufalej, protože neví, co si má vzít na sebe.
Napsala jsem, ať to neřeší, protože oblek budou mít určitě všichni. A jestli ne, aspoň si ho hned najdu.
"Bojíš se, že tě tam v obleku nepustí? :)" chtěla jsem věc nadlehčit. 
Bál se, aby nebyl jiný, přitom sám tvrdil, že kluci od něj to taky tak udělají.
Nakonec jse mu poradila, aby si nebral svršek kvádra a povolil si kravatu, protože nikdo nic lepšího nevymyslí. A hlavně ať se už netrápí.

Dopadlo to tak, že nikdo kravatu neměl. Kvádro měl jenom jeden - tedy na sobě. Na židli ho měli všichni kluci z automobilky.
Ťuňťa si to kvádro ale sundat nechtěl. Spoléhal na má slova, ale když viděl, že došlo na krajní řešení, ošil se a odmítal si sundat kvádro.
"O přestávce..." vymlouval se.
Chtěla jsem mu to strhnout z těla, ale zatrolenej knoflík nešel rozevřít jednou rukou. 
Nakonec si to sundal po prvním tanci, který jsme neprotančili, ale prošlapali ke konci. Rezignovaně si ho sundal a vrávolal, jak mu to nesluší. No to jsem snad já! divila jsem se v duchu. Uklidňovala jsem ho (přitom sama sobě pomoct v tomhle směru neumím): "Vždyť ty sám na sebe nevidíš... a mně se líbíš, tak to neřeš." Stejně pořád koukal na hodinky.
"Dneska asi budu častěji koukat na hodinky."
"Budu ti dělat puntíky za každý podívání." Na konci jich měl sedm. Ale proto, že jsem mu první tři zaokrouhlila na pět. Za trest se mnou na konci, když mě odváděl, musel obejít celé kolečko, ne nějakou půlkruhovou šišku.
Na příště jsem Ťuňťovi slíbila, že si vezmu taky hodinky a budu ho znervózňovat. Tedy, slíbila jsem mu to už předminule, ale myslím, že na to zapomněl. Jak ráda mu to připomenu!

"A můžu dneska mlčet? Jednou za dvanáct lekcí."
"Ne."
"Aspoň jsem to zkusil."
"Navíc to není dvanáct, protože jsi jednou chyběl."
"To je pravda. Já chybím na normální lekci, a když jsou tyhle hodiny, kdy nevím, co na sebe, tak tu jsem."
"Počkej, počkej, počkej." Nevěděla jsem, jestli to mám brát vážně.

"Myslíš, že znají v Latině polku?" zeptal se mě.
"Určitě. Česko znaj po celým světě, přece!"
"Myslíš?"
"To je jasná věc!"

"Koukalas na tu pani?" ptal se po tanci Makarena, kdy nám tanecmistryně ukazovala taneční hmaty (kroky se tomu říkat nedalo.)
"Koukala."
"...Na to, jak se mi na první hodině nezamlouvala, se mi teď docela líbí."
Rány. Šrotovalo mi to v hlavě. "Já myslela, že já se ti nelíbila."
"Ty ses mi líbila už od první hodiny."
Všechna kolečka v kebuli  se mi zadrhla. "Jsi milej," bránila jsem se červenání.

"Tak už se nebudeme o tom kvádru bavit," zapřísáhl se, ale stejně jsme tanec pořád kazili. Myslel na to, cítila jsem to v jeho krocích, v jeho myšlenkách, v jeho pohledech do zrcadel. (Pořád říkám, že neměl proč. Moc mu to slušelo. Měl světle modrou košili, rozepnutou, a já měla co dělat, aby tam neukápla moje slina. Vždyť víte, jak mám ráda zastrčené košile. Ale vysvětlete to jemu.)
"Už jste se byli zeptat, jestli si můžete udělat řidičák na kamion?" zapřáhla jsem hovor na téma, na které jsem se chtěla zeptat.
"Jo, jo, byli."
"A co? Povolí?"
"Povolí, povolí."
Minule jsme totiž řešili, že se chystají jít řidičák C zařídit. Ptala jsem se ho, jestli bude jezdit s tím coca-colovským vánočním a jestli přijede kvůli mně až k nám do města. Slíbil, že ano. Klidně i až k nám před barák.
Předminule jsem mu zase svěřovala já, že bych se k povolání kamioňáka klidně propůjčila a jezdila bych právě s tímto kamionem.
"Na Vánoce? A to bys klidně opustila rodinu??"
"Pff, klidně." pohrdla jsem teplem domácího vánočního krbu. Nevěděla jsem, kterou rodinu myslí - jestli tuhle, nebo budoucí, ale vzhledem k mým postojům, vyšlo to nastejno. Navíc ty kamiony nejezdí přímo 24.12., ale rozjíždějí se krátce po začátku prosince a končí někdy 22.

