Duben 2011

Živote, neber radost hodným lidem

29. dubna 2011 v 23:35 | Hjůbí
Pamatuji si, jak slečna Testová kdysi řešila, že by člověk měl být prospěšný aspoň tím, že má děti. A když ne tím, tak apoň něčím jiným. Prý když já napíšu knihu, no, nějak prospěšná aspoň teda budu. V mých očích smýšlí jako děcko. Je nehorázně pánbíčkářská s dětským smyslem pro spravedlnost. A tou spravedlností mě vždycky držela, třeba co se pana Perfektního týče. A nejen jeho. Když si vezmu výše zmíněnou otázku prospěšnosti společnosti, nedavno mě něco napadlo. Takové malé zamyšlení.

Stojí naproti sobě dva lidé. Jeden má tři manželky, pět dětí a okolnosti ho donutily krást. Třeba. A kontra máme workoholika, který nemá děti, ale poctivě odvádí daně. Nepobírá přídavky na děti, nesedí na pracáku, aby vyčkával na sociální dávky, dokonce mu nazáda nedýchá exekutor. Tímto vás nutím, abyste měli rádi můj osud, i když jsem špatná holka.

Tohle mě napadlo někdy v úterý, když jsem autobusem jela na Šmudlův absolventský koncert.
Tentokrát mu to fakt slušelo. Bílá zastrčená košile, tmavě modré puky, černé lakovky. Jen ta kravata se mi na něm nelíbí. Nevím proč. Je taková... hm. Prostě seriózní pánové nosí jinačí kravaty. Navíc je červená, taková dětská. Ne přímo dětská, ale jsou na ní takové čtverečky a... A vykukuje mu zpod límečku. A prostě bych mu nejradši dala tu, co jsem měla pro Ťuňťu k narozeninám (grr). Dokud ho neznám.

Tak jsem se na něj při jeho hraní koukala a musela jsem uznale pokývat hlavou a utřít si slinu. Ne že bych toužila po chlapech podle postavy, on není zrovna příklad manekýna (vždyť já také ne, nejsem proto hodna kritizovat), ale mně se líbí. Hlavně vím, že má krásný úsměv a to mi možná stačí. Není to zlý kluk. A mluví s holkama. Hm, asi žiju v nějakém vakuu, že si stále ještě myslím, že se kluci s holkama nebaví. Já vím, že si minule ode mě odsednul dál, ale přesto jsme si povídali. Stejně pořád cítím takovou tu pomyslnou pavučinovou hranici mezi pohlavími.

Třeba dneska. Přišla jsem pozdě do školy a přisedla si k jednomu klukovi. A docela mě i poslouchal, když jsem mu něco říkala, dokonce se mě ptal, jestli jsem byla u doktora nebo co to. Rozmluvila jsem nemluvného kluka. Docela úspěch. A bylo příjemné poznat na sobě, že mi nevadí sednout si s kýmkoli. I s klukem.
A potom o laboratořích jsme si povídali s klukem jiným. Největší smažka od nás, ale stejně mi v mikroskopu ukázal, jak má na šupinách zoubky, i když jsem mu nevěřila a sváděla to na jeho opilost. Zasmál se, že to ne. Bylo to zvláštní. Je to zvláštní.

No každopádně. V to úterý jsem si při koncertě sednula do druhé řady v sále. Napomínala jsem se, ať laskavě zapomenu na nějakého Šmudlu. Vždyť je to takový... oh, vždyť je to flegmouš. Vždyť se směje každé blbosti. Vždyť bych s níc víc jak den nevydržela.
Jo, on se možná blbostem směje, ale ten jeho úsměv tak krásně uklidňuje...

A naskytla se mi naděje, že ho možná uvidím. O víkendu. Nedávno jsem psala o koncertu s flétnou. Učitelka nám to dneska zopakovala - v sobotu 4. června koncert. A prý tam bude houslový soubor. V té chvíli jsem měla chuť vyhrknout na paní učitelku, jestli tam bude Šmudla. Ale radši jsem se na ni jen usmála jak měsíček na hnoji při pomyšlení, že by mi něco takového vypadlo z pusy. Já ho přece vůbec neznám.

A určitě by to dopadlo jako s Honzou. Velká euforie, štěstí, vášeň. A potom. Matka se mi smála, že řeším takové blbosti. Že kvůli němu brečím. Že takových pocitů při rozchodech ještě bude. (Nechodila jsem s ním. A to byl ten problém - on možná chtěl, ale já ne. A já mu nechtěla ublížit. Takže to nakonec nějak vyšumělo. Úúúúúf. Jsem ráda, že je to za mnou. Mimochodem - moje sestra údajně zažila něco podobného s Ex. A nechápala, proč ji nikdo nechápe. Řekla jsem jí, že jsem prožívala něco podobného a také mě nikdo nechápal.)

Takže by to stejně neklapalo. Vůbec. Navíc co to tu povídám. Absolutně si protiřečím. Nikdy jsem nikoho nechtěla, a najednou? Ach jo, ani nevíte, jak moc si chci povídat. S ním, proč ne. Povídalo se s ním dobře. S Honzou ne. Neměli jsme si co říct.

Zjistila jsem, že jsem zošklivěla. Bývala jsem hezčí. Fakt. I když jsem si připadala tlustá, nebyla jsem. Teď mi přijde, že na mě večer kouká naprosto strhaný obličej "staršího" (50+) čověka po desetihodinové šichtě manuální práce. Zažloutlá bělma, kilometrové kruhy pod očima, seschlý úsměv, povadlá pleť. Vážně mám pocit, že mi visí tváře a já jsem připravena jen vejít do hrobu. Jenomže takhle jednoduché to nebude. Bohužel.

Já odbíhám, co?

Po koncertě jsem se odhodlala a zašla za tím prokletým Šmudllou. I když seděl v řadě s rodinou (jeho otec nepřišel ani na jeho vlastní absolventský koncert), s nikým se nebavil. Asi skládal housle do futrálu, nevím. To zkrátka byla moje příležitost. Přišla jsem k němu, podala mu ruku, pogratulovala. Nedalo mi to a zeptala jsem se, jestli něco má nebo neměl mít 19. května. "Jo, to jsem měl mít absolvenťák," smál se.
"Aha. A budeš pokračovat na housle ještě příští rok?" Předpokládala jsem totiž, že nebude, a že mu řeknu, jak už se nejspíš neuvidíme, ať se má hezky. Vlastně já přišla jen kvůli tomu, abych mu řekla tyhle dvě věci: co to bylo za blamáž, že 19. je koncert, když je nakonec 26. a nikdo o ničem neví. Ani Majdy segra nevěděla a kdybych jí to nevzkázala po Majdě, nepřišla by. Dobrý, ne? Ten Šmudla je fakt popleta. Ach jo.

"Né, já si zahraju ještě příští rok," překvapil mě. To jsem fakt nečekala. On bude v maturitním ročníku a pořád bude fidlat. Možná by tím přišel o hraní ve folklorním souboru (protože nepochybuju, že ty housle jsou školní). Ale vypadá to na pořádného kroužkoholika jako jsem já. Chodí do orchestru, hraje ve folklórním souboru a na obyčejné hodině. Plus doufám, že v souboru, abych ho viděla v červnu. Éééé, kde jsem skončila?
Ne, neskončila jsem. Já to dopovím. Bohužel na něj vím, že ještě k tomu ke všemu navštěvuje oddíl. Já vím, že jsem posedlá a vím o každém všechno, ale ten internet mi to pošeptal skoro sám.

Ale vážně nejsem stalker. Za to, že jsem se dozvěděla i Nejmenovaného datum narození, vděčím svému štěstí při znalosti hesla jejich třídy na Spolužácích. Že jsem si zjistila jméno Idola x? Sálodlouhé hrabání se ve Facebooku. Navíc mi pomohla Míša, když v Litomyšli volala kamarádce a ptala se, jestli je zadaný a tak. Ne "a tak", vlastně jenom jestli je zadaný a ona, ta kámoška, po něm neprahne. A kdyby prahla, ať dá ruce pryč. Bohužel, i kdyby nedala, on o mě nestál.
Kdo dál? Pan Perfektní? Tak to je samozřejmost. Informace o něm se na mě tak nějak lepily samy. Ze začátku z první ruky, později už první ruka odumřela. Chmmmm. Ach jo? Ne, není všem dnům konec. Vlastně doufám, že je. Tak, a zase si protiřečím.

