Leden 2011

Nemám čas být nemocná

31. ledna 2011 v 15:04 | Hjůbí
Už dávno jsem měla jít do školy. Když ne minulou středu, kdy jsem ulehla, tak aspoň dnes. Jenomže ono je pondělí a já trčím doma.
I horoskop mi sliboval, jak se zlepší můj zdravotní stav v tomto roce. A k Vánocům jsem dostala slona s chobotem nahoru, což prý značí štěstí. No?! A ono houby.
slon
Ráno mě vzbudila babička, která přešlapovala v pokojíčku a já doufala, že když budu předstírat věčný spánek, odejde (a už se nevrátí). Jenže ona čekala, až se vzbudím, aby mi oznámila, že půjdeme k pí. Píče (doktorce). Bránila jsem se, ale ona měla námitky, že se všechno zhoršuje a já jsem vážně nemocná.

K doktorce jsem šla jen s velkou únavou, ničím vážným. Doktorka se ovšem chytla mé druhé výpovědi, totiž že mi teče z nosu, a z ordinace jsem odešla s receptem na kapky do nosu, ačkoli jsem přišla s naprosto jinými příznaky.

Léčbu jsem vzala do svých rukou, požírám hrsti čokolády, a ve středu už půjdu do školy, i kdybych tam měla chcípnout.

Nemám čas na nějakou hloupou nemoc. Na chvíli odložím učení a půjdu se prospat. Snad se mi udělá líp...

Já vím, že to strašně prožívám

29. ledna 2011 v 15:34 | Hjůbí
Ležela jsem v úterý pod peřinou s horečkou a v polospánku.
Přišel taťka, sáhnul mi na čelo. Vlastně mi se svou virilní rukou prakticky sáhnul skoro na celý obličej. "Máš horečku," konstatoval.
Ignorovala jsem jeho poznámku. "Tati, zejtra v šest, nezapomeň."
Bylo mu mě líto. Zakázal mi jít do školy. Ovšem o dechovce a jeho taxikaření v šest před lidušku se nezmínil.

Nejsem doma kvůli drásajícímu kašli, jak si všichni myslí.
Na záchodě jsem byla za celý den stěží třikrát, protože čtvrt dne sbírám energii na to zvednout hlavu. A dalších sto let zvednout tělo. Proto na záchod chodím při cestě do kuchyně. I kdybych měla zlomené obě nohy, musím si pro všechno dojít sama.
 Sice už se necítím tak hrozně, abych zůstávala doma, ale na druhou stranu ne tak skvěle, abych se vlekla do školy kvůli nějaké fyzice. Ááá, kde jsou ty časy, kdy jsem z ní chtěla od minuty maturovat?

Středa - dvě hodiny odpoledne - ležím v posteli, nezvládnu se zvednout ani pro jídlo (vážně krize). "Do hodiny se musim uzdravit!"
Před půl čtvrtou mi odjíždí autobus na dechovku. Tuto středu měla nejspíš chybět jedna flétnistka, a já se těšila na sólíčko. Propásla jsem to. Néé!

Jsem nemocná a budu si muset dopisovat miliony písemek, z toho jednu čtvrtletku, jednu písemku na celou lekci a ještě jako bonus nesnesitelnou a nenaučitelnou fyziku. 
A stejně se v poslední době cítím šťastná. Zklamala mě spousta lidí (bylo na něm podezřelý už jenom to, že nemá rád sladký - takovej člověk nemůže bejt normální) a klame mě i vlastní naivita, ale to neznamená, že mě to zranitelně štve nebo deptá natolik, abych nedokázala myslet na víc než na svoje chyby. Jsem taková, jaká jsem, a jsem za to ráda. Třeba na příklad v případě, kdy přijde řeč na povinnosti. Nevadí mi pustit se do práce. A to kolikráte s chutí a když ne s ní, tak aspoň s empétrojkou za gumičkou boxerek s Little Miss Sunshine.
Little Miss Sunshine
I když uznávám, že včera mě na chvilku zase depka přepadla. Jeli jsme se sestrou autobusem do divadla a já se sotva vlekla, no prostě jsem se cítila všemi směry pod psa, a najednou mě začaly hryzat myšlenky na dopisování písemek. Představila jsem si, že se v takovémhle stavu musím učit, a udělalo se mi špatně.
Domů jsem šla zase v dobrém rozpoložení, ale o moc míň nemocně jsem si nepřipadala. Máma zase měla řeči, že to věděla a že jsem nikam neměla lézt.
Ona všechno říká, všechno ví. Ale když ji prosím, že mám hlad, ignoruje mě, a ještě mi vyčte, že chci zhubnout.
Dneska nás táta chtěl vzít na výstavu, kam původně chtěla ona. Nejdřív se mě zeptal, jak mi je, a potom, jestli nechci na druhej konec kraje. Musela jsem se zasmát, i když mi to přišlo jako špatnej vtip. Místo aby jel s mámou sám! Máma nechtěla, protože se o mě "chce starat". Ale je jí jedno, že je mi z jejího oběda špatně, protože jsem celý týden nejedla a ona uvaří svíčkovou a nandá mi plný polévkový talíř. Ani se nenamáhá mi to přinést do pokoje, prostě na mě jenom zakřičí, ať se jdu najít. Teď je mi ještě hůř. Vážně. Chce se mi brečet, jak moc se mi přitížilo. I psychicky, i fyzicky.

Myslím si, že jsem nemocná právě kvůli tomu, jak jsem se smála. Najednou jsem byla optimistická a usměvavá. Po čtyřech letech jsem byla veselá, po čtyřech letech nemocná. Nedává to smysl? CHCI BEJT ZDRAVÁ, doprdele!

P.S.: Na opuštěnej ostrov bych si s sebou vzala šampon. Nesnesu neumyté vlasy. Nemoc nedokáže pochopit, že by se aspoň mohla slitovat a neztěžovat mi situaci ještě víc.