O přestávce na mě zezadu sáhl Slizoun a píchnul mě do pasu ukazovákama. Zvedla jsem jedno obočí. Uslintaně se usmál a řekl ahoj, asi po padesáté za večer. Ne, nelíbím se mu. On je akorát nadrženej. Majda mu dala košem (sama jsem vidělla, jak mu dává ruku ze svého pasu, když se k ní lísal) a on shání kohokoli do dvojice, trojice, čtveřice... Hlavně aby mu nezkameněly ruce na-nikoho-nešaháním. (A za chvíli nespadl i úsměv.)
Taky jsem se seznámila s Honzou, kterého jsem jednou potkala v OC a on mi dnes potvrdil, že jsem nezdravila nikoho cizího.
Slizoun na mě o přestávce ukázal a s Honzou se hlasitě zasmáli. Nepochopila jsem to. Možná se mi podíval do výstřihu a zrovna mi vykukovala ponožka. Nevim.
Každopádně když jsem odcházela z lekce, řekl mým směrem. "Slunce 21. století." Nějakým trapným potvrzením jsem mu to odkývala. Samozřejmě s pozdviženým obočím, které už napřažuji, jakmile jej vidím.

Zítra  jsme měli jít s Ťuňťou na nějaký maturák, prý abychom si procvičili to, co umíme. Co myslíte? Jasně, spadlo to.
Na příští pondělí se ale těším; bude counrty lekce. Vezmu si košili zapnutou až ke krku, s dlouhými rukávy. Jupí!
S Ťuňťou jsme se taky shodli, že by mohla být ještě nějaká lekce a la Santa Klaus. Proč ne??

Páni, taková pěkná anotace

13. listopadu 2010 v 22:58 | Hjůbí
Občas si říkám, proč odpolední svačinu pokládám ve skříňce do boty. Tedy, já ji položím ráno jinam, ale odpoledne ji najdu v botě. Není to zvláštní? Není - tak je to přece každý čtvrtek...

Ten den jsme psali z chemie a fyziky. Byl blbej den. Tak blbej, že jsem se v půl čtvrté na prázdné chohdbě, na prázdných schodech ze zoufalosti zpovídala slečně Ropuše. "Já už to tu nepřežiju!" usrkávala jsem z kelímku s čokoládou. Neměla jsem na čokoládu chuť, ale věděla jsem, že mi pomůže. A pomohla. Nějak jsem to ve škole dokopala, i když s psychickými zkraty; když jsem procházela kolem automatu na kafe, koukala jsem, co mi poví. 17 - 34 hod, stálo na něm. "Aha, takže je něco mezi sedmnácti až šestatřiceti hodinami," řekla jsem si s klidem. Až po chvíli mi došlo, že stále pořádně nevím, kolik teda vlastně kčertu je.
Ještě jsem se ve škle učila latinu. Další den mi to stejně bylo k ničemu. Tahák to jistil, ale nezajistil, i když jsem si dala tu práci a řadila si ho abecedně podle českých výrazů. V učebnici byli tak nedokonalí, že slovíčka dali do sloupečků podle abecedy latinských výrazů. Bodejť by ne, když tam český překlad ani nebyl.

Moji spolusedící učitelka nachytala. Měla tahák velký přes A5. Já ne, měla jsem polovinu poloviny á pětky. Narvala jsem tam přes osmdesát slovíček. (Error: nebylo jich tam 73, jak jsem si původně myslela.)
latina
latina
Latinářka byla zákeřná. Nenechala nic projít. Nedalo se opisovat. Vůbec. Navíc je v známkování přísná - za dvě tři chyby už je dvojka, zaleží, jak jsou  chyby velké. Ale myslím si, že když budu mít počátek slovíčka bez imperfektního kmenu, kvůli kterému jsme se ta slovíčka po třech letech měli naučit, neuzná to; myslí si, že ten začátek slovesa už dávno umíme. Ach, jak naivní představy člověka, který známkuje...

