Březen 2011

Husa a Bambula... no, už jenom toho názvu budu litovat

29. března 2011 v 20:34 | Hjůbí
Jsem taková husa! Šla jsem spát v půl jedné, přičemž jsem asi ve čtvrt na necelých patnáct vteřin usnula a potom se jako zázrakem probrala (což mě udivuje - stává se mi, že usnu a "už se nevzbudím"). Učila jsem se 123 vzdušnicovců (taková ta otravující havěť jako hmyz a brouci), podle obrázků z prezentace. Jen tak mimochodem, zítra píšeme teorii.
A pozor, před tři čtvrtě na jedenáct jsem vlezla na rotoped. Dělám to přesto, že se nemá cvičit před spaním, protože se tělo v noci na 100% neuvolní a nevyspinká. A to byych nechtěla, ne? No, ale dělám to. Ale učila jsem se na něm, takže se to taky počítá..., nebo ne? No, tak nic. Výsledky jsou důležitější.

Za prvé jsem se blbě vyspala. Za druhé mě strašně rozčilovalo, jak se o tom všichni baví, jak se to učili, jak je maminky zkoušely, jak to uměli. Šel mi z toho mráz po kudle v kapse. Jit se ptala, co se mnou je, jestli zase němčina. No, dneska byla náhodou fajn. Měli jsme praktikanty a vzhledem k tomu, že mám nejviditelnější jmenovku (haha, on si ji nikdo na lavici nedává nebo si ji napíše žlutým zvýrazňovačem, položí ji na lavici jako kterýkoli jiný papír nebo ji postaví za židli toho před nimi), jsem neustále mluvila. A docela mě to bavilo. Baví mě němčina, když nedostávám ty hloupé známky ze sloves.
A za třetí se mi ta biologie moc nepovedla. Sedím úplně vzadu, přede mnou jedna lavice holek a před ní dvě volné, kolem mě také samé volné, neslyšm, jak si ostatní radí, spolusedící nechci otravovat, protože spolu jenom sedíme a nejsme zas takové kamarádky, ačkoli kamarádky jsme. Ale mně to prostě přijde blbé - má svojí práci a navíc se nechci shazovat. Ona je tak chytrá!
Mám v té poznávačce tři jasné chyby (z pětadvaceti celkově), k tomu jsem napsala stonožku, která patřila skupině bé, a já měla pocit, že ne. Takže jestli mi to započítá..., prostě nechci trojku.
Moc to prožívám. A to jsem teprve v prváku.

Po škole jsem upalovala domů. Učila jsem se zmiňovanou biologii, když už nemám flétnu (jen v úterý, nebojte), ale kvůli tomu svému spánku-nespánku jsem se musela dopravit do postele. Jinak bych měla místo obličeje fialový flek a ksicht by se dal rozeznat od kruhů pod očima jen světlejším odstínem fialové.
Usnula jsem během dvou minut, i když mi slunce svítilo do zavřených, unavených očí. Shrupla jsem si na dvacet minut, někde jsem totiž kdysi dávno četla, že je to akorát pro unavený organismus a delší doba by ho oslabila ještě víc. A rozespalá jsem na florbal jít skutečně nechtěla.
Taťka přijel dřív domů a málem mě přehlédl. Ze spánku jsem s ním mluvila. Že tam jsem a že vstanu. Řekl mi čas a já spala dál, i když už asi jen posledních pár minut. Ještě jsem v duchu nadávala, že mě ruší z mého krátkého jediného spánku.

Na florbale jsem se strašně unavila. Kdybych nespala, asi bych tam hodila šavli... nebo tělo. Ještě teď je mi špatně, cítím zvratky v hltanu, ale nevím, co s tím. Nemám hlad, ale měla bych jíst. Doufám, že jsem zase do něčeho nespadla. Já mám tendence k extrémům.

Umyla jsem se studenou vodou (umyla bych se ještě studenější, kdybych si nemusela vyšampónovat vlasy) při zhasnutém světle, ale nemohla jsem si to užít, protože jsem při mytí měla zavřené oči. Pálí mě. Fakt je mi špatně - jenomže před sebou mám dlouhou noc. Opět. Musím to nějak rychle zmáknout, abych šla spát co nejdřív.

Ještě bych si ráda vyfénovala vlasy, ale je mi strašné horko. Doufám, že nebudu nemocná...

P.S.: Našla jsem Bambulu na FB. Nemám sílu si ho přidat. Nechci s ním nic mít. Stejně by to nevyšlo. Nechci mít s nikým nic.c Musím se učit, nemám na debily čas. Ne, je hnusný říkat o něm, že je debil. Určitě není. Ú. Néééé, to jste neslyšeli, nečetli a vůbec. Držte mi palce, zítra vstávám v půl šesté.

A na konci tohohle videa má ten týpek podobný úsměv.

V opojení

28. března 2011 v 22:39 | Hjůbí
Měla bych se učit, ale nedá mi to a musím vám napsat. Od té doby, co jsem zjistila, že "noc je ještě mladá (a to si opakuji klidně až do dvou do rána)", kašlu na učení a večer odpočívám. Tedy, no, odpočívám... Asi to není správný výraz. Nevím, jak to nazvat. Zevlování? Prokrastinace? Depkování? Jo, takže odpočívání.

Navzdory tomu, že včerejší den byl absolutně marnotratný, jsem s dnešními výkony celkem spokojená. Němčina se mi celkem podařila (naučit), češtinu jsem na něco mezi jedničkou a dvojkou napsala, angličtinu píšem až zejtra a ta přepadovka se nijak ovlivnit nedala, takže jsem vážně sama se sebou spokojená.

Něco krátce k včerejšku? No... ono se blbě povídá, když už ty včerejší emoce vyprchaly... Ale věřte mi, byla jsem hluboko v rejži...
Každopádně - byla jsem v depresi z té němčiny, nemohla jsem se učit, i čeština (kterou jsem se naštěstí už někdy před měsícem učila na zkoušení), mi do hlavy lezla, ale nemůžu si stěžovat, ačkoli to tam cupitalo tak lehce pasivně. Nemohla jsem se soustředit, koukala jsem, kde co lítá, přemýšlela jsem o posledních dnech června (udělala jsem si nákres, kam půjdu a jak skvěle vše proběhne) a také o své dospělosti. Vymyslela jsem, že si pracovnu namaluji čtyřmi barvami jako čtyři roční období a dám si tam svůj oblíbený obraz zasněžené krajiny z puzzlů. Včera jsem na něj asi deset minut koukala a přemýšlela, jak je krásný.
A máma ho kdysi asi třikrát vyhodila! Naštěstí jsem pokaždé byla s odpadky já a zachránila ho. Málem skončil v kontejneru s papírem jen kvůli jednomu chybějícímu puzzlu, který jsem později našla. Rodina si myslela, že se ztratil spolu se stěhováním. Ale neztratil. Nevěřili byste, jakou šílenou radost jsem při nalezení měla. Jako malej Jarda.

Ale pravá deprese přišla večer. Chyběla mi síla vlézt na rotoped, vzít ten hloupej sešit a aspoň do toho čumět. Ani to! V poslední době se němčiny štítím jako čert pírka. Zprotivila se mi. Zprotivila se mi učitelka tím svým věčným povídáním o certifikátu, o tom, že gramatika nesmí být zábava a neměla by nás bavit. Tudíž jsme vyvodili, že když nás němčina někdy bavila, bylo to špatně.

Propadla jsem v panický pláč, vlezla jsem proti své vůli na rotoped, šlapala, brečela, sestra se mě snažila uklidnit, nakonec na mě ale začala křičet, že nejsem normální, když si myslím, že škola a známky jsou nejdůležitější věcí na světě. Argumentovala jsem, že ona měla samé jedničky. Snažila se to přebít jednou čtyřkou z matiky, ale tím vyhrát nemohla. Zopakovala jsem jí slova matky, která jednou pronesla, že sestra byla blbá, když si tu čtyřku nechala dát.
Moje matka nakecala spoustu blbostÍ. Třeba taky tu, že sestra byla blbá, když si třeba našla ve čtrnácti kluka. Ještě v patnácti jsem se své vlastní matce potom bála sdělit, že jsem napsala Idolu x a kdyby z toho něco bylo, ať se na mě nezlobí. No, nakonec z toho nic nebylo. Hm. Naštěstí? Asi ano. Ne asi. Určitě.