Když mi Šmudlík řekl, že si zašmidlá ještě příští rok, byla jsem paf. "Aha," nezmohla jsem se na nic víc. "...tak třeba se ještě někdy uvidíme," vykoktala jsem. A potom jsem vedle sebe zaslechla učitelku klavíru, která nám oznámila, že 16. si dáme ještě jeden koncert. Ale to je fakt v háji. Příště se mu chystám říct, aby si konečně zjistil mé jméno. Šmudla jeden.

Nechci si ho přidávat do přátel jako první. Nechci dávat první impulz. Chci ho jen popostrčit, aby měl pocit, že první krok udělal on. A vlastně jen proto, abych na konci (jestli vůbec bude nějaký začátek) mohla říct, že já jsem o něj nestála, to on měl zájem o mě. A bude to ve chvíli, kdy po mně bude jakýkoli kluk chtít, abych si před ním svlíkla ponožky. Ani ty ponožky bych si nesvlíkla! Ne. Prostě ne. Mám co dělat, abych je svlíkla před sebou. Fuj.

Když odcházeli, seděla jsem o patro níž a čekala na tátu. Rozloučila jsem se slušným na shledanou a oni také. Šmudla nějak zaváznul. Když celá skupinka pozdravila, jen on ne, řekl nakonec také "na shleda...", a když se otočil, pozdravil veselejším ahoj. A já už se lekla, že se ke mně nemá. Ale on není takový. On je fajn. Fakt. I když rád zapomíná.
Má hezký lakovky. A hezký prsty. A na ponožkách nemá díry.
JO!, zul si boty, když šel na koberec zkoušet s naším triem - mé učitelce odpověděl na otázku, proč se zouvá, že ze zvyku. Normálně bych obrátila oči, ale tentokrát jsem se musela smát - vlastně sama jsem se na vyzouvání vykašlala, i když jsem měla baleríny na suchý zip. A on lakovky... BOŽE, Šmudlo!

Ale je to pěkný mrav. Když si vezmu, že se v jiných zemích třeba ani nezouvají. Když jsem byla u tety v Německu, chtěla jsem se zout, a ona mě zarazila. Přemlouvala jsem ji, že se přeci jen zuji. Bylo mi to proti mysli. Potom jsme se bavili, že v Česku to je skutečně pěkný zvyk. Nedokázala bych si vlézt do postele v botách. Vždyť já si do postele nevlezu ani v ponožkách! Musím mít jedině čisté nebo aspoň domácí (tzn. že v nich chodím ten den jen doma). Já jsem v tomhle až moc přísná. Do postele si nevlezu ani v ponožkách, se kterými jsem dupala po domě bez pantoflí. U nás doma se to tak prostě dělá. A já zase dělám to, že chodím po patře bez přezůvek, jsem líná? si je nazout. Ale jen nahoře a jen po parketách. Je to zvláštní, jak má člověk v hlavě bloky, které ho drží v jakési zvyklosti...

A tak se každý den snažím potkat Šmudlu, snažím se potkat vlastně kohokoli. Sedávám na lavičce u řeky a přemýšlím. Nakonec se vším praštím s argumentem, že stejně nikdo nepřijde a nezachrání mne. Nikdo mi nedá zezadu ruce na oči a nezeptá se: "Hádej, kdo je?!" No jasný, kdo by to dělal. Ještě ke všemu nosím brýle. Dnes jsem měla čočky, ale stejně venku nasazuji sluneční. Takže je to napytel tak jako tak.
Nikdo nepřijde a nevyruší mě z vnitřních monologů, které už mě rozčilují. Nebaví mě poslouchat člověka, kterého poslouchám 24 hodin denně. Ve snech, při snídani, ve škole, po škole, v autobuse. Je všude. Nedokáže mě rozesmát. To dokáží jen vzpomínky. Na které si většinou nevzpomenu.

Chápeš, že nikdo nepřijde?! NIKDO. Nikdo tě nezachrání, nikdo ti nepomůže. křičelo to na mě vevnitř.
Chtělo se mi brečet.

Je to hnusný. Když shoří naděje, když víte, že vážně neexistuje nikdo, s kým můžete provolat kredit. Že žijete v malém městě, ale chodíte si sedat na lavičku tam, kudy neprojde krom feťáků noha. Chtělo by to zjistit, kudy Šmudla chodí, abych mohla náhodě pomoci.

Pamatuji si na časy, kdy nic takového nebylo potřeba. Nejmenovaného jsem potkala na své třídě, když si to mířil na autobusové nádraží. Idola x jsem potkala cestou na doučování - bydlí na tom samém sídlišti (či jak to pojmenovat). Absolutní náhodou. S Bíč bojem to bylo podobné - potkávala jsem ho ve škole na obědě. Potom z něj vylezlo, že tam chodívá. A krom toho se najednou naskytla příležitost zajít za ním zajít pro omluvenku do školy, protože byl koncet. Samozřejmě jsem si ji schovala a panu Perfektnímu ji nedala. Pana Perfektního jsem také párkrát potkala, i když ne tak často. Hlavně o prázdninách. Zatím jsem ho viděla každé prázdniny jednou - od sekundy. Myslím, že naposled to byl on také, i když jsem brejlila "jeho" směrem a neviděla lautr nic. Ale vlastně je to fuk. Kašlu na něj.
Jak zněl ten citát?

Dívka může čekat na pravého muže, ale to ještě neznamená, že by se mezitím nemohla bavit s těmi nepravými. Cher
Když už jsem tak pěkně u toho potkávání. Ve středu jsem si to štrádovala kolem Šmudlovy školy a najeednou proti mně nějaká paní. A doháje - je to ona, není? A teď jsem vůbec netušila, protože moje paměť na ksichty je tak pomíjivá jako jarní počasí. Zdálky poznám jen specificky odlišné lidi. Podle chůze, podle knírku, podle brýlí... Pána z radnice poznám podle bílých vlasů a knírku. Pana Češtináře poznám podle chůze a výšky (zkrátka podle toho, že mu do obličeje nedohlédnu). Pana busořidiče, který mě občas vozí do města, podle brýlí a hnědého knírku.

Jenomže. Teď jsem řešila dilema, jestli ta žena naproti je nebo není paní Šmudlová. Začala jsem se hrabat v kabátu, abych na ni necivěla. Mezitím jsem si v duchu tahala sirky, jestli pozdravit nebo ne. Nakonec jsem usoudila, že u Šmudlovy školy je klidně možné potkat Šmudlovu mamku, takže jsem s úsměvem hlasitě pozdravila. Paní rozpačitě odpověděla. Nedivím se, jestli to nebyla ona. Nedivím se, jestli to ona byla. Na koncertech, kde jsme se viděly, jsem neměla brýle, kalhoty a moc tmavě modrou mikinu (pro bledého člověka to má ještě "bělejší" efekt, navíc zelené brýle nepřidají na zdravosti barev pleti) a k tomu přidejte nenalíčené oči. Takže jestli to byla ona, po budoucí cestě usilovného přemýšlení ji možná trklo. Mě cestou usilovného přemýšlení netrklo, doteď to zkrátka nevím a buď se zeptám Šmudly, nebo na to stejně zapomenu.

Když to máte těžké. Já bych ji poznala podle úsměvu, ale tak nepřiběhnu k cizí ženě, i kdyby to vážně ona byla, a nezačnu ji prosit, aby mi ukázala chrup. To se jí rovnou můžu zeptat, jestli je to ona. Tato žena byla malého vzrůstu (trošku mě to překvapilo, stát jsem ji v hudebce viděla jen na schodech, jinak vždy jen sedět) a na sobě měla rifle. Ty rifle mě vlastně usvědčily, abych pozdravila. Musela to být ona. A i kdyby nebyla... Ááááá, čert to vem!
Závěrem jsem stejně shledala, že je lepší pozdravit cizího člověka než nepozdravit známého.