Ta samá latinářka si ke mně odpoledne přisedla na obědě. Bylo to takové rozpačité. Koukala jsem na ni, ona na mě, aaž po hodině řekla jako robot: "Dobrý den, můžu si přisednout?"
"Určitě," usmála jsem se.
Popřála jsem jí dobrou chuť. Jistě ji měla; přinesla si požehnaně jídla, že zabrala polovinu stolu. Chtěla jsem si vzít ještě polévku, vypadala dobře. Soudila jsem tak podle další učitelky, která si k nám přisedla a měla tak vrchovatou polévku (divíte se, že to jde?), až z ní vykukovaly všechny ingredience - knedlíčky a nudličky.
Čekala jsem na pana Perfektního. Nepřišel. Ale byl tam náš češtinář. Pokaždé, když se ohlédnu jeho směrem, podívá se na mě. Jeho periferní vidění pracuje až hyperaktivně, řekla bych. Myslí si, že... Co si vlastně myslí?
Já nevím a hlavně nevím, co mělo znamenat minulý týden jeho předbíhání fronty, kterou jsem tvořila jen já. Podíval se na mě jak plachý pes, předběhl mě, a čekal, že ho pozdravím. Tůdle nůdle.

(Tuhle fotku jsem skromně nazvala Pan Perfektní:)
Pan Perfektní :D
Při tělocviku jsme hráli florbal. Hrála jsem proti své spolusedící, které všichni fandili a já se najednou stala Martinou. Najednou už jsem nebyla hodná mašinka, ale zlá Martina, která se umí prát. A to se nikomu nelíbilo. Ale já jsem stejně furt ta cucplacka, která nedokáže obehrát ani mrtvýho vrabce. Vždycky se nechám přitlačit ke stěně a míček mi pak vezmou. Navíc nebylo komu nahrávat; Iva se zdržovala někde vzadu v časoprostoru, a já na všechno zbyla sama. A to jsem si říkala, jak mi všechno půjde, protože v úterý střílím jeden gól za druhým. Ale tam si mnohem víc nahráváme. Jo, tím to bude.

Po škole jsem byla na tvůrčím psaní. Je to zvláštní; Aleše znám třetím rokem a najednou mi přijde podivně chápavý a občas mě i nechá mluvit. Často totiž není k zastavení. Doufám, že se nic nestalo. I když... co by se přece mělo stát?!

Pátky mám ráda jenom kvůli tomu, že už se večer nemusím učit. Ne kvůli volné sobotě a neděli (která zas tak už volná není), ale pro volný večer. Mám ráda školu, ale nerada se večer učím. Mám ráda své kroužky a to, že mám zapatlaný celý pracovní týden. Nenávidím soboty a neděle a prázdniny. Je to pro mě naprostá ztráta času. Už se poohlížím po nějakém táboře, ale zatím jsou zprovozněny přihlášky jen na Letní žurnalistickou školu, kam se mi nechce. Ale už si hledám odtučňovací tábor. Nejlépe měsíční. Nebo jiný tábor, kde bych se nakazila trepkou. Zjistila jsem, že to jsou mé dva klíče k dveřím kultu štíhlosti. Věřím, že jednou budu štíhlá. Ale nevěřím, že  budu pěkná a hlavně šťastná. Hubnu, abych si nepřipadala dokonalá. Nejsem taková. Hledám na sobě chyby, protože se bojím přiznat si... už zase jsem skončila u tohohle?!

Jako bych pila k snídani černý čaj, ke svačině kafe a k obědu energy drink

13. listopadu 2010 v 22:03 | Hjůbí
V úterý jsem v autobuse ztratila pomůcku na chemii. Chyběla, scházela. Byla jsem smutná, hledala jsem ji, ale nenašla.
Měla jsem totiž spoustu věcí - batoh, hůl na florbal a tašku s botami. Vymstilo se mi to. Ten tahák přežíval už asi třetí týden. Ale do písemky nepřežil. Maléééj.