No, nakonec jsem se překonala, o půlnoci se zakousla do slovíček a naučila se to. Na dvojku to tak vidim. Fakt jo. Dvojka, trojka. To už je mi fuk. Hlavně ne ty ošklivé známky, které jsem dostala ze sloves.

---

Dneska odpoledne se opět konalo trio. Na hodině jsem opět nic extra nepředvedla, ale to trio mi všechno vynahradilo. Vážně, bylo to super. Když se daří, tak se daří. Když se nedaří, tak se nedaří. A mně se dneska dařilo. Včetně něminy.
Ale zpátky k triu. Ten moula, teda Bambula, mě strašně rozesmíval. Možná ani nechtěl, Majdy segru třeba vůbec nebral, ale mně přišl vtipný. Musela jsem se krotit, abych ze sebe nevydala ten svůj přidušený smích. Možná sem tam vypadl, ale vážně jsem ten smích potřebovala. Bylo to super.
Je skoro až perverzní, že považuji za super něco jako smích. Jako bych právě objevila Ameriku. A já objevila smích. Haha.
Paní učitelka ho opět trošku musela pokárat, lépe řečeno poučit o tom, jak se hraje na housle, ačkoli sama učí klavír. Při konci naší sešlosti mu ukazovala, jak táhnout smyčec. Byl strašně vypjatý a učitelka říká: "Přestaň to tam šmidlat jednou žíní..." Tohle zopakovala asi pětkrát a já tam padala smíchy. Dokonale mě to probralo.
A když mu nakázala, ať jí něco zahraje, jednou ty housle tak zavyly, že se Bambula omlouval, stejně jako to dělávám na flétně já: "Pardón." Kdykoli slyším ty jeho housličky skřípat, musím se smát vzpomínce na Vrchní, prchni a "Stovku! Za takovou hudlařinu!" Nebo: "A v čem to hrajete?" "No takhle, v kvádru..." "Ale já myslím v jaké tónině."
Já prostě nemůžu.

Ale největší perla přišla hned ze začátku, kdy jsem se dozvěděla, že tuhle skladbu budeme všichni společně hrát i v květnu. Prý má Bambula absolvenstský koncert, nebo ne? "Jaký jsi ročník?" ptala se pančelka pro ověření.
Řekne rok, kdy se narodil! Že jo? Že jo! To je úplně jasný! Ať to řekne! křičela jsem v duchu.
"Éééé, 1993."
První věc, co mi vytanula na mysl, byla ta, že je o dva roky starší než já. Napodruhé mě napadlo, že to vážně řekl - a já se tedy rozesmála.
Nejvíc mě štvalo, že Majdy segra měla chladnou tvář. Neměla jsem spojence v posmívání se. Ne, já se neposmívala. Já se smála jeho vtípkům, jeho osobě, tomu, jak vtipný být nechce, ale je.
Nakonec z něj vylezlo, že absolvenťák mít bude. Proč to neříct jednoduše, když to lze říct složitě?

Když nás učitelka vykopla ze třídy, omluvila jsem se mu za ten svůj smích. "Hele, nezlob se, že sem se ti smála," vyžbleptala jsem trochu negramotně.
"Proč?" zeptal se a mně došla slova.
"Nó..." přemýšlela jsem.
"Ale to je v pohodě, já jsem veselej." Pochopila jsem, že je veselý jakožto radostný. Hmmm... tak to mě potěšil.
Ne, já na nic nemyslím. Nic s ním mít nechci, abyste si nemysleli. Prostě mě baví. To je všechno. Já nemám čas, já se musím učit...

Uáááá!
Už se vážně na ten absolvenťák těším. Na oba. Ale na ten Majdy segry víc. Proklepnu si ho. Hahá.

Vážně zvláštní den

25. března 2011 v 23:55 | Hjůbí
Já kráva šla spát o půlnoci. Jo, vlastně mi před tou předložkou "o" chybí "p". Ale můžu si za to sama. Jako za všechno.
Konkrétně?
Začněme, jako vždy, od začátku.

Ráno jsem vstávala v půl šesté a šla na ruštinu. Dnešní hodina byla ta nejlepší za celý rok. Brali jsme Moskvu a Peterburg. Nikdy jsme se nehrabali v historii nebo tak, vždycky jen opakovali gramatiku. Dnes to bylo skutečně skvělé.
Trošku mě zamrzelo, když se paní učitelka zeptala, jestli někdo v Moskvě byl, aby nám případně poreferoval. A já nemohla říct ani popel. Já sotva věděla, kde Moskkva na mapě leží. Možná podle pohledu znám chrám Vasila Blaženého, ale jen z nějaké počítačové hry, kdy na automobilovém závodě projíždíte kolem...
Docela mi ty doby počítačových her chybí. Vzpomněla jsem si, jak jsem se jednou Honzy ptala, jestli zná Wolfenstein. Samozřejmě, že znal. Prý to měl hned dohrané a nejlepší byl prý "ten Hitler na konci". Musela jsem se ponížit a říct, že tam jsem ani za nějakých pět let nedošla, ačkoli jsme to hrály se sestrou i s jejími boyfriendy.

Pak jsme psali fyziku, u které jsem počítala tak dlouho, až jsem ani nestihla teoretickou dvojotázku. Fakt nasrat. Jediné, co bych dovedla. Navíc mi vypadly z hlavy jednotky. Budu doufat ve správnost alespoň svých praktických příkladů, ačkoli je to pravděpodobné asi jako že bude kráva fialová... Uvidíme, na fyzice mi zas až tolik nezáleží, hlavně ať mě nečekaně nevyzkouší a nedá mi na výzo pětku. Jinak je to věc jen a pouze momentální a případné zklamání rychle odezní (případně němčina přebije všechno...).

Potom jsme měli místo latiny němčinu. To mě vážně vytočilo jako vrtuli. Začala se mi v pooslední době vymykat. Musela jsem si hlavou tlouct o zeď (lavice stačila), když jsem zjistila, že mi trojka unikla o půl bodu. O posraný půlbod. A já udělala tak debilní chyby. U "pozvat" jsem napsala jen "laden" namísto "ein laden" (samozřejmě, že ho znám, už nejméně pět let), sloveso "raten" jsem měla správně až na Präsens, který jsem věděla ještě než jsem se podívala, jak to má být. Samozřejmě až při opravě, ne při písemce. Netuším. proč mívám takové okno. Já nevím... Prostě mi to v poslední době kazí známky, náladu i víkendy. Každé pondělí velká písemka z němčiny. A já mám i jiné předměty, kterým bych se ráda věnovala jindy, než ve všední den o půlnoci.
Proč to v minulém pololetí bylo lepší? Proč jsem byla lepší? Proč to šlo lépe? Proč to bylo jiné, když jsem pořád stejná?
I učitelka se mě ptala (viděla, jak mám hlavu opřenou čelem o lavici), jestli je mi dobře. Řekla jsem, že ano, i když mi bylo hrozně. Žádala jsem spolusedící, ať mě zabije. Nemohla.
Nejvíc mě štve, že všechny vždycky zklamu. Rodiče, učitelku a nakonec se na mě budou dívat svrchu spolužáci. Že na gympl nepatřím, že jsem blbá, zkrátka se po mně svezou. Nevím, proč mi na tom záleží. Nechci, aby mě kdokoli neměl rád. Ale nedaří se mi to, nedokážu se zavděčit všem. Bohužel.