A na té samé cestě, jen o nějaký most přes řeku více, jsem potkala ještě někoho. Svého nejoblíbenějšího herce z divadla. Seděl na zahrádce hospody jako oukropek a smál se. Měl sice světle modré rifle a světle modré tričko, ale stejně to byl on, ten seriózní pááán, kterého jsem znala ze své hry. Tohle není ten samý případ jako s Jimem Parsonsem, který je mi vzdálen a numí česky. Ale jo, vlastně to vyjde nastejno. To, že hraje chlápky, kteří mají smůlu na ženy, neznamená, že takový je. ("Vždyť musí existovat i případy, kdy spolu lidi nespí..." - "Jo, třeba matka a syn," On: "Já a moje bývalá snoubenka... Néé, to asi není nejlepší příklad." Nebo - "Všechno jsou to děvky!" "Kromě mý mámy." "OK, všechny kromě tvý mámy." "A co moje babička?" "Fajn, - kromě tvý! matky! a tvojí! babičky!, povídám vám, je to samá děvka." On: "A mojí tety." První herec zuří. On: "Když ona je strašně šeredná!") Já vím, že i kdyby ty role dostával z důvodu osobní podobnosti, pořád je to jen herec, který hraje. A víte coo? Kušujte. Prostě miluju jeho postavy a přála bych si, aby někdo takový ve skutečnosti existoval. Navíc vypadá jako pan Perfektní. (A je to tady zase.) Nevím, jestli líp nebo hůř. Ale je pěkný, fakt. A strašně ťuťu... Už mlčím.

Předchozí den jsem od Majdy zvěděla příšernou zprávu. I Jit se musela slitovat nad chudákem. K věci - paní Bíč Bojová se pochlubila sboru, že se rozvádí. Údajně učí i na základce, kde si nabrnkla nějakého tělocvikáře. Vzpomněla jsem si, jak dirigent říkal, že včera měl narozeniny nějaký velikán, zítra také a dneska jeho žena. Že jsou to tři velikánové po sobě. Také jsem si vzpomněla na náš taneční koncert konaný jednou za pět let, na kterém byla. Neměli se sice moc k sobě, až jsem chtěla vyzvat dirigenta k tanci (kdyby pořád někde nepobíhal a nechodil kdoví proč ven), ale před jeho ženou? Vidíte - teď by to ještě svedla na mě.
Ale ještě na něco jsem si vzpomněla. Kdysi na začátku školního roku jsem v hudebce, ve třídě byla sama (věděla jsem, že nikdo nepřijde - jako loni -, ale nedalo mi to) jen s Bíč Bojem a jedním učitelem, který mě asi moc rád nemá (každou středu si tu historku bohužel připomenu). A ten učitel se ho ptal, jestli by nestál o nějakou mladou. Odpověděl, že má manželku a své děti a že je spokojený. Taky si pamatuji, jak loni na konci roku vedl dceru na nádraží, protože jela do školy v přírodě.
Všechno mi to přijde neuvěřitelné.
Když jsem se to dozvěděla, šťouchla jsem do S.: "Teď je volnej!"
Ale stejně si myslím, že takový chlap by si zasloužil super život. Je to nespravedlivé.
A nejvíc mě mrazilo, že krom černé košile, puků (má fakt pěkné ty puky jeho, od Ševčíka), ponožek, zkrátka všeho, na sobě nenechal žádný smutek ani znát. Upnul se k práci. Vůbec nemluvil o ničem jiném. Jenom o tom, jak musí tohle přidělat, tohle musíme nacvičit, kolik ještě bude koncertů, že ho fakt nebaví kopírovat pořád dokola ty noty... a tak dále. Jsem ráda, že má aspoň tu práci, ale stejně je mi nepříjemné, že takový člověk má být smutný. On si nic takového nezaslouží, on je hodný a má rád svou práci, má rád děti. Má rád mne. A já si (to)ho cením. Ráda díky němu chodím na dechovku, ale mrzí mě, že ostatní využívají jeho dobrosrdečnosti a mírné ruky, aby na to pekli.
Na druhou stranu doufám, že tohle pro Bíč Boje není konec. Samozřejmě, musí přežít smuteční období, ale potom využije volnosti k tomu, aby začal znovu! Tahle asi nestála za to. No tak v tom případě ať táhne k čertu.

Prosím, živote, neubližuj hodným lidem. Oni si to nezaslouží. Vezmi radost mně, vezmi mi Šmudlu, když už jsi nabalil pana Perfektního té jeho Krasavici, ale pana dirigenta nech být. Prosím.
AMEN.

Prázdniny dopadají na hubu

24. dubna 2011 v 13:17 | Hjůbí
Takže si to zrekapitulujeme. Moje prázdniny dopadají... naprosto na hubu.

Čtvrtek a pátek u babičky, četla jsem Jeho království.
V sobotu jsem si nařídila budíka na 6,30. Až budu mít podobný skvělý nápad, plácněte mě prosím přes prsty. Chtěla jsem totiž dočíst Jeho království, ale stejně jsem to založila u poslední kapitoly a ještě teď mi to tu pod postelí leží a já čekám, až budu mít hotové všechno ostatní, abych to mohla dolouskat.

Dneska se mi toho nakupila strašná spousta a máma mi přikázala jít s nimi odpoledne nakupovat. Nemám čas, já vážně nestíhám. Tady to nechci nechat hnít, musímn napsat dva články pro školní časopis, aby nepustl (píšu tam zatím jenom já, netuším proč - a stejně se nikomu nezavděčím, takže to možná ani nespěchá), potřebuju si samozřejmě pocvičit na flétnu, dočíst Jeho království, začít číst Klostermanna do povinné četby, zapsat ho do čtenářáku (odevzdání maximálně v pátek) a vypracovat referát na Jaroslava Ježka.

Vážně mě štve, že jsem si zaprasila (nic mírnějšího ve vzteku nenajdu) celé dva dny prázdnin čtením knihy, která je na předmět, který se neznámkuje děláním referátu, ale automaticky jedničkou. Ta knížka má čtyři sta stran malého písma, čte se pomalu, rozčiluje mě jak svým obsahem, tak tím, že jsem řediteli neřekla, ať ji strčí do prdele někomu jinému, ne mně. Jenomže já to nedokázala. Naivně doufám, že mi daruje aspoň kousek vděku. Ale nedaruje. Neřekne češtináři, jaký kus práce jsem udělala. Neřekne to nikomu. ON ANI NEVÍ, JAK SE JMENUJU!

Ještě něco pěkného vám řeknu.
V pátek jsem tedy byla u babičky, která mi nakázala jít v nejbližší době ven (neslíbila jsem, že půjdu) a také hned ráno mi vynadala, ať si nezastrkávám tričko do kalhot. Nevěřila jsem svým uším - že to říká má babička? Od své spolusedící to chápu, ale babička? No nic.
V páteční večer mě máma zatáhla do kina, ačkoli jsem potřebovala psát. Odsekla, že ji nezajímá, co musím. A šly jsme na Královu křeč, jak jsem tomu říkala. Sice tam hrál Colin Firth, ale to neznamená, že se mi to bude líbit. Rodička má slabost pro filmy podle skutečné události a nikdy by nešla do kina sama, proto potřebovala ocas. Lístky byly zamluvené, co jsem mohla dělat? Vzpírat se, lehnout si na zem, mlátit kolem sebe pěstičkami - za jakým účelem? Aby se mi vysmála, že jsem malá puberťačka.
Ale můj názor proti jejímu nemá smysl. Já musím poslouchat, jinak budu navěky malá puberťačka.

V kině se nedalo sedět, bylo to nepohodlné (asi jako v každém jednosálovém kině), už mi docházela inspirace, jak si dřepnout. Chtělo se mi zívat, chtělo se mi utéct. Z toho filmu nekoukalo nic, co by se mladý holce mohlo líbit. Jo, stale jsem na romantické komedie.
Ten film byl ve výsledku strašně smutný, chtělo se mi brečet (skoro vždycky se mi chce v kině brečet). Brala jsem to jako zkažený večer.
Přijely jsme v noci, dala jsem si tedy ten budík na půl sedmou... Proklínala jsem absolutně všechno.

Nic jsem nestihla.
A nějaká velikonoční nálada? Ale kdeže!
V autobuse se na mě pak máma lepila jako kdysi, kdy jsme jeli celý den do Německa.
Měla jsem kabát i kalhoty přitisknuté na studený parapetík pod oknem v autobuse a jen jsem doufala, že tam není nějaké nemilé překvapení. Třeba malý štír, narkomanská stříkačka, jehla - jo, jsem paranoidní, proto nosím i na jaře kabát - až se píchnete v autobuse do plic jako ten kluk, ještě se budete divit, moji malí posměváčci. (Není to mířeno konkrétně na vás, spíš na ty lidi, kteří se dáví smíchy, když mě vidí v kabátě.)