Zážitku z florbalu se směju ještě teď. S trenérkou občas hrajeme zápasy v takových pozicích (hůl za zády, mezi nohama, dva se drží jedné...), že by se asi nezasvěcení zeptali jako Filip: "Nacvičujem pro Arpidu (organizace pro handicapované)?" Trenérce to moc vtipné nepřišlo, já se hlídala, abych se nesmála, ale když už jsem doma a vyslovím to nahlas, cuká mi bránice.

Ve středu jsme na žurnalistice byli ve skupinách po třech a dávali dohromady data a události. Největší organizátorka, které jsem poslala svoje básničky na analýzu, s něčím nesouhlasila. Uklidňovala jsem ji: "Prosimtě, němej film se musí spokojit s tim, co na něj zbylo, ať si nevybírá." Usmála se a snad i malinko uklidnila svůj perfekcionalismus. A stejně už jsme neměli čas to překopávat. My, tzn. já, ona a šéfredaktor školních novin, kam stále ještě nepřispívám, protože mám strach říct mu a také se bojím, že dokážu publicisticky napsat akorát tak čárku nebo tečku.
Musím se přiznat, že ho znám od pohledu už dlouho (ano, i s mou špatnou pamětí na tváře). Kdysi jsem se ho bála. Byl ze třídy, která nás vždycky týrala v šatnách (to byly časy, kdy děti měly ještě ze staršícch respekt). Na všech fotkách se tváří vražedně a do té zmiňované třídy patří jako prdel na hrnec.
A lidé, o kterých jsem vždy smýšlela jako o zlých a nehezkých, se mi vždycky později začali líbit. Líbí se mi jeho milé "Ahoj." Ale... ale. Co dodat? Vlezu mu příští rok na maturák a uvidíme, jak moc je jeho "ahoj" milé.

Odpoledne jsem byla na dechovce. Musela jsem uznat, že slečna Ropucha má úžasný hlas a krásně zpívá. I pan dirigent byl paf. Pan dirigent, Bíč Boj, který nechtěl, abych měla nohy opřené o dirigentský stupínek. Nechápala jsem proč. Vždyť tam nohy mívám už třetím rokem. A najednou mu to vadí? A proč? Netuším. Jestli má problém s tím, jak dýchám, tak já dýchám blbě s nohou nahoře nebo skrčenou za krkem, je to fuk. V poslední době jsem na dechovce šíleně neposedná. Neskutečně. Jako bych pila k snídani černý čaj, ke svačině kafe a k obědu energy drink. Zkouším pak všelijaké jogínské polohy, ale vše je marné.

Polčík a valčík

13. listopadu 2010 v 20:45 | Hjůbí
V pondělí přišel učitel češtiny do hodiny. "Vezměte si papír... a napíšete charakteristiku krále Oidipa s malým ká. Co by to bylo, kdyby se to psalo s velkým ká?" "Ta knížka."
Mimochodem, ta knížka se jmenuje Oidipús vladař, neboli vidlař, jak ho nazvala má spolusedící, žádný Král Oidipus.
"Přiznejte se, kdo jste tu knížku nečetli?" Nenašla jsem odvahu ruku zvednout. Nenašla jsem vhodný okamžik. A potom už bylo pozdě.
Zakládám si na pověsti šprtky, nemohla jsem si podrazit nohy. Koncekonců obsah jsem znala, četla jsem ji na internetu i v pověstích, co nás učili v latině, a navíc -  ta knížka mi ležela už pár dní na stole, jistá iniciativa ve mně čekala.
"Já vám nesrazím známku. Naopak si myslím, že člověk, který to nečetl, klidně může napsat charakteristiku na jedničku." Měli jsme to napsat na stránku. Popsala jsem půl stránky, ale čtverečkového papíru. Mám malé písmo. Počítá se to?
"Stejně vám nevěřím, že jste to četli všichni." Těmito slovy mě uklidnil. Bez ironie. Necítila jsem takové výčitky svědomí.