S laboratořemi biologie jsme byli na výstavě šutrů, hub, zvířat, pravěku a starověku. Za patnáct korun. Ale bylo to fajn. Byl tam tááákhle velký krkavec, který prý skutečně existuje (myslím co se do velikosti týče). A je i u nás. Najednou jsem si přála mít takového ptáčka. Kdyby byl takhle velký havran, dal se ochočit, měl mě rád a byli bychom v pohádce či baladě, šla bych do toho!
Také tam byly různě barevné houby, a dokonce i lysohlávky! To mě dostalo. Fakt existují a jsou nejedlé. Také se mi líbily kameny, ačkoli jsem je v tercii nenáviděla. Na vlastní oči jsem viděla krásně žlutou síru. A vltavíny. A tak. Byla tam toho spousta a bylo to super. Moc se mi to líbilo.
Na stolku ležely kameny a my je měli skládat na karton s názvy. Chytla jsem skupinu s S. Vím, že mě nemá ráda, a přesto si ode mě půjčuje úkoly z němčiny. Když potřebuje něco půjčit, jsem jí dobrá. Na FB mi napíše zprávu, že něco potřebuje, aniž by dostatečně naznačila, že moc prosí, protože ví, že nejsem povinna jí nic nosit. Mě nezajímá, že to potřebuje. Je sobecká, hysterická, hádavá, podlejzavá, přetvařuje se a její názor je "názor všech". Takové to "o nás bez nás".
Nejdřív se mě venku před cestou do muzea zeptala, jestli mi není v kabátě horko. Ona si myslí, že je ten kabát zimní (mám ten samý, ale v šedé barvě), já prosazuji, že je jarní. Nesnáším neetické lidi, kteří se zeptají absolutně na cokoli, stejně jako dva další v posledních dvou dnech (tohoto včetně). Řekla jsem, že mi vedro není, a zakecala to otázkou, jestli už se vybíralo těch 15 korun.
A to byl první stupínek k varu.
No, a druhý přišel následovně, když jsem se omylem dostala s ní do skupiny, která měla hádat názvy kamenů. Dlouho jsem je pozorovala, mlčela, a promluvila jsem až ve chvíli, kdy S. začala říkat, že takové malé plošky na tom šutru je nějaký... nevím. Poznamenala jsem, že to je jasný živec. S. mi řekla, že není, že je to na tom úplně prvním kamenu u schodiště taky. Zopakovala jsem, že je to živec. Chtěla se hádat a řekla mi, že je to fakt tak, jak říká, ať se jdu podívat.
Potom přišla učitelka a ukazovala na ty bílé plošky, které jsou kousky živce. Nakonec jsem díky dinosaurům z kamenů v tercii měla dvojku, ale blbá nejsem. A pamatuju si, že na tom kamenu u schodiště to byl živec.

Na tělocvik jsme kvůli muzeu přišli později. V posilovně jsem sedla na rotoped a jela, co mi síly stačily. Pak jsem toho nechala a šla posilovat předloktí (měla jsem spíš pocit, že trénuju bránici, ale co naplat). Jitka mě na konci zastavila a ptala se, co se děje, ať se usměju. Odmítla jsem. Lehce mi vynadala, že na zamračeného člověka není pěkný pohled.
Vážně jsem byla v náladě, kdy bych i pana Perfektního pozdravila se zatrpklým "zataženo, nepřetržité srážky, bouřky, kroupy...". Vážně jsem tomu věřila a skutečně jsem to potom praktikovala - ovšem na češtináři.
Když jsem dokonce odcházela z jídelny, říkala jsem zrovna: "Já si to snažím nebrat..." Myslím, že mě slyšel. On je takový --- takový, že všechno musí vidět, všude se ohlédne, všechno slyší, všechno poslouchá... Tedy, dokud se to netýká jeho hodiny. To potom nevidí, neslyší. Krom písemek, to zase slyší a vidí i trávu růst.

Takže tělocvik. Po krátkém pobytu v zatuchlém vzduchu posilovny jsme přešly za klukama do tělocvičny. Skákali přes laťku. Doufala jsem, že prosadíme florbal, basketbal, přehazku nebo aspoň ten blbej volej, který mi nejde.
Učitelka se ovšem hloupě zeptala, jestli to tam chceme nechat, a někdo chytrý (buď S., nebo D., která necvičila) přeřval všechna "ne" svým "ano". A do konce tělocviku (plus jsme přetáhli) se skákalo přes tyč. Byla jsem "nadšená" a uklidňovala se, že si v lepším případě aspoň zlomím vaz, takže se nemusím bát. Zase mi na mysl přišla ta debilní povinnost dělat něco, co vám nevyhovuje a sužuje vás to. Klidně budu dělat dřepy, kliky, angličáky, jezdit na kole do selhání srdce, ale prosím, nenuťte mě skákat přes kozu, švédskou bednu, cvičit na bradlech, dosáhnout na nejvyšší šprušli žebřin a v neposlední řadě dělat stojky, hvězdy a kotrmelce. V tom je jedna z výhod na rozdíl od základky.
Každý, kdo skočil, dolehl na žíňenku a začal se smát. Já jsem dolehla, poslechla si učitelky připomínku a s naprosto kamennou tváří se šla zařadit. Když se mělo skákat podruhé, sednula jsem si do rohu a zatlačovala slzy. Když mi učitelka nakázala skákat, skočila jsem. Sice se mi nikdo nesmál jako ostatním, a ještě škodolibě volali, že by se to mělo zdokumentovat a dát do maturitního videa, ale i tak jsem z toho byla špatná. A nejen z toho. Z němčiny, která mi unikla o půlbod, z fyziky, z únavy (stejně tu trčím a užívám si páteční "večer", i když zívám na celé kolo), za tu hloupou češtinu a ten můj blbej názor, kterej si ani obhájit neumím, dále z toho, že ke mně dlouho nepřišla múza, že nejsem dokonalá a že nám včera PP řekl, že jsme jedna z nejchytřejších tříd, ale bohužel jsme typičtí osmileťáci, protože hlučíme, což si ostatní nedovolují. Najednou jsem chtěla být jinde... možná i jindy.

Učitelka tělocviku se při mém druhém neúsměvném skoku zeptala, jestli mi není špatně. Zavrtěla jsem hlavou. Proto se zeptala, jestli se bojím. Tak jsem kývla a ona mi, k mému překvapení, povolila neskákat. Seděla jsem a do rukávu vsakovala slzy.

Po obědě, kde mě Jíťa uklidňovala (dlouho jsem se takhle neponížila svým slabošstvím, že jsem přehnaně sentimentální), jsme šly po schodech a za námi učitelka tělocviku, která se mnou začala rozebírat, co uděláme s tím přeskakováním. Řekla jsem, že to nevidim a že by bylo nejlepší, kdyby tam byl výtah. Nepochopila mě, ale to není důležité.

Po kroužku jsem měla sraz se sestrou. Bylo mi fyzicky špatně - chtělo se mi na záchod (nakonec jsem od dvanácti do půl osmé nebyla...), také jsem zívala jako lev v kleci, bolela mě záda ze sedmikilového batohu, se kterým jsem ve všech obchodech překážela, neproošla jsem uličkami a bála se securiťáků, aby si nemyseli, že si v něm odnáším celou pánskou kolekci na jaro.
S podivem je, že jsem ani hlad neměla. Žízeň už vůbec ne, ale ten hlad? V břiše mi nekručelo, chuť k jídlu jsem neměla... jen jsem se cítila jako tuhle, kdy jsem onemocněla. Stejné příznaky - nejradši bych prospala týden a nejradši bych ani nejedla...


Naštěstí už je po všem a já si se zakrvavenýma očima užívám jediný volný den (= odpoledne + večer + to, co si ukradnu).
Vážně to byl divný den. Moc zvláštní den... Snad už bude jen a jen líp.

Odpočívej v pokoji

24. března 2011 v 19:45 | Hjůbí
Máma ozámila, že mi koupila tvarohový koláček. Řekla jsem, že si ho dám ráno. K tomu dodala, že tu jsou ještě dva jablečné, kdybych chtěla. Potom mi to ještě jednou připomněla - "Nechala jsem ti na ráno ten tvarohovej koláček. A ještě jsou tam dva jablečný..." Ale ty že nechá Retardíkovi. Ok, jasně. Milovanej, dlouho neviděnej Retardík. Tak ať mi to neříká!

To je pořád Retardík... Bla blá bláá. Jedeme autem z "koncertu", já babičce něco vyprávím, a táta najednou, jak malej harant, který nedokáže urdžet pozornost, nebaví ho ty mý kecy, nebo nevim, najednou oznámí, že zavolá Retardíkovi. A už slyším, jak reproduktor hlasitě pípá, hlavně abych zmlkla. Jako kdysi, kdy jsem něco povídala a on zesílil rádio, že jsem se ani sama neslyšela.