P.S. Já už jsem si jednou na připínáček sedla. Příjemné to nebylo.

Pěkné počasí, prázdniny byly na krku...

24. dubna 2011 v 12:34 | Hjůbí
Ve středu jsme šly s Jit vybrat dárek pro máminu kolegyni. Matka mě pověřila. Nakázala mi koupit jednu svíčku za výlohou. Upozornila mne, že možná bude drahá, možná i za padesát korun. No tak myslím, že pajska mě od určité doby nevytrhne. Krom toho, že mi na ten dárek ani nedala prachy.

Nakonec jsem přišla na to, že milá svíčkaa stojí stovku. A tak jsem tam přebírala a nakonec jsem koupila takovou pěknější, ve skleničce na svíčky s potiskem růžiček. Směrem k Jit jsem konstatovala, že starší dámy mají smysl pro kdejaký kýč, takže to beru, jaképak copak. Chápete, jak jsem to myslela - prostě tohle beru a už tu nehodlám stát ani vteřinu. Jestli se to mámě nebude líbit, ať si příště jde vybírat sama. Nehledě na to, že se mi ta věcička vážně líbila. A stála o polovinu míň, než máma doufala. Já prostě umím nakupovat. A ona to ví.

Jit ovšem potichu poznamenala, že má pro tyhle kýče taky slabost. Byla jsem v kaši a snažila se jí to nějak vysvětlit, že já taky, ale staré dámy... Ne, vysvětlila jsem to blbě.

Na přechodu jsme potkaly jednoho pána z radnice. Řekla jsem, že stojí na druhé straně. "Teď jsem to říkala," vyčetla mi Jit. "Počkej...!" Teď jsem si vážně nevybavila, že by něco takového řekla. Já nemám problémy poslouchat, vážně ne. Moje myšlenky nejsou tak hlasité..., nebo že by byly?
Když jsme si to vyjasnily, poznamenala jsem: "Ale že jo, je to on! Já normálně lidi nepoznam, ale pana Z. zrovna jo. Vždycky lidi poznam podle knírku a bílých vlasů... Jop, aha!" Plus kvádro k tomu a je to celý on. Myslím, že kdyby byl v plavkách a nechal si oholit hlavu, asi bych ho nepoznala. Ne, nepoznala. Nedokážu poznat lidi podle obličeje.

Potom jsme šly zase úplně zpátky ke škole, sedly na lavičku k řece a zdrbaly celý svět. Já nerada pomlouvám, ale určité věci ze mě musely ven. Třeba to s tou padesátikorunou pro Kam. Mrzelo mě, že se přispívá na lidi, kteří v životě nepřispějí na tebe. Jako například na Jit. Také Jit na Kam obětovala pade, ale koupil jí, Jit, někdy někdo něco? Ne. Sotva jí popřáli.
Nesnáším narozeniny. Navíc tyhle nejsou kulaté. A nesnáším Vánoce. Slečny si myslí, že musí nakoupit nejdražší dárky, jinak poklesnou. V mých očích rozhodně ne. Akorát mě namíchnou, protože já pak musím nakupovat stejně hodnotné dárky.
A to se ne vždy vyplatí. Jako například když jsem loni (ty nejbližší Vánoce, které se teď slavily) koupila už v dubnu slečně Já dárek za stovku jako loni. Možná už jsme spolu od září nechodily na oběd, ale já jí chtěla poděkovat za všechno - od ledna po prosinec. Ona sice poznamenala, že jsem já jí dala takový! dárek a ona mně škoda mluvit, ale já ji uklidnila, že jsem ráda, že na mě nezapomněla. Ne, teď nechci nikomu nic vyčítat. Jen chci říct, že Vánoce zavádějí některé lidi do trapných situací.

Když jsem se s Jit loučila, nedovedla jsem si odpustit :"Tohle je skvělej den - Jít touhle ulicí a potom ještě za Mirečkem..." Tahle ulice rovná se kolem Šmudlovy školy a Mireček znamená to samé jako Bíč Boj. Nemyslete si o mně nic špatného. Jen mám prostě moc idolů. Vlastně Bíč Boj není můj idol, ale od určité doby si z toho s Jíťou děláme dobrý den. To se musí, jinak by nebyla sranda.

Odpoledne jsem ani neměla chuť jít svou milovanou třídou, ale zase jsem to vzala kolem Šmudlovy školy a zadem kolem řeky až do hudebky. A nebyla to marná cesta. Bylo pěkně, sluníčko pálilo, lidé kupovaly zmrzlinu, kolaři se rozmnožili (a pár mě jich málem přejelo) a všude bylo živo. Krom toho je to moc pěkná procházkka, asi ji teď v létě... éééé, na jaře - budu praktikovat.

Máš dobrý známky..., ale měla by ses polepšit

24. dubna 2011 v 11:56 | Hjůbí
V úterý ráno bylo před rodičákem.

Zeměpisář se nás ptal, co si myslíme, že dostaneme. To, co jsme řekli, tam většinou napsal. Tedy jen v případě, že naše číslo nebylo odchýleno o stupeň nebo dokonce dva. Nadiktovala jsem si něco mezi dva a tři. On řekl, že ano, ale že si všimnul, jak jsem od září začala stoupat. A já na něj: "Jóóó?" A on na mě: "Jóóó!" Takhle jsme si pokecali.

Nejdřív jsem sice nechápala, proč rostu, když se mi zhoršila známka, ale nakonec jsem si vzpomněla, že jsem se přeci začala snažit mluvit. A stejně tak potom ten samý den, tu samou hodinu, aby se neřeklo.
"Když jedeme na Machu Picchu, musíme si vzít víc triček." No co, chtěl jakoukoli větu.
"Typické ženy - když se někam jede, tak hned víc se obléct, víc náhradních triček..." zasmál se.

Cestou ze školy jsem potkala Idola x. A dokonce mě pozdravil! Sice jen civěním a pokýváním hlavy, ale pozdravil. Já mu samozřejmě odpověděla úsměvem a hlasitým ahoj. Já za to nemůžu, já tak prostě zdravím každého. A někdy i svou matku.

Večer jsem se omluvila z florbalu a šla jsem už potřetí na jednu a tu samou hru. Byla derniérová, já měla strach o své lokty, kvůli kterým jsem prožila dosti bolestivé pondělní ráno, takže jsem se rozhodla vyhýbat se sportu na hodně dlouhou dobu. Měla bych ale už zase začít, přeci jen už to bude týden...
A protože mě do divadla v sedm večer nechtěla matka pustit samotnou, zamluvila jsem jí místo také. Ale ne vedle sebe. Všechna sedadla byla zamluvenná, v celém divadle se dala sehnat jen dvě. Úplně v první řadě v přízemí a jedno na balkóně. A tak jsem si vzala to na balkoně a mámu nastrčila pod jeviště. Prý před sebou viděla lampu. No jo no. Blbej den.

Cestou autobusem mi povídala o rodičáku. Jak jsme inteligentní třída. Tím začala. A tím mě pěkně roztočila. Třídní mě také naštvala - proč to říká? Samozřejmě teď matka měla pocit, že bych se měla zlepšit. A nejen proto. "Známky máš dobrý, ale přece jen jsem byla za jednou učitelkou." Takžee za chemikářkou. "Ona si myslí, že na to sereš." "Ale to přece není pravda! Z její biologie mám dvojku a zrovna na chemii kašlu?!" "No, tak jsem jí řekla, že máš doučování. Tak paní doučovatelku pochválila, že je nejlepší." Kdyby ji znala, tohle by nikdy nevyslovila. "Já si myslím," pokračovala matka, "že jsi chytrá, ale někdo ti to musí vysvětlit." "O co ti jde? Před chvílí jsi řekla, že ti mý známky nevadí." "Ale když to může bejt lepší, tak proč mít blbý známky?" "Před chvílí jsi řekla, že mám dobrý známky!" "Ale štveš mě s tou flétnou. Pořád se podřizuješ. A budeš v pondělí chodit na doučování z chemie!" "V pondělí mám flétnu!" rozkřikla jsem se, "nešlo by to v úterý?" zmírnila jsem. "Jakejkoli den! Ale budeš tam chodit!"

