Květen 2011

Nepřibližuj se ke mně, nebo tě uštknu!

28. května 2011 v 12:33 | Hjůbí
V úterý jsem zůstala ve škole déle, abych se mohla učit biologii (připomínám, že studuji gympl, nikoli přírodní vědy na VŠ). Po hodině sezení na lavičce u tělocvičny prošel angličtinář. Pozdravila jsem ho "na shledanou", protože mi nedošlo, že by mohl ještě přijít (stává se mi to často - někoho pozdravím na rozloučenou, a pak ho ještě třikrát potkám). Nesnáším tu nevyzpytatelnost. Dobrý den je sice blbé na výslovnost, ale zase na shledanou je takové doživotní sbohem toho jednoho dne. Ale dost filosofie.
Často ho potkávám, když tam sedívám. A nejen tehdy. Jednou jsem spěchala na oběd a on mi popřál dobrou chuť. Poděkovala jsem roztomilým děkujů a naprosto se vyděsila. Co to mělo bejt?
Nebo jednou. Spěchal za mnou, já ho slyšela, šla jsem po pravé straně chodby, ale potom jsem najednou před ním zahla doleva na lavičku, a on se ve spěchu musel zarazit. Omluvila jsem se a popřála mu dobrou chuť. Na oplátku. Nebyl nejšťasnější. Nejspíš ani nešel na oběd. Hm, fakt trapas. Měl by si na čelo napsat svůj aktuální stav. Třeba: Jdu na oběd.
A tentokrát mi to udělal ještě těžší. Minimálně co se učení týče.
Seděla jsem na těch lavičkách, jak říkám, sama, nikde nikdo, a on se mě při procházení kolem zeptal: "Ty se tu učíš dlouho, viď?" Pochopila jsem to tak, že tu sedávám často, a tak jsem odpověděla rozpačitým: "Občas." Začal povídat, jak už jsou to nejmíň dvě hodiny (byla to teprve hodina) a jestli nechci jít do nějaké třídy a natáhnout se. "To nemůžu, já bych usnula," usmála jsem se. "Tak to máš pravdu, já taky," spokojeně přitakal.A ještě jednou zopakoval, žee on také. (Fakkt blázen.) Byl rád, že v tom není sám. Potom se vzdaloval a já už se modlila, aby mi nic nechtěl. Stěží jsem rozuměla, co říkal. Ale mé prosby nebyly vyslyšeny. "Tady je třeba volná třída! Mohla by sis otevřít okno..." Trvalo mi asi minutu, než se ke mně zvuková stopa donesla; tak daleko stál. Na dálku jsem přikývla a už ho v myšlenkách vykopávala k východu. Odešel.
Ale ne nadobro. Když jsem periferním viděním po půl hodině zahlédla jeho sandály, zvedl se mi adrenalin. Od té chvíle jsem se nemohla soustředit. Motala se mi tahle příhoda s tou včerejší se Šmudlou, a učení už mi vůbec nepomáhalo zapomenout. Minulý týden při opakování chemie jsem Šmudlu zatlačovala jen díky učení. Ale tentokrát už ne, už jsem nemohla. Už to nešlo. Dívala jsem se do biologie už dvě hodiny, ale to bylo tak všechno, co jsem dělala - civěla jsem. V duchu jsem nepřemýšlela nad obojživelníky, ale spíš nad tím, kdy to skončí. Byl mi nepříjemný pocit, že jsem zase ve škole dlouho. Mohla jsem být, protože mi odpadl florbal, ale paní vrátná by zase měla řeči. A angličtinář také. Bylo mi to proti srsti. A tak jsem zabalila sešit a pastelky a na tři čtvrtě hodinku, než mi měl jet autobus, jsem se šla učit na sluníčko k řece. Tam jsem se nemohla soustředit jakbysmet, a tak jsem se šla dlouze projít.
Možná jsem potkala Šmudlovo auto, ale nevím, zdali bylo skutečně jeho (stál u soudu - že by ho skutečně chtěli zavřít?! - vtip). On má naprosto neskutečnou schopnost teleportace. Někde zaparkuje, a hned nato zmizí. Jak to dělá?

Sakra, sakra! Co mám dělat?

23. května 2011 v 19:02 | Hjůbí
Dostala jsem dva plus z němčiny. A nebyla jsem šťastná. Dostala jsem dvojku z chemie. A stále jsem nebyla šťastná. Doufala jsem, že budu šťastná odpoledne, až budu mít za sebou flétnu, protože jsem si vážně nestihla pořádně zacvičit (v sobotu mě máma vytáhla do města, v neděli slavila narozeniny). Pořádně jsem nespala, vstávala jsem ještě ke všemu v půl šesté, abych se na rotopedu naučila angličtinu. Ve škole dobré zprávy přicházely postupně. Nejdřív chemie, potom němčina. A mně to radost neudělalo. Dobré známky jsou samozřejmostí a měly by takové být vždycky. To, že jsou i ty špatné, je trestuhodné.

Přijela jsem domů a cvičila na flétnu. Když jsem zase odjížděla, měla jsem o trochu lepší pocit, že umím aspoň něco málo. Nakonec jsem to ani nevyužila. Paní učitelka šla korepetovat, já si tam přehrávala prstová cvičení, i když jsem se měla rozehrávat. Ale koho to baví, že?