Večer byly taneční. Chmpf. Co na to víc říct? Byla prodloužená, nakonec jsem tam dotáhla i tátu, abych si nemusela půjčovat cizího. (Trénovali jsme ještě ten den, i když jsem mu slibovala hory  doly a hlavně víkend. Byl rozčílený, že nic nestíhá, že se během pěti minut nemůže nic naučit a říkal mi "Marťo". Nevadí mi "Marťo", ale vadí mi to od táty, který mi tak říká z naštvanosti. Navíc jsem věděla, že se jen vymlouvá a o víkendu se mu, stejně jako mně, nechtělo. Lámal nad sebou hůl, bezdůvodně. Na parketu bylo tolik lidí, že nebyl důvod se bát. Stejně jsme dupali zelí. No a co - všem to může být jedno, nejsme ve StarDance!)

S Ťuňťou jsme si o přestávce povídali. Chtělo se mi na záchod, ale vydržela jsem. O druhé přestávce jsem ho dokonce odtáhla od starých kamarádů, kteří se mu tam objevili. Musím si zjistit, jak je to s tím podáváním ruky, kdo komu, jsem mimo mísu etikety.
Taky jsme se spolu vyfotografovali. Pobíhal tam jakýsi jejich fotograf-profesor s velice profesionálním foťákem. Nevím, co to bylo (za stvoření).
A potom o mně prý Ťuňťova vychovatelka řekla, že vypadám jako inteligentní holka. Víte, co jsem na to řekla? Ani nechtějte vědět, co ta husička hloupá nechala vyjít ze zobáku.
"Ježiš!"
On mi totiž Ťuňťa řekl, že tu vychovatelku nemá rád (mně přišla docela fajn - připomínala mi Kateřinu Cajthamlovou). A já nemám ráda, když slyším lichotky. Tedy, jsem ráda, ale vždycky se cítím tak trapně, hloupě, nevím, co říct, jak se chovat, aniž bych vypadala namyšleně. Jsem hloupá.
"Cože?" On mě neslyšel.
"KLEJU, JEŽÍŠ!" div jsem na něj nevykřikla. Jsem blbá, nejradši bych si vypíchala oči. Jako Oidipus.
Tatínek spolusedící o mně zase řekl, že jsem slušná dívka. Tolik lichotek už nezvládám. Moje ego neví, jak je zpracovávat. Asi kladně - brát je, dokud jsou.

Ťuňťa o mém tátovi řekl, že vypadá, jako by v kvádru chodil do práce každý den. Když jsem to převyprávěla tátovi, divil se: "To řekl mladej?" EHMMM... "Tak teoreticky do práce chodit v kvádru můžu, ale abych si ho neumazal o stůl." "Nebo o Jarmušku," rejpla jsem si. Jarmila je jeho stará, protivná spolupracovnice, kterou už dávno měli vyhodit, protože neumí ani zvednout tužku, natož něco zařídit, ale nějakým záhadným způsobem se jí bolí.
Táta mě pořád nutil dát Ťuňťovi pití, které mu s mámou koupili. Vnutila jsem mu ho tedy při poslední přestávce se záminkou: "Po tom pivu ti potahne z pusy." Zkazila jsem mu chuť, chudáčkovi.

Neusnu, neusnu... nesmím usnout...

6. listopadu 2010 v 20:33 | Hjůbí
Na pátek jsem čekala jako na spásu. A najednou jsem se naň netěšila. I když jsme měli psát jen slohovku, kterou jsme nakonec nepsali.
Bála jsem se dlouhého dne (oprávněně), bála jsem  se, že pro slohovku nenajdu vhodná slova, vhodný nápad a potom doplatím špatnou známkou.

Jela jsem na nultou, na ruštinu. Byli jsme tam samí začátečníci, plus moje spolužačka. O přesávce se mě ptala: "Píšeme něco?" Řekla jsem jí o slohovce. Vykulila na mě oči a nevěřila mi. Tohle na ní nenávidím. Ptá se mě pořád, i na dechovce; nemáme jiné téma, na které se bavit. A ačkoli  se tváří jako velká šprtka, dělá překvapenou. Pamatuji si, jak jsme se v primě představovali. Ona řekla: "Na přijímačky jsem se vůbec neučila, vůbec nevim, jak jsem se sem dostala." A takový přístup má pořád. Mně je absolutně jasné, jak se doma učí. S jejími samými jedničkami, sem tam sólovou dvojkou na vysvědčení. Žárlím na ni. Ale ne kvůli vysvědčení. Kvůli její postavě. Je malá, roztomilá a hlavně hubená. Máma si nemohla její tělo a smysl pro rytmus v tanečních vynachválit. Proto nenávidím taneční. Vždycky se dozvím, kdo mě zase pokořil. (Už abych pracovala. Až budu psát, všem bude jedno, jak vypadám. A mé mámě obzvlášť, když se přestěhuji do Prahy.)