Ten koncert jsem napsala do uvozovek proto, že se nekonal. Jo - ve škole jsem trčela do čtvrt na pět, na angličtinu běžím na tři čtvrtě (ještě jsem si anglické konverzace domluvila dřív, abych mohla na flétnu běhat dřív), a učitelka mi řekne, že mi ráno psala a proč jsem to nečetla. Samozřejmě žádala satisfakci za to, že nečtu SMSky, aby si ona nic nemusela vyčítat. Vážně jsem měla chuť se začít omlouvat, ale myslím, že má vlastní blbost mě vytrestala dostatečně a omluvy...? Taky se neustále ponižovat nemusím. Navíc jsem nevěděla, jak to zformulovat... No, to byl asi ten největší problém, jinak už bych pardonovala jako divá.
Takže jsem sbalila rodinu a vypadli jsme. Táta si sednul úplně dozadu, do rohu a než jsem pro něj došla, než se zvednul, zapnul mobil a začal do něj šilhat. Samozřejmě jsem nestíhala, už tak jsem přišla na poslední chvíli, mělo to začít, a on se hrabe v mobilu... Nebyla jsem naštvaná, styděla jsem se za sebe a koukala, abych vypadla učitelce z očí.

Chtěla bych se ještě vyzpovídat za to proradné pondělí, na které je lepší zapomenout. Zmiňuji to vzhledem k tématu flétna, které jsem nakousla.
V mé hodině se balila holka, která hraje přede mnou. Učitelka řekla, ať radši jde, protože teď bude bít děti. Chtěla jsem poznamenat, že chci taky vidět, jak bije děti, abych byla vtipná, ale radši jsem se její poznámce jen křečovitě smála, aby se neřeklo, že nemám ráda děti...
Učitelka mi vynadala za to, že necvičím. Za to, že toho mám moc ("Třeba ten tvuj golf," žulila se.) a měla bych si srovnat, co je prioritní. Že jen kvůli mně musí být komořina ve čtvrtek. Já vím, že jí to vadí, ale já na komořinu chodit nemusím. A navíc - já bydlím půl hodiny od hudebky, když pojedu autobusem, ona pět minut, když půjde pěšky.
Já vím, že jsem tohle měla říct spíš jí, ale nemohla jsem. Je moje vina, že toho mám moc, že blokuju potenciálně perspektivní termín komorní hry a všechny okolo. A že necvičím.
ALE!
Učitelka mi přesunula hodinu z úterý na pondělí, přidala mi trio, jeho koncert bude místo florbalu, a já ani necekla. Mívala jsem v pondělí doučování z chemie. Teď už ho mít nemůžu. Nejradši bych se zbavila její flétny, ne "golfu". Nejradši bych se zbavila koncertů v nevhodnou dobu, komořin do čtvrt na osm nebo v pátek (který mám zkažený už jen tou těžkou taškou, kterou musím nosit), neoblíbených hodin etud a prstových cvičení i toho hloupého tria, ve kterém mohl hrát kdokoli jiný.
A v neposlední řadě Litomyšl, kdysi i nauka (ta mi zkazila dětství) a dechovka. Kvůli té na ty všechny komořiny, koncerty, tria i hodiny chodím. Kvůli dvoum hodinám dechovky. Protože nemám vlastní flétnu a nemůžu seknout s tím ostatním. Retardík má druhý klarinet (první jí ukradli, ona si našla inzerát na JAMU a nechala si koupit od rodičů nový), jednou byla na dechovce a od té doby ani ťuk. A určitě už ani nepřijde a já budu za neschopného a nespolehlivého člověka. Dechovka, kam jsem chodila ráda. Musí mi ji vždycky někdo zkazit. Nechci jmenovat, ti lidé by se dali spočítat na více prstech jak jedné ruky.

No nic.

Psali jsme z hudebky a základů věd. U hudebky jsem si byla jistá na 90% (uměla jsem fakt všechno, přeříkala bych podrobný život i opery jako Rossiniho Hedvábný žebřík, který jsme se vůbec neučili), v zsv na 80%. Zsv jsem napsala na 100%, dh na 90%. Doufám, že budou jedničky, ale... jedničky podtržený mám radši.
Učitel zsv nám řekl, ať si počkáme na seminář, tam ty písemky budou oboustranné. Trošku nahlas jsem zašeptala, už aby to bylo. Když se učíte, chcete to aspoň využít u písemky, když to stejně za hodinu zapomenete.

Slečna Já, která sedí přede mnou, mi dneska oznámila, že jde dělat řidičák na motorku. MOTORKU. Ani neví, na co ten řidičák dělá. Vážně to pro mě bylo jako herda do zad, která vám vyrazí dech. Když jsem ho s tichou, děsivě bolestivou závistí popadala, zeptala jsem se, jestli jí to mamka povolí. "Sama mi to nabídla," odpověděla. A prý ho jdou dělat spolu se slečnou Angličtinovou.Teď vyzním jako přehnaná citlivka, ale chce se mi bulet. Mám vztek. Fakt sama sebe nechápu - kvůli hloupé flétně si vyčítám, co můžu, a kvůli tak úsměvné věci chci křičet. Navíc když mi ukazovala, kolik toho potřebuju mít vyplněného od doktora, že by bylo nejlepší vyplnit si to sama, rozlítostnělo mě to. Skutečně mě to vzalo...

Requiescat In Pace, můj skútře...
(Já vím, že teď si tě nezasloužím, ale neboj, já se budu snažit, abychom se jednou shledali! Jednou...)

A to si pamatuj

23. března 2011 v 20:37 | Hjůbí
V pondělí jsem to moc vyhrotila. Ta němčina mi vždycky zkazí bytí. A taky víkend a pondělí. Plus nějakké dny okolo...
Abych to uvedla na pravou míru - ze čtyřky z německého testu se vyklubala trojka. Byla jsem šťastná a dokonce v důsledku aktivní.
Za druhé mám z písemky z matiky jenom trošku popletla v příkladu čísla, takže pokud bude mít benevolentní náladu, na dvojku si věřím. A ještě něco - z pondělní písemky jsem nedostala pětku, ale čtyřku. Já se prostě ani snažit nemusím, a stejně dostanu lepší než nejhorší. I kdybych se sebevíc snažila, já prostě nepropadnu. Nesmím! I máma řekla, že Honzíček nepropadl. Honzíček je segry exexex, který byl od nás z gymplu a věčně byl mimo realitu - na drogách. Segra zas říká, že mu za poslední roky stačil jen jeden sešit...

Včera večer mě máma asi hodinu zdržovala od práce, a já přitom potřebovala napsat tu prokletou esej, naučit se matiku a zopakovat si češtinu. A ji to nezajímá, ona neni k vyhození, ačkoli jsem ji slušně i neslušně žádala, ať vypadne. Ale ona si nedala říct, chtěla po mně stále opakovat děj hry, na kterou jsme měli napsat esej, aby mi poradila. Radila mi tím stylem, že zopakovala buď to, co jsem přečetla v předchozí větě, nebo to, co jsem jí řekla já. Krom toho se stále dokola ptala, co tam teda má být. Když jsem se jí nějak laicky, aby to pochopila, snažila vysvětlit, že kdybych to věděla, už to mám napsané, nechápala. Pořád a pořád se ptala, pořád a pořád opakovala to samé. Když se mi ji podařilo vykopnout, bylo deset a ona odešla v noční košili se slovy, že jde spát. Bylo to od ní sprostý a bezohledný... Pak mi vyčítá, že chodím pozdě spát. Je jako moje učitelka flétny - nevidí svoji chybu, ptá se, proč chodím pozdě spát, přitom je ona jediným mezníkem, který vše blokuje.