Moje matka má velký problém s citovým vydíráním. Vlastně ne ona, ale já. Přežívat ho.
Ona mi nejdřív řekne, že jí nevadí, že mám špatné známky, že chce, aby její dítě bylo v pohodě a šťastné a dělalo, co ho baví, a v druhé minutě (nebo ve třetí, podle toho, jak stihne tu první část) vám začne nadávat, že nevěnujete dostatek svého času a energie učení.
Vy nevíte, co mi třeba udělala v pondělí. Ten článek mám napsaný, dokonce jsem se při vzpomínkách na ten den rozbrečela. Já bych možná ten článek zveřejnila, ale nechci, abyste si o mně mysleli, že ji nenávidím kvůli své pubertě. To si myslí ona a ráda mi to opakuje: "Jsi puberťačka!" nebo "To je tím, že jsi v pubertě!", "To bude dobrý, až tě přejde puberta!" nebo její nejoblíbenější: "Ta puberta s tebou pěkně cloumá!"
A je zajímavé, že táta si nestěžuje.

Myslí si, že bych se měla polepšit. Jenomže copak to jde, když mě rozptyluje, když mě chce někam neustále tahat? Když v neděli večer pláču, říká mi: "Tak se na to vykašli!" Nikdy jsem se na nic nevykašlala. NIKDY. Buď mě neměla porodit, nebo dávat na gympl, nebo mi vyčítat, že se neučím, když sama ví, že to nešlo.
Sama byla ráda, že prolezla. Ale já musím být dokonalá. To mi zase připomíná taneční. Ále, jděte do háje!

Tu poslední větu neberte osobně. Já prostě nemám moc dobré vzpomínky. Moje matka ráda špehuje, ráda komentuje. Jednou by mi nejradši svítila při koitu. Já bych si jí nenechala svítit ani při čtení.

Štve mě, že je nespokojená s mou postavou. A když začne ona litovat sama sebe, uklidňuji ji, že mně se líbí, že je pěkná, že má za sebou dva porody a je v určitém věku, kdy se na postavě toleruje absolutně všechno. Od kráterů po pomeranče. Kdyby tam přistáli marťani, tak je to u žen po čtyřicítce přijatelné. V šestnácti se cenzuruje absolutně cokoli. Ušní lalůčky, ohebnost kloubů atd.
Po skončení představení jsme šly po mé milované třídě. Přijel tam nějaký autobus s mladými fotbalisty. Kdyby tam byla slečna Ropucha, možná by nepohrdla. Ale ona je vlastně jen na bohaté hokejisty.
A krom těchto tam nebyla jediná živá noha. Jen mrtvé nohy bezdomovců, zpívajících Romů a opilců. Chtěla jsem je obcházet, ale máma mi vyčítala, že se není čeho bát, že ona se s takovými stýká dennodenně. No tak to jsem hned byla klidnější. Ironie.
Domů jsme jely opět autobusem. Zkušeně jsem si připravila průkazku. Vešla jsem a s průkazkou se usmála, jak to mám ve zvyku. Je potěšující, když se na vás v deset večer usměje řidič autobusu. Když vidíte upřímný úsměv na mužské strhané tváři. Řidič autobusu, v deset večer, unavený, na konečné se ani vyčůrat nestihne, žádná perspektivní budoucnost ho nečeká... A on vám opětuje úsměv. Není to nádhera?

A zase mi ujel

23. dubna 2011 v 23:07 | Hjůbí
Sama jsem uznala za vhodné zůstat v pondělí doma. Dějepis jsem neuměla, bolest v noci mě odrovnala, nevyspala jsem se... Takže písemku píšu ve čtvrtek po velikonočních prázdninách. Jako bychom snad nepsali čtvrtletku z matematiky, biologii, chemii... no, ono to stačí. Ještě ten děják k tomu - to jsou nejtěžší předměty ze všech! Búú.

Zůstala se mnou sestra, která měla odjez autobusem po třetí. Tak jsme si povídaly a bylo to fajn. Skoro mi až bylo líto, že musí odjet a já zůstanu doma. Je mi strašně trapné být doma, když bych měla být někde jinde. A hlavně odpoledne - flétna. Já se bála, že mě zabije! Ale ne, dokonce mi popřála hezké Velikonoce. SMSku mi musela přečíst segra. Ale dávalaa si načas! Já se bála jako čert kříže. Dokonce jsem odkládala napsat jí. Naštěstí vše skončilo dobře a žili šťastně až...

Ve středu nebo tak někdy mi ještě telefonovala, že někde budeme mít koncert a provedou nás po hradě. Nebojte, až to bude aktuální (na začátku června), dám vám vědět. Možná se zpožděním (jako vždy), ale rozhodně se zmíním.

Když už jsem byla v tom posílání esemesek, poslala jsem ze sestřina mobilu jednu pro Penny. Mají tam teď soutěž o skútr nebo o italské delikatesy. O ty sice nestojím, ale o skútr... Slinty slint.
Před tou jednou zprávou ze sestry mobilu jsem poslala dvě ze svého. Až potom jsem šla na jejich oficiální stránky, kde jsem si přečetla, že vyhrává ten, kdo pošle kódů nejvíce. Retardík mi připomněl, že tu jednu jsem poslala od ní. Nééééé! Byla jsem na sebe tak naštvaná!
"Tak dozvím se už, co je v tom balíčku?" křičela, když jsem přebíhala na webovkách z jedné stránky na druhou.
"No to ti přece neřeknou, to ti namíchaj až na místě ze zbylejch čipsů a oliv."
"Né, já nechci žádný prošlý čipsy!" zalamentovala.

A tak jsem opět pohořela.
Mrzí mě tto; skútr už zase nebude můj. (A kdyby ledajaký skútr, ale Vespa!)

Největší bolest v mém životě

23. dubna 2011 v 22:35 | Hjůbí
V neděli jsme s mámou byly na pozemku - parkovišti - tety vyplenit plevel, ostříhat stromky a keře a tak vůbec. Já čistila prorostlé místo k parkování, kam si chtěla jistá slečna postavit skútr. Samozřejmě mám pochopení, takže jsem se snažila nic neodbýt.
Chyba.
Trhala jsem plevel, trávu, hrabala, zvedala takové podložky (nevím, co a na co to bylo), tahala rostliny ze země...

Večer jsem přišla domů a pobolívaly mě ruce. Pobolívání přerostlo v bolest. Chtěla jsem se ještě učit, ale střídavě mě bolely lokty a zápěstí a střídavě jsem v posteli usínala. Najednou jsem se vzbudila a zjistila, že nesmím spát, protože píšu písemku z dějáku.
Když jsem usnula tvrdě a už to vypadalo, že se do rána nevzbudím, probudila mě sestra, že mi namaže končetiny a zabalí. Zajíkala jsem se bolostí, nemohla jsem jí pomáhat, spěchala jsem na ni. Vážně to bolelo jako stehno.
A už jsem hlavně nemohla usnout tak tvrdě jako předtím.
Vzbudila mě ukrutná bolest. Takovou bolest jsem snad v životě nezažila, respektive nevzpomínám si. (To, že si nevzpomínám, neznamená, že se to nemohlo stát.) Zažila jsem různé druhy bolestí, různě intenzivní, ale tahle obsadila první místo. Gratulujeme!

Začala jsem křičet jako šakal (Jit další den poznamenala, že si mě nedovede představit křičet) a myslela jsem, že tam chcípnu. Naštěstí se rodiče vzbudili asi po třech minutách (ne, bylo to nejspíš míň - když trpíte bolestí, máte zkreslený pojem o čase; vteřina se vám zdá jako věčnost). Přiběhli, koukali na mě ustaraně a skoro víc utrápeně než já na ně. Já vlastně vůbec utrápeně nevypadala, já v obličeji měla jejnom křeč, nic víc. A tak tam nade mnou seděli dál, aniž by mi pomohli.
Ale i to, že na posleli se mnou táta seděl, mi pomáhalo. Kdybych se s tím musela vypořádat sama, asi bych to nevydržela. I když jeho vyděšený pohled mi moc nepřidal.
Nejdřív odešel on hledat nějaké léky dostupné mládeži (to je nějaká tupá domněnka, že mládež nemůže trpět bolestí - no a, že je mi šestnáct?!).
Máma mi mezitím sdělila, že mám nízký práh bolesti. Zažertovala jsem v křečích, že aspoň chápe, proč nechci děti. Uznala, že chápe.
Tak nevím, jestli jsem byla až tak politováníhodná, že konečně souhlasila s mým radikálním názorem... nebo co si mám myslet.
Taky mi řekla, že by si chtěla převzít tu mou bolest. Odsekla jsem, že by to ale v tom případě nemělo žádný smysl, protože ji by to nebolelo. Ona měla bezbolestný porod, jí nemusí u zubaře vůbec nic píchat. Ona vůbec nic necítí.
Potom odešla i ona, když se táta podezřele dlouho nevracel.

