Prosinec 2010

Nikdo, nic

31. prosince 2010 v 20:56 | Hjůbí
Slečna Nikdo, nic, vůbec nic... absolutní nic. Já. Jsem černá díra. Lituju se. A už nemám před kým. Hm, jako by vůbec kdy bylo. Teď bych asi měla napsat: "Štve mě, že..." Nenapíšu, už jsem si poradila.
V pokojíčku se nachomýtl kelímek od jogurtu jako jediná použitelná nádobka a já si doň nalila becherovku. To je alkohol - já vím, že to neznáte, protože nejste takoví zpitěři jako já. I když je silvestr. Chtěla jsem se vykašlat na své zásady a opít se do němoty, ale tý becherovky jsem si cucla asi tři malé dětské kávové lžičky a už se mi dělalo blivno.
ten jogurt byl borůvkovej
Důvod tohoto tyjátru? V neposlední řadě má nespavost. V noci sem se vzbudila a vzpomněla si na školu. Ještě asi dvakrát jsem přišla k sobě a jednou to bylo nadobro. Vlatně doteď. Odbívalo šest hodin. Ráno, mezi námi. A kdybych aspoň vstávala do klidu. Táta byl vzhůru také. Asi špatná karma nebo co.
ráno
A potom také proto, že jsme měli jít do kina. Já, Ex a Retardík. Jenže se Retardíkovi udělalo špatně. Potom, když už bylo jasné, že nestíháme, se ke mně nahrnula jako velká voda a musela jsem se jí ptát pětkrát, jak jí je, než mi odpověděla, že líp. Ale pořád "špatně", no jasně.
A taky z ní vypadlo, že Ex by se tam, chudáááááček, nudil. A Ex byl náš odvoz.
Zbytek už pro ni nebyl problém - předstírat nevolnost. A kdyby ji předstírala - ona nemusela; je takový hypochondr, že si může vsugerovat, že je jí špatně, až jí vážně špatně je.
Chtělo se mi brečet. Zase - už jsem těžce neoriginální. Skládala jsem puzzle - což je jediná činnost (krom čtení a cvičení na flétnu), kterou už dva týdny konám. Byla jsem jednou v divadle a jednou -  ne!, vlastně dvakrát - s rodiči nakupovat. A to je všechno. V kině jsem nebyla asi od října. A možná už od září.
puzzle
Štve mě (už je to tady), že nikam nechodím, neučím se, nic neumím a budím se v šest ráno. Kašlu na trojku z chemie, ať dostanu třeba čtyřku. A z němčiny mě jedna větší pětka neohrozí a Zsv... to ještě uvidím.
Je mi při takovém pomyšlení špatně. Je mi zle z maturity, z doktorů a z něčeho, čemu se říká osobní život. Nechci ho nikdy mít. Nechci stárnout. Nechci mládnout. Nechci zůstat tam, kde jsem. Nevím, co chci, trápí mě to.
Teď se nezlobte, ale jdu spát; příběh z včerejšího dne napíšu zítra, jelikož jsem si slíbila, že se budu učit. A ten čas potřebuju nějak zabít. Popřejte mi, prosím, dobrou noc.

Jako slavíček

26. prosince 2010 v 14:36 | Hjůbí
Ve čtvrtek jsme s mámou a sestrou byly v divadle na České mši vánoční.
Vystupoval dětský sbor a v něm i slečna Já. Očividně byla celá vedle, že tam může zpívat; otevírala pusu a já cítila, že má co dělat, aby nezívala. A stejně tak orchestr. Krom dirigenta tam usínali všichni. Pán hrající na roh tam svou hornu objímal, aby mu v polospánku nevypadl z rukou, strejda Ota, jak mu říká Jitka, drbal nejdřív svou hlavu a hned vzápětí pozoun (mimochodem, nikdy jsem nevěděla, že hraje na pozoun - že učí zpěv a klávesy jsem věděla, ale tohle? Očividně umí na kdeco), přitom pohupoval se stojanem, po pauze mu dokonce musel přijít ještě jeden pozoun na pomoc, aby to tam sám, chudáček, zvládnul. A taky tam byl dospělácký sbor, který mě zklamal, jelikož někde ve sněhu zapomněli Jardu. Byla tam spousta jeho dvojníků - starší pánové, kteří nejspíš kdysi dělali Santovi troly, ale teď už dávno užívali důchodu.
Nejvíc mě fascinoval dirigent - mladý mrštný mladík, který tam poskakoval, krčil se a zase vstával, švihal rukama, až jsem se divila, že ještě houslistům nevyrazil smyčce z rukou a dech z prsou.
Taky se mi líbil rozdíl mezi muži-houslisty a ženami-houslistkami. Zatímco jedna paní vždy otáčela noty co nejrychleji, až stránky prořezávaly vzduch, pánové tam lážoplážo otočili stránku a zdržovali to, aby si kolega zahrál mezitím sám.
Byl až zoufalý pohled na ty chcíplé obličeje. I bicista, který se, obrazně řečeno, zapotil v první části asi nejvíc, vypadal na umření. Všechno vykonával tak stereotypně. Navíc stál skoro až bych řekla na samotce a tím pádem byl takový odstrčený a mrzutý.
Působilo to na mě unaveně, ale nikoli nudně. Bavilo mě sledovat všechny ty nástroje, obzvlášť bicistu a dirigenta. Bicista hrál úplně na všechno. Na zvonečky, na tamburínu, na dřevíčka, na xylofon a možná i na triangl a po přestávce také na něco jako tabla nebo conga (za á se v tom nevyznám a za bé jsem se na něj v druhé polovině koncertu moc nesoustředila - už jen bušil do bubnů a to nebylo tak fascinující jako pozorovat střídání rozmanitých a hlavně nezvyklých nástrojů... a taky sledování toho, jak to může zvládat!).
Neustále jsem čekala, až zazní Slavíček. A najednou konec. Šmitec, utrum, na shledanou. Možná zazněl a já se zrovna pohybovala v jiných sférách, ale stejně tak je možné, že ho nezahráli vůbec. To je jedno; mám kompakt a můžu si Slavíčka poslechnout kdykoli budu chtít.
v autě
Líbil se mi dirigent.
Bíč boj říkal, že je v orchestru vede mladý dirigent a fakt je to třída. Možná to byl tenhle. Určitě. Nejsme zas tak velké město, abychom měli několik orchestrů pro jedno divadlo a tolik dirigentů, kteří by stáli se tu usídlit (a dirigovat ansámbl bez zájmu).
Řekla jsem o svých sympatiích k dirigentovi potom v autě, když nás vezl Ex, ale měla jsem raději mlčet. Bylo to pro mě ponižující. Ex jediný se mě zastal, i když ne zrovna nejlepšími argumenty.
Stejně jako jsem věděla, proč mlčím v Green Housu, když si vedle nás, naproti mně (náhoda - naproti vedla podél stěny vycpaná sedačka, kdežto já seděla do uličky na tvrdé židli) sedl jakýsi manažer. Kdybych ho potkala podruhé, asi bych ho nepoznala, ale pro tu chvíli se mi líbil.