No, má anglická esej pokořila vrchol. Byla to čtvrtá verze, kterou jsem napsala, třetí, kterou jsem odevzdala. Pan angličtinář se mě s podivem zeptal: "To jsi psala sama?" Ani uvěřit tomu nemohl. Chtěla jsem mu říct, do kolika jsem mu to smolila (do půl jedné), ale to jsem si radši odpustila, nikoho to nezajímá, je to jen a jen můj problém.
Ptal se, jak jsem na ta slova přišla.
Jednoduše jsem si je řekla v češtině a vyhledala, nic neobvyklýho.
Ale jak jsem přišla na ty slovesa - vždyť je mám i se správnou předložkou.
Kouknula jsem do slovníku.
V normálním slovníku to neni, takovej neznám.
Normální, kapesní.
Takový by prý chtěl vidět.
Nakonec si to přečetl, něco tam opravil, a dodal, že se mu to moc líbí a je to skvělé. Věřili byste tomu? Já sice tušila, že je to docela dobré, ale uznání jsem nečekala. A skutečně mám radost! Konečně se má práce vyplácí. (Vyplatila?!?!)
Napsala jsem tam, že žádný člověk si nezaslouží smrt, byť je sebehorší. A že muži jsou agresivní všichni, a přece je taky dojednoho nemordujeme.

A nakonec čeština. Už při nulté, angličtině, po tom výkonu s esejí, jsem věděla, že zkrátka a dobře bude dobrý den. Nemohl nebýt! No, samozřejmě už to nebylo tak dokonalé jako ráno v sedm, ale nemůžu si stěžovat.
Dostala jsem jedna mínus.
Vadil mu podrobný děj, vadil mu můj názor, že se mi to tolik nelíbilo... a po mém rétorickém projevu se mě začal ptát na nějaké ohavné věci, na které jsem mu křečovitě odpovídala. Nikdy se nikoho na nic neptal. Mě má prostě asi rád, jinak si to nedovedu vysvětli. (Chaha, ironie, chápete...)
Víte, mě upřímně ani netrápí ta jedna mínus. Když jsem tam tak přišla a koukala se na tu zoufalou třídu, jak jedni usínaí, druzí nad nimi přehazují papírky, pet lahve a slupky od banánů. Mohla jsem se tak uklidnit. Uprostřed projevu se všichni uklidnili a já mohla na konci prodat svůj vtípek:
"... když jsem se konečně rozhoupala tu knížku přečíst, na babiččino doporučení, že je to móc pěkná knížka, byla jsem trošku zklamaná a smutná. Asi se budu muset babičky přeptat, co si představuje pod pojmem 'pěkná knížka'." Když jsem jela domů, přemýšlela jsem nad tou větou. Už mi tak vtipná nepřišla, ale pro mě byla hlavní ta chvíle, kdy se celá třída zasmála. Bylo to pro mě jako pohlazení. Jsem ráda, když někdo ocení mou snahu, můj humor... A učitel? Ať se jde bodnout. Ani mě nenechal dovysvětlit, jak jsem to myslela. Ani mě neslyšel, když jsem mu odpovídala na otázku, proč prarodičům se tyhle knížky líbí a nám ne. Řekla jsem, že k nim mají blíž. Ne, neslyšel. Jako pan uboožák neslyšel spolusedící, ačkoli od ní byl tak maximálně na dva a půl metru. Co si budeme povídat - užvanění egoisti, kteří vás pustí ke slov až u maturity.
Dovolte mi tedy prozradit vám ten náš rozhovor. Máma totiž babičce vyslepičila, že o ní tohle hodlám říct. Naštěstí se babička umí zasmát. Tak jsme se všichni smáli. Zítra jí to musím na koncertě říct. Nicméně:
"Babi, vždyť jsi říkala, že je ta kníža pěkná."
"No vždyť je, tobě se nelíbila?"
"Vždyť je strašně smutná!"
"No je smutná," řekla, jako bych uměla předpovídat budoucnost, měla ultračervené vidění, které umí číst v zavřených třísetstránkových knihách, nebo dokonce byla Copperfield a uměla číst myšlenky mrtvým lidem.
Já to myslela v tomhle smyslu. On vůbec nepochopil, že se mi ta kniha nelíbila kvůli smutnému konci. Holky maj rády romantiku a šťatný konce. Prostě tak to je.

Co bych vám řekla pěkného?

21. března 2011 v 22:42 | Hjůbí
Pobolívala mě hlava, chtělo se mi zvracet a hlavně brečet. Asi ještě před půl hodinou.
Štve mě spousta věcí - nic nestíhám, ač se snažím, seč to jde. Štve mě, že se mi všechno bortí pod rukama.
Škola (i když uznávám, dostala jsem dnes dvojku z chemie, ale jinak jde všechno do kytek). Vytáčí mě, že nedokážu zůstat doma se simulovanými střevními potížemi, ačkoli vím, že si zavařím - a to rovnou na dvě pětky. Z němčiny, z matiky. Chtěla jsem si tu matikou ještě prohlédnout před hodinou, ale na mém místě pořád o přestávkách sedí mé spolusedící kamarádka a mě to přímo sere. Nemůžu se učit, ani si nechci vzít z tašky sešit, protože tam buď věčně někdo další stojí, nebo tam je ta holka. Je tak dokonalá! Tak chytrá. A ta vedle mě taky. Dneska při matice jsem jen taktak zadržovala slzy. Vlastně jsem je neudržela, navíc jsem neměla kapesník, ale rukáv mikiny to stačil pobrat. Nic vážnýho. Ale skutečnš už mi z toho dne bylo blbě. Němčina byla na dvě věci hned, matika až potom... Fakt asi poslechnu mámu a nechám se přesadit; stejně zezadu pořádně nevidím. I na chemii jsem si přesedla dopředu. Od těch ukecanců. Aspoň si to stihnu opsat, když ne pochopit...
Další v pořadí se mi sype flétna přímo pod prstama. Za chvíli ji budu moct vložit do urny jako malé částečky prachu. A bude. Paní učitelka mi řekla, že je poznat, že necvičím. Ale doprdele, já nemůžu ---
Dechovku taky flákám (myslím tu jednu hodinu, na které jsem nebyla) a nemůžu si to přestat vyčítat...
Vždycky to takhle šlo a najednou to nejde?
K tomu všemu mi utekla múza, nemůžu psát, nemám nápady, a když náhodou nějaký mám, nedokážu napsat víc jak základní myšlenku - úvod. A dál nic. Nic mě nenapadá. Prostě závora a dál vás nepustíme. Zákaz vjezdu.
To mi připomíná - skútr. Přinesli nám papíry na sčítání lidu a jako by mi chtěli klackem hnípnout přímo do rány, ptali se, jak se dopravuju do školy. Výběr - busem, MHD, na kole, pěšky, autem jako řidič, autem jako spolucestující, motocyklem... Nasrat.
O tom, jak se cítím ve svém tělesném já mluvit nebudu. Mý fyzický já stojí za hovno, co se týče toho psychickýho, to se brzo asi rozbulí.

Večer jdu vždycky spát s tím hrozným pocitem, o kterém si myslím, že nikdy nepřestane. Jenomže ráno se vzbudím a zjistím, že zmizelo. A přesto jsem to stále já, v tom samém těle, s těmi samými debilními názory, bez vůle, zkrátka se stejným životem... ale všechno je o malinko lepší. Aby to večer přišlo znova...

Každý svého... jdu doprdele. Vlastně spát, zase to dneska nestíhám...

Jeden svět

19. března 2011 v 15:45 | Hjůbí
Měla jsem včera být zkoušená z češtiny, ale naštěstí jsme šli do kina. Bohužel, žádný Zlatý kompas jako před lety, žádná romantická komendie, ba ani žádná jiná americká blbost, na kterou bych se tak ráda podívala. (V kině jaem neseděla asi od října.)

Přede mnou seděl nejvyšší kluk ze třídy, největší hyperaktivista, zlobil, když to řeknu takhle. Takže diskuzi z první ruky jsem měla zaručenou. Za mne si sednul učitel češtiny. Už jsem se bála, že si sedne vedle, protože tam bylo volno. Ale za mě to bylo snad ještě horší. Před zaačátkem jsme si s Jitkou povídaly, pomlouvaly chemii a naší hloupost ohledně jí a já jí převyprávěla svůj veselý komentář, který jsem poznamenala před mámou: "Chemii jsem přestala chápat, když jsme na začátku tercie dobrali baňky."
Při filmu se najednou začaly klepat sedačky. Bylo mi to krajně nepříjemné. Trošku jsem pootočila hlavu a zjistila, že na volném opěradle vedle mě se opírá dlouhá noha našeho češtináře. Neměla jsem slov. Pochopím, že poslouchá naše rozhovory, vždyť kvůli tomu jsem mluvila trošku hlasitěji, ale jako buran se chovat nemusí. Jako kdysi, kdy se napil coca-coly, říhnul si do ticha a nehnul brvou. Nic. Nechápu.