Až do pokojíčku jsem slyšela, jak se dole hádají. Samozřejmě že mi nemohli přijít pomoct překonat nejtěžší chvíli (morálně mě podpořit), oni se dole museli hádat. Další den jsem tátovi vyčetla, když zase narážel na máminu chybu, protože mě tam vzala, že jsem radši měla mlčet. A když ne mlčet, měla jsem chcípnout bolestí.
Kdybych dokázala otevřít okno a vyskočit! Ale já si ani nedovedla představit, že do rukou beru mobil nebo píšu na klávesnici.

V takových těžkých chvílích vás skoro až "stihne" fascinovat, na co všechno nemyslíte. Já myslela na budoucnost. Tedy ne na svůj byteček a kaktus a morče, ale na chvíli jsem zatoužila po uřezání rukou (přemýšlela jsem, kde až by řez byl nejvhodnější), a tudíž jsem dumala, jestli by bylo správné kvůli jedné chvilce bolesti zničit jeden perspektivní život. Tedy - ať už by byl jakýkoli, ruce jsem si rozhodně chtěla nechat.

Nakonec tedy táta přišel, dal mi svůj lék na bolavá záda a namazal mě Fastum Gelem. Samozřejmě ze mě strhal pytlíky od sestry (které mi, celé ulepené, nechal na sešitu dějepisu) a dokola se mě ptal, jestli jsem se namazala sama. Asi dvakrát nebo dokonce třikrát jsem mu odpověděla, že ne. Byla jsem rozespalá a přišlo mi jako ve snu, že se ptá tolikrát.
Ráno se mě zeptal, jestli to ještě v noci bolelo. Odpověděla jsem ano, protože jsem se skutečně ještě jednou vzbudila a zase křičela. Naštěstí mě to unavilo a zase jsem usnula.
"Stejně bys už žádný prášky nemohla dostat," takže by nemělo cenu pro tebe vůbec vstávat. No jasný.
Můj táta žije v pravěku, nezná vůbec psychickou podporu. On by nesnesl pohled na porod. (Já taky, to mám po něm. A já bych hlavně nesnesla tu předporodní, porodní a poporodní bolest.) On chtěl omdlívat už když mi jako malé propichovali uši - a to ten akt samotný ani neviděl.
Ale tím nechci na nic narážet. Chlapi nepláčou a mají mít za každých okolností sílu jsou mýty. Takoví chlapi nemají city.

Rodinné oslavy nestojí za moc

23. dubna 2011 v 21:34 | Hjůbí
Minulá sobota.
Vstala jsem díky budíku v deset. Nasnídala se... a šla vymýt koupelnu. Jenomže hodiny na mě křičely, že je jedenáct, a od jedné měla začít přehlídka folklórních souborů.
Než jsem to umyla, pak oběd, autobus nejel, vlasy potřebovaly vyžehlit (já si to tiž myslela, že si vezmu šaty, ale nakonec z toho sešlo... hm, stačil culík jako vždycky a přežehlit maximálně patku). Přišla jsem o tři čtvrtě hodiny později.
Retardík mě ještě doma deptal, že mě ani nevpustí, ať nikam nelezu. Fakt milá, co dodat?
Možná tam byl i Šmudla. A jeden kluk, jak jsem mu jen říkala? ... Nejmenovaný! No jasně. Zjitila jsem, že se se Šmudlou znají. Naše město je tak malé! Zrovna předminulé úterý jsme to řešily s Šmudlovo paní učitelkou houslí.
Náhodou je to fajn - člověk, když píše článek o nějaké události, aspoň nemusí oslovovat cizí, neochotné lidi. No, když je člověk až moc introvertní a ostýchavý, je to problém, když chce být žurnalistou. No, budu to muset časem nějak vyřešit.
Na jednu stranu je pohodlnější chodit sám (v mém případě sama). Nikdo vás neobtěžuje, nemluví na vás, nevytlačuje z chodníku, nečekáte a nepřicházíte pozdě (výjimka potvrzuje pravidlo, já jsem vždycky všude včas), v autobuse neotravuje, ať schováte to učení, můžete poslouchat empétrojku, udat si své vlastní tempo - běžíte, když běžet chcete nebo potřebujete. A já chtěla. A vlastně jsem i musela - začalo poprchávat, a když už jsem se teda žehlila s těma hloupýma vlasama...

A hlavně - nikdo vás neotravuje znuděnými ksichty, nevyčítá vám, kam jste ho zatáhli, a netáhne vás za ruku, když má dojít na vyhlašování výsledků. Ano, tentokrát jsem si to vychutnala a zůstala tam, co nejdéle to šlo. Sice mě vytáčelo prostředí tanečních, ty zrcadla tam, ty záchody a vůbec, ale držel mě tam pocit, že by tam mohl být Šmudla.
Asi jsem se stala posedlou. Jako vždycky. Ono to přejde, nebojte.

Když už jsem tam neměla co na práci, zavolala jsem domů. Bylo asi tři čtvrtě na čtyři a my za čtvrt hodiny měli být za městem v hospodě na oslavě tetiných padesátin. Takže jsem šla do OC a čekala. Přijeli někdy kolem půl. Vážně, tady je na někoho spoleh. Já vím, že tentokrát jsem šla pozdě sama, ale oni chodí pozdě pořád a s velkými časovými odchylkami.

Na oslavě, no... Jako co říct. Nuda jak v rakvi. Řekla jsem tetě o jednom klukovi, kterého mi doporučila. Na maturáku jsem ho pozdravila, oslovila ho špatným jménem, dozvěděla se, že tak se jmenuje jeho táta, představili jsme se, a potom jsem se zeptala, jestli zná mou tetu. Zapřel ji.
Tetu to překvapilo a řekla, že je to ňouma. Já si myslim. Každý, kdo chodí s Ješiťákem do třídy, je divný.

A zbytek večera jsem protančila.
Děda se na mě smál tím svým vysměvavým pohledem, až mi bylo trapně, ale kdybych měla od pěti do půlnoci sedět a čumět do zdi, případně si povídat s tátou (což vyjde úplně nastejno jako čumět do zdi), vybrala jsem si tanec na staré songy ze zpěvníku Já písnička, šlágry od Olympiců, Michala Davida. Osobně jsem hodnotila za nejlepší ruskou hymnu, na kterou jsem tančila něco jako chudého kozáčka.

Ale nebylo to tím, že jsem vypila čtyři přípitky Bohemia Sektu, ačkoli by to tak mohlo vypadat. Přísahám, že bych to poznala.
Já jsem totiž doufala, že se ráno probudím s pořádným hlavobolem (jak táta sliboval), abych se nemusela učit, ale povinnost učení se vyléčí cokoli.