Krása lidského mozku

28. ledna 2011 v 14:34 | Hjůbí
V úterý jsem šla do školy jen kvůli slečně Testové. Potřebovala jsem jí vyjádřit své rozčilení vůči Ťuňťovi. (Ťuňťa prej!, kristova noho!)
Pořemýšlela jsem nad jeho novou přezdívkou. Rozhodovala jsem se mezi balíkem a křupanem. Nakonec vyhrál křupan při vzpomínce na jeho gumové, nechutně vrzající ruce (takový pěkný dvojsmysl - křupan - nádhera!). A jen tak mezi námi - odznačila jsem se na FB z většiny fotek s ním.

Ve škole najednou ustoupila má naivita a objevila se racionalita. Napadla mě řádka možností, jaké okolnosti mohly hrát roli, že mi napsal ty prasárny, které napsal.

Napadl mě naprosto triviální nápad - napíšu mu a zeptám se. Slečně Testové to přišlo blbé, ale mně to nepřišlo o nic horší, než včerejší rozhovor. Navíc chci být novinářka a nemělo by mi být blbé se zeptat. A - jen tak mezi námi - možná mi i trošku záleželo na tom, aby to on skutečně nebyl. Vůbec mi najednou nezáleželo na kreditu jako normálně, nasadila jsem sama sobě do hlavy, že to on nebyl, a vyžadovala jsem důkaz. Slečna Testová nakonec uznala, že za to nic nedám, tak proč to nezkusit. (A možná si uvědomila, že je to případně moje ostuda.)

Chtěla mi pomoct vymyslet text. Nenechala jsem si radit a naťukala jsem první věc, která mi ze srdce do prstů doputovala, i když už zazvonilo. Byla jsem nedočkavá, potřebovala jsem znát pravdu: "Vážně jsem si včera psala s tebou?"
Odepsal ihned. "Co?"
Takže ne. Stejně jsem mu přiblížila situaci. (Přece nebudu na otázku mlčet, no ne?)
Prý co si pamatuje, tak ne.
Byla jsem šťastná, i když už učitel dávno vtrhl do třídy a já se se slečnou Testovou nemohla podělit o svou dobrou náladu.
Vzkázala jsem mu, ať za mě dá panu Slizounovi facku. Samozřejmě se smajlíkem, protože mnou cloumala dobrá nálada. Ta mě ovšem hned přešla.
"Proč?" Prý to nepsal Slizoun. Místo aby kryl svou ubohost, prozradil mi úplně všechno. Ví, kdo to psal, takže u toho byl, propůjčil svůj uživatelský účet a ještě mi nevědomky potvrdil, že je stejný jako ostatní. Stejný balík. Tak proč ze začátku (smskování... i našich setkání) dělal svatýho?

Když mi napsal celé jméno svého kamaráda, který mě celý večer urážel a dělal ze slušné holky z gymplu předmět svého sexuálního vzrušení, odepsala jsem milému Křupanovi rezignovaně (nedokázala jsem vyjádřit emoce rozhořčení): "Co ti na to mám říct?"
Ten zabedněnec asi položil svůj mozek do varné konvice, protože mi tupounsky napsal: "Co?"
Neměla jsem sil, neměla jsem slov. "Měj se hezky."
"Dík, ty taky." Už vůbec jsem neměla slov. Ani tečku na konec věty. Vůbec. Oněměla jsem. Ale ne úžasem.
Tohle bylo předpředposlední sbohem, jaké ode mě dostal. Dalším bylo zmiňované odznačení z fotek na FB. A až najdu sílu, vymažu si ho z přátel. Ale já na FB nic tajného nemám, navíc čekám na omluvu, takže ať s žádným mazáním, chlapeček, nepočítá.

Řekla jsem to slečně Testové. Sice mě uklidnila, že je to o malinko lepší, než kdyby to psal sám, ale na druhou stranu ne tak skvělé, jako by o tom nevěděl. Představila jsem si, jak všichni kokotníci z intru stojí kolem počítače, jeden píše, a všichni se tomu vesele řežou. Musela jsem je tím rozsekat namaděru. Nahrubo, pak najemno, nakonec na koktejl. Chybělo jen nalít do vysoké skleničky a ozdobit rozkrojenou jahodou a strčit dovnitř brčko.

Mým celibátním názorům by se vysmál i kněz. Natož pak pubertální nadrženci. Rádi o pohlavním styku mluví, mají pusu plnou googlovských rad a parafráze svých kamarádů (kteří zpovídali taky Google nebo, ti lepší, dostali do rukou bravíčko putující po třídě), ale sami znásilnili leda polštář. (Kdoví proč si představuji takový ten babičkovský, bíle povlečený, s růžovou péřovou výplní, která protéká kolem knoflíčků v rozparku.)
Znovu jsem si probrala hlavou, co všechno mi včera před ním proteklo mezi prsty a v čem jsem se podřekla. A hrdá jsem na to nebyla. Řekla jsem to "Křupanovi", protože to mělo zůstat mezi námi. Já husa mu tak věřila!
Také mi bylo líto, co jsem řekla o panu Slizounovi. Že balí všechno, co se hejbe. Je to sice pravda, ale nemusela jsem to zmiňovat. Nebylo to ode mě pěkné, nic mi neudělal. Chtěla jsem být vtipná. Jak říkám, mělo to být mezi námi.
Mám chuť se panu Slizounkovi omluvit. Ale nedokážu se mu podívat ani na tkaničky od bot, natož do očí. Jedná sám za sebe, to na něm oceňuju, i když leze na všechno, co se hejbe. Prakticky mi ještě nic neudělal. Vždycky jem věděla, na čem jsem. Žádné hloupé hry. Na shovávanou, uhodni, kdo jsem, slepá bába, mistr slova, flaška. - A jako první šly ponožky.