"Reklamy" souhlasily s tématikou - diskriminace, lidská práva... Už to mě docela vysálo. Nebylo to moc vtipné, ale všichni se smáli. "Ne, že by mi to nepřišlo vtipný, ale proč se všichni smějou?" zeptala jsem se asi trošku víc nahlas Jitky. Nechápala stejně jako já. A iritovalo ji to ještě víc, když se všichni smáli i během filmu, na kterém nebylo k smíchu absolutně nic. Podle smíchu a intenzity inteligence jsem usoudila, že to bude vyšší ročník, tak 7. A. To jsou dementi sami o sobě. Jako všichni lidé na naší škole a na světě.

Ale musím vám říct, byla to síla. Na programu byl film "Manželka za 50 ovcí". Ropuščin táta řekl, že prej za jakejch padesát, za dvě! Tak jsem se musela pousmát. Ale čím déle jsem se na plátno dívala, tím víc se mi úsměv stahoval. Bylo to tak strašné, tak srdcervoucí. Myslím, že se to odehrávalo v Afgánistánu. Prý tam nikdo nemá práci, ale to by mě tedy zajímalo, co celý den dělají. Ten jeden chlap, který tam byl, byl absolutně stejný jako všichni ostatní muži v těch místech. Když se ho ptali, proč je žena míň než muž, řekl, že too je prostě kultura. Nenašel žádnou racionální odpověď. Prodal svou dceru, kterou od té doby nikdo neviděl (to na konci řekl ten film, běhal mi mráz po zádech). Ale když se museli přestěhovat, udělali to. Našli si nějaký menší "dům" o jedné místnosti, ale to mi řekněte - kde na to vzal prachy? Přece musel něco dostat, když přešel z většího do menšího. Nebo ne?
Celou dobu se snažil být jako chápavý muž, který je jiný, ale na konci se ukázal opak.
První dceru, jak jsem řekla, prodal, a druhá skončila zase v azylovém domě. Bylo mi jí líto. Obzvlášť když popisovala, jak ji manžel v těhotenství surově zbyl, aby potratila, a to udělal ještě třikrát, chtělo se mi zvracet. A v té době jí bylo dvanáct.

Dovolte mi na konec citát od Florynce R. Kennedyové:
Existuje velmi málo povolání, kde se vyžaduje penis nebo vagina. Všechny ostatní profese by měly být přístupné každému stejně.
Totožně by to mělo platit v životě. Na vaření, žehlení ani praní žádný pohlavní orgán nepotřebujete.

Kam ten svět spěje?

19. března 2011 v 15:20 | Hjůbí
Vzhledem k tomu, že nám pan ubožák ve středu naznačil, kde teď se svou krasavicí bydlí, poprosila jsem tátu, ať mi ukáže, kde jsme bydleli, když jsem ještě byla embryo. Ano, je to tak.
Je to úsměvné?
Není! - No já si myslím!

Sice táta chvátal a div mi nevynadal, že si to nepamatuju a že tam se mnou kvůli tomu musí, ale nakonec mi ještě rád převyprávěl "veselý příběh" o tom, jak ho naše zelené auto odvazlo do Francie i do Maďarska, a nakonec mu upadlo přední kolo sto metrů od paneláku a on musel pěšky dojít domů. Samozřejmě nezapomněl zdůraznit to slovo "pěšky".

Největší rána byla, když jsem ubožákovo auto vážně před tím barákem uviděla. To vážně byla pecka.
Nevím proč jsem z toho byla mimo, ale tak nějak... pořád je to tak trochu pan Perfektní, i když je ubožák. A já si nemohu pomoci. Zkrátka a dobře.
Ale teď už je to v pořádku. Dokonce myslím, že vážně přestanu příští rok chodit na ten hloupej seminář, který mě akorát stresuje a žere mi čas. Ať se poserou.

Víte, co je nejzábavnější? Že je to cestou do mé hudebky, kam dojdu během dvaceti minut pěšky. Jeho domov je na polovině té cesty, a on přesto jezdí autem. To jsou fakt lidi, já to nechápu. Křupan je to samý. Kam může, tak už jedině autem. Kam ten svět spěje?

Kdyby se mě teď někdo zeptal, jestli to umím, rozbila bych mu hubu

19. března 2011 v 15:09 | Hjůbí
Seděla jsem v první lavici, protože v ní bylo volno. Tam, kde sedím já, si sedne vždy někdo jiný, než já přijdu do třídy. Ta holka vedle mě je až moc žádaná, má až moc kamarádek. Je až moc chytrá. Sedíme spolu na předměty, které mi nejdou... No nic.
"Co se učíš?" zeptala se Iveta, která se mě ptá vždycky, když se něco učím. Když se potřebuji soustředit, ona si chce nejvíc povídat. Iritovala mě jako sněhuláka teplo, o to víc, když se zeptala: "Ty to ještě neumíš?" Ještě?!?! Co prosím? Odpověděla jsem, stále s klidem: "Ještě? A ty to snad umíš?" Pokud jsem byla jakkoli zlá a nepříjemná, zopakujme si, jak podala tu svou větu...
"Ne, já se to budu učit až ve středu." Den před písemkou, mezi námi. Tak ať mi nevyčítá, že to j e š t ě neumím.
Stejně tak se mě celý týden, před každou písemkou, ptala, jestli to umím, a po ní, jak jsem to napsala. A při němčině (sedím vedle ní, já nešťastnice), kdy jsem dostala tu nešťastnou pětku, se mě tázala, jak jsem se to učila, jestli vůbec. Měla jsem postupem týdne tendence rozbíjet jí rysy v obličeji.

Tak tedy pondělí. Ve škole jsem se začala učit a opakovat si dějiny hudby. Začátek už jsem se jakžtakž naučila na horách (dvě stránky), takže už mi zbývalo jen 6 stran A5. Šla jsem spát, sama se sebou spokojená. Všechno jsem si pěkně rozplánovala, jen abch si nevyčítala své prázdninové téměřnicnedělání.
Cítila jsem v sobě tu dávno ztracenou energii. Chuť se učit, víru, že to stihnu a že všechno bude dobré. Učila jsem se opět do noci. A bohužel, z nezvyku a především kvůli tomu, že jsem to vinou brzkého vstávání na snídaně i o prázdninách nedospala, jsem se brzy unavila. Ale unavila pouze vzhledem ke spánku, nikoli k učení. A tak jsem se učila a učila, věřila a věřila, stíhala, stíhala... a najednou jsem se stala posedlou.
Už v úterý jsem uměla celé dějiny hudby, které se měly psát ve čtvrtek - stejně jako chemie a základy společenských věd - ovšem ty jsem neuměla. Chemii jsem sice trošku už chápala, ale základy věd jsem si jen tak pročetla a srozumitelně vypsala v neděli... Ale stejně to nebyl špatný výkon, co myslíte?
"Tak co chcete odložit?" ptaly se spolužačky, co rády organizují a myslí si, že je jim za to někdo vděčný. Všichni samozřejmě byli pro dějiny hudby. "Je tu někdo, kdo by to chtěl psát?" Přihlásila jsem se. A asi ještě jeden člověk. Vím, že mě mohli zmlátit, ale co mi je po tom? Všichni jedeme za sebe, přesvědčila jsem se o tom už mockrát, dokonce i v hloupé přehazce, kdy jsem se zeptala čtyř lidí, která strana rozehrává. Samozřejmě mi nikdo neodpověděl.
Navrhla jsem, ať se (si) odloží zsv. "Ten by to neodložil," namítaly. Vytáhla jsem staré přísloví - nevíš, když nezkusíš...
Odpověď? Ta samá písnička - ten by to neodložil. Měla jsem chuť tam dojít sama, dokud mi neřekli, že je spousta lidí, kteří se už zsv učili. Rozčílila jsem se, že jsou i lidé, kteří se učili dějiny hudby.
Dějiny hudby, které jsem uměla, kterými jsem si zkazila dva dny, kd yjsem se tedy mohla učit chemii či zsv (mezi námi rozhodovala jsem se, zda-li se naučit dříve zsv nebo dějiny... špatná volba). Chtělo se mi brečet a ještě te´d se mi chce. Tohle už vážně bylo moc. Ale to pravé "moc" mělo teprve přijít...