Vánoční výzdoba, jakou jsem si vždycky přála

24. prosince 2010 v 11:26 | Hjůbí
Vyzdobila jsem si pokojíček všemi možnými blikátky, světýlky, lampičkami, svíčkami a barevnými žárovičkami, které jsem našla. Jeden se až diví, jak jeho vlastní pokojíček, který zná přes sedm let, prokoukne. Problém nastává, když potřebuju zapojit do zásuvky ještě něco jiného. Povaluje se tu prodlužovačka, ale i přesto jsem ráda, že si jen taktak vystačím. Mezi námi, těch elektrických děr je tu jedenáct plus jedna ve skříni, kterou jsem využila jednou před šesti sedmi lety na nabití mobilu. Těch jedenáct zásuvek je ucpaných dvěma stolními lampami, jednou pokojovou, lávovou lampou, nabíječkou na notebook, rádiem, set-top-boxem a čtyřmi svazky vánočních žárovek.
sob
okno
Ještě jsem chtěla sundat chobotnici, kterou jsem namalovala a vzápětí pověsila na stěnu, ale shledala jsem, že tu ani moc nepřekáží, dokonce se bojím přiznat, že spíše naopak.
 Musím přiznat, proč jsem toho růžovýho mlže chtěla sundat: předevčírem jsem si postavila hlavu a začala likvidovat své vzpomínky a svou minulost celkově. Strhnula jsem plakáty, svěsila obrazy a místo nich pověsila obrázky s vánoční tématikou, svítícího soba a svá (výtvarná) díla, mezi něž krom osminožce patří nedávno zarámovaný obrázek komiksových postaviček nebo planeta Srdce.
srdce
chobotnice
Sestra mi vynadala, že ten rám si koupila, aby SE do něj zarámoval plakát tučňáků. Ať jde na severní pól, když má problém, měla SI to zarámovat před dvěma lety a někam si to pověsit, ne že to teď budu rámovat já a pověsím si do pokoje nějaký tučňáky, které jsem si ani neměla možnost vybrat. Mám svůj obrázek a ten tu pěkně bude viset, dokud nedostavím další tisícovkové puzzle, které zatím nemám a asi ani mít nebudu, protože mi máma oznámila, že k Vánocům nic nedostanu. Navíc mi dnes sebrala balicí papír a já si do něj nemůžu zabalit dárek, který jsem si sama koupila.
Je to kniha a jmenuje se Básník. Je to detektivní příběh a vrah v něm používá citáty Edgara Allana Poea. Jo, jasný že jsem si ji koupila kvůli tomu. Zaujal mě obal s havranem (vzpomněla jsem si na Havran a jiné básně) a i název. Jak příznačné, řekla jsem si. A už byla moje.
Chtěla jsem si koupit jinou, ale když jsem prolezla patro s literaturou pro mládež, přesněji pro dívky, musela jsem utéct. Při pročítání zkrácených obsahů na záložkách jsem si začala připadat nenormální. Což teprve kdybych se začetla do knihy samotné. Myslím, že bych přestala vycházet z domu dočista; nevyšla bych vynést ani tříděný odpad, jak abnormálně by se mi můj život zdál.
V knihkupectví byla spousta lidí. Udivilo mě to. Myslela jsem, že knížky jsou odepsané a spisovatelé se nemohou uživit. Změnila jsem názor. A děkuju za to Vánocům - lidé neví, co by, tak to berou přes nejvděčnější dárek - knihu. ("Ne, raději knihu!" - Pardon, jen jsem si na něco vzpomněla. Byla to před třemi roky reklama na hlavní třídě města.)
A taky by mě zajímalo, kdo určuje ceny. Všechny knihy stály okolo tří stovek, ačkoli jedna byla velká jako dlaň a tenká jako proutek, kdežto jiná pořádně vykrmená a obrovská.
najdi chybu
a teď tu chybu popiš :D
Štve mě, že jsem si v knihovničce zastavěla zrovna místo, kde přešlapuje slovník synonym. Pořád tam chodím, pořád odsouvám ty věci, které se tam kdoví jak dostávají a rozčiluje mě to. Ne, že bych se od něj potřebovala ujistit nebo něco poradit, ale spíš se chci podívat, jestli on má ještě jinou možnost nebo lepší výraz. Není článek, který bych bez něj nenapsala. Leda na novinářích. Tam je to přímo žádoucí psát bez něj. A tahat se s ním nechci. Navíc - jemu se ráno z vyhřáté postele taky nechce. (Náhodou, už s ním nespím!)
punčocha

Doufat ve vánoční přání

23. prosince 2010 v 16:49 | Hjůbí
Byl to poslední den školy. Ráno jsem vystupovala z autobusu bez sebevětšího očekávání, ale koutkem duše jsem doufala. Doufala... V zázrak? Ano, asi ano. V co jiného se dá věřit, když víte, že už je to naposled, ale to kouzelné vánoční "naposled" bude absolutně totožné se vším, co před touto poslední šancí mělo už tisíc možností projevit se, avšak nevyužilo ji...? Bylo to bláznivé. Nevyplnitelné. Ale já šla s tím úžasným pocitem: CREDO! (Věřím!)

Šla jsem po své třídě, dívala se na sníh, na lidi kolem a byl to krásný, ale zároveň tíživý pocit. Kdyby pro mě tenhle pátek nepředstavoval strávení času ve městě až do půl sedmé, asi bych se dojala. Poslední den, poslední možnost, poslední setkání, poslední všechno, ale jen na chvíli. Všechno to poslední bylo jen dopolední. Na zbytek dne už nám řeknou "Čao, bejbís, dělejte si, co chcete, hlavně už táhnětě - táhnětě, a pořádně si užijte Vánoce, ožerte se, vydovádějte, hlavně v lednu přijďte plní energie, ať můžeme začít a pokračovat až do června..." A v závorce ještě přidají - Až se z toho poserete. Nikdy jsem si nepřála víc, aby to už bylo.

Jako kdysi jsem stávala, tak i ten den jsem si stoupla do dveří třídy a dívala se příchozí lidi. Sice už dávno zvonilo, a já se bála, že už na hodinu, obzvlášť když jsem viděla přicházet naši třídní, ale potom jsem si uvědomila, že je přece poslední den, a to bych klidně mohla přijít o půj hodiny déle, a všem by to bylo fuk, zvlášť třídní, která ze sebe sklepávala sníh pět minut před osmou u vchodu. A to že má kabinet až ve druhém patře.
Přišla s Ovečkou a já řekla chraplavým zimním hlasem k Matymu, který se mnou ve dveřích stál: "Jde nějak pozdě. A jdou spolu s Beranem a povídají si..., to je ňáký podezřelý!"
"To jo," uchechtl se.

Rozdávaly se dárky. Vedle mě seděla slečna Ropucha a dostala jen jeden dárek, povinný, skoro až mi jí bylo líto. Holky mi později řekly, že ona taky nic nedala.
Všem jsem do noci k dárku psala na papírek, za co jsem jim vděčná a co jsme spolu prožili. Myslím, že to mělo úspěch. Víte, kdybych od každého dostala takovou tu barevnou kartičku se jmenovkou, kde by bylo napsané, od koho to je a kdo na mě myslí, byla bych šťastná. Založila bych si krabičku a dala si tam všechny ty kartičky, abych jednou mohla zavzpomínat. Takhle sotva vím, od koho ten který dárek je.
Nejlepší dárky jsou ty, které vám vytrhnou trn z paty. Jako mně ho vytrhla Mery. Dala mi sprchový gel. A zrovna mi došlo mýdlo a svůj sprcháč starý jak Jeruzalém jsem vyhodila.
Naše třídní nám dala mandarinky a keramické ozdůbky. Modlila jsem se, aby mi nedala andílka, a nakonec jsem dostala zvoneček. Nic proti zvonečkům, ale když jsem uviděla Móni krásné jablíčko, jako malá jsem po něm zatoužila. Bylo malinké, mnohem menší než zvoneček, a kouzelné. Na stopce ho objímala červená mašlička prošívaná zlatou nití. Nebyla jsem jediná, kdo zatoužil po něčem jiném.
"Já chci zvoneček!" křičela mým směrem Kamča. "Maši, nechceš andílka?"
"Ne," odpověděla jsem upřímně, "ale chci jablíčko!"
Kamča byla velice akční: "Vyměníš jabko za andílka?" vytrhla Monče jablíčko, Monča nevěděla, která bije, a podala mi ho. Za to jsem jí vyměnila zvon a už jsem se dál nestarala. To jablíčko je kouzelné. Všechny jsme byly spokojeny. Vlastně všichni jsme byli spokojeni. Byl přece poslední den!