Složitá otázka

22. dubna 2011 v 18:34 | Hjůbí
Ve čtvrtek 14. dubna jsem měla špatnou náladu kvůli němčině. Měli jsme jednu hodinu navíc, protože angličtinář si vyjel někam do světa. Zase mě štvalo opravování písemky, na kterou jsem se vážně učila celou neděli od jedenácti do jedenácti. Nedivte se, že tak dlouho, on to stejně není čistý čas. Kdybych si nad to sedla, odpoutala se od rozptylujících činností; možná že bych to sfoukla za dvě hodinky. Jenomže ne. Já se jdu nasvačit, za segrou… a to je největší problém. Ona má práci, já mám práci, ale stejně ji otravuji.
Navíc jsem si slíbila, že se celou neděli vážně budu učit tu hloupou němčinu, protože týdny předtím jsem to odbývala a dokud můžu vydobýt nějakou lepší známku, vážně bych měla začít brzy ráno. A já začala, dokonce jsem si nastavila budíka. Jsem husička, já vím.
Ale když si nezapatlám celý den, nemám pak dobrý pocit z dobře odvedené práce. Učení se nijak změřit nedá. Sice už to třeba ve dvě umím, ale je rozdíl nad tím ještě dlouho sedět a opakovat, než si říct, že si to zopakuji večer. Třeba v němčině bych si to já osobně říct mohla, ovšem třeba v chemii? Jednu minutu se to naučím, chápu, umím, ale v minutě druhé si najednou nejsem ani jistá, zdali jsem k "naučené" látce už došla nebo snad přeskakuji - ?
Tak abych se pochlubila - z písemky mám trojku. Stejně jako z písemky, na kterou jsem se týden předtím učila hodinku dvě po desáté večer v posteli a v polospánku.
Začala jsem si v lavici vyčítat všechno možné i nemožné a nedokázala jsem si přiznat, že za to nemůžu.
Prohodila jsem směrem k spolusedící, k čemu já vlastně jsem, vždyť nejsem k ničemu, jsem nemožná a vůbec si nezasloužím studovat na tomhle gymnázium.
"Jsi dobrá," uklidnila mě, "na padesát korun pro Kam."
Vytřeštila jsem zrak. Začala se smát a já se tak nesměle zasmála také. Bylo mi blbě.
Mám špatný pocit z toho hloupého dávání peněz na nějaké dárky. Jsou to nekulaté narozeniny a podle mě přispíváme moc. Není to sice tolik jako na Monču, ale přesto. I Monča, nej kámoška Kam, přiznala, že dvacka stačí.
Mám na svou spolusedící podezření, že nevyužila všechny peníze. Nikdy to přeci nevyjde. Ale ona nám nic nevrátila. Dokonce jsem ji viděla, jak Mon ukazuje padesátikorunu v peněžence. Nevím, co si o mně myslí - nejspíš že jsem skrblík. Jestli si to myslí, tak mě nezná. Jsem háklivá na peníze, ale jen proto, že nejsou mé. Oslovila mě ohledně dárku pro Kam jen proto, že jsem přispěla už na Mon. Víte, tohle mě strašně štve. Na mě by nikdy nepřispěly, se mnou se sotva baví a myslí si o mně kdoví co. Klidně bych se vsadila, že mě pomlouvají. Za to, že nosím trička zasoukaná do kalhot (dneska mi řekla i babička, ať to tak nenosím, že mi TO vylejzá, když ty kalhoty jsou bokové).


Ale já nikomu nic neudělala! Tak proč mám pocit, že jsem špatný člověk?
I když se je snažím nepouštět příliš pod kůži a mít k nim hůř než negativní postoj, působím na sebe opakem - nenávidím se. Ale za co? Já nemám důvod. Je správné, že nechci rodičům brát peníze.

Kdo nekrade, okrádá svou rodinu!
Otázka peněz je až moc složitá. Nejen pro tak malou holčičku jako jsem já. Pro celé lidstvo je to komplikované. A ta padesátikoruna jako by byla nějaká zkouška, nakolik jsem nebo nejsem lakomá. V tomto testu nikdy nezvítězím, ať už zareaguji jakkoli.

Nic není tak krásné, jak si vždy vysníme

22. dubna 2011 v 18:09 | Hjůbí
(Jedná se o úterý 12. dubna.)

Učíte se, učíte, do noci, do rána, přes den, místo kroužků, místo seriálu v televizi…
A potom před vámi stojí nějaký atraktivní protějšek, kterému se chcete zalíbit, a zjišťujete, že znalost o tom, kudy serou štíři, je vám absolutně k ničemu…

V úterý (minulé úterý) jsem přišla v pět do hudebky. Nikdo tam téměř nebyl, paní učitelka klavíru se teprve oblékala, má učitelka mi vynadala, proč nejdu k ní do třídy. A jak jsem jí měla vysvětlovat, že chci mít věci tam, kde ostatní, tam, kde Šmudla. Že si chci povídat.

Krom toho mi učitelka klavíru slíbila, že jakmile se oblékne, přijde pro mě. Jenomže mezi tím mi stihla vynadat moje učitelka, nakázala mi dát si věci k ní… a já byla nahraná a trošku vystreslá, jestli mě ta druhá nebude hledat. Pak jsem zjistila, že je jí to úplně jedno.

Všichni přišli pozdě, asi v půl. Šmudla je vážně divný. Mám podezření, že někde (ale už kdysi dávno) zapomněl mozek.
Ale na druhou stranu je strašný smíšek. Pěkně se směje a dobře se s ním povídá.

Sednula jsem si v sále na druhou židli od kraje, aby si tam mohl sednout (třeba) on. Ale nesedl. Sedl si ale aspoň do řady kolmé k té mé. Jenomže. Zapnul si kriplpočítač, který prý není pro kriply, protože žádá deset prstů, ani míň, ani víc.

Ale potom jsme si začali povídat. Ani nevím, kdo začal. Možná já s tím, že to je ta jeho kriplvěc, která není pro kriply? Nebo začal on tím, že mi ukazoval nějaký vtip a já navázala na kriplpočítač. On mi to začal s chladnou tváří vysvětlovat - no ale to fakt není pro kriply, ty pro kriply jsou na míň prstů. Já jsem z něj nemohla.

Ale naštval mě. Ukazoval mi vtip nejdřív s blondýnou a potom s ženou za volantem. Nejdřív jsem se zeptala, jestli si všiml barvy mých vlasů. A podruhé už mi to předával s výmluvami, že to není nic proti mně. A já ješitně namítla, že si to číst nebudu. Nabídl se, že mi to přečte sám. Ale nakonec to bylo vážně vtipné.


Taky mi ukazoval video s Dobou ledovou a známou veverkou s oříškem, jak se jejím vlivem rozdělila země na kontinenty. Bylo to dlouhé a učitelky už za námi začaly zmatkovat. Ptaly se nás na něco, tak jsem otočila hlavu a viděla, že má učitelka na nás kouká. Jak sedíme u sebe, jak mi něco ukazuje… možná i to, jak se usmívám. Trapas.

Řekl mi, že to video mu poslala segra. Tak jsem se konečně zeptala na to, na co jsem se zeptat chtěla. "Nebyl jsi před třemi lety na maturáku…?"
Samozřejmě teď nevěděl, protože zaprvé ON, že jo, a zadruhé kdyby mi někdo řekl, nebyla jsi na maturáku před sto padesáti lety, tak si to taky asi nevybavím. I když - já asi ano. Já na moc maturácích totiž nebyla (asi na třech, cha) a navíc mám až nezdravě moc dobrou paměť (viz Ješiťák, blbeček).
"Před třemi lety? Nóó… je to možný." znejistěl. "Na maturáku sestřičky," rozzářil se. Nevím, jestli slovo sestřička bylo ironické, je to možné, nevím. Ale neřekla bych. On je takový primitivně upřímný a fajn. Ne ve zlém. Zkrátka bezstarostný smíšek.
"Takže my se teoreticky známe," zasmála jsem se. Nereagoval.
"Tys tam měla bráchu…?" vrtěla jsem hlavou. "…, nebo segru?"
"Jo, segru," potvrdila jsem.
Nemohl si vzpomenout na mé příjmení. To je trouba. Myslel, že jsem segra jedné holky, která snad ani sestru nemá.

Mám mu odpustit? Asi ano - jako předtím a předtím a ještě předtím. Když si vzpomenu na Ješitu, odpustila bych mu, i kdyby zapomněl mé křestní jméno.
Bože, tohle jsem neměla vyslovovat. Jestli mi to fakt udělá, budu ho oslovovat "Hele!".

Taky se mě ptal, jestli můžu při hraní zmodrat. Docela mě udivila jeho otázka a odpověděla jsem, že na sebe nevidím. "To je pravda," docvaklo mu, ale stejně ho to pořád zajímalo. Na takové otázky jsem mu neuměla odpovědět. Je to zvláštní, ale vážně neuměla. Já nevím, nakolik modrám nebo se odkrvuji. Je fakt, že nemůžeme hrát zpaměti, protože se nám při hraní odkrvuje mozek, ale… ale na jeho záludné otázky jsem odpovědi neznala. Tak jsem radši začala šťouchat do něho. "Já jsem třeba viděla houslisty, kteří na tvářích měli od hraní tady jizvy," ukázala jsem si na obličej.