Měli jsme i fyziku. Místo abych si došla na hajzl nebo se najedla (vstávala jsem za dvě minuty půl šesté, měla jsem hlad jako kýbl na zvratky bez zvratků), mazala jsem tabuli. Dokola a dokola. Učitelka si všimla. Řekla, že i když je krásně smazaná, musí ji popsat. Bylo mi to jedno. Kousala jsem do svačiny.
Latinářka si taky všimla, i když to už jsem ji nemazala tak pečlivě (no, musela jsem přece na záchod, do skříňky, nasvačit se, uklidit kolem koše a ještě smazat tabuli). Ten den mi taky dala opravenou písemku. Bála jsem se, že budu mít jedničku, ale naštěstí jsem dostala zase dvojku. Spolužačky to začaly docela nahlas řešit. Štvaly mě jejich diskuze, že to dělám schválně. Řešily to tak nahlas, že to učitelka nemohla přeslechnout. A stejně si to napíšu ještě jednou. A možná už si nechám dát jedničku, i když vzhledem k další písemce na osmdesát tři slovíček - nevím, nevím.

Na laboratořích z chemie mi slečna Já zopakovala, jak všechno musela minule dělat sama. Chtěla, abych ji pochválila a vzala zodpovědnost za to, že jsem byla u lékaře (očního, pro čočky). Jako bych za to mohla. A já se vážně na chvíli zastyděla, protože jsem ji tam nechala samotnou. A potom ZASE dodala, že to stejně měla ze všech nejlepší. A na konci hodiny, když jsem se jí ptala, jestli má závěr, mi suše odpověděla, že jo. Když jseem to chtěla přiblížit, specifikovala to přibližně dvěma slovy.

Na tělocviku jsem měla dost. Ale to mi nebránilo z florbalového míčku vytlouct život. Zbyla na mě nejhorší hůl a zbyla na mě nejhorší pozice - obránce. Přála jsem si nebýt v týmu s Ropuchou a s Anicí, ale jelikož jsme se roztřizovaly podle čísel jedna až čtyři, všichni si postoupali tak, aby byli spolu. A já byla nedopatřením s nimi.
A nakonec jsem dala do těla i sobě. Naštvala mě Mery, která si opět sedla v posilovně na jeden stroj a nechtěla z něj slézt. Přitom já nohy můžu posilovat doma, ale ruce ne. Paže mám jako tvaroh (spíš mlíko) a tloustnou mi prsty.

Na obědě jsem si sedla  vedle Ivety, která mi to v pondělí slíbila. Ještě v pondělí jsem z toho bylo nadšená. Možná to bylo tím, že to bylo právěže v pondělí. Teď se mi to moc nehodilo. Přišla jsem pozdě, protože po tělocviku jsem byla ještě ve skříňce, abych si přendala ze skříňky věco do batohu - bylo mi jasné, že jakmile půjdu s Ivetou, nebudu mít čas na takové zbytečnosti. Nenávidím, když nade mnou někdo stojí a čeká. A říká, jak mu čekání nevadí. Jasně, tomu tak akorát věřím. Navíc mě v tom utvrdila, když jsem se oblíkla a ona už mi zamykala skříňku, přitom já tam ještě měla flétnu, kterou jsem si musela vzít do ruky kvůli přeplněnosti svého vyčerpaného čtyřročního batohu.