Na sobě jsem měla halenku a modrou kravatu se soby a Santa Clausem, kterou jsem si kdysi dávno chtěla koupit. Nakonec už jsem ji v tom obchodě nesehnala, ale protože nejsme zas tak velké město, máma se svými prolezlými obchody věděla, kam zajít.
Mery zase měla čočky. S tygrovaným vzorem a všichni byli paf. Jen já přišla a řekla: "Ty jo!" Všichni ze mě měli legraci, protože to byla nejchladnější reakce ze všech. Ne, že by mě mrzelo, že je Mery středem pozornosti, já přece měla svou kravatu, ale barevné čočky už jsem chtěla dávno. A štvalo mě, že jsem nebyla první, kdo s tím přišel, prože každý, kdo s tím vyrukuje příště, bude ten, co kopíruje.
Celou dobu jsem byla ve třídě a doháněla všechno, co jsem promeškala za rok. Bavila jsem se úplně se všemi: s Kamčou, Mončou, a spolusedící; s Mery, Domčou, Jakov; s Klárkou, Ivet a Majdou; s Jitkou. Všem jsem nabídla cukroví a byla jsem zklamaná Ovečkou, protože jako jediný vždy cukroví přinesl a tentokrát nic.
Krabičku mi vybílili, kroužek z židlí jsem obešla jednou.

Majda vystoupila z kruku zpívajících, v jejichž středu seděl Kryštof s kytarou.
"Už musím jít, tak se mějte. A děkuju za ten dárek." řekla směrem ke mně a Klárce.
"Majdo, ty už jdeš?" nechala jsem Klárku za sebou.
"My jdeme ještě s taťkou koupit dárek pro mamku."
"Aha. Tak jo. Tak se měj, hezký Vánoce... a... jsi super."
"Dík. Ty taky," nevěděla, co na to odpovědět.
Se všemi se rozloučila a šla vstříc svým vánočním svátkům, svému vánočnímu dni. Byl to jeden malý konec.
Majda se mi v poslední době nezdála. Řekla jsem to Klárce, jestli si ničeho nevšimla. Majda v poslední době nechodila na oběd a to se  mi nějak nezdálo.
Doufám, že tím chtěla jen docílit toho, aby si ve třídě mohla povídat s Kryštofem jako jednou ve středu. Já sice taky nebyla na obědě (chodím až po vyučvání), ale když jsem viděla, jak si k ní Kryštof přistrčil židli, vpařila jsem se. Jednou se mi svěřila, že se jí někdo v třídě líbí. Myslím, že tím člověkem je Kryštof.
Mám o ni strach. Ale věřím, že i ona bude mít skvělé Vánoce.

Šli jsme na mši. Rozloučila jsem se s holkami, které nešly. Nikomu se moc nechtělo, ale já jsem šla. Nejsem věřící, spíš naopak, ale mši si nenechávám uniknout. Ačkoli tahle byla tragická a jen se rozebíral Ježíš a jeho rodokmen. Ten, který vždy přednášel, se tentokrát nedostavil, a kázal jiný. Nakonec ale podstatu Vánoc taky zmínil. Ke spokojenosti mi to stačilo.
Seděla vedle mě Jitka. Celou cestu šla za námi (za mnou a Klárkou) a nechtěla se připojit. Plakala jako holka, protože věděla, co se stane. Zamilovala se do kněze a těžce to nese. Pokaždé, když promlouval, držela jsem ji, i když mou ruku odsunovala a nechtěla se nechat. Věděla jsem, že za tou spoustou vlasů skrývá slzy. Nedalo se na to nic říct.
Rozhodovala se, jestli má jít pro požehnání. Přemluvila jsem ji, aby šla. Bylo by podezřelé, kdyby nešla. Navíc ho teď dva týdny neuvidí a přece si nebude upírat něco tak nevinného, co jí ovšem dokáže povzbudit. Vstala jsem a chtěla ji tam dokopat, ale potom jsem zjistila, že se ještě musí nejmíń minutu počkat. Doufám, že mě nikdo neviděl (to určitě, když jsem vstala mezi tou spoustou sedících). Jitka se smála tomu, jak se v tom vůbec nevyznám - kdy se chodí kam a kdy se děje co, a tak jsem si udělala ostudu aspoň za cenu toho, že se usmála.
Vím, že jí nebylo nejlépe. A moje uklidnění, že ho aspoň ještě před Vánocemi vidí a že aspoň má o Vánocích na co myslet, jí taky moc nepřispělo. Jenže já si myslím, že by se neměla trápit z toho, že ho nikdy nemůže mít, ale měla by se radovat z toho, že ho ještě tři roky a půl minimálně třikrát týdně uslyší mluvit a minimálně pětkrát týdně uvidí jít ze schodů. To je to štěstí, na které čekáme. Ne to dlouhodobé, které stejně jednou zevšední. Ale tohle štěstí - to nevyzpytatelné, dalo by se říci i ukradené. Vzít si optimistovy brýle a žít dnem, nebrat rok a život jako celek. Žádná generalizace, žádné zobecňování, žádné statistiky, tabulky; zkrátka nezjišťovat, jakou barvu to získá, když se každý den slepí dohromady jako modelína. To se mi to radí, co?

Šly jsme s Adrianou na oběd. Jí byla zima a ještě mě v duchu obviňovala, že čekám na Jitku. Mohla jsem za to? Nejspíš ano, já mohu za všechno zlo světa. Nakonec se na půli cesty Jitka rozmyslela, utrhla se a odběhla. Rozhodla se své naposled ukončit po svém. Tak, aby byl rok 2010 ukončený stylově. Snad byl. A snad toho nelituje.

Po obědě jsem šla do šatny, vyprázdnila skříňku a jen si přála, aby uklizečky zjistily, že ji potřebuju umýt. Nechala jsem ji odemčenou, ale zavřenou. Na odchodu jsem potkala jednoho kluka, kterému jsem před dvěma lety slíbila, že si ho přidám na ICQ. Přidala. Ale asi po dvou týdnech, co mě neautorizoval, si ho zase vyndala. Problém je v tom, že si mě pamatuje a i nadále mě zdraví.
U skříněk se se mnou dal do řeči. Mluví, jako by nosil vyndavací rovnátka, a já v tu chvíli vychvalovala dokonalost pana Perfektního - nehuhlá. Já tak nesnáším, když někdo mluví potichu nebo huhlá. A to přesně dělal on. Ptal se mě, jestli jsem byla na mši. "Byla", odpověděla jsem a on se zatetelil radostí, že jeho potenciální kamarádka je stejné víry jako on. To určitě, tos kápnul na toho pravýho, zapřela jsem ho v duchu a jen si představovala ten rozhovor:
"Budeš moje kamarádka?"
"Tvoje kamarádka ti dává sbohem."
Ale ne, on je fajn, jenom huhlá. Pamatuji si ten den, kdy jsme se seznámili. Byl ten samý oběd, co dnes - nudle s mákem, jenomže já v té době měla rovnátka napevno a spoustu máku v nich. Docela dost jsme si popovídali. S ním bylo pořád o čem mlít. Ale ta témata byla taková, že jsem se je marně snažila posunout někam dál. Někam, kde by se mi to líbilo. Ne pořád stát u jeho rodného města, kvůli němuž byl na internátu, a rybníků kolem.