Při příchodu jsem potkala dirigenta orchestru. Zamrzelo mě, ne!, palčilo mne, že houslisté mají nejspíš volno, a zanadávala jsem si na morálku. Jenomže když jsem prošla sálem, hráli, akorát s jiným týpkem (ten kdysi dirigoval i na koncertě, který Retardík tolik odsoudil). Procházela jsem, zrovna když hráli. Ale k mému překvapení jsem zaznamenala Šmudlova záda.

Bylo mi líto, že mám hodinu tak dlouho, že už ho možná ani nestihnu potkat. Měla jsem ji (ještě dopoledne to tak platilo) mít zase od šesti, takže jsem si plánovala, jak přijedu o půl hodiny dřív a budu se tam něco učit. Jenomže nééé, že jo, nevyšlo to, jako obvykle.

Ani nevíte, jaká radost ve mně v hudebce, ve třídě vzplanula, když někdo zazvonil a já musela jít přes sál otevřít. Zabraný ansámbl mě nevnímal, takže zase nic. Měla jsem chuť do tohho kopnout, protože tohle byla poslední příležitost zahlédnout ho. Nebo ne?

Klavíristka zjistila, že flétnistky, které hledá, nenajde, a tak přislíbila, že přijde znovu. A přišla. To už flétnistky přišly a já se nabídla, že otevřu (no, nabídla - vlastně jsem se vnutila - vrhla jsem se k botám - ale ony stejně zájem jít otevřít neměly). A tentokrát se na mě otočili všichni. Kromě jeho, samozřejmě. Tak jsem na něj koukala, až jsem si nakonec řekla, že to nemá smysl, a zase jsem otočila hlavu po směru chodu.

Jenomže kouskem oka jsem zahlédla, jak se právě otočil. Vrátila jsem zrak a on na mě vesele kývnul hlavou. Usmála jsem se také a kývla rovněž. Nebyla jsem s to s klavíristkou hovořit. Myslela jsem na ten pohled, který mi na krásném životě přidal.

Paní učitelku jsem potom přemluvila, aby mě pustila co nejdřív, když tedy přišly holky hrát. Stejně bychom toho moc nestihly. Ještě mě docela hodnou chvíli držela, až jsem se bála, že mi Šmudla uteče. Ale neutekl. Jako hodný chlapec srovnával židle. Vyrazila jsem ze sálu a řekla si, že počkám na chodbě. Sednula jsem na křesílko o patro níž, vytáhla angličtinu z rána a tupě do ní civěla. Klepaly se mi ruce i nohy. Jen jsem se modlila, aby mi neutekl.
Neutekl. Pozdravil. Potom zaťukal na svou paní učitelku, která už odešla. Ještě se u mne na chvíli zastavil a oznámil mi, že žádný koncert 24. nebude, "jak říkala tvá paní učitelka".
"To říkala Anička," vzala jsem ho za slovo.
A najednou se mi vyškubl (pomyslně) a utekl. Já to nechápu. Co jsem řekla špatně? Proč se na mě zlobil? Za to, že jsem všechno svedla na klavíristku? Já jsem nechtěla. Sakra!
Možná jen zase spěchal. Ale tenhle rozhovor měl skončit jinak!

Chtěla jsem mu toho tolik říct. Když mi povídal o tom koncertě, který už nebude, vycítila jsem mrzutost. Možná to byla má mrzutost, ale myslím, že mu to také bylo líto. Už se nikdy neuvidíme, chápeš, ty huso pitomá?! Sakra! Měla jsem mu říct, že nevydržím hlas, který mi křičí v hlavě: "Už se neuvidíte!!!" Že mě ten pocit umučí.

Proč? Proč je to tak těžký? Možná se bál, že bych... odmítla? Možná spíš nechtěl nic. Nemá čas na holku jako jsem já. Na takovou krávu, která neví, co mluví. Sakra, proč to nevím?! Tak ať mi to řekne, já si dám příště pozor! Prosím! A´t je ještě nějaké příště.

Co mám dělat? Jediné, co jsem si dokázala přikázat bylo: Nech ho na pokoji. Stejně by to nevyšlo.
Vidíte mě? Nejsem nemožná?
Ale na druhou stranu na něj nikde před školou čekat nechci. Fakt ne, i když by to možná bylo romantický. Ale připomeňme si, kdo je jakého pohlaví. Kurňa. A já nemusím mít všechno hned. Nemusím mít všechno, na co si ukážu.

Tak co mám dělat?!

O fortuna!

22. května 2011 v 14:55 | Hjůbí
Vezmu to popořadě. V pondělí 9. května jsem na kamarádčino přání šla do hudebky až ve tři čtvrtě na šest, jelikož potřebovala přijít dřív, na mou hodinu. Samozřejmě, co já bych pro jiné neudělala. Sice mě trochu štvalo, že se budu učit do noci, protože dokud jedu domů a ještě mě čeká učení, nedovedu se tolik soustředit. Trpím paranoiou, že mi autobus ujede. Nebo nevím proč. A ta cesta domů a potom do hudebky je v součtu půlhodinová, nepočítám-li ještě minuty, než se dostanu na zastávku. Takže jak říkám - ztráta času.

Ale mé původní kabonění se změnilo ve chvíli, kdy ze sálu, za jehož dveřmi jsem seděla, vyrazil houslista. Vím, že tam hrává orchestr, ale zaboha nevím, kdy začínají a kdy končí. Když chodím na svou hodinu, ještě tam nejsou, a když odcházím, už také ne. Nechápu to. Pokud vím, měli by hrád od půl páte. Já chodím na hodinu ve čtvrt. A odcházím po páté. Tak nevím, asi zrovna neměli hodinu. U nich je to taky jak kdy