Ve středu jsem odmítla jít na dechovku. Samozřejmě s větším sebezapřením, ale nakonec jsem skutečně nešla. Musím se učit! našeptával hlas uvnitř mě. Zsv - dvě známky za pololetí, přece si nneudělám ostudu, navíc nás učí pan ubožák a co já bych pro něj neudělala. Navícc mi máma připomíná, že z tohohle předmětu budu maturovat, tak ať se pořádně připravuji. No jasně. Kdykoli si při učení vzpomenu na maturitu, uzavřou se mi všechny mozkové buňky a já to do sebe soukám jako člověk bez pusy do sebe souká jídlo nosem.
Ten den nám navíc učitel angličtiny vrátil "eseje" a mně dal pětku. Naštěstí se nepočítá, ale stejně. Bylo k vzteku, že na to v pondělí píšeme písemku a já to musím napsat znovu a ani nebudu vědět, jak se to mám naučit. A naučím se to s chybami, kdežto ostatní se naučí ty své opravené práce. Chtěla jsem jedničku z angličtiny, když už nic jiného. Jenomže Ježíšek neexistuje. A štěstí už očividně také ne... Čtěte dál a uvidíte proč.

Místo dechovky jsem se hned po příchodu domů a po svačině vrhla na učení. Začala jsem základy věd, které mi v neděli nelezly do hlavy. Dějiny hudby jsem odkopla daleko od sebe, stále se slzami za očima, vždy připravenými zasáhnout, až bude nejhůř. A nejhůř bylo. Ještě několikrát.

Tak první "nejhorší" přišlo, když jsem se učila. Precizně, podrobně... zkrátka jsem skončila někdy po třech hodinách, kdy mi z jedenácti lidí chybělo doučit se tři, jelikož jsem je uměla jen tak okrajově. Potom jsem se šla najíst a potom pokračovala v chemii. A pokračovala bych ještě dlouho, kdyby se mi to v půl dvanácté nezačalo plést. Koncovky "yn" jsem všude začala zaměňovat za "yl". Když jsem to zaregistrovala a když i můj táta zaregistroval, že dál to nejde, šla jsem na kutě. Ještě v posteli jsem si pročítala novověk a těch jedenáct lidí, kteří mi dali tak moc zabrat.

I ráno jsem se sebou byla docela spokojená. Gratulovala jsem si k dobré práci a do školy šla s docela lehkým krokem. Jediné, čeho jsem se bála, byl dějepis. Za á jsem ho neměla doma, za bé bych ho stejně ani nestihla. Chemii jsem si opakovala, ale už to ve škole tak dobře nešlo. Strašně mě rušil řev spolužáků, tlouklo mi srdce stresem a strachem, že nepodám dostatečný výsledek. Stejně tak při učení dějepisu, kdy mi nenaskočil do hlavy ani nadpis (jo, ten vlastně jo - Indie), protože si Ropucha strašně nahlas přeříkávala učivo na písemku, kterou zkazila a směla psát opravu. Stála asi pět metrů ode mě a nemohu vlastně tvrdit, že si přeříkávala. Slyšela jsem vyslovování "c", které se lesklo jako umělý zlatý zub, "s", které bylo od "c" tak nějak k nerozeznání a potom mi to dávalo dohromady bzučení čmeláka.
"Marťo, umíš to?" zeptala se mě učitelka. Trošku jsem se pozastavila nad tím, jak mi řekla atrošku jsem se zastyděla za to, že se vůbec ptá. "Umím!" vykřikla jsem. "Ale bojím se." dodala jsem v panice. Bylo mi strašně. Věděla jsem, že to nezvládnu. Věděla... Bylo deset příkladů a co stupeň, to známka dolů. Krom prvního bodu, to je ještě jednička. Vzhledem k tomu, že jsem si spletla zkrácený vzorec a ten normální (bůhví, jak se to jmenuje), a také vzhledem k tomu, že jsem prohodila koncovky "-2-yliden" a "-2-dien" nebo jak to je (nezlobte se na mě za nesprávnost) - a tuhle chybu mám nejspíš téměř všude, na "jedničku" to rozhodně nebude.
Ale já byla šíleně unavená, strašně jsem se hecovala, navíc je to chemie, takže jsem ani nic dobrého nečekala.
"Tohle je nejlehčí písemka, jakou budem psát," upozornila učitelka při rozdávání papírů.
Byla to strašná hodina. Vlastně to byl strašný den, protože...

Potom učitel angličtiny nakázal, že za to naše bavení máme vypsat nějaká cvičení. A prý jenom jejich konce. Jsou to takové ty věty s "že ano?" na konci. Obcházel kolem nás a mně řekl. "Ty to taky nestihneš!" Řekl to tak výsměšně, jako by mi naznačoval, že jsem debil. Což já jsem, nepopírám. Často přemýšlím, že bych radši měla jít někam hubit hmyz, zametat chodníky nebo válet knedlíky. Ale to jsem odbočila.
"Ale takhle jsem napsala jen tu první větu! Ostatní jsem napsala tak, jak máme!" namítla jsem docela hlasitě, navíc tónem, ať mě nesere. Ne, prostě to nebudu komentovat...

Nadešel čas. Základy společenských věd. Ve třídě byl opět hluk, všichni se bavili, jako by se nic dít nemělo, takže jsem vyklopítala ze třídy i s černou neslazenou kávou, kterou jsem si koupila ve školním automatu, abych se trošku probrala. Až celý den poté jsem zjišťovala, že jsem ji lila do lačného žaludku, který se nebál mi to co chvíli připomenout.
Položila jsem si skripta na parapet, opřela se o topení a cítila, jak se mi začíná zvedat žaludek. Vážně mi nebylo dobře, bála jsem se, navíc to, co mě ten den potkalo, a to, co už mě čekalo, nebylo zrovna nejideálnějším pro poslední den života. Třeba.
Koukala jsem do poznámek, nemohla se soustředit, poslouchala jsem hlas svého žaludku, jak by rád svůj nicotný obsah nahrnul někam, aby si už navždycky mohl hodit odpočinek... Zazvonilo.
Přišla jsem do třídy.
"Neni ti špatně?" zeptala se mě Kam.
"Počkej, to je to na mně poznat?"
"Docela dost," zařekla se.
Moje sebelítost se zatetelila radostí. Mé ego bylo šťastné, že si mě někdo všímá.
Kam mě uklidnila, abych se nebála. Že to dám. Stejně mi to nepomohlo. A kafe mi taky nepomohlo. Vlatně pomohlo - k žaludečním svízelům.
Učitel dlouho nešel. Jeden spolužák oznamoval, že se na chodbě zakecal s nějakou studentkou. Na to slovo začínám být pomalu alergická. Ale čert to vem.

Přišel.
"Tak kde jsme skončili?"
"Už to máme probraný."
"Aha."
"Ale my jsme přece měli..." Domča se zasekla.
"No?"
Nikdo nenaznačoval, ať to nedopoví.
"My jsme měli psát písemku."
"Aha." A začal vysvětlovat, jak musel pro maturanty připravovat tohle a tamto a jak... kecy, pindy, ryby. Nebo jak to bylo.
Když se dostatečně vyžvanil, zopakoval ty samé argumenty ještě jednou, aby nám to bylo dostatečně jasné.
"Takže můžete využít, že jste se to naučili, a zeptat se."
"Můžu jít na vzduch?" špitla jsem, aby to slyšela jen spolusedící. Jelikož se nezasmála, zopakovala jsem to i Kam dozadu. Ta to vzala vážně a řekla mi, ať jdu, jestli je mi vážně špatně. Není, ale potřebovala jsem si napočítat do deseti. Nebo raději do dvaceti.
Měla jsem chuť to tam zapíchnout a jít domů. Nebo ne domů, prostě někam doprdele... Mám chuť vykašlat se i na celou blbou žurnalistiku, protože mě to absolutně nenaplňuje, a od té doby, co tam chodím, nemám na novinářích žádné nápady. Vůbec.