Když jsem vypadla, pěšky jsem přešla přes město, přes náměstí - tam jsem na trzích koupila sestře čtyři formičky na cukroví (nikdy ho nepekla, ale ty formičky strašně chtěla), a došla až do OC, abych tam koupila dárek pro taťku - klíčenku v podobě lego panáčka, který svítí. Jenže jsem tam potkala spolužačky Domču s Jakov, tak málem z dárku sešlo. Ale já ho potřebovala nutně, tak jsem jim utekla a koupila ho. Líbil se jim, i když byl z hračkárny.
Konečně jsem pochopila, proč mě Domča tak často ignoruje, když na ni volám. Nedokáže vnímat dvě věci najednou. Když se soustředí na jednu věc, nedokáže dělat druhou. Konečně jsem našla racionální vysvětlení!
Potom přišel i Jakov tanečník a nebyl k odehnání. Z jeho povídání jsem pochopila, že je bohatý a netají se tím. Přemýšlel totiž, že by někomu v rodině koupil čtyřkolku, ale přitom své partnerce v tanečních dal kytku a řekl: "Počkej, ještě něco," a vytáhl hnojivo v sáčku. Do pokračujících tanečních jde s Jitkou. Prý potřeboval někoho narychlo sbalit. Zkoušel to s oběma. Ani s jednou mu to nevyšlo. Zase další nadržený cucák.
Holky chvíli řešily i pana Perfektního. Jestli se mi pořád líbí. Nelhala jsem. Není důvod. Vždyť já mu nic neudělám. Je to můj vlastní boj. Nemám právo do toho kohokoli zatahovat, ani jeho. Nevadí mi, že to někdo ví. Je mi to fuk; oni s tím nic nenadělají.
Šla jsem zrovna do tohohle OC, protože jsem doufala, že ho tam potkám. Stejně jako loni. Jenže loni se tenhle den nevydařil. Věděla jsem, že tam letos nebude. Ne, to jsem vědět nemohla. Být tam klidně mohl. Takže takhle: Věděla jsem, že ho letos nepotkám. Věděla jsem to, tohle jsem skutečně věděla.

Plánovala jsem, jak koupím klíčenku a půjdu zase zpátky. Pěšky, samozřejmě.
"Maši, víš, že existujou autobusy?" zeptala se mě Jakov.
"Ne, co to je?!" žertovala jsem. Obě kamarádky věděly, že mám dokonce průkazku.
Ale kvůli časovému skluzu jsem to nakonec tím autobusem vzala. Já hloupá jsem jela tím, který objel celé město! Divila jsem se, proč jedno číslo jede dvanáct minut a druhé šest. Samozřejmě se mi nechtělo čekat na druhý, a tak jsem jela tím, co se přes plné město dokorcal na místo se zpožděním nejmíň šest minut. Doběhla jsem na novináře, kde na mě nepočkali. Klíček od šatny nebyl na vrátnici, tak jsem si sundala boty a šla s kozačkami v ruce.
Na novinářích mě Aleš nenechal nic psát. Pořád si stěžuje, jak mu nic nechodí. Proč asi? Půlku hodiny jsme skládali lodičku. Já postavila parník. Oni po čtvrt hodině horko těžko zvládli lodičku podle návodu, Matěj to dokonce vzdal a nechal ji potopit. Mezitím jsem napsala článek na téma štěstí.
Když jsem odcházela, Aleš mě upozorňoval, ať si vezmu klíč od šatny. Nehledě na to, že klíček vzala už Páťa, která odešla dávno přede mnou, a dala ho na vrátnici. Řekla jsem mu, že mám věci tady, a ukázala na bundu přehozenou přes židli. "Aha," uvědomil si.

Když jsem odcházela, spěchala jsem ještě na flétnu. Zase autobusem. Když jsem jeden chytla, volal mi Aleš, prý jestli jsem nesebrala klíč od tý šatny. Zopakovala jsem mu klidně, že jsem přece do šatny nešla. Zopakovala jsem mu to ještě jednou, než pochopil, že já ten klíč nedržela ani pohledem. Začal se mnou rozebírat, kde by tak asi mohl být a že ho nejspíš omylem vzala Patricie. Všechno jsem mu do telefonu odkývala.
Potom jsem si hloupě nechala ujet autobus, protože jsem myslela, že pojedu tím jako obvykle. Ale ten jako obvykle byl už dávno pryč. Tak jsem byla šťastná, když přijel jiný, který byl sice nějaký pofiderní, protože na sobě měl krom čísla napsané "manipulační jízda". V tu chvíli by mi bylo úplně jedno, kdyby tam měl napsané třeba přepadení - potřebovala jsem se dostat do zušky a to fofrem.
V autobuse mi přišla SMSka: "Mám zpoždění, chvíli počkej." Paní učitelka.
"Já taky :D" odpověděla jsem. Jenže to jsem ještě netušila, že zpoždění paní učitelky je šestkrát delší než moje. Nevadilo mi to. Sednula jsem si a hrála na mobilu, na Kamči doporučení, farmu. Nebo co to je. Ta hra spočívá v tom, že krmíte husy trávou, ony vám dávají vajíčka a vy je prodáváte. A to všechno děláte dokola, dokud vám hra neoznámí, že hrajete jen demo variantu a ať si laskavě koukáte dokoupit plnou verzi.  

Paní učitelka přišla později, protože mi vypalovala Českou mši vánoční od J. J. Ryby a písně Asonance.
Tu hodinu jsem se strašně nasmála. Později jsem se smála jenom tomu, že se směju.
"Já ti to tu dopíšu." řekla a chystala se ještě tajně podívat, co jsem vlastně měla umět a neumím. No, neumím, protože byl pátek večer a já už měla všeho plný zuby. A kdyby plný. Už byly přeplněné.
"Takže etudu, prstový cvičení béčko s ry... to jsem asi chtěla napsat rytmy." Začala jsem se jí smát. "Já občas nevím, co píšu. Myslím na něco jinýho... No nic, já to tu radši připíšu, ať si někdo, kdo to třeba bude číst, nemyslí, že to psal debil." Vyslovila to slovo a dala všemu korunu. Smála jsem se jako už dlouho ne. Já se lecčemu nesměju, ale tomuhle jsem musela. Buď proto, že byl večer, nebo jsem byla páteční atmosférou a městským motorovým vzduchem opilá.
Motaly se mi prsty a tohle úterý to ještě pokračovalo - místo ef jsem hrála é a místo gé něco absolutně jiného, jako bych neznala noty. Noty umím už od školky. Možná ty vysoké teprve šest let, ale i tak... lidi, byla jsem mimo.