Když jsem přišla do jídelny, Iveta se mě ptala, jestli jsem byla ve skříňce. "Byla," odpověděla jsem. Ale nenapadlo mě, že myslí pro kabát a boty. Proto potom přitáhla s oblečením. "To mi vůbec neříkej," polekala se, když jsem jí oznámila, že jsem ve skříňce pro oblečení nebyla.
Když si tedy ona byla pro věci, sedla jsem si ke klukům. Kteří shodou náhod seděli vedle stolu s panem Perfektním a paní fyzikářkou, která na mě NEUSTÁLE otáčela hlavu. Vytáčela mě.
Z Kryštofa jsem vymámila hlášku, které jsem se celý včerejší večer musela smát. "Štófy, chtěla jsem tě požádat..." Vytřeštil oči. "...zopakuj, jak jsi byl v kabinetu za B." Nevěděl, co přesně po něm chci. "Zopakuj, jak se učitel ptal: 'A co máme za hodinu?'" Zopakoval tu větu. Řekla jsem mu, že myslím celou tu repliku. Na potřetí pochopil, co chci.
Na to, jak o něm všechny holky mluví jako o modle, není zas tak úžasný.
Ale co se týče té hlášky, tak Kryštof byl včera za učitelem, že jsme v jiné třídě. (Kterou jsme ukradli třídě, která tam sice měla být, ale nebyla tam na začátku přestávky - tak jsem tam všechny nahnala. Já.)
A učitel se ptal: "My máme hodinu?" Tenhle zmatek bych chápala. "A co máme za hodinu?" "Angličtinu."
Kdybyste nechápali - on nic jiného než angličtinu neučí. Nemohla jsem z toho.

Potom jsme s Ivetou šly do knihovny, do DDM, kde jsme na novinářích vymýšleli milá slova na konečné písmeno předchozího slova. Potom jsem musela ještě na výjimečnou pokračující komořinu z předchozího dne. Musela jsem se tam dostat z jednoho konce města na druhý, a zaboha jsem nemohla najít jeden autobus, který tam teď "nově" jezdí. Takže jsem čekala na ten, který jezdí z mého domova (nikdy nezklame - teda většinou) a jela s ním. Bohužel jel za minutu půl. V půl jsem měla být na místě. Do hudebky jsem dorazila v půl a asi sedm minut - ještě jsem si popoběhla.
Po skončení, ve čtvrt na šest, jako by toho nebylo málo, ještě jsem šla ke spolusedící na oslavu narozenin. Ráno jsem zapomněla, že mám tu komořinu a nepojedu domů, proto jsem volala rodičům (kteří výjimečně jeli do práce déle než já), aby mi ten dárek, který jsem naštěstí už předchozí večer (noc) zabalila (naruby).
Byla to drobnost - 4 odznáčky Diddliny. Diddlina prý nestárne. Stejně jako nestárneme my, i když Terka za měsíc už oficiálně může říkat, že její 17 let. Abyste chápali, je jí 16, ale vždycky po pár měsících ode dne narozenin se to smí zaoblovat. Zjistila jsem, že mně už je dávno 16 a ta sedmnáctka se mi taky blíží.
Na oslavě jsme byly dvě. Plus nějaké děti, které neznám. Pořád se tam praly, divím se, že něco nerozbily.
Tu druhou holku jsem taky znala, chodí se mnou do školy. Byla mimo.
Vezli jsme ji domů, protože jí už nejel autobus (ačkoli jí jezdí domů nejmíň 5, ještě mi to jmenovala - ale ona se dívala na jízdní řád jen jednoho). Nevěděla, kde je levo a kde pravo, pořád ze zadní sedačky ukazovala prstem, jako by ji táta mohl vidět. Nakonec ani nepoděkovala za svezení.
Když jsem se jí ptala, kde je její byydliště na mapě, řekla mi, že bych musela jet od Zdrávky směrem jakoby... někam. Abyste pochopili absurdnost, je to stejné, jako by Zdrávku nahradila slovem náměstí. Naštěstí mapy.cz to jistily. Byla to téměř stejná silnice, po které jezdíme domů.
A ještě jedna hláška, i když starší a znám ji jen z včerejšího vyprávění:
Terka: "My jsme si objednávaly malibu s kolou. Ta barmanka se ptala, jestli nám bylo osmnáct. Tak jsme řekly, že si dáme jenom kolu. Pak tam přišla tady Vendy, která nás neslyšela, a říká: 'No to nevadí, tak já si dám jenom malibu.'"

Přišla jsem domů po desáté. Šla jsem se umýt a ještě jsem si pustila televizi, kde běžel konec filmu. Neusnu, neusnu, musím to vypnout, a už jsem zahučela. Táta mi to dneska vyprávěl a byl strašně v dobré náladě - byl rád, že v tom není sám.