Při dějinách hudbě Monis řekla Kam, že smrdí. Nevím, nakolik jako legraci to řekla, ale mně to vtipné nepřišlo. Vzhledem k tomu, že ten den mi selhal deodorant od matky, která zaručovala jeho 100% jistotu, jsem si to vzala osobně. Bojím se těchto dní, často na too myslím. Že to ze mě potáhne jako z těl v posilovnách. A najednou to tu bylo. Moje černá můra. Ještě ke všemu jsem neměla mikinu, ale jen vestu. Ten den mě ještě čekal koncert. Kdybych aspoň měla prachy a mohla si jít koupit nějaké smradítko.
Omlouvám se, že se vám s tím svěřuji, ale skutečně mě to trápí. Často jsem matce opakovala, že v tu "její jistotu" vážně doufám, protože se bojím, že budu smrdět. Ona mě pookaždé div neseřve, co to povídám za věci. Ale je to pravda a já nevím, proč mě hned musí seřvat. Jednou jsem o tom četla, že člověk může trpět panickou hrůzou zrovna z tohohle. No nic, nechme to být.
Zkrátka když se o tom holky bavily, a to dlouho, zrovnna ten den, seděla jsem jako troska a nevěděla, co na to říct. Naprosto nezúčastněně jsem Kam uklidnila, že to není pravda.
Mně by se to Monis nikdy neodvážila říct. Nikdy ne do očí. Hlavně že jsem na její dárek k narozeninám dala stovku. Nemusela jsem. Mohla jsem koupit přání za třicet korun a i to by bylo moc. Fakt mě to stále ještě hlodá. Všechno mě hledá. Všechny křivdy, které na mně svět zanechal. Grr.

No, ten koncert. Co říct. Asi nic. V jednu chvíli jsem se tak započítala, že jsem začala přemýšlet, jestli mám už začít, nebo až další takt. Najednou jsem uslyšela odpověď na svou otázku - klavír vyhrával tu melodii, kterou jsem měla začít. Takže jsem to tam nějak střelila s tím, že klavír nikoho nezajímá a všichni čekají, až začne mistr flétista.
Po koncertě jsem utekla s tichým pozdravem směrem k zapovídané paní učitelce.

P.S.: Ať mi to tu přestane psát, že text článku nesmí být prázdný! Nebo vám se prázdný zdá být?!

Bambula... lala

19. března 2011 v 13:29 | Hjůbí
Pondělí. Šla jsem na flétnu. Věděla jsem, že jsem zapomněla noty na trio, ležely mezi komořinou, ale nechtělo se mi vracet. Vždy, když jdu na autobus, trpím takovou paranoiou, že mi ujede, ačkoli stojím na zastávce o osm minut dřív. A tentokrát to tak bylo - zapomněla jsem, že autobus nejede ve 24, ale ve 28, takže jsem zpytovala svědomí, že na blbý noty já blbec nemyslím dřív.
Paní učitelku to samozřejmě - hlavně když to se mnou zkoušela - vytočilo, protože na to neviděla. Já sice taky ne, ale dělala jsem jí takové místo, aby přesně tohle neřekla. Radši ať mě seřve za to, že neumím, než že nenosím noty. Samozřejmě mi vynadala za to druhé. "Děti, copak si nemůžete nosit noty?!" Vždycky se naštve, když si je někdo zapomene. Jako třeba na komořině. Omluvím se, že jsem je zapomněla. Vše je OK. Dokud nepřijde na věc. Začíná se rozčilovat, že nám to nejde a k tomu přidá, že navíc nenosíme noty. Ale mě samotnou to vždycky trápí, já jí to nedělám naschvál! Já normálně nezapomínám. Ale bohužel, občas se mi to stane.

Když to tedy se mnou - leč s lomozem (néééé, že by mi to nešlo, to vůůůůbec) - projela, vyslala mě do jiné třídy, kde se odehrálo samotné trio s klavírem a houslemi. Taková pocta!
Na klavír hrála spolužačky sestra a na housle jeden takový... bambula. Nejdřív vypadal jako typický hudební talent. Proč by tam jinak byl, že? Tak jako já se tam omylem asi lidé neberou. Ale nakonec se ukázalo, že je to obyčejný smrtelník jako já. Ale pěkně popořádku.

Bambula přišel ve chvíli, kdy se mě ta učitelka ptala, v jaké tónině se flétnám hraje nejhůř. Samozřejmě jsem nevěděla, jak bych mohla, že ano? Tak jsem se to snažila nadlehčit: "Nám se hraje dobře ve všech tóninách." Všichni se zasmáli, že už si nikdo nevzpomněl na původní otázku a hlavně už se mě nikdo na nic neptal. Tak sorry, ale já jsem ráda, že poznám gé tři, natož vědět, kde se nám hraje blbě. Mně osobně se hraje blbě úplně všude, a ještě hůř se mi všude dýchá, ale co nadělám? To jim přece nebudu vyprávět, ještě by mě vykopli, a jak bych se potom podívala paní učitelce do očí? Leda s maskou, která se přiklápí před spaním na oči, aby se na severním pólu při polárním dni lidem/ ledním medvědům/ tučňákům lépe spalo.

Nejhorší bylo, když ta učitelka konstatovala, že se zouváme přede dveřmi a Bambula se začal omlouvat. Potom odkázala na moje "papuče" (jo, to řekla, protože ony to papuče jsou - z maďarských trhů) a já se začala červenat. Samozřejmě se všichni podívali a museli se v duchu zasmát. Já tak nesnáším situace, kdy se musím stydět za svou pořádnost!

Při ladění jsem to také nevychytala. Řekla, ať zarazím, ať to nadýchám, ale Bambula řekl, že bych to spíš měla vytáhnout. "No já to znám podle klarinetů." Chytrej jak slovník hudebních pojmů. A já nevěděla teda co, tak jsem vytáhla. Nadejchala a vytáhla. Dva naprosté paradoxy. Nakonec jsem měla zastavit s zastrkáváním tam, kde jsem začínala. Další paradox.

Bambula se nakonec ukázal jako naprostý bambula. Když se ho učitelka ptala, kam chodí do školy, odpověděl, že na střední a doplnil to jménem základky. Až potom vysvětlil, že chodí na elektro. S tou základkou to nikdo nechápal, jen mně potom sestra vysvětlila, že je to ve stejné ulici. No není to bambula?

Ale měl docela i vtipné hlášky. Vlastně jednu.
Učitelka (když se zapomněl chytnout): "Musíš se tam rychle očima přesunout."
Bambula: "Já se přesunul..."
Učitelka se trošku podivila.
"Ale někam trochu jinam."
Měla jsem co dělat, abych nepukla smíchy. Smíhy jsem ovšem pukla, když mu učitelka řekla, ať pořádně vybruje, že to je spíš takové skřípání. Vzpomněla jsem si na Vrchní, prchni a "Stovku! Za takovou hudlařinu!". Ne že bych neměla ráda housle, ale nemám je ráda. (V poslední době má oblíbená věta.) A Bambula byl takový buránek. (Navíc v učebně byl jediný stojánek a on se s notami rozvalil přes něj celý... a já si to jako měla položit na zem a hrát se sklopenou hlavou? Nebo u toho klečet?!) Co čekat od elektra, průmyslovek a automobilek...?! Raději se svými zkušenostmi (viz Křupan, pan Slizoun atd. atd.) pomlčím.

Ale bylo to fajn. Sice mě trošku zneklidňuje, že budu muset absolvovat nějaký další koncert, který bude opět v čase, který mi nebude absolutně vyhovovat, ale co nadělám? Třeba se na mě zašklebí štěstí a bude zase v pondělí, jako naše zkoušky...