Paní učitelka mě doprovodila na bus. Sice doma měla kamrádku, ale pro klidné svědomí se mnou deset minut počkala. Máma mi totiž minulý týden volala a já šla z flétny. Vedle mě šla paní učitelka a volala, aby máma slyšela, že jde se mnou. Máma se mě štítivě zeptala, s kým tam jsem. Řekla jsem pravdu a zeptala se, jestli ji chce k telefonu. Chtěla. A jak. Byla nadržená nachytat mě s nějakým klukem. "Vy jí vážně nevěříte?!" zeptala se tehdy paní učitelka udiveně. Máma se začala vymlouvat, že věří. To určitě. Doma mi vynadala; že to nemyslela vážně, ale z legrace. Haha. To určitě. A že jsem ji ztrapnila. Kdo jinému jámu kopá... známe, známe.

V autobuse jsem si shrnula svůj den. Myslím, že se to jako konec vzít dá. S klidným svědomím můžu vstoupit do vánočních svátků. Klidně si odpočinout, abych se zase mohla těšit. Na spolužáky, do školy, na pana Perfektního...

Popiš chybu

15. prosince 2010 v 21:16 | Hjůbí
Pan Perfektní mi zkazil Vánoce. Kompenzuje to jen ten sníh všude; padá za krk, padá do očí (což je bezva, protože od té doby, co mám čočky, si mé oči pořád na něco stěžují), je břečkovitý, klouže, nedá se v něm běhat, protože s každým krokem vás posune o půlkrok zpátky, navíc zakrývá všechny žvýkačky na chodníku. A vůbec je bezva. Takhle si představuji zimu, Vánoce, romantiku. Ne, tu ne. Pan Perfektní umí všechno zbabrat. Nerada si to přiznávám, ale stýská se mi po něm. Chybí mi a kdybych ho potkala na ulici, rozběhla bych se, objala ho, až by mu podjely berle. (I když kdoví, jestli bych ho vůbec ještě poznala...)
Na konci měsíce listopad odešel. A už se nevrátil. A já ho do Vánoc neuvidím, do konce roku ho neuvidím. Bez něj nemá cenu chodit do školy, chodit po ulici, protože je jasné, že ho nepotkám, a ani nemá význam stát na chodbě. V poslední době je ve škole prázdno. V jídelně je prázdno. Na chodbách je prázdno. A co teprve když se loudám na sedmou ranní. Nic nemá cenu.

Dneska ku příkladu jsem mohla přijít až na desátou. Na nulté jsme koukali na pohádku od Charlese Dickense, při první (suplováné) hodině Jak na věc a druhou hodinu učitel (= ředitel) nepřišel pro jistotu vůbec. A zrovna by se mi spánek aspoň do osmi hodil. Šla jsem totiž spát ještě téhož dne, tedy dneska. V jednu jsem usnula. Sice jsem panikařila, že nemůžu usnout, ale divte se, když si lehnu na bok, na kterém nikdy usnout nemůžu. Ani když jsem unavená jako kotě? Ne, nakonec jsem na něm usnula. Budík mě probudil za dvě minuty půl šesté. A ráno jsem popřela svá obvyklá ranní předsevzetí, že večer půjdu brzy spát. Nepůjdu, navíc jsme měli psát němčinu, takže bylo jasné, že se kvůli učení půjdu uložit buď ještě dýl, nebo radši vůbec, abych byla schopná vstát.
Jo, vy se ptáte, proč jsem ponocovala. Poránovala. Protože se mi připomněl Lukáš. Ne Ťuňťa, ale ten, co napsal Evangelium. Přesně ten, kterého jsem nebyla schopná přečíst od října. Ale chválihodné je, že jsem ho rozečetla. První kapitola stála za to. No, za to. Za velký... vyv íte za co. Ne, vlastně nevííte, vy nejste tak sprostí jako já.

Z tý něminy nepíšeme. Protože jsme na tabuli napsali (samozřejmě německy) Veselé Vánoce a s příchodem paní učitelky zazpívali die heilige Nacht. Skoro mě až dojalo, jak byla paní učitelka potěšená. Loňská učitelka vždycky ignorovala nápisy na tabuli i naše prosby. Ale tahle nám to sežrala. Prý to nepamatuje. Tak nevím, buď ostatní třídy rezignovaly na nekompromisní učitele, nebo si neuvědomují, že na některé učitele to stále působí. Nebo jsou ty třídy úplně mimo. To nejspíš. A naše hodná paní učitelka neprokoukla, že jsme to sehráli jen kvůli té písemce na deklinace. Nejúžasnější pocit je, když můžu jet autobusem a nemusím se učit. Nejú ú ú žasnější pocit.

Na dechovce bylo fajn. Ale příště nebude. Tahle byla poslední v roce 2010. Přišlo mi to strašně smutné.
Hráli jsme Veselého družstevníka, éé tedáá hospodáře. A Straňanku. Občas z těch názvů nemůžu. Padla spousta hlášek, ale já si nevybavuji ani jednu. Vždycyk si říkám, jak si je musím sepsat, ale během hraní to nejde a potom všechno zapomenu, i když si říkám, že nesmím. Je to marný, nevzpomenu si.

Smysl

13. prosince 2010 v 21:27 | Hjůbí
Pan učitel češtiny (literatury; už to není čeština) přišel do třídy pět minut před zvoněním. Nejdřív začal čekat, kdy konečně zazvoní. Asi po pěti vteřinách zjistil, že pět minut je hodně a že vlastně ani neví, co nás bude učit. Ptal se, co bereme. Tak jsem mu řekla, že naposled to byl Izák. Díval se mi do očí a ptal se mě znovu, protože jsme to křičely asi čtyři přes sebe (ale já byla první! - Marti, klid, to víš, že jsi byla...). A chtěl to vědět ode mě. A já si připadala důležitá. Můj hlas všechny ostatní překřičel, můj hlas byl užitečný. Já byla užitečná. Ne, není to prkotina, pro mě to má motivující význam. Život měl v tu chvíli smysl, i když jsem celé ráno byla jako praštěná pánvičkou. Při chemii se mi dokonce chtělo brečet. Celý život mi přišel bezvýznamný; to, jaké mám přátele, kteří mě ignorují, to, jaké mám "životní úspěchy" v chemii i v jiných oblastech, to, jak vypadám. Možná jsem v neděli až moc prohlížela ženské časopisy. Rozum mi zůstává stát nad modelkami a vždycky si řeknu, že jestli někdy budu mít časopis, zařídím, aby se fotily ženy jako dřív - se zdravými proporcemi, usměvavé, charismatické, s duší, které nemají na tváři bílo a v očích smrt. Jo, tak to bude.
Za rok roztrhám sešit z chemie a bude vymeteno.
Jenže potom přijde maturita. A vysoká. A já mám strach, že to nezvládnu. Že budu celý rok ve stresu, přejím se, a potom budou dlouhé prázdniny a já se zase přejím. Každý den, až mi z toho bude špatně a já se udávím stresem i jídlem.

Při češtině přišel konečně smysl. Přišel učitel, půjčil si od spolužaček text na okopírování, vrátil se pět minut po zvonění a text zase vrátil. Musel přejít přes moji lavici a podívat se na ni. Uviděl Putování na konec pokoje. (Myslím, že ho viděl. - Klid, Marti, to víš, že viděl...)
"Tak kdo jde na mluvnické cvičení?" zeptal se.
Má ruka se vyšvihla tak, jak to kdysi moc dobře uměla. Jak to kdysi tak ráda dělávala. Nezapomněla to, holka moje, i když jí to tak krutě upírám. Já, chemie, fyzika a ostatní pacholci technický...
"Tak pojď," vyzval mě. Šla jsem. Nebyl čas bát se, nebyl čas přemýšlet, jestli jsem si to měla zopakovat o jedno nebo dvě přeříkání víc. I když na poslední chvíli se mi ve svědomí něco budilo. Ale já na to musela hodit ignor, zvlášť potom, co se mě češtinář zeptal, copak to je za knihu a přivřenýma očima přelétl název, který jsem stejně hned na začátku zmíňila.

Mluvila jsem a mluvila. Byla jsem na sebe pyšná, jak umím mluvit; nikdy jsem netušila, že to takhlle dovedu. Mluvila jsem rychle, s vloženými větami, a přesto jsem se neztrácela. Ale mluvila jsem jen dvě minuty namísto tří. Ptal se mě, jak jsem to měla připravené. Odpověděla jsem, že přesně takhle, akorát ve třech minutách. S politováním mi dal dvojku. Ale líbilo se mu to. (Ten konec, ten obsah... všechno se mu líbilo! - Klid, Marti, to víš, že se mu to líbilo!) A to bylo pro mě nejdůležitější. Předvedla jsem výkon. Pokud někdy na naší škole zavedou rétoriku, asi se stane mým oblíbeným předmětem. Netvrdím, že to bylo poprvé, co jsem mluvila před třídou. Když byla možnost připravit si referát, naučila jsem se jej nazpaměť. Jako kdysi o Edgaru Allanu Poeovi. Na pana Perfektního. Chtěla jsem udělat dojem? Nepopírám, ale pravdou také je, že jsem Edgara v té době zbožňovala. Byl to můj literární vzor. A pan Perfektní taky. Životní vzor. Byly to divné časy. Myslím, že jsem pořád stejná. Až na to, že jsemm si od každého bývalého vzoru vzala to dobré a ostatní si dotvářím sama. Mám za to, že tak je to nejlepší.
A mluvila jsem například i při zeměpise o Německu. I když se na mě dostala řada při výběru evropských měst jako na poslední, vyžrala jsem nejlepší stát. Chtěla jsem sice Lichtnštejnsko, ale k Německu mám taky blízko. Z toho referátu si pamatuji jen tolik, že se v Německu vyrábí okolo tří set značek piv. Paní učitelka na to řekla: "No... No dobře, no." Byla to jediná věc, která třídu zaujala.
A krom referátů téměř každý druhý týden mluvím při angličtině. Nechávám se zkoušet pořád. Je to můj život. Je to můj smysl žití. Učit se a dokazovat si, že něco dokážu. Učit se. Protože to jsou jediné hodnnoty v naší rodině. (Tedy dokud nepřišlo na taneční a všechno se začalo točit kolem vzhledu...)

Cestou z oběda jsem potkala češtináře znovu. Tyhle obědové meetingy jsou stejně nejlepší. Když jsme o pár dní později šly se slečnou Já z oběda, ještě u jídelního  lístku jsem se rozmyslela, že si umyju jablko. A tak jsem šla se slovy, že budu chvátat. A když jsem byla hotová, někdo šel za mnou. Slyšela jsem, jak ho brzdím. V duchu jsem se modlila, aby to on nebyl. Ale ano, byl. Pozdravila jsem. Pod vousy se usmíval. Byl to pro něj týden smůlu, protože mě pořád potkával. Jelikož moment, ještě jsem nedopověděla to pondělí:

Když jsem šla za mámou do práce, kdo nestál na zastávce. Vyděla jsem ho z dálky. Koukali jsme na sebe, doku náš pohled nepřerušilo tlusté sklo paní vedle něj. Šla jsem s úsměvem na rtech. "Dobrý den," pozdravily moje cukající koutky smíchem.
"Dobrý den," řekl se svým typickým podtextem no-ne-už-zase-ty?! Ale myslím, že jsem mu aspoň minutu zařídila úsměv na rtech.

Kdybych, tak bych

12. prosince 2010 v 18:38 | Hjůbí |  Tajm aut
Nenávidím víkendy, prázdniny, školu, život a chci umřít. Bojím se maturity a nevidím nic dobrýho, co mě čeká a na co bych se do té doby mohla těšit. A těšit se na něco, co přijde až za devět let, mi přijde bezpředmětné a naprosto demotivující. Chtěla jsem zajít za PP do nemocnice, ale on už je stejně nespíš doma, takže to nemá cenu.

(Milý Ježíšku, já vím, že stejně neexistuješ...)

Kdybych měla kamarádku, kamaráda nebo přítele, byl by to ten nejšťastnější člověk na světě. Přísahám. Stačil by mu jen trochu smysl pro humor a malá skulinka dětinskosti.
Stavěli bychom spolu sněhuláka, chodili koukat k planetáriu na vrány a po řece pustili lodičku z papíru, foukali bublifukové koule do nebe, vylezli bychom na Černou věž, šli na motokáry, svezli se lodí z nábřeží, které se u nás staví a netuším, kdy bude hotové. A ani se po tom nepídím, jelikož to nemá význam a mně je to k ničemu, protože by tam se mnou stejně nikdo nešel.
A taky bychom večer jeli do Tesca na marschmellowny a horkou čokoládu z kelímku. Čas by nebyl překážkou a kdyby nám došly nápady, šli bychom klidně i do suchého kina nebo na pouť, kde bychom skákali v nafukovacím hradu a přišlo by nám to vtipné a ani trochu trapné. Potom bychom si tam koupili spoustu barevných nafukovacích balonků a někde v hospodě točenou kofolu.

A všechno všecičko by bylo super. Všechno by dostalo novou chuť, nový barevný nádech i jinou tvář. Všechno kolem by létalo, i my bychom létali. S těmi balonky. A s mráčky. Nebyla by zima ani chlad, i kdyby padal sníh nebo kapky deště. Celý svět by byl hezčí. Celý hloupý život by konečně dostal smysl.

To radši budu čekat, až mi bude 80

11. prosince 2010 v 20:50 | Hjůbí
Přála bych si, aby byl na světě někdo, kdo by kvůli mně zvedl ze stolu těžké klíčky od auta a řekl: "Chceš se jet podívat do Vánoční vesničky? Tak jedem!" A bylo by. Jenže nikdo takový není. A já, místo abych plná endorfinů falešně zpívala vánoční koledy pod stromečkem na náměstí v nějakém cizím městě, kde mě stejně ani nikdo nezná, nebo měla tu čest sednout si na klín Santa Clausovi a mohla si tím odšktnout jedno velké splněné přání, dřepím doma a píšu pololetní práci o Paulu Gauguinovi a proklínám se, protože jsem se rozhodovala mezi třemi jmény a na poslední chvíli se ještě rozhodla pro tohohle "umělce". Já vím, že je obecně vzato považován za velikána a zakladatele bůhví čeho, ale mně se jeho portréty nelíbí. Vybrala jsem si ho kvůli krajinkám a kvůli postavám na obrazu "Noa Noe", který mimochodem nemůžu na internetu ani najít, abych o něm napsala, a myslela jsem, že takhle vypadají všechny jeho obrazy, postavy a barvy. Jsem husička. Měla jsem si promnout brýle a teprve potom se upsat ďáblu. 

Ale co se týče té Vánoční vesničky a Vánočního kamionu, měla jsem tam jet dnes se sestrou a Ex. Jenomže sestra mi se špatnou náladou vrazila do pokojíčku, zeptala se "Tak teda co?!", posléze mi vyčetla, že vůbec nejsme domluvení, jak si vůbec dovoluji přát si někam jet, a tím to prakticky padlo. Nehledě na nepatrnou okolnost, že jsem jí to oznámila asi tři týdny před 11. prosincem, a ona to měla pečlivě zapsané v kalendáři, o co jsem se postarala. No, asi to bylo moc pozdě.
"Tak teda nepojedem," začala a vlasně skončila jsem uraženě, "když nejsme domluvení, já jsem neschopná a řekla jsem ti to na poslední chvíli." V tu chvíli se mi hrnula slova na jazyk a já mohla všechny své špatnosti, proč vlastně teda za žádných okolností jet nemůžeme, oddělit nejméně třemi čárkami, když ještě nepočítám spojku "a". Sestru to uspokojilo, už se ani nenamáhala mi mou parádní ironii vymlouvat a odešla. Byla naštvaná, že ji tahám z domova a také byla naštvaná, že jsme neobědvali v restauraci, ale doma.

Byly jsme totiž s mámou ve městě a volaly sestře, jestli přijede, když se v hospodě uvolní místa, protože zatím měli všechno zarezervované. Samozřejmě sestra nechtěla slyšet "jestli", ale chtěla slyšet "přijeď". Musela jsem si zanadávat,  protože jsme jí volaly dvakrát. Po prvním telefonátu ani nezívla, natož aby zvedla prdel a podívala se, v kolik jí jede autobus. A při druhém telefonátu to fungovalo podobně, s tím rozdílem, že už jí začalo šrotovat v hlavě, pochopila, že to myslíme vážně a že Santa Claus ji na saních do města nepřiveze, ale pokud se v jejím žaludku začíná hroutit pokojíček, měla by aspoň zmobilizovat pana Ex. Jenže ono nic. Nic nebylo a ona se šíleně divila, když jsme se po půl hodině s mámou zjevily doma.

Taky jsem dnes večer chtěla jít do divadla. Jo, jenže s kým? Samotné se mi nechtělo. Taky jsem měla jít k babičce. Teď nechápu, proč jsem nešla. Ale v poslední době mám pocit, že mnou každý pohrdá a každý na mě zanevřel. Jako bych byla lidská zrůda, která jen všem ubližuje. Ne ne, to radši budu trčet doma, zajídat smutek čokoládou z adventího kalendáře a čekat, až mi bude osmdesát, abych mohla s klidným svědomím umřít. 

Ulehám do zimního spánku. Brou

11. prosince 2010 v 20:19 | Hjůbí
Zapnula jsem florbal. Vedli jsme jedna nula. Paráda! říkám si, ale po chvíli si uvědomím, že bych to měla přepnout - víme, jakou smůlu jsem jim přinesla při předchozím zápase.
Večer jsem se dívala na zprávy. Prohráli jsme šest jedna. Máma mi řekla, ať se na to teda pro jistotu vůbec nedívám. Copak já věděla, že se hraje zrovna v čase, kdy náhodně zapínám televizi?

Dala jsem si vánoční předsevzetí. Pan Perfektní napsal, ať se hezky naučíme celé dějiny politologie, abychom neotáleli a hned v lednu si napsali nějaký pěkný testíček. Také jsem se zařekla, že se krom základů věd budu učit i ruštinu, kterou vždy odkládám na poslední chvíli a potom se k ní nedostanu. A vážně cítím, že mám sílu a splním si to.
Ovšem bůhví, jestli to není kvůli následujícímu týdnu, který se stále učíme, takže v sobě ještě nějakou přebytečnou energii mám. Bojím se, že ji využiji na učení němčiny a matematiky na nastávající týden, a ten další, už vánoční, budu vycucaná jako pomeranč (napsala  bych citron, ale ten většinou necucá nikdo, s výjimkou mě, když se v hospodě předvádím, ale jinak ne). Ušlechtilý plán.

Když jsem včera přišla domů, dala jsem do DVD přehrávače Deník Bridget Jonesové, moji nejlepší kamarádku, a nejmíň po sto padesáté páté na ni koukala jako na modlu. Na chvíli se mi tam nasáčkovala sestra, která nechápala, proč chci být chvíli sama, a byla uražená, když jsem ji o to v klidu poprosila. Ona je sama doma celý den, já ne, já trávila odpoledne s matkou, která se na mě naštvala, tak jsem se potřebovala restartovat, no co, ona nikdy nepotřebovala vypnout? (Až bude 18., vypnu, a zapnu až 3. ve čtvrt na šest ráno. Učit se budu jindy... Ach, to bude parádní zimní šlofík.)
medvěd
Skončili jsme ve škole teoreticky ve tři čtvrtě na jedenáct. (Prakticky do dvou.) Hrál se florbalový turnaj a kdybych nemusela do dvou čekat na mámu, mohla jsem trávit se začátkem odpoledne doma. Nebo jsem mohla jít do města, kdyby mi máma odepsala na SMS, kdy nejdřív může přijít. Dívala jsem se na  mobil od jedenácti do jedné. Potom jsem tomu už nepřikládala důležitost a nechala to odplavat.

Dívala jsem se pouze na finále, abych potom mohla říci, že jsem se "dívala", kdyby se mě někdo zeptal. Ve skutečnosti jsem ale jen tak postávala a prohodila pár slov s klukem, který tam stál taky a kterému jsem se omylem zadívala do očí, protože jsem koukala do slunce a nedělalo mi to problém. Možná se usmál, já se možná taky usmála, každopádně potom už nic nebylo. Na chvíli. Protože musel uhnout slečně, která slezla ze švédská bedny. Zeptal se mě, jestli si taky nechci sednout. Řekla jsem, že ne. A nechala jsem si pro sebe, že bych na ni ani nevylezla. Zeptala jsem se, kolik to je. Jenže v tu chvíli ho zavolal nějaký kamarád na bedně a on mě vesele ignoroval. Když to vyřídil, otočil se zpátky na mě, zopakoval otázku a odpověděl spěšně. "Nó, to nevím." Potom se zeptal, z jaké jsem třídy. Ukázal palcem přesně na tu druhou. Byla jsem ráda, že se ptá, jako by se ptal debila. Odpověděla jsem mu stejně kreténsky: palcem. Potom mi, zase spěšně, vysvětlil, že finále je finále a to mě může těšit. Řekla jsem, že stejně fandím té druhé třídě. Asi mě nepochopil. A já jehho taky nechápala. Huhlal. Ať jdou všichni huhlalové doháje.
Odhaduju ho tak na stejný ročník. Uměl španělsky a měl s sebou sombrero a poncho. Raději jsem to nekomentovala. Ani jeho neostříhané nehty.
Poslední den školy mi holky řekly, že to nejspíš byl Bohouš. S ním prožila scénku Kamča a málem s ním šla do tanečních. Je to takový huhla. Jako bych to neříkala.

Po skončení zápasu, kde se mé spolužačky umístily na druhém místě (správně, já nehrála), mě slečna Testová stresovala s tím, že zapomněla v tělovičně klíče, že jí určitě někam zapadly... a kdesi cosi. Uklidňovala jsem ji, že je najdeme, i kdybychom měly hledat do odpoledne, ale ona si nedala říct a pořád plašila. Když je našla položené na parapetu, šly jsme na oběd. Chvátala jsem, ale když si šla přidat polívku, nemohla jsem přece říct ne. Odejít sama jsem také nemohla, protože mi potřebovala dát dres z florbalu, abych ho předala slečně Ropuše.
Když jsme šly odnést talíře, podívala jsem se ke stolu slečny Ropuchy a Jitky, která mě v poslední době lehce ignoruje. (Zeptala jsem se jí tuhle na něco nepodstatného, abych zapletla hovor, a ona načala větu: "Ne, my..." a  odběhla. Tím "ne", mimochodem, vycpává každou svou větu a znamená to "totiž".) Holky seděly s nějakým klukem. Přišlo mi, že se na mě usmívá, tak jsem se asi taky usmála. Já ani nevím, nepamatuji si to. Ale přišlo mi fajn usmát se na kluka, kterého uhání slečna Ropucha a přitom říká: "On o mě stojí, ale já si nejsem jistá, jestli stojím o něj." Jitka má strach, že těm klukům ubližuje, proto ji pronásleduje a dělá, co může, aby zabránila jejímu flirtování. Myslím, že se na to Jitka soustřeďuje až moc. Navíc se mi nelíbí, že si hraje na její kamarádku, využívá toho, aby "bránila chudáky kluky" od všeho zlého světa, ale přitom slečnu Ropuchu pomlouvá. Skoro je mi Ropušky líto.

To nevadí, přes úsměv jsme se dostaly se slečnou Testovou do šaten, kde nejdřív ztratila čepici, potom mobil. Samozřejmě ho měla v batohu. Chtěla, abych ji prozvonila, ale měla vypnuté zvonění.
Když všechno našla a já zjistila, že mi máma psala "Jdu hned," s časem 13,15, zpanikařila jsem. Máma mi stihla přes telefonní hovor vynadat a domluvit se, že se sejdeme v A3 Sportu nebo před školou. Slečna Testová mě doprovodila, a cestou se mě ptala: "Mně furt volá ňáký číslo, neznáš ho, ...?" přečetla mi první tři čísla a já jí odpověděla: "Pokud si vzpomínáš, prozváněla jsem tě." Potom jsem jí popřála pěkný den, týden, výlet do hor a ještě pěkný rok, než mě opustila.

Mámu jsem v krámě nemohla sehnat. Jako největší zmatenec jsem tam vrazila a během minuty zase vypadla ven. Rozhodovala jsem se, ze které strany mám ke škole dojít. Vybrala jsem si tu špatnou. Ještě ke všemu se mi vybil mobil, takže jsem na dně batohu vytahovala svůj starý, který nosím kvůli tátovi. Ale mám ho vypnutý, abych volala jenom já jemu, když potřebuju, ne on mně do hodin, jako mi to udělal kdysi dávno při zeměpise.
"Ale vážně už to přeháníš!" vyčetla mi matka, když jsme každá obešly blok z jiné strany a střetly se. Domíchla mě tím výrokem. Ona se na mobil nepodívá, jak je den dlouhý, a já, když se nepodívám, když ona se milostivě rozhodne po sto letech odepsat, jsem ta špatná. Naštvala jsem se. Vždycky po hádce řekne, že už je to dobrý, ale když už si svou chybu vnitřně přestanu vyčítat, zase si do právě zocelené bolístky rejpne. Udělala to tak už tisíckrát. A dnes, den poté, mi tu hloupost připomněla znovu.

Usnula jsem chvíli po půl deváté. Vstala jsem přesně v půl deváté. Můj spánkový deficit mě přestává překvapovat a klidně i věřím, že bych spala déle, kdyby mě nevzbudilo vytí "Kvete růže, podívej, kvete růže, růže kvete..." a pořád pořád dokola. (Video viz dvacátá vteřina a dál.) Potom se ke mně otevřely dveře.
"Jen pojď," zavolala  jsem tím směrem.
"Ty nespíš?" Očividně.
"Ještě jednou uslyším, že kvete růže, vykvetu taky," oznámila jsem chladně. Ano mami, taky ti přeji hezké ráno.
"Jé, promiň, a já zrovna nechala otevřený dveře." No to je mi náhoda.

Obchod pro věštce

7. prosince 2010 v 20:38 | Hjůbí
Jsem frustrovaná, jelikož nemám motivaci, proč chodit do školy tou nebo onou cestou. Je to jedno. Nemám koho potkat. Téměř nikdy jsem nikoho nepotkala, ale to mi nebralo vidinu, že jednoho dne někoho potkat můžu. Koneckonců Ťuňťu jsem přece jednou potkala!
No, ale to je ten problém. Ťuňťa simuluje nějakou rýmičku, pan Perfektní si nejspíš vyhodil na náledí kyčel (to je nápad, nechat si spravovat koleno týden po svatém Martinovi)... no, spíš se bojí, že by mu někdo podrazil berli. A já se mu nedivím. Jen ať si zůstane v bytě. Jen ať si přes FB zve návštěvy, když stejně nikdo nezná jeho (spíš její) adresu.

Jsem zoufalá. Nemám koho potkat, nemá cenu po ulici chodit. Já už si snaz přeju, aby mě někde srazil pan Slizoun,  pozvedl na mě obočí a řekl jízlivé: "Čau."
Věřte mi, je to hodně zlý. V úterý jsem šla po straně, po které chodí pan Slizoun. A na druhé straně jsem najednou uviděla Ťuňťu. Obešla jsem blok, vrátila se a zkontrolovala si, že on skutečně marodí. No jasně, jak jsem mohla pochybovat! (Nepochybovala jsem, spíš doufala.) 
Jsem hloupá, ještě mi málem ujel autobus. Potřebovala jsem ještě průkazku na MHD, kde byla fronta jako jezevčík, navíc mě paní za okýnkem vytočila. Řekla mi, že chce potvrzení o studiu, průkazku mi vydá maximálně na měsíc. Ale já ji zoufale potřebovala, takže jsem si koupila průkazku, kterou využiju na dva týdny a potom dva týdny budou v čudu, poněvadž jsoou prázdniny a pohádky a od těch já se nehnu. Tak aspoň můžu zase čtyřiadvacátýho do Alberta pro piškoty na včelí úly a vosí hnízda (ne, není v tom rozdíl).

Krom průkazky jsem ještě zašla do potřeb pro věštce, jak jsem to nazvala, kde si sestra objednala knihy. Překvapivě (ironicky) vevnitř nikdo nebyl a překvapivě (teď už vážně) tam byli dva prodavači. Jeden, pán, telefonoval, a paní se hrabala v knížkách. Nejdřív měla problém spočítat, kolik to bude moji peněženku stát, potom měla problém najít kalkulačku )nakonec to zkusila spočítat pod sebou - kalkulátor nenašla). Poprosila jsem ji i o stvrzenku, což jsem neměla dělat. Už jsem se začla bát, že neumí psát. Uměla, jenomže se to asi naučila teprve včera. Nebo možná už dávno, ale už to zapomněla.
Nerada bych dělala ukvapené závěry, ale také je možné, že byla zfetovaná. Působila na mne jako květinová dívka, s kulatými brýlemi, prošedivělými vlasy, které vypadaly (a snad skutečně jen vypadaly) nemytě.
Pán zase dlouho neviděl holicí strojek, žiletku nebo aspoň nějaký tupý pazourek. Ale na druhou stranu držel mobil, takže tak špatně na tom být nemohl. Paní se ho dvakrát na něco chtěla zeptat ("Milane, kde je...?"), ale byl tak zapálený do vymoženosti techniky, že milou paní nevnímal a ona si musela poradit sama. V nepořádku na stole hledala paragony, kalkulačku, razítko a nakonec i samotné knížky.
Vylítla jsem ven s tím, že knížky si zandám do batohu klidně za pochodu.
Autobus jsem stihla. A ještě jsem na zastávce čekala.