Našla jsem si toho pana pisatele na FB. Je to takový trol. Když jsem si dosadila za jeho vzhled ještě jeho trollovské chování, udělalo se mi mdlo. Takový ten typ, o který nestojí žádná holka, proto musí zastavovat na E55 prostitutkám. S jeho školou a vzděláním bych neřekla, že kdy bude nějakým způsobem prosperovat. Existuje jen málo povolání, kde se vyžaduje vagina nebo penis. A myslím, že ten jeho zrovna svět nepotřebuje. Mám za to, že ten jeho by ani nechtěl. Do tohohle řemesla by měli dělat hezcí lidé.
Nerada posuzuji podle vzhledu. Ale když už vím, jak to vypadá i v jeho mozku, i já se musím pohoršit. A ještě víc mě dojímá, když takového člověka vidím v kolonce "otec" mého někdejšího dobrého kamarádam, se kterým jsem chtěla stavět sněhuláka.

Tímto panu trol(l)ovi osobně uděluji cenu kopřivy.
A já? Co na to říct. Jedině YHBT. YHL. HAND. - You have been trolled. You have lost. Have a nice day.
(zdroj Wikipedia)
trolling
Můžu si gratulovat; poznat čtyři primitivy (Křupana, Ješitu, Trola a pana ubožáka) během dvou týdnů se jen tak někomu nepoštěstí.

Všichni kreténi jsou stejní

26. ledna 2011 v 20:08 | Hjůbí
(Psáno v pondělí.)
Když jsem tak včera ležela v křečích v posteli, vzala jsem si k sobě plyšového dinosura od Ťuňti, kterého mi máma, když povlekla, položila na polštář.
Klepala jsem se, byla mi zima, nemohla jsem usnout, a tak jsem přemýšlela. Najednou mi byl jedno Ješita, najednou jsem si ani nevzpomněla na pana ubožáka.
Představovala jsem si, jak trávím jarní prázdniny na horách a najednou zvoní telefon. Volá Ťuňťa, že vyráží a za chvíli přijede. On totiž bydlí nedaleko.
Volá, že přijel, a jdeme se projít. Všude sníh, romantika, co víc si přát.
Tenhle sen mě ukojil na celou noc, kdy jsem se probouzela.
Bylo to neskutečně idylické.

Ráno jsem jela autobusem k nádraží a na nádraží přestoupila na trolejbus. Motala se mi hlava a neměla jsem sílu jít pěšky. Když jsem vystupovala u školy, vzpomněla jsem si na Ťuňťu. Jeden z mála kluků, kteří nejsou nadržení. (Ale to přece nic neznamená. Je úplně jiný než já. Je hubený. Je to kluk!)

Po škole jsem šla doprovodit slečnu Testovou na autobus. Chtěla jet dřívějším spojem, ale přemluvila jsem ji na ten pozdější. Vysvětlila jsem jí, že z té zastávky jezdí i Ťuňťa, a to o tři minuty dřív. Vyprávěla jsem, jak je takový milý, stydlivý a hlavně jiný. Žádný promiskuitní čurák jako všichni ostatní.
Tím autobusem nejel. A pokud ano, musel mě vidět, ale nehlásil se ke mně. Prostě ťuňťa. Nedá se o něm mluvit jako o klukovi. Žádný statečný princ na bílém koni. Ale pořád postrádá perverznost, i kdyby byl koberec.

Večer mi psal pan Slizoun. Ptala jsem se ho, jak se má Luk. Přišlo mu to jméno nezvyklé, tak jsme začali řešit, kdo se tak kdy jmenoval. Vyrukoval s někým z Hvězdných válek a já s Lucky Lukem. Začala jsem mu pomlouvat nereálnost Star Wars - kdyby to bylo skutečné, tak jsou ty filmy neskutečně nudný, protože by se odehrával v absolutním tichu. "No a to tvý? Nechtěj, abych promluvil." Musela jsem se usmát.

A potom mi napsal Ťuňťa. Nemá cenu se ani vyjadřovat, co mi psal. Udělal ze sebe něco, čím vůbec není. Nebo mi možná předvedl, čím ve skutečnosti vlastně celou dobu je.
Nechutností plnou pusu. Ne, nechci o tom mluvit. Lituji, že jsem mu hned na začátku odpověděla na otázku, jestli mě pan Slizoun balil, tím, že on balí všechno, co se hejbe. Dodala jsem "pššt", ale asi mi to nebylo nic platné. Nezasmál se, a hned šel na věc: Třikrát se zeptal, jestli mám kluka, a taky nezapomněl poznamenat, že sex je nejúžasnější věc na světě. Před klukem bych si nesundala ani ponožky. Nechci sex, nechci děti. A jestli chtít budu, tak ne s ním. Jeho kecy byly nevhodné.
Ptala jsem se, proč bych měla chtít kluka. Prý copak netoužím po vztahu a lásce? No tak ale pardon, copak se vylučuje, že toužím po lásce a vtahu, když neprahnu po sexu? To jsou dvě naprosto rozdílné věci, nebo ne?!

Říkala jsem jen pravdu. Ale má pravda je tak absurdní, že jí stejně nevěřil. A leda tak se jí vysmál.

I pan Slizoun je aspoň na úrovni. Je sice promiskuita, ale je to princ na bílém koni. 

Závěrem chci říct, že Ťuňťa už není takovým ťuňťou, jakým se zdál být. Stejně jako pan Perfektní už není perfektní. Ješita byl vždy domýšlivcem a... škoda mluvit. Všichni kreténi jsou stejní.

Potřebuju pomoc. Potřebuju se vyčůrat

23. ledna 2011 v 22:29 | Hjůbí
Byla jsem poprvé na zumbě. Slyšela jsem, že se nehrají žádné remixy. To mi vyhovovalo.
Poskakovala jsem samým blahem. Sice mě štvalo, že vedle mě klopýtá máma, ale to jsem dokázala překousnout.
Jenn tak mezi námi - tohle byla "diskotéka" podle mého vkusu. Platili jsme 70 korun za osobu (vlastně máma platila), a já sebou na parketu mlátila hlava nehlava. Nebyly žádné kroky, které vás učí celou hodinu. Prostě se jelo a museli jste se chytnout. 
Máchala jsem rukama a přemýšlela nad ocasama. Oháněla jsem se proti nim pěstičkama, jako by to v tu chvíli bylo co platné. 

Když zumba skončila, máma navrhla, že budeme pokračovat ještě s power jógou. Cvičí ji totiž jedna paní od nás, takže nás potom hodila autem domů.
Po zumbě jsem se ještě necítila skoro ani zpocená. Dobře, kecám, ale každopádně jsem se ještě cítila na pokračování. Já přece zvládnu cokoli. Mé tělo přežilo už tolik překážek, a navíc - minimálně šestkrát týdně cvičím. Buď florbal, ve škole v posilovně, nebo doma na rotopedu. Jen v sobotu si dávám oddech. Nevím, jak bych dopadla, kdybych si včera ten odpočinek nehodila.
Asi bych zkolabovala na místě.

Uznávám, že po půl hodině jsem začala cítit úplně všechno, jen ne příjemné pocity z dobře vykonané práce.
Myslela jsem, že se nezvednu ani pro mikinu, která ležela u podložky, natož se dojít napít. Ovšem zvládla jsem to. 
Ale když došlo na lámání chleba, tedy na sešlap schodů, myslela jsem, že pozvracím všechny asi čtyři patra shora dolů a potom, aby toho nebylo málo, tam s sebou plácnu. Jenomže já nenávidím zvracení a kdybych začala zvracet, asi bych to fyzicky nezvládla. Co si budeme povídat - zvracení není zrovna nenáročná činnost.

A tak jsem vyšla, nasedla do auta... a doma začalo kymácení znova. Mámě jsem se zmínila, že mi je jaksi blbě, ale s takovým humorným tónem v hlase, že to nevyznělo působivě. Ale jak jinak se říkají vážné věci?
Došla jsem do sestry pokoje, lehnula si na koberec a nemohla se pohnout. Přišla máma a stačila mi vynadat, ať si sundám ty špinavé ponožky. Řekla jsem, že je mi špatně. "Neblázni," řekla na rozloučenou.
Bylo mi čím dál hůř a rozbrečela jsem se. Bylo mi špatně, že nevím, co se sebou. Neměla jsem sílu ani vstát. Zmohla jsem se jenom na pláč.
"Proč se ničím?" ptala jsem se sama sebe. "Ale vždyť jsem dneska jedla hodně," vysvětlovala jsem. "Nebo že bych málo pila?"
Sestra chvíli poslouchala, potom si lehla do postele, a zkuhrala kvůli bolestem hlavy. 
Zvedla jsem s přemáháním tělo a šla se najíst. Ptala jsem se, jstli něco chce. Nechtěla.
V kuchyni jsem si nasypala müsli a přemýšlela, jak holka dělá ze zoufalství věci, které by nikdy neudělala s myšlenkou, že přes noc k ní přijde pár koleček celulitidy a za chvíli z ní bude pomeranč.
Jedla jsem a vůbec mi nechutnalo. Nechtěla jsem jíst. Rodiče byli zalezlí u televize a bylo jim jedno, že jde odsávání kvůli páře z konvice. Seděla jsem tam pod září skrovného světla a přemýšlela, že mi je stejně, jako když jsem jednou o prázdninách snědla asi dvanáct velkých brosví na noc. Vlastně mi je přinesla máma, ať si dám. Ale to už je teď jedno. Kdybych měla svůj rozum..., no, radno mluvit.

Zašla jsem za sestrou, že se jdu mýt. Chtěla, abych jí dala napít. Abych jí zezdola přinesla pití. Přinesla  jsem jí tedy svoje a ona si zvládla odlít. Taky chtěla, abych jí vypnula počítač. Říkám, že až se umyju. Fakt já nevím, kdo je v týhle rodině nemocnej víc. Každopádně já na to nárok nemám nikdy.
Šla jsem se osprchovat a umýt si vlasy. Chtěla jsem si do kouta sednout, jenomže mi bylo jasné, že už bych nevstala, navíc by na mě tekla studená voda, protože se někdo o patro níž očividně začal mýt taky. Byla mi šílená zima a já nebyla schopná nanést na vlasy ani kondicionér, protože jsem potřebovala obě ruce. Klepala jsem se celou dobu.
Ani nevím, jak se mi podařilo skončit. Asi mě donutila ta studená voda. Já vím, že bych neměla kazit své rádoby otužování, ale když je vám špatně... nemáte náladu ani cvičit na flétnu, ačkoli je to žádoucí. Nemohla jsem. Nemůžu.
Po osprchování jsem v žaludkku cítila akvárko. Jako by v něm rybičky plakali: Přestaňte ťukat na to sklo, neumíte číst?!"
Vyčistila jsem si zuby, seděla na studené vaně, protože na židli ležely rukávky z maturitního plesu. A my víme, respektive raději nechceme vědět, kdo všechno na ně sahal.

Potom jsem šla sestře vypnout počítač. Ještě chtěla, abych jí podala léky. Byl to nadlidský úkon. Měla jich na stole stovky. A barvy se jako na truc moc nelišily - buď bílé, nebo žluté. Už jsem se nemohla ani udržet na nohou. Pořád jsem hledala jehlu v kupce sena, a stále jsem nenacházela. Klepala jsem se, bylo mi vážně zle. Nemohla jsem nic.

Nemůžu nic. Jenomže nemůžu ani onemocnět. Zítra píšeme písemku a já si nemohu dovolit chybět hned první pololetí, navíc když tenhle týden máme v pátek laboratoře biologie a ne chemie. Prostě nemůžu. Už jen kvůli tomu, že nemůžu jít k babičce. Nemůžu jít k doktorce. Ne, nemůžu. Já to zvládnu. Zvládla jsem spoustu věcí. Jsem silná holka.  

Potřebuju na záchod, ale asi to nezvládnu.

Zase ty nejhorší narozeniny

23. ledna 2011 v 17:05 | Hjůbí
Máma ke mně včera vtrhla a chtěla, abych s ní šla ven. Podle ní bych to taky potřebovala! Pořád mě musí urážet. Pořád opakuje: "Já musím taky začít cvičit." Jenže to "taky" opakuje jen proto, aby sama sebe uklidnila, že v tom není sama. Protože ona v tom sama je.
Řekla jsem, že nikam nejdu.
"Mně je až do pláče!" rozkřikla se. "Nikdo se mnou nechce jít, nikdo mi s ničim nepomůže." Ne, jenom jsem minulý týden - tak jako i tuto středu - vyluxovala celý barák. Měla jsem jí říct její oblíbenou frázi, kterou používá na mě: "Tak teď můžeš zase začít brečet!"
"Tak to radši vyluxuju," ošila jsem se a ona s naštvaným "hm" odešla.

Radši budu vysávat, než abych se s ní musela bavit o ocasech. Nemáme si co říct. Stačí, když mě pokaždé vyžene od stolu, když snídám, svými otázkami: "Co ocas, napsal?" Nemám zájem bavit se o kreténech. Ne, nemám. Nenávidím je. Čumáky. Myslej jenom na jedno. Rádi přijdou k hotovýmu. Umí jenom kritizovat a pít. Jsou nechutní. Včetně pana ubožáka. Ať mi vlezou na záda, umělci.
Chci, aby se mi vrátily dřívější iluze. Že děti nosí čáp, sex neexistuje a všichni žijí v celibátu. Chci jít vrátit šukací průkaz.

Když jsem vyluxovala úplně všechno, vrátila se matka se slovy, že jde k babičce. A já bych měla taky, protože oni mě dlouho neviděli a pokaždé je mrzí, když nepřijdu a ptají se po mně. Nechtěla jsem jít.
Od té zkažené oslavy narozenin jsem ani jednoho neviděla. Nejdřív jsem byla naštvaná na ně, ale teď jsem naštvaná spíš na sebe, a proto jim nemůžu na oči.
Svůj prvotní vztek jsem sváděla na jejich řeči, které měli.
Byly to mé narozeniny, ale já jsem cítila, jak jim vadí, že už jsem člověk s vlastními názory a prosadila jsem si svíčky na dort. Byl z toho nepořádek - vosk na dortu, smrad a vůbec, a já nevěděla, jestli mám být naštvaná na sebe, že jsem je neposlechla, nebo na ně, protože si určitě v duchu brblaali: "Tak vidíš to? Kdybys nás poslechla!" Měla jsem chuť trhat, křičet, vyhnat je ven, nebo aspoň sama utéct. Daleko, daleko. Jenomže nebylo kam. Nikde na mě nikdo nečeká, aby mi řekl, že všechno bude dobrý.
A taky mě naštvala sestra, které vadilo, že budu krájet dort. Tohle plus ty svíčky ve mně vyvolalo vztek: "Promiň, že žiju." Uvědomujete si, že to byly moje narozeniny? Den, na který by se děti měly těšit.
A potom máma řekla, že ukážu dárky, co jsem dostala k Vánocům. Neukázala jsem ani desetinu, a babička měla ty své obvyklé poznámky: "Toho zase je."
Neovládla jsem se a trošku se rozkřikla: "Já za to nemůžu!" Nenadávala mi, prostě mlčela. Vážně už mě to štvalo. Byly to moje narozeniny. Byl to můj Ježíšek. Ty dárky jsem si nepřála. Chtěla jsem jen sukni a model skútru. Kdybych dostala jen to, jsem nejšťastnější dítě pod stromečkem.
A potom se přiklopýtal i děda. S babičkou komentovali rotoped, který jsem si postavila do pokoje, a děda chtěl, abych mu ukázala, jak se na něm jezdí. Nechtěla jsem. Přemlouval mě, chytnul mě za zápěstí a mně se najednou chtělo brečet. Mám strach, když mě někdo nutí něco dělat a ještě mě chytne za zápěstí. Ještě ke všemu mě vytáčel, protože mi chodil po koberci v pantoflích.
Utekla jsem, jelikož dohadování se s ním nemělo smysl.
Mezitím se exkurze přesunula vedle do pokoje k sestře. Už jsem to nemohla vydržet. Přála jsem si, aby ten den skončil. Abych už nikdy neměla narozeniny. Aby mi navěky bylo čtrnáct. Abych s sebou nenosila šukací průkaz, o který nestojím. Nechci ho. Nechci vlastnit žádného kreténa. K čemu? Řekněte mi, k čemu jsou???!

Ach, ty statusy

15. ledna 2011 v 22:59 | Hjůbí
Konečně jsem se dokázala odprostit od Vánoc. Už mi nevadí, že skončily, i když stále mám v pokojíčku žárovičky. Budou tu dlouho, chci si je užít.
Pořád si opakuji, jak v pátek přijdu domů, uvařím si kotel čaje nebo aspoň vincentovský hrnek kakaa, dám si marschmellowny a budu koukat na televizi (na Deník Bridget Jonesové v lepším případě). A všechno bude fajn. Háček je pokaždé někde jinde, ale pokaždé se nějaký najde. Jednou přijdu domů v šest a rychle běžím na Simpsonovi, že si ani nestihnu uvařit čaj a cucám flašku s pitím ze školy, nebo zasednu k počítači, televize se zavděčí jako zvuková kulisa a já nejsem schopná odpoutat se. Když jsem na počítači, tak mám pocit "volnosti", protože kdykoli můžu odejít. Kdežto film mi určuje, jak dlouho budu co dělat.
Hm, to je iracionální. Jen hloupá výmluva.

Čtu si na FB statusy a u jednoho se docela dost směju. Sice nechápu kontext, ale soudím, že kdybych ho chápala, smála bych se také. A možná ještě víc.

Pan Slizoun (náhodou, ta přezdívka už nemá takovou hodnotu. Po včerejšku rozhodně ne - mimochodem, zase se ve mně probudil feminismus.): "Fakt asi jenom já mužu dostat v lednu žihadlo."
Jeho kámoš: ":D"
PS: "To neni k smíchu, víš, jak to bolíí :D"
JK: "Já nechápu, jak ti něco dá žihadlo v lednu... to je fakt moc :D"
PS: "Ta včela, co se tu motala jako zhulená..., říkam si, necham jí bejt, vole, za 5 minut na to zapomenu, že jí mam na stole ...šahám po pítí a zavadim vo ní a ta svině mi neštřila :D"
JK: "Se nediv vole jí vošmatáváš, ta neni za 50 kč, ta je za 500 kč :D"
PS: "Ty debile jsem za to dostal seřváno :D tudle"
JK: "Od koho?"
PS: "Od Zdeny."
JK: ":D Už je dražší, jo?"
PS: "Právě že ne; má povánoční slevy :D"
...
Nemůžu z nich. To téma není zas až tak vtipné jako jejich hlody.
A řekněte - není pan Slizoun prostě pan Slizoun?

Byl čtvrtek, ale já si stále pamatuji, co se stalo

15. ledna 2011 v 15:33 | Hjůbí
Pan Perfektní. Je tak perfektní. Dokáže přečkat každou trapnou situaci, umí se jí zasmát. A není to podrazák.
Písemku budeme psát čtvrtek po lyžáku a já si ji nejspíš napíšu už tohle úterý. Štve mě, že třída, s níž jsme spojení, má tenhle předmět v úterý. Sestra píše v pondělí z domova písemku a já jí mám pomáhat vyhledáváním úryvku.
Jsem nehorázně naštvaná. Nechci být jako největší záškolák a flákač a chci chodit poctivě do školy. Štve mě, že nemůžu být dokonalá. Jen kvůli tomu, abych něco našla Retardíkovi? Mám být ten, kdo vždy za všech okolností pomůže..., vyhoví??! 
Začíná jí to v devět, končí v deset. Musím se učit na tu písemku a ona nechápe, že doma se v životě nenaučím, protože mě rozptylují moje myšlenky a já se potřebuju učit v hluku, za pochodu, ve škole nejlépe. Nechápe, že já nejsem ona. 

Při němčině jsme měli ukázat úkol, který nám zadala den předtím. Po písemce, když už zvonilo. Nikdo neměl náladu poslouchat. Já nebyla výjimka; chvátala jsem na žurnalistiku. Ale samozřejmě doma jsem si úkol vyplnila - ovšem ve škole jsem zjistila, že jen částečně. Za úkol byla kromě teorie i pořádná nálož cvičení. To jsem nezvládla.
Když procházela kolem a chtěla vidět vypsaná slovíčka, nebyl problém. Ty jsem ukazovala a ona podle jeho množství usoudila, že vypracovaný úkol raději nechce vidět.
"Die Übungen habe ich im Buch," vymlouvala jssem se a doufala, že to nějak obejdu. Nechala jsem otevřenou stránku s předchozím úkolem, kde by se těžko hledalo malé místečko nepopsané tužkou.
"Das sehe ich," odpověděla mi a šla dál. Spolusedící Iveta chtěla, abych se jí přiznala a abych si nechala dát minus. To víš že jo. Neřeekla mi, že to nemám.
Úkol jsme "měly" jen tři. Já, Majda a Sára, která si ode mě na poslední chvíli opsala slovíčka. Naštvala mě, když jsem o přestávce v panice vyplňovala cvičení a v klíči se snažila najít odpověď. "Proč to mám jinak?!" rozčilovala jsem se.
Připomněla mi, že mám jinou učebnici. Řekla mi to jako největšímu kreténovi, který to ještě nezjistil.
"Né asi," odsekla jsem, ale snažila se o nepohrdavý tón. Nechci být nepříjemná. Ale štve mě její dokonalost. Štve mě, jak vypadá a jak umí podlejzat. A jak jí vždycky všechno projde. Učitelé ji milujou.
Když jsem utekla po zvonění ze třídy, na chodbě se mě ptala, proč nejedu na lyžák. Snažila jsem se to zamluvit, ale ona se mě zeptala podruhé. Ona nepozná, kdy by se ptát neměla. Není to její věc. Když si chce jet, ať si jede, ale mě ať do toho laskavě netahá. Všichni, kdo nejedou, jí přijdou jako největší vyvrhelové a trapáci. Řešila to i s učitelkou, která taky nechápala, proč někteří nejedou.
Co chtěla slyšet?
Stačí mi vzpomínka na cyklisťák a přestává se mi chtít. Ona je přece ta nejnadanější - já jsem lůzr a vždycky skončím v poslední skupině. Vlatně v předposlední - v poslední jsou ti, kteří  nedokáží na lyžích stát. A to já umím. Navíc do Francie - co tam budu dělat? Netoužím po vysokém kopci, nechci si vařit v mikrovlnce, nechci tam být bez pana Perfektního jako v sekundě.
Na chvíli jsem možná zalitovala, že nejedu, ale při pomyšlení na něj a na sekundu jsem se dokonce i pochválila. Navíc můžu v pátek na maturák céčka a řádně si to užiju.
Nerada to říkám, ale kdyby před jednadvaceti lety nebyla revoluce, tak jsme mohli jet na Šumavu.
Ne ne, ať si jedou ti experti, ty děti, které se nebojí rychlosti ani úrazu, kterým nevadí, že by pro ně rodiče jeli dvacet hodin, kdyby se jim něco stalo. Když jim to vyhovuje, tak ať.

Když jsem šla na angličtinu, byla tma. Kráčela jsem po sněhu kolem parkoviště a přemýšlela nad auty, které pokaždé zapnou světla a ujedou ještě předtím, než stihnu v jejich záři projít. Bývá  tma a jejich světla připomínají reflektory. Zatoužila jsem jen na cchvíli zkusit si pocit procházet se po červeném koberci a usmívat se do blesků fotoaparátů. Jenže tady kolem mě byly jen stromy, sníh a pár aut.

Malý tele

9. ledna 2011 v 12:29 | Hjůbí
Ve středu jsme měli etiku a odpovídali při ní na otázky dotazníku. Už podruhé v prvním pololetí.
Odevzdala jsem jej jako poslední. Psala jsem, že jsem ráda, že nám koupili nové skříňky, ale náhodou i šatny byly fajn, protože nám spojovaly kolektiv, dále že máme možnost výběru ze dvou jídel, že máme spoustu nepovinných předmětů (španělština, ruština, florbal, žurnalistika...) a že učitelé nedostávají hysterický záchvat, když si zapomeneme sešit. Psala jsem toho spoustu - vážím si gymnázia, protože si pamatuji úzkoprsé podmínky základní školy, kde byl jenom jeden toaletní papír před všemi kabinkami záchodků. Chtěla jsem to také zmínit, ale raději jsem se zkrotila.
Také si pamatuji, jak mi jednou kamarádka říkala, že jim na mé bývalé ZŠ zakázali vycházet o přestávkách ze tříd a navštěvovat jiné třídy. S vycházním na chodby se mi to zdá trošku přehnané, ale tomu druhému klidně i věřím.

"Někteří z vás mají postřehy mnohem staršího věku," řekl učitel-ředitel, když četl moje řádky. Byla jsem ráda, že to říká ředitel. Nevěděl, kdo jsem nebo jak se jmenuju; nevěděl, kdo na ty otázky odpovídal, protože jsem své jméno utrhla. A s ním i možnost šplhnout si. Jako by mi o to šlo. No a nejde snad? Teď si budu namlouvat, že si nechci šplhnout. U ředitele. Mojí životní náplní je být úspěšná. V kariéře, nikoli v osobním životě. A tohle byl náhodou čistý způsob hry - i kdybych se podepsala. Já přece nelhala!

Osobní život se mi kazí tak, že bych nejraději žádný neměla. Nejradši bych roztrhala své tělo a hodila ho supům. Abych se o něj nemusela starat. Nemít s ním starosti, nemít bolesti, nemuset ho proklínat. Jak já ho nenávidím. Jak já nenávidím bolest. Raději budu tisíckrát trpět psychicky, než abych musela trpět fyzicky. Radši se budu učit, než abych se musela ohlížet na své potřebné tělo. Milionkrát za den jíst, pít miliardy litrů vody, dobíhat na záchod a na autobus, mýt se, čistit si zuby, vyndavat a nandavat čočky, mýt si vlasy, stříhat si nehty, bát se svého tělesného pachu... Je to nespravedlivé. Proč tolik záleží na vzhledu? Proč tolik záleží na tom, co děláte a co říkáte? Proč nemůžu sedět, mlčet a prospívat? Proč nemůžu být dokonalá ve všem, když už teda to tělo mám?
Občas přemýšlím, jestli moje matka neměla něco s Bohem. To by vysvětlovalo, proč vznikla tak debilní kombinace mě. Takový tele. Který skončí na jatkách.

Byla první žurnalistika po tak dlouhé odmlce. Pan Šéfredaktor mi všechno vysvětlil - popletl si mail a všechno mi proto pošle znovu. Myslela jsem, že mi tím "zapomenutím" chtěl jemně naznačit, že o mě nestojí. Byla jsem překvapená - stojí. O mě někdo stojí. I když mají spoustu redaktorů. A já přeci jen nemám zkušenosti (když nepočítám ty, o nichž neví - LŽŠ a tři roky v časopise tvůrčího psaní).
Dál se zdravíme a dál se na sebe při pozdravu usmíváme. Už se těším na jeho maturák.

Dechovka. Měla jsem pocit, že jsem na ní naposledy byla včera a ne před dvěma týdny a navíc v minulém roce.
Bíč Boj samozřejmě nezapomněl zahlásit: "Tu vodu si klidně vylejte, kdo tam bublá." To by ani nebyl on, kdyby mě nerozesmál a nepotěšil.
Překonala jsem se a půjčila s úsměvem klarinetistovi tužku. Zabolelo mě u srdce, když mu spadla, ale byla jsem ráda, že mi ji aspoň vrátil, i když až na konci hodiny. Chodí se mnou do školy a s Honzou do třídy. Potřebovala jsem si spravit reputaci. Jestli jsou i kluci magoři a posuzují holky podle vzhledu a podle hloupých přezdívek, musím to napravit a trošku mu vetřít svou vnitřní tvář. Úsměv a ochota vždycky všechno spravily. A to mi nepopřete, v tomhle se až moc vyznám. Funguje to dokonce mnohem lépe než sebelítost. Věřte mi, vím své; neudělejte tu samou chybu, jaké se už snažím vyvarovat.

Domů né!

8. ledna 2011 v 23:36 | Hjůbí
V úterý jsem jela do školy na sedmou - ještě jsem se potřebovala učit němčinu. Ve třídě se mělo nultou hodinu enko, takže jsem stála na chodbě a učila se na parapetu. No, učila - četla jsem si dokola poznámky a vůbec mi nic nelezlo do hlavy. Nesoustředila jsem se.
A najednou jsem slyšela pana P. Běžela jsem mu popřát k narozeninám, ale nezdál se mi moc nadšený. Sotva se na mě podíval, neusmál se a koukal, aby co nejdříve utekl. Buď chvátal a neměl zrovna nejlepší probuzení, nebo mi chtěl naznačit, ať lituju toho, že jsem se narodila. Litovala jsem, ale jenom malinko. Na druhou stranu jsem byla nadšená, že ho po více jak měsíci zase vidím.
Každopádně vstávání ve tři čtvrtě na šest se mi moc nevyplatilo; začínali jsme až v devět, jelikož němčinářka nepřišla. Spolužáci už někdy ve čtvrt posunuli hodiny, aby jí namluvili, že písemku nestíháme. Následující přestávku jsme paní učitelku potkali na schodech.
Těšila jsem se z toho, že celé volné pondělí budu šrotit němčinu, celou volnou úterní noc matiku a potom se uvidí; ale tato situace mě donutila změnit plány. Učila jsem se celé volné pondělí a jak celou volnou úterní noc, tak i ráno. Přemýšlela jsem, jestli nemám opět jet na sedmou, avšak rozhodl za mě rozvrh - my už totiž od sedmi měli.

Na dějinách výtvarného umění jsme dostali opravené pololetní práce.
"Tohle je hezky udělaný," slyšela jsem chválu od Kryštofa, který si mou práci prohlížel "Čí to je?" zeptal se a já byla potěšená. I z toho, že jsem dostala dvě jedničky a jedna byla podtržená - nikoho jiného s takovou známkou jsem neviděla. Vážně jsem si na té práci dala záležet a potěšilo mě vidět dobrý výsledek.
Dělala jsem takový soukromý výzkum a tázaní ohrnovali nos nad Paulem Gaugenem a jeho díly. "Já bych si ho teda nevybral, mně se ty jeho obrázky moc nelíbí," ošil se Kryštof.
"Ale ty krajinky má hezký," shodli jsme se nakonec všichni a každý ukázal na jinou, které jsem  ve své práci měla. (Nikdo Tahiťanky moc neoceňoval.)
Tenhle školní den bych shrnula asi takto: začali jsme prakticky v devět, následovaly dějiny výtvarky (kde jsme se pouze dozvěděli známky), pokračovali jsme suplovanou biologií a skončili angličtinou, která normálně končí v 11,40, ale my musíme chodit na oběd, a tak jsme odešli už v půl. Error byl v tom, že nám odpadly dvě poslední hodiny a my mohli klidně do jedenácti čtyřiceti pokračovat. Jenomže se nenašel nikdo, kdo by chtěl tu úterní euforii zkazit.

Přišla jsem domů strašně brzy a ta pauza mezi školou a kroužkem mě akorát zdržovala než regenerovala. Chytila mě depka, ostatně jako pokaždé, kdy jsem doma až moc dlouho. Štval mě ten incident s panem P. a také mě štval mail, který mi přišel. Termíny uzávěrek od pana  Velkého Šéfredaktora. Absolutně jsem netušila, o co jde a kde se stala chyba. Jestli je vina na mé straně, nebo se pan Šéfredaktor někde překlikl a žádné pokyny mi nikdy neposlal. Přišlo mi bizarní, že mám něco psát, když nevím co, ale stejně jsem hledala důvod, proč by to měla být moje chyba,  ačkoli vše nasvědčovalo jeho roztěkanosti nebo zaměstnanosti nebo co se vlastně stalo.

Flétna ten den se vydařila. I když ne tak, jak jsem měla naplánované a hlavně nacvičené, ale stěžovat si nemůžu. Oproti ostatním, kteří cvičili tak maximálně dvakrát, když počítám i den, kdy tu hodinu měli mít, byla jsem vážně vítěz. No co - cvičila jsem v úterý, ve středu, čtvrtek, neděli, pondělí i úterý, tak proč si trochu slávy neužít; je oprávněná.

Byl to první florbal roku a samozřejmě jsem něco zapomněla - boty. Taťka mě ovšem už podruhé zachránil (poprvé to bylo s mailem, který jsem potřebovala poslat, jenomže nám ten den odpojili internet). Díkybohu za mobily.

Florbal byl takový... prostě makový, jako vždycky. Filip měl zase kecy. "Neříkají ti eidam?" zeptal se do placu jednoho kluka, který nezadržel míček před brankou. Pche. Ptal se toho kluka, který na mě vždycky zbyde do dvojice a se kterým se mi dobře hraje. Je to taková moje spřízněná duše, na kterou se můžu obrátit, i když jsem tam jediná holka a on je přeci jen pořád kluk. Ale tím "obrátit" myslím asi tak to, že mám dvojici. Hm.
Bylo mi ho při té poznámce líto a snažila jsem se nesmát. Bohužel jsem musela uznat originalitu. Závidím Filipovi, že je vtipný, sportovně nadaný a i fyzicky nevypadá nejhůř. Ale nedá se svítit, debil zůstane debilem, stejně jako kluk klukem. Jeho touha po výhře, i když bezcenné, je nereálných rozměrů. Nenahrává a sóluje. A to se nedělá.
Na mě taky pokřikoval, když chtěl, abych šla rozehrávat. Nejdřív předstíral, že neví, jak se jmenuju, a když jmenoval všechna holčičí jména, jaká ho napadala, ignorovala jsem ho. Když vyslovil moje, usmála jsem se a odkráčela na buly.
Potom ještě pokřikoval něco na Boha a Ježíše a proklínal nebesa, když mu vyklouzl míček. Snažil se to uhrát jako přihrávku na mě, a když jsem byla od míčku metr daleko, klel. "Nejsem Sonic X!!" měla jsem chuť na něj zakřičet. Ale já jsem klidná povaha a raději svou zlost utopím v běhu než v křiku. Nenávidím, když někdo křičí a nechci to praktikovat ani já osobně.