"Tak to mně nehrozí," reagoval smíchem.
Usmála jsem se. "Zato když hraješ na flétnu, tak můžeš hrát, jak dlouho chceš, a poznat to není."
"Můžeš třeba omdlít na nedostatek kyslíku a pak by tě odvezli sanitkou."
"Kéž by. Konečně by někdo ocenil moje hraní."
Soucitně se podíval. "Ale to by mě stejně zajímalo, jestli by to šlo jenom hraním na flétnu." Tak nějak naformuloval tu větu. Pořád řešil to jeho zmodrání a tak.
Možná se vám zdá, že jsme každý vedli monolog sám se sebou. Mně se to zdá taky. Že by další ješita?
NE, TO NE! Na Ješitu nemá ani slizká žába. Fakt. Kdykoli si na něj vzpomenu, připadá mi každý kluk jako rozkvetlá růže. Radši bych políbila chlupatou housenku, než se podívala do toho jeho blbého ksichtu.
Kam jsem to od Šmudly odběhla?

Tak abych pokračovala. Ptala jsem se, co nedělní koncert. Sice bylo úterý, ale u něj bylo očividně naprosto bezúčelné ptát se, co bylo dřív než před půl hodinou. "Jarní koncert," naťukla jsem, aby si vzpomněl.
"Byla to hrůza, co ti budu povídat." To vyznělo strašně pěkně. Co ti budu povídat. Nezdá se vám? Ne, dobře.
"Já vím, já tam byla," rejpla jsem si. Tohle ode mě ovšem pěkné nebylo ani trochu.
Začal rozebírat, jak ho nacpali ke klavíru, neměl noty, proto koukal s jinými houslisty do not, jenomže mu tak natočili stojan, že musel koukat do not tomu před sebou.
Věnovala jsem mu špetku obdivu, protože já noty potřebuju mít takhle od sebe, abych něco viděla. A zmínila jsem, že mi ty noty potom splývají.
"Mně to začne téct, když na to koukám dlouho, jestli víš."
"Počkej, téct? Jak to?" zeptala jsem se úplně blbě, jako bych nebyla homo sapiens sapiens, ale batole. Zkrátka jsem se chtěla zeptat, jak to působí.
"No když koukám dlouho do dálky, tak se mi to začne oddalovat a jakoby téct," ukázal mi prsty, které od sebe vertikálně oddaloval. "A správně by to mělo být takhle," zaklapl prsty do sebe.
Měl pěkné prsty.
A teď se stalo něco, co se mi stává vždycky. Začali jsme rozebírat brýle. Stalo se mi to s panem Perfektním, s Honzou, s Ješitou, s Bíč Bojem a já nevím, s kým ještě. Zkrátka a dobře muselo na to dojít.
"Ty nosíš brejle?" zeptal se.
"Proč myslíš?" zarazila jsem se.
"Zrovna jsi řekla, že od toho potřebuješ být takhle daleko, abys to viděla."
"No, nosím," sklopila jsem oči.
Ptal se, jestli ty brýle nosím. "Teď ne."
"A vidíš?" strachoval se. Co se divím - když mu svěřuji své špatné vlastnosti.
"Vidím."
"A já tě v nich asi už viděl, co?" zaklel. Horlivě jsem přikývla.
Dlouhou cestou se dostával k tomu, aby se uklidnil, protože mám čočky. A uhodnul to. Za to mu dávám bod, jelikož Ješita si myslel, že jsem slepá.
Takže znovu opakuji - člověk, který nosí brýle, není slepý. Slepý člověk brýle nepotřebuje. A ještě něco - mýty typu "jakto, že tam nevidíš, když máš brýle??" vyvracím slovy: "Brýle nejsou dalekohled a nepřibližují, kolikrát jsou právěže i slabší…" Moji milí, lidé s brýlemi nejsou handicapovaní kreténi, jasný?
Zase jsem se dostala někam, kam jsem nechtěla. Co vám ještě řeknu?
Ono už ani není moc co říci, protože jsme brzy začali. No jo, kdyby přišel dřív…
Ptala jsem se, jestli mu někdo přijde. "Mamka, nejspíš teta… a možná můj biologický otec, ale ten spíš ne, protože má něco s nohou a rukou." Sklopila jsem oči. Vzpomněla jsem si na sestru, která mi říkala, ať jeho tátu nechci poznat. Ne, asi už nechci.

Když přišla maminka, podala mu svačinu. Bílý rohlík se šunkou. Omg. No, dobře.
"Ty se máš, že můžeš jíst," naoko jsem zažárlila.
"Ty nemůžeš?" podivil se. V hlavě jsem se vsázela, jaký důvod mi přiřadí. "Zuby?" zeptal se soucitně.
"Né. Já bych si do tý flétny naprskala," otřela jsem si náústek.
"Takže celý den před hraním nemůžeš jíst?" zeptal se, ale nestačila jsem mu odpovědět, protože ho maminka zaúkolovala, aby přinesl program. Strašný mamánek.
Takže prakticky už jsme si nic říct nestihli. Jen já poznamenala, když jsme vstávali a chystali se jít hrát, aby vibroval a trylkoval.
Upřímně, shodli jsme se, že nám to jde čím dál hůř. Maminka ho potom přivolala k sobě, aby si sednul k ní, a už jsem si s ním neřekla vůbec nic.

Až když jsem seděla o patro níž, čekala na tátu a četla si Jeho království.
Vesele, mile a upřímně mne sice pozdravil, ale už mi neřekl "Měj se moc hezky!" jako předchozí den… Ani jsem se nekoukala na něj, ale čekala jsem, až sejde i jeho příbuzenstvo a já budu moct pozdravit. Mimochodem, maminka mu nesla housličky. Uhm. Co říct?
Já bych věděla - pěkně se s ním povídá, ale já bych s ním stejně nechodila, protože nechci chodit s nikým a protože se k sobě asi nechodíme. Jo, vlastně, ke mně se nehodí nikdo. Takže prostě ne, ne, NE, NÉÉÉ. Tak, je to jasný?!
Já si myslim.
Úúú! Já jsem beznadějná.

Nejradši

21. dubna 2011 v 11:17 | Hjůbí
Chtěla jsem tenhle článek zveřejnit už včera, jenomže mi nefungoval internet (jaké překvapení!), tudíž jej berte jako středeční výplod večerní špatné nálady. Žádný čtvrtek zatím není, ano?

Nejradši
Mám chuť si lehnout a tiše chcípnout.
Bez nároku na funkční internet, na pomoc, na úsměv, na to, aby mě kdy měl někdo rád... Jsem špatný člověk. Minimálně ho ze mě dělá. (Více až napíšu reportáž z úterý.)
A zítra bude ještě hůř, protože jdu k babičce a ta mi pořádně prožene svědomí za to, že nepomáhám doma, i když jsem minulý týden uklízela tak dlouho, dokud mi neujel první, druhý i třetí autobus. Nehledě na to, že úklid by počkal, ale koncert folklórních souborů, na kterém mohl být i Šmudla, ne.
A když babičce řeknu, že pomáhám, suše odpoví: "No to je dobře, že taky trochu mámě pomůžeš." V horším případě řekne "pomáháte", ačkoli jediný, komu koncert o tři čtvrtě hodinu unikl, jsem byla já.
Mám tu ještě nějaké resty od minulého úterý, kupí se mi to, ale čas přesně naopak - utíká. Sice by se mohlo zdát, že díky velikonočním prázdninám jsem ve výhodě, ale není tomu tak. Učení, čtení, příbuzenstvo, flétna. A tahle kombinace stačí k odbývání blogu. Mrzí mě to.
Nechci, abyste si i vy mysleli, že jsem špatný člověk, který si nezaslouží povzbudit, podepřít, pohladit, a nezaslouží si ani úsměv. Po úsměvu aktuálně prahnu asi nejvíc... Milí a ochotní lidé se mi ze života najednou vytratili (ačkoli se mi zdálo, že před chvílí se kolem mě ještě pohybovali) a já nevím, kde je hledat. Jedině na blogu, na který nenalézám čas.
To je mi tedy pěkná spravedlnost!