Únor 2011

Nadpis snad někdy dopíšu

27. února 2011 v 18:07 | Hjůbí
Sobota, nevím kolikátého, kolem jedné, druhé, možná třetí hodiny
Dochází mi inspirace. Je to až donebevolající prázdnota, už několik měsíců bez múzy, bez pořádné povídky, příběhu... Čehokoli. Cítím se jako shnilé jablko, které ze sebe potřebuje vytlačit poslední zbytky šťávy. Ale nejdřív je musí najít.
Možná až napíšu dvě recenze, které jsem slíbila, že napíšu, zase se mi ten "blok" uvnitř mě uvolní a já budu moci pokračovat. Loni všechno bylo jinak. Psala jsem jednu pořádnou věc za druhou. Letos? Jsem naprosto neproduktivní.
Jeden příběh, který jsem psala jako poslední, jsem musela přepisovat asi třikrát. Nebylo to ono. Psala jsem o věcech, o kterých jsem neměla moc ponětí. Neurčila jsem si ani věk postavy, udělala jsem z něj mutanta - vykazoval známky naprostého pubescenta, ale na konci se projevil jako dítě. No co - snažila jsem se o šťastný konec. A ty mi zkrátka nejdou.
Tenhle stav přišel včera. Celou hodinu a půl jsem proto prokecala s Patí a potom jsem ji byla doprovodit někam za město na bus. Myslím, doufám, věřím, že mám novou, skvělou kamarádku.
Koukala jsem před chvílí na ČT24 a naprosto se nemohla odtrhnout. Řešili tam sčítání lidu a předtím něco, na co si stěží vzpomínám, ale zaujalo mě to. Nevím, proč mě to baví. Od té doby, co mi zrušili Z1 (ranní byznys, dopolední byznys, polední byznys, odpolední byznys, večerní byznys...), jsem závislá jen na ČT24, případně ČT 1 či 2. Je to zvláštní. Že by se ve mně rodil novinář, kterého zajímají suchá fakta?
Dnes mám schůzku s kamarádkou. Sekla s flétnou, za což se jí vůbec nedivím. Možná pro tenhle případ ještě stále po šesti letech nemám vlastní flétnu. Ona ano. A překvapuje mě, že ještě nepřešla do druhé hudebky. Doufám, že se dnes se mnou nesejde, jen aby mi svůj nástroj vnutila. Už i učitelka mě nabádala, abych jí tu flétnu vytrhla. Ale já nechci. Nechci těžit na kamarádce, které má učitelka zprotivila hraní. Měla bych zůstat věrná kamarádce, nebo učitelce? Nejlepší bude hrát na obě strany. A nejen hrát. Já prostě nedokážu nemít ráda. Udělám to, co uznám za vhodné, abych neublížila ani jedné, ale jen maximálně sobě. Já to nějak ustojím.
Sobota, (už jsem přišla kolikátého) 26. února, někdy večer
Do města se mi moc nechtělo. Jela jsem s blbou náladou. Uklidňovala jsem se, že rozhodně přijedu s dobrou, ať si říkám, co chci. Ještě na zastávce jsem si zapnula mobil, jestli náhodou Míša nepsala. Jen ráno volala. Určitě se chtěla ujistit, že se dneska sejdeme. Přiznám se, že jsem doufala, aby mi pípla esemeska, že nemůže. Měla jsem učení, chtěla jsem ještě něco napsat. Bezduché tlachání a pomlouvání mé učitelky flétny mi nepřijde jako nejlépe strávený vpodvečer.
Přijela jsem, stoupnula si před OC a čekala. Byly tam různý smažky, pily tam, mluvily romsky, koukaly na mě. Byla jsem jim atrakcí. Doufala jsem, že Míša přijde co nejdřív. Už bylo po čtvrté. Napsala jsem jí SMS, s křížkem po funuse, proč mi ráno volala a jestli mi na FB nenapsala nějaký vzkaz, který jsem ovšem nečetla, protože jsem na facu nebyla. Zavolala mi zpátky s tím, že je nemocná.
Nezlobila jsem se, jak byste si mohli myslet. Čekala jsem to. Všechny mé kamarádky jsou takové. Nikdy nic nevyjde.
Takže jsem se byla projít po OC, nic mě nebavilo, nic se mi nelíbilo, trosku jsem neměla (do autobusu jsem si vzala německá slovesa, že se budu učit - jenomže mi nelezly do hlavy), navíc mě zastavili parfumáři a vnucovali se mi. Prý mi dají jednu voňavku zdarma (nakonec z té ženské vylezlo, že "za akční cenu") za to, že jsem se usmívala, a potom ještě jednu, když jim odpovím, kolik rohů má jednorožec. Takže mi narvala dva parfémy, na které jsem nakonec ani neměla peníze. Naštěstí. Na jednu stranu mi bylo trapné, že jí navodím slinu a potom ani nemám prachy, nakonec jsem byla ráda. Ženská mi vytrhla krabičky a poslala mě doprdele. Celou hodinu, co jsem čekala na bus a obcházela obchody, jsem se jí vyhýbala.

Boxovací pytel

26. února 2011 v 18:58 | Hjůbí
Ve středu jsem se táhla do školy na osmou, i když jsem mohla vyjet až v devět. Šli jsme totiž na divadlo (nikoli do něj), o kterém teď musíme napsat esej a já to nejspéš ani nestíhám. Hm, blbej den.
Jak jsem řekla - přišla jsem na osmou. Nepřipravím vás o sladkou pravdu a řeknu vám proč. Nechala jsem se z biologie na korýše. Celé ráno, kdy jsem si je nanečisto zkoušela, mě holky ignorovaly; i Kamila dělala, jako by jí už nezáleželo na tom, že se chci nechat s ní. Přitom kvůli ní jsem se nenechala ani v pondělí, ani v úterý, i když jsem měla sto chutí. Ale já bych stejně nemohla, i kdybych nehleděla na naše kamarádství nekamarádství - v jiný den se mnou neměl kdo jít jako svědek.
Krom toho o mně nevěděla ani učitelka, i když se s ní Kamila domlouvala, že sama přijde. O mně nepadlo slovo.
Musela jsem na sebe upozornit, až když přišlo na zkoušení samotné. Zeptala jsem se, jestli se mohu také vyzkoušet. "Můžeš, ale běž dozadu," řekla tvrdě a použila mé kalendářové jméno. Když už nějaké měkkýše vybrala, Kamila se hrnula jako první. Potom ji napadlo, že se zeptá, jestli může jít jako první - ale nezeptala se mě, ale učitelky. Docela blbý. Učitelka jí div nenařídila, že ona musí jít jako první. I zezadu jsem viděla, že dostala šíšana a zavinutce. Ty nejlehčí a nejhezčí škebličky, které jí dát mohla. Byla jsem naštvaná. Já dostala loděnku (jediný hlavonožec - možná si myslela, že nebudu vědět, čím dýchá), potom ostranku a nevím co ještě, každopádně všechno to bylo malé a kdybych neuměla všechno, označila bych to za těžké. Už jen vzhledem k tomu, že Kamily šíšana a zavinutce jsem uměla už po hodině.
Já vím, že to možná moc řeším. Ale já si nemůžu pomoct. Už se těším, až za rok a čtyři měsíce celá hloupá chemie a biologie skončí...

Na dechovce se dirigent ptal, jestli sestra přijde. Přislíbila jsem, že v půlce března se dostaví. Štve mě, že mi Retardík dělá ostudu, protože už přijít nechce. Ten fakt mě neštve jako takový, ale vytáčí mě, že se mě na ni budou ptát, dokud nepřijde. A žárlila jsem, když o ní klarinetisti řekli Honzovi. I ti blbci klarinesti si pamatovali její jméno. Proč moje sestra vypadá na šestnáct? A proč já nevypadám jako ona? Je málá, křehká, štíhlá. Já působím jako boxovací pytel, který vás porazí jedním úderem. Přitom to není pravda, mě by přepral i kojenec.

Magická

26. února 2011 v 14:45 | Hjůbí
Úterý bylo mučednického ražení.
Ráno jsme psali biologii. Učila jsem se jako naprostý negramota do půlnoci (samozřejmě v neděli mi vypověděly síly a já vše odložila na pondělní večeronoc). A bylo mi to k něčemu? Nebylo. Než jsem stačila mrknout, už nám přikázala sbírat. A jelikož nedobrovolně (byli jsme přesazeni) sedím v poslední lavici, vytrhávám spolužákům permanentně písemky já. Nevděčná a špinavá práce. Aby bylo jasno - jakmile zahlásí sbírat, já už musím vstávat, zatímco ostatní, zvlášť ti v prvních lavicích, ještě přemýšlejí. A jelikož se zastavím u každého takového člověka, pro kterého ten čas také nebyl dostatečný (ne, násilně jim je neberu), ti vepředu ještě stačí vyplnit celou písemku, i kdyby začali teprve s povelem učitelky: "Honem sbírejte!" Jsem na ta slova alergická. Vždycky kouká na mě, protože mě nemá ráda a protože ví, že její předměty mi nejdou a prznim jí je. Chemie, biologie. Co by nechtěla? A víte, co bych nechtěla já? Jí. Chci naši starou bižulářku. S ní mě to bavilo, ji jsem měla ráda. Ale nejspíš už ji neuvidím ani na laboratoře biologie, na které nás má. Jde na mateřskou. Všichni hodní učitelé vždy odejdou.
Co se ještě té písemky - byla tam otáázka, co škodí na rybách. Kapřivce jsem brala za chyták a zakroužkovala jsem buchanku (nebo něco takového). Nejradši bych si dala pěstí.

Odpoledne bylo ještě horší. Učitelka flétny mi vynadala, že jsem se tuhle obořila na mámu. Víto proč?
Bylo to ve čtvrtek a my na komorní hře skončili. Máma zastavila učitelku a začala si s ní povídat. Učitelka řešila, jestli nejsem otrávená, protože mně všechno jde, ale děti jsou neukázněné, pošťuchují se a musí s nimi všechno přehrávat. Máma mě nepustila ke slovu, opět mluvila za mne, a vyprávěla, jak jsem spíš unavená, protože mě každý den v půl osmé vozí z kroužků. Za á lhala (v půl osmé jezdím jen v úterý a ve čtvrtek, navíc mě vozí jen táta), za bé učitelka nenávidí jiné kroužky svých žáků než jsou ty její. Já bych se na ty její taky mohla vykašlat. Ty její jsou těmi, na které chodím nejméně ráda. Pořád nám to vyčítá, že toho máme tolik, přitom bysme si měli uvědomit čemu dávat přednost. Její flétně? Dovolte, abych se zasmála: Cha cha.
Takže jsem mámu v půlce věty "My ji každej den vozíme z kroužků v půl osmý ve..." přerušila: "Mami!"
A za to mi učitelka tedy v úterý div nevynadala. Přitom jsem ji v podstatě bránila před krutou pravdou, kterou má máma nedokáže v jejím otevřeeném hrobě ponechat.
Začala mi vykládat, jak se v dospělosti budeme chovat jako naše matky a vezmeme si tatínky. Že bych se měla chovat k rodičům... bože, vždyť vy ty přednášky znáte. Ale na mou obhajobu: za á jsem v poslední době s mámou náhodou zadobře, za bé o taťkovi jsem nikdy neřekla špatné slovo.

Krom toho se mě ptala, jak často cvičím poté, co jsem předvedla nemožný výkon na etudě, kde jsem měla z minule opravit chyby. Cvičila jsem to, docela, ale byla jsem tak mimo z té její lekce, jak se chovat k lidem, kteří mě živí, že jsem zapomněla i dýchat. Za to mi taky vynadala.
Ale zpátky k mému cvičení - odpověděla jsem jí, že cvičím jen o víkendu. Přitom to nebyla pravda. Cvičím o víkendu plus v pondělí a úterý. Jenomže mi zaprvé bylo trapné, že to neumím, takže by mi ani nevěřila, že "takhle moc" hraju, zadruhé jsem si řekla, že je trapné prozrazovat to úterý, když to už je den, kdy se mám dostavit na hodinu, a za poslední stejně občas v sobotu necvičím, proto bych měla jeden všední den zapřít.
Ano, tahle složitá myšlenka mi v momentu proběhla hlavou (jsem nemožně praktický a v souvislostechh uvažující člověk, že si tím víc škodím než prospívám).
Samozřejmě jsem ji tím zklamala. Bylo mi trapně. Za to všechno.
Ona mě má ráda, to ano, ale já nechápu proč. Mám ji taky ráda, ale pochopte - vždyť jsem úplně nemožný člověk. K mámě jsem se nechovala hezky (i když to nebylo tak, jak si myslela) a... neznala kontext a odsoudila mě. Nevím, jak to odčinit.
A stejně tak to mám na novinářích. Mám pocit, že náš vedoucí mě má rád. Ale já neumím přijímat "lásku" (na podstatné jméno od rád nějak nemohu přijít). Neumím; mám pocit, že těm lidem něco dlužím, ale neumím jim to dát. Jsem jim vděčná, ale nevím, jak ten vděk zabalit a předat jim ho. Nepřijdu si tak magická, aby mě lidé měli mít rádi. Nejradši bych už je nikdy neviděla. Nechci, aby mě měli rádi.

Mít svých jedenáct černých koní pod kapotou!

19. února 2011 v 23:36 | Hjůbí
V pátek jsem šla spát v osm (večer). Vstala jsem v jedenáct (dopoledne). Předpokládala jsem nebrzké probuzení tak v devět, možná deset, ale až v jedenáct? Vlastně mě probudil sen o tom, že už je jedna odpoledne. Byl to děsivý sen. Krom toho také o Sám doma, o nějaké americké zpěvačce, kterou jsem zachránila a mluvila s ní anglicky, a přitom česky...

Mám občas takový blbý pocit. Ve středu jsem viděla u stavby injekční stříkačku (myslím - byla zabožená v písku) a nic jsem neudělala. Šla se mnou jedna holka z vyšší třídy, která je nahluchlá, nosí naslouchátka, navíc autobus měl co nevidět jet, byly jsme uprostřed hovoru... a mně to v tu chvíli nepřišlo... já vlastně nevím. Samozřejmě jsem informovaná o tom, co se s takovými věcmi dělá (tedy ne to, jak se píchají do těla, ale jak se likvidují), ale když jsem si v tu chvíli představila svou láhev Dobré vody s čajíčkem, který jsem měla ještě na odpoledne, protože během necelé půl hodinky si nestíhám a hlavně zapomínám uvařit nový... Zkrátka jsem nemožná; hlavně že mám výmluv plnou hubu. Netušila jsem, že se to někdy stane. Ale co se divím - na moji zastávku se dostanete přes staveniště, night bar a jeden obchod, kde se schází narkomani. Vážně. Je celý černý, má zatmavená skla a dostanete se tam jen po zazvonění a ukázání občanky na kameru. Nehledě na to, různá individua se přes silnici scházela vždycky, obchod neobchod, u sochy Jana Žižky. Chudák, ještě že špatně vidí.

"Kluci, opravili byste mi notebook?"
"Co se ti s ním stalo? Něco jsi do něj vylila?"
"Ne!"
Přísný pohled.
"Vážně ne... možná jogurt."
Přísný pohled.
"Light colu."
Bere si notebook a odchází.
"A lak na vlasy." 
Tenhle dialog je z Teorie velkého třesku, které jsem podlehla. Vzpomněla jsem si na ni dnes, když mi do notebooku spadl drobek čokolády a potom ještě něco, kvůli čemu se často zasekne nějaká klávesa.

Byly jsme s mámou u babičky. Netuším, jak jsem se dokázala nechat přemluvit.
Děda začal mluvit o mé budoucnosti. Chtěl, aby ze mě byla zubařka. "Prosímtě, než bude zubařka, ty už budeš mít zuby do skleničky," zasmála se babička.
Než budu zubařka, budu mít zuby do skleničky já. Moje chemie je na dýl, pomyslela jsem si.
Celý večer mě nikdo neposlouchal, nemohla jsem doříct souvětí, aby mi někdo už do hlavní věty nevlítl. Štvalo mě, že nikoho nezajímá můj názor.
Máma mi pak vnucovala nějaký film o holocaustu, o který vůbec zájem nemám. Pokud si na něco najdu čas, tak to něbude nic, co souvidí se školou nebo s věcmi, které mě budou deptat. Od čeho chodím do školy...?
Děda si myslí, kdoví jak nemá na všechno nejúžasnější názor, který by měla respektovat celá zeměkoule, mluví tak, aby to vypadalo odborně, přitom si  plete kromě a díky a celý svůj proslov podkládá přívlastky, které vyjadřují, jací jsou různí lidé parazité.
Pomlouvá mládež, jak jsou vyšinutí z mobilů a počítačů a jak každý, když si sedne do autobusu, začne manipulovat s mobilem. No a co, je to jejich věc.

Chtěla bych tento článek zakončit nějak vesele, protože se s vámi zase na nejméně týden neuvidím. Jenomže nevím jak.
Možná tím, že jsme s Retardíkem byly opět v divadle. Bylo to docela zábavné, ale konec mě zase zklamal. Stejně jako poslední divadlo, i tohle mělo absolutně neromantický konec.
Tak, to se mi nepovedlo.
Nejlepší bude tohle: s tátou jsem řešila parkování se skútrem. Sice jsme nic moc nevyřešili, ale tyhle diskuze mě baví. Přemýšlela jsem, že kdybych někdy měla šanci dostat skútr, makala bych jako mourovatá. Udělala bych cokoli. Možná i na dvojku z chemie bych to dala. Ale možná také ne. Naštěstí já nic takového (ani podobného) z chemie nedostanu a tak nemusím takováto dilemata řešit.
Ale až budu dospělá, koupím si černou Vespu!

Demotivující článek

19. února 2011 v 23:09 | Hjůbí
Kdo by se divil, že jsem ve škole usnula. Při latině. Pouštěli jsme si příběh Caesara. Položila jsem se na lavici a opakovala si - neusnu. No jasně.
Asi dvakrát jsem sebou trhla a podruhé to byl tak prudký škub, že jsem radši otevřela oči, abych si neudělala ostudu. Ty otřesy mi naznačovaly, že nesmím spát přes přestávku. Protože jak všechny znám, klidně by mě tam nechali a nestarali by se o mě. Nikdo by mě nevzbudil. A jestli ano, tak ne holky ze stejné řady. "Kamarádky." Škoda, že vám to nemohu dokázat.

Při češtině nám učitel ukazoval cyrilici. Díky ruštině jsem četla jako o závod. Bylo to vážně jednoduché. Spolusedící mě nabádala, abych se přihlásila a přečetla, co jsme přeložily. Odmítla jsem a odkázala ji na S., která si to dozajista ráda užije. A užila. Jen co jsem to dořekla, už její ruka visela ve vzduchu. Ale měla přeloženou asi jen půlku. Nechápu to. Prý "dál to nemám." Cítila jsem, že jsem ji pokořila. Bylo to krásné zadostiučinění. Obzvlášť když jsme odpoledne měli tělák a ona tam kmitala těma svýma nožkama kolouška Bambiho a nakrucovala se. Ona jednou řekla:, "Kyž je ta holka tlustá, ať si nebere šaty s rozparkem." Ta holka byla absolutně normální.

Každopádně cyrilice mě bavila o to víc, když nám češtinář sdělovat, že ten, kdo půjde studovat češtinu, se ji bude učit. Já asi češtinu studovat půjdu. Češtinu a žurnalistiku. Uvidíme, kam se dostanu.

Naštvalo mě, když vážným zájemcům dobvolil vzít si papír s vysvětlivkami, a mně ho spolusedící vytrhla zpod zornicového pole. Uklidňovala jsem se, že aspoň učitel bude mít dostatek pro jiné třídy, ale malinká sobeckost ve mně to zavrhovala. Mezitím ten papír spolusedící stejně dala kamarádce za mnou. Oslovila jsem ji a chtěla požádat, aby mi ho dala, ale už bylo pozdě. Neslyšela mě. Navíc učiteli řekla, že ty papíry jsou tady za všechny v týhle řadě.
"Tak teď jsem si udělal obrázek," řekl, když je převzal. Bylo mi to líto. Serou mě lidi bez zájmu. Možná nejsem nejchytřejší z naší řady, ale mám spoustu zájmů, všechno mě baví a umím se těšit z maličkostí. Těsím se, když můžu zapíchnout sluchátka od empétrojky (už mám nová, funkční!) do uší a projít se přes promenádu (kdysi jsem příkávala přes "svou oblíbenou třídu"). Miluju ježdění autobusem, kdy se nemusím učit. Miluju stání u řeky a tupé zírání na hladinu. Miluju chození za tmy kolem svítících autobusů. Miluju pohled na ospalé lidi v nich. Miluju ruštinu, miluju žurnalistiku a psaní, miluju florbal, flétnu... nikdy bych se ničeho nevzdala.
Oni ne. Je nudí dlouhé čekání, procházení oklikou, dlouhé cesty, ranní vstávání, ježdění autobusem. Miluju ty věci, protože je můžu dělat sama. Můžu být sama sebou. Můžu se usmívat a nikdo mi neříká, že chci někoho sbalit. Ale to jsem zase odbočila.

Zkrátka a dobře. Skončila jsem komořinou. Dvouhodinovou (45 + 45 minut). Děti, co se mnou byly v Litomyšly, se tam pošťuchovaly, nevěděly, kde jsme, kazily to. Litovala jsem jen toho, že nestojím u topení a nemůžu se o něj opřít. Byla jsem unavená a tím pádem labilní. Nohy i oční víčka chtěly udělat to samé - hají. Ale nešlo to, ještě ne.
Přežila jsem.
Čekali na mě rodiče. Máma zdržela paní učitelku a začala s ní rozebírat flétnu. Co děti, co já, co Litomyšl. Paní učitelka měla strach, jestli nejsem otrávená. Nebyla jsem. Já mlčím, i kdybych nemlčela. Neměla jsem v těch chvílích co dodávat. Máma to sváděla na to, že jsem unavená, že každý den jezdím v půl osmý z kroužků a... v tu chvíli jsem ji okřikla: "Mami!" Vím, že paní učitelka tohle nerada slyší. Nejradši by všechny naše kroužky zrušila a naordinovala nám místo nich notnou dávku cvičebních hodin, etud, prstových cvičení, stupnic a v neposlední řadě chromatiku. To bych s tou flétnou asi brzo sekla.
Každopádně moje máma opět mluvila za mě, ačkoli jsem tam stále ještě stála. Neříkám, že mi dělá ostudu, ale neví, jak jednat s tím kterým člověkem, protože ho nezná. Ona si myslí,... to je jedno.

Spánek? Co to je?

19. února 2011 v 22:32 | Hjůbí
Celý týden jsem chodila spát po půlnoci. Učila jsem se, vážně jsem se učila. A jako na potvoru nejvíc mi toho vlezlo do hlavy v pozdních nočních hodinách. A vlastně ne jako na potvoru - já vlastně nevím, jak by mi to lezlo v jiných hodinách, jindy totiž nebyl čas. Byly kroužky, byl spěch a stres, že si nestihnu ani dojít na záchod. To bylo ve dnech, kdy jsem před kroužky ještě jela domů. Takže v pondělí, úterý a ve středu.
Celý ten týden byl podivný. A začalo to už nedělí. To jsem se učila do jedné. V pondělí jsme byly s Retardíkem v divadle (cestou si koupila bagetu v Hladovým Vokně, takže to pro mě byly krásný Vánoce), přišla jsem domů pro změnu dlouho. Ještě jsem dělala hloupé úkoly z němčiny a zeměpisu, tak nebyl čas na nějaké spaní. V úterý chodím permanentně po půl osmě, navíc ve středu vždy píšeme matematiku, takže moje úterky jsou pokaždé stejné. Ve středu jsem proto na půl šestou zaspala, a kdyby mě nezačala brnět ruka, asi bych nikdy nevstala. Na další den jsem si budík-mobil postavila na skříň u nohou postele a to mě donutilo zvednout se. Kdybych tak neučinila, zaplakala bych.
Ve středu jsem šla spát opět pozdě, protože jsem se učila fyziku a dělala úkol z dějepisu na pojmy egyptské společnosti starověku. Aby to odě mě mohli ráno všichni opsat, samozřejmě. Na čtvrteční večer jsem si slíbila, že už vážně půjdu brzy spát, když mi odpadla komořina a koncert zároveň, jenomže sliby chyby a skutek utek. Prostě se mi najednou nechtělo jít spát, když jsem si mohla užívat báječný volný večer. Vlastně ani nevím, jak jsem ho strávila. Každopádně spát jsem šla v deset. Na mé poměry vcelku brzy. Náhodou jsem na sebe byla hrdá! A v pátek opět nultá...

Kdyby..., tak by ten den byl super

19. února 2011 v 22:12 | Hjůbí
Čtvrtek.
Jela jsem autobusem s  kamarádkou a vesele jsem se jí svěřovala, jak jsem doma nechala nejtěžší učebnici na světě, protože máme do čtvrt na pět, učení jak sloních exkrementů a já nemám náladu tahat se ještě v pět přes celé město na angličtinu s učebnicí, kterou stejně potřebuji na víkend. Kdybychom němčinu měli i v pátek, samozřejmě si ji vezmu, ale takhle? Měla jsem ten nejkrásnější pocit na světě, jak mám všechno perfektně promyšlené.

Přišla jsem do školy a hned na mě Kamča vybalila, jestli se nechám z dějepisu. Docela jsem se podivila, protože se chtěli nechat čtyři lidé, když nepočítám sebe. Jenomže očividně všichni spoléhali na všechny a takhle to dopadlo. Pod slibem, že mě Kamča vyzkouší, šla jsem na chodbu rozdýchat tu nenadálou roli nechtěného dobrovolníka. Neuměla jsem nic o pyramidách a pojmy, které jsme si měli vypsat, také zrovna nebyly mým oborem.
Seděla jsem na studených kachlíčkách u topení a přišlo mi to nespravedlivé. Bylo mi z té zprávy nanic. Učila jsem se fyziku a ani za mák jsem neměla chuť nechávat se ještě z dějepisu.
No tak fajn.
Skutečně jsem se nechala. Naštěstí na mě nezbyla ta prokletá Asýrie, ale tentokrát Babylón. A mám dojem, že jsem učitelku otrávila k smrti. Jmenovala jsem už nejmíň stý příklad toho, co uměli Mezopotámci, a ona koukala do blba. Už jsem nevěděla jak dál a tím jsem ji vzbudila. Měla jsem pocit, že mé kamarádky se ptala mnohem víc než mě. A že já mělaa mnohem méně zaslouženou jedničku. Ale co - uměla jsem. A uměla jsem i věci navíc, například že Chamurabi zavedl placení stříbrem a kvůli tomu spousta chudých lidí spadla do otroctví, nebo že se podle toho samého vládce lidé dělili do tří tříd, a ta nejvyšší byla třída awílů a ta pod nimi muškénů. To jsme se vůbec neučili, ale já to uměla. Narozdíl od Asýrie - tam jsem neuměla nic navíc; spíš naopak, něco bych si vevybavila vůbec.
Navíc mi přijde, že mě ta učitelka má ráda. Nevím proč. Já proti ní nikdy nic neměla. Myslím, že nepatřím mezi ty, které mají učitelé rádi, a oni učitele přitom pomlouvají. Dokážu ocenit, když mě někdo má rád. A navíc - nenadržovala mi, prostě jsem uměla. Tečka.

Na němčině kontrolovala úkoly. A spolu s tím i pomůcky. Poprvé za život kontrolovala, jestli máme hloupé učebnice. Zapsala si k sobě, že jsem neměla učebnici. Nejvíc mě mrzelo, že jsem ji nechala doma schválně. Ale je možné, že ještě víc by mě mrzelo,  kdybych ji skutečně zapomněla. A ne doma - rovnou ve skříňce.

Na obědě jsem našla dvacku. Řekla jsem to Jitce, která šla se mnou. "No vidíš," odpověděla rozpačitě. Odhrnula záclonku a naznačila mi, ať ji tam položím. A tímhle mě tak nějak rozčílila. Je mi jasné, že jí vadí, že jsem ji našla a nerozdělila se. Je mi jasné, že ví, že nepatřím mezi lidi, kteří nejsou při penězích jako ona, protože si každý den kupuje Mysli na zdraví a kafe. Jsem lakomá, ale zároveň i šetřivá. A je každého věc, jak s penězi naloží. Mám je, protože si trhám od huby. Ona je nemá, protože si dopřává. Výsledky jsou evidentní.
Mezi námi, kdybych to vážně na ten parapet v jídelně položila, co myslíte, dostala by se ta dvacka k člověku, který ji vlastnil? Samozřejmě že ne. Vzal by si ji někdo jiný. A jestliže by si ji měl vzít někdo jiný, proč bych to nemohla být já?
Já vím, že Jitka byla při tom, když jsem ten den gratulovala spolužačce k narozeninám, protože jí gratulovali všichni, kdo přispěli na dárek. A Jitka ne, protože "byla bez peněz", ostatně jako vždycky.
Toho příspěvku jsem docela litovala. Čekala jsem, že holky vybírají částku v hodnotě pár desetikorun, za což považuji tak číslo od dvou do pětky, a ne rovnou stovku. Navíc jedné spolužačce další den vrátili na stovku padesát korun, "že jim to stačí". Tak nevím, jestli si ze mě dělají legraci, nebo si myslí, že jsme tak bohatí, že mě mohou oškubat. A já samozřejmě nepatřím mezi lidi, kteří by si otevřeli pusu. Vypadala bych ještě víc chamtivě. Nejsem chamtivá, ale to neznamená, že mám na rozdávání prot lidi, kteří nejsou ani schopní se se mnou bavit.
Měla jse chuť dát si přes hubu, protože jsem se ještě dodatečně hlásila, že chci přispět, když jsem se o tom doslechla. Místo abych mlčela. Jenomže jsem se chtěla zapojit do kolektivu a být za kamarádku. Stejně jako v Sám doma a bohatý chtěl Richieho komorný zaplatit dětem z baseballu, jen aby přišly na návštěvu.
Tak fajn, řekla jsem si. Tak za tu stovku chci něco zpátky. Nějaký orální úplatek. Přisedla jsem si k Spolusedící a oslavenkyni na oběd. Ale bohužel, celou dobu jsme mlčely. Krom pár okamžiků, kdy jsem se zeptala: "A jak bylo v sobotu na valentýnský párty?" Spolusedící mě odkázala ke své kamarádce na druhém konci stolu. "Nic." A zase jsme mlčely.
"Mám s vámi počkat, nebo mám jít napřed?"
"Jak chceš." Bylo mi jasné, že jsem se zeptala špatně. A taky mi bylo jasné, že na tuhle otázku se nijak odpovědět nedalo.
Radši jsem se vypakovala. "Já radši půjdu, mám paranoiu, že to nestihnu, než zazvoní."
Mrzelo mě, že se holky rozpovídaly, když jsem odešla. Mrzelo mě, že prostě mezi ně tak nějak nepatřím. Mrzela mě ta stovka. Oslavenkyně je sice moje kámoška, ale je zas až taková, abych na ni platila stovkou, když ona mi k narozeninám ani nepopřála?

Potom jsem se nechala z fyziky. Dostala jsem za jedna, ačkoli jsem neuměla rozložit nějaké síly u mechanické práce. Divila jsem se, že mi to odpustila a přesto mi tu jedničku dala. Kdysi jsem za pouhé neodhadnutí výsledku dostala jedna mínus. Byla jsem moc ráda.

A ještě radši jsem byla, že mi paní učitelka odpustila večerní koncert. Fakt, byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Nebýt té hloupé učebnice, asi by to byl úžasný den.

A tohle je kyklopskej smajlík?

19. února 2011 v 15:31 | Hjůbí
Mám podezření, že se mnou jel v úterý autobusem křupan. Jezdívá tím samým číslem co já. Měl kapucu a seděl v přední části autobusu. Netuším, jestli to byl on. Jen vím, že ten člověk vystupoval tam, kde by vystupoval křupan. Jsem zmatená. Nechci se ho ptát. Vlastně je mi to jedno. Nechci si s ním psát. Ach, kdyby se mnou aspoň mluvil česky a ne tou jeho kokotštinou.

Krom tohoto se mi přihodila ještě jedna nemilá událost. Pan angličtinář mi řekl, že si musím doplnit známku, protože jsem nepsala písemku. Byla nepovinná, všichni ji nemuseli odevzdávat. Jenomže já ji odevzdala! Když jsme mu diktovali známky, ptal se mě, jestli jsem byla zkoušená. Řekla jsem že ne, že jsem to psala. Myslela jsem, že si to zapsal a jenom si myslí, že tam mám jen dvě známky. Proto jsem si to chtěla napsat ještě jednou.
Ale vzhledem k matice, která mě večer čekala, šla jsem se přeptat, co tam má za zmatky. Protože si, trouba jeden, nic nezapsal. Byla jsem hrdá na svou odvahu ozvat se. Na to, že mám o úterní noci pokoj od angličtiny. Všechno se vyřešilo, on si zapsal jedničku a já byla nadále bez práce.
Nenávidím tu jeho roztržitost, jak říká, i když ve skutečnosti je to zapomnětlivost. Sice mě potěšil tím, že si vzpomněl, že mě oznámkoval za jedna a nehádal se, ale stejně - ještě mi dluží třicet korun jenom kvůli tomu, že nejsem na začátku abecedy. A moje spolusedící mu ještě nedala 70. Je to nespravedlivé!

Nejvtipnější větu dne pronesl, jako obvykle, Filip z florbalu (mmch, už jsme asi kamarádi): "Babička mi nabídla, že mi na hokejku ušije punčošku." Kácely jsme se tam s trenérkou smíchy.

Ve středu se mě dirigent ptal, proč je sestra v Brně, jestli tam studuje nějakou střední. Řekla jsem že ne, že studuje Masaryčku. "Takže bude masérečka?" Myslel si, že chce být masérkou. Pochopila jsem to jako vtip a řekla jsem mu s úsměvem: "No."
On to ovšem začal nějak podezřele rozebírat, až mi to přišlo podezřelé. Pochopila jsem, že to vtip nebyl a vyvrátila jsem mu to. "Masarykovu univerzitu," vysvětlila jsem. Omlouval se za svou neznalost a já mu říkala, že já se spíš neumím vyjadřovat a že rozhodně on za to nemůže. Bylo mi trapně.
Také mi bylo trapně, když jsem klarinetistům sdělovala, že Iva nepřijde. Přišlo mi milé, že si Jirka pamatoval její jméno.

Doma jsme se ještě pohádaly. Přijde mi hloupé, když tam jednou přijde a podruhé ne, i když má čas a bylo by to navíc naposled, protože tohle je poslední týden, kdy probíhá zkouškové. Mrzelo mě, že budu vypadat za debila. Mrzelo mě, že je to moje sestra a že bude součástí mé vizitky. Budu vypadat nespolehlivě a neschopně. Ona tam chce přijít, až se všechno naučí. Jenomže to nejde. To nejde, protože necvičí. A protože má až do května školu.
Bylo mi do pláče, když jsme dostali novou skladbu. Byla by na tom stejně jako my všichni. A ještě hůř mi bylo, když jsme hráli Cizince na pobřeží, kvůli kterému tam se mnou minule šla.
Když jsme tedy dostali ty nové noty, byly tam napsané dvě čárky a pod nimi takový úsměv - jak to nazvat?, Katka se mě ptala, co to je. Odpověděla jsem, že smajlík. "A tohle bude kyklopskej smajlík?" ukázala na pusinku s jednou čárkou. Přikývla jsem. Potom to začali řešit klarinetisti. Pojem kyklop se jim zalíbil.
Byla jsem strašně unavená, dirigent pořád něco řešil s trubadúry a já jsem si proto vzala tužku a začala z těch čárek dělat smajlíky. Přidělala jsem oči a nosíky. Když jsem dodělávala jeden nos, požádal mě klarinetista, jestli bych mu nepůjčiila tužku. Ptal se mě dvakrát, jednou jsem ho neslyšela. Vlastně jsem si myslela, že to není na mě. Mezitím měl čas prohlédnout si mé veledílo. Myslím, že se musel zasmát.
Kyklop
Než jsem odešla na konci z učebny, ptala jsem se dirigenta, jestli si můžu půjčit noty. Samozřejmě měl strach, abych mu je vrátila. Zatím jsem měla pokaždé všechno. Nebo ne snad?! To si myslím!; pochyby si vyprošuju.
Klarinetisti působili také sobecky. Sami mají v notách bordel a myslí si, že já si s nimi zatopím? Ach jo.
Dirigent se se mnou ještě zapovídal. Říkala jsem mu, že sestra chce, abych s ní ty skladby probrala. Taky jsem ji zapsala do pořadníku na sólo v Cizinci. Dirigent řekl, že to se dává jenom za zásluhy a že musí chodit (začervenala jsem se studem), protože klarinetisti se na to sólo taky třepou. Bylo mi to jasné. Doplnila jsem ještě, že sestra z nich má trauma, protože jsou strašně dobrý. On udělal gesto podobné zvednutí očí v sloup - jakože není důvod, protože oni jsou prostě případi. Mávnul rukou, ale přesto její obavy chápal. Oni jsou šíleně zapálení. Jirka tam vyhrával ruskou hymnu, Honza (Honzovo spolužák) zase přejížděl všechny skladby v desetinásobně rychlejším tempu, aby všechny stihnul.
Možná umí hrát, ale v životě jsou nepoužitelní.

Lepší nespat než přijít o jedničku

19. února 2011 v 14:26 | Hjůbí
Celou sobotu a neděli jsem se učila. Dělala jsem úkoly - na zeměpis (ten jsme potom nekontrolovali), na žurnalistiku (ten jsme odložili), na laborazoře chemie (ty máme až další týden) a na ruštinu. Víc jsem nestihla (když nepočítám cvičení na flétnu), ačkoli jsem ještě měla přečíst anglický text ke hře "Přelet nad kukaččím hnízdem", na který ve středu jdeme do divadla.
A tohle byla pouze sobota.
V neděli jsem si hned ráno sednula nad dějepis a zdlouhavě se učila. Odpoledne jsem toho měla v hlavě tolik, že jsem nad tím asi na hodinku usnula. Byla jsem ani ne tak unavená, jako spíš šíleně vyčerpaná. A možná tenhle šlofík mi pomohl, když jsem si teprve okolo deváté vypisovala češtinu. Krom toho jsem si potom opakovala na rotopedu němčinu a zmiňovaný dějepis. Když jsem si myla hlavu, do ní mi mezitím nalezla část češtiny. Tu jsem potom zvládla celou. I s dějepisem. Svítila jsem si dot-item, aby na mě někdo nevlítl, že ještě nespím.
Usnula jsem v jednu.
Flétnu ani slibovanou angličtinu jsem už nestihla (velký div!). Málem jsem se nestihla ani vyspat - se svými pěti hodinami spánku..., no, nevím.
Nenávidím pondělí
Pondělí bylo přinejmenším veselé. Druhou hodinu jsme začali němčinou. Měla jsem vcelku dobrý pocit, ale mám obavy, že jsem ve své Diagrammanalyse byla až moc osobní. Se svým: "Spousta lidí ráda  řídí auto, protože v poslední době auto už neslouží jen jako dopravní prostředek k přepravě, ale i jako jakási image člověka," nebo: "Je velkým překvapením, že lidé mnohem více poslouchají hudbu než koukají na televizi." Ale jinak jsem se snažila používat fráze jako "jen 5%", "skoro polovina tázaných", "každý čtvrtý respondent" atd. Těch sdělovacích prostředků byly mraky. Jak těch, které jsme měli sepsané, tak těch, které jsem do hlavy nasoukala během  deseti minut v neděli na rotopedu, tak těch, které jsem si do pondělí pamatovala a na která jsem si vzpomněla.

Nenávidím pondělí
Dalši hodinu přišla čeština. Byla jsem jako na trní, teda spíš na fakírské posteli. A měla jsem proč.
"Jestli mě vyzkouší, jsem v prdeli," zoufala si spolusedící a holky za námi přikyvovaly.
"Tak koho?" začal učitel.
Nějakým omylem se mi ruka vymkla z rukou a vyšvihla se do vzduchu. "Mě!" Neptejte se, co to mělo znamenat. Nechci to vědět.
"Co tebe?" tak to bylo ještě trapnější než to moje "Mě!".
"No že se chci nechat vyzkoušet," vysvětlovala jsem, ačkoli bylo naprosto evidentní, o co mi jde.
"Jó, jen běž!" libovala si spolusedící. V tu chvíli jsem si představila její víkend. Zázáviděla jsem jí.
"No počkej," učitel mě nechtěl.
Teď to vypadalo, že mu lezu do prdele. Že jsem malá studentka, která ovšem usiluje o jeho přízeň nebo co. A pokud pann ubožák neumí mlčet, chtěl mi dokázat, že on nebude mou další obětí. Nejsem žádná kudlanka a nevedu si seznam svedených učitelů. Dokážu si ze své úchylky dělat legraci, dokážu o tom mluvit, aby se všichni pobavili na můj účet, ale nikdy bych hosváděla kvůli známce. Stejně jako PP - chtěla jsem být v jeho přízni, ne mezi jeho jedničkáři.
Naštvala jsem sama sebe. Kdybych se nepřihlásila, aspoň mám šanci, že mě vyzkouší. Takhle mě nevzal a ještě jsem vypadala za podržtašku a šprtku. Byla jsem šprtka. Šrotila jsem se do jedné v noci.
(Ale bylo mi jasné, že mě vezme.)
Když si k sobě vzal asi šest tupohlavců, rozčilil se, že toho má dost. Vyzval mě k tabuli a chtěl znát něco o legendě.
Začala jsem špatně. "Patří mezi světskou epiku." A začala jsem vyprávět, že jsou to příběhy křesťanských světců, zázraků v jejich životě a tak dále. Potom se zeptal, co znamená, že to patří mězi světskou epiku. Podivila jsem se, že jsem řekla světskou a opravila se na duchovní. Pochopil, že jsem se přeřekla.
Ptal se dál.
A co nějaké české příklady.
"O svatém Prkopu, Život svaté Kateřiny, potom třeba Legenda aurea, neboli Zlatá legenda."
Místo aby byl rád, že spontánně mluvím i o světové literatuře, ještě mu řeknu, jak je napsaná - latinsky -, on začne šťourat: "A co to je?"
"Legenda?"
Ne, to se mu nelíbilo. A ještě ho namíchlo, že se ptám.
"Tak to bude soubor legend."
Rezignoval: "No dobře, tak ještě něco tě napadne?"
"Kristiánova legenda."
"Kristiánova?" otázal se. Podívala jsem se mu do očí.
"Tak... K-k-i-ri-ánova...?" zakoktala jsem. Měla jsem okno, absolutně jsem si nevybavovala jméno té legendy. No jasně, protože ona KRISTIÁNOVA skutečně byla.
Ještě mi něco říkal. Nechápala jsem. Absolutně jsem nechápala slova, která mu padala z úst.
"... já se totiž ptal, jestli je to o Kristánovi, nebo to napsal Kristián." Byla jsem zmatená. "Tak se radši posaď," zavelel.
Měla jsem chuť mu říct pěkně od plic, co mi hlodalo v hlavě. On nechápe, že já si učením a zkoušením povzbuzuju ego, že existuje jen pár povolání, kde je zapotřebí vaginy nebo penisu, a tam já nikdy užitečná nebudu. Že mě trápí vědomí, že ani tou prostitutkou být nemůžu. Že učení je můj život a že jsem se snažila. A si nezasloužím takovouhle větu, jen aby si on dokazoval, že je nade mnou. On je nade mnou. Já to vím, nemusí mi to ukazovat. Mohl mi ukázat velkorysost a já bych mu za ni děkovala, já bych mu za ni byla vděčná, já bych mu líbala ruce.
Byla jsem smutná. Byla jsem frustrovaná. Doufám, že mu můj pranýř pomohl k lepšímu dni.
Další den jsme ho potkaly s Jitkou, když šel do jídelny a my z ní. Šťouchla do mě: "Hele, kdo jde." Musela jsem se začít usmívat od ucha k uchu. Když nás uviděl - lépe řečeno uslyšel Jitku, taky se na nás podíval a ukázal zuby (ty krásný zoubky, když se směje, jak říká slečna Já). Málem jsem ani nedokázala pozdravit. Za jeho zády jsem ještě Jitce řekla tu svou větu: "Doufám, že jsem někomu rozzářila den."
Nenávidím pondělí
A ještě ten dějepis. Nakonec nezkoušela. Nakonec jsme psali písemku. Samozřejmě jsem tam pár věcí popletla. Vynalezení mezopotámského písma jsem škrtla z pátého tisíciletí před naším letopočtem na čtvrté, potom na třetí a nakonec z toho bylo, na vrcholu komínku přeškrtaných čísílek, tři a půl. Věděla jsem, že v sešitě byla pětka. Byla jsem si tím jistá jako tím, že ke všednímu dni patří seriál, ale najednou jsem začala logicky uvažovat - jak je možné, že měli písmo už v neolitu, když písmo vzniklo ve starověku a starověká Mezopotámie tři a půl tisíciletí před naším letopočtem? Dobře, Egypt znal písmo už ve 4. tis. pře.n. l., ale to neznamená, že Mezopotámie by měla také, nebo ano? V tomhle má zkoušení výhodu, jak mi nedavno vysvětlovala Kylie.
A ještě jednu věc jsem nevyhmátla - jak zanikla Asýrie. Věděla jsem, že Sargonovi nástupci byli neschopní a nedokázali ji udržet, ale to, co nejspíš vědět chtěla - že ji pohltil Babylón -, jsem si nevybavila. Nejspíš to nemám ani v sešitu. To je tak, když chybíte a něco si od někoho "zodpovědného" opíšete.
Poprvé, co jsem litovala, že jsem skupina A. 

Jéé, mám okno

13. února 2011 v 12:19 | Hjůbí
Z nebe se snáší obrovské vločky sněhu a já mám chuť vyběhnout ven a jít si zabobovat. Jenomže namísto toho tu musím dřepět, učit se necelé čtyři stránky A4 napsané malým písmem dějepisu, a to mě ještě čeká němčina a čeština. Plus úkol z angličtiny, který jsem včera nestihla udělat...

Chci pryč. To učení je nekonečné. A sníh na mě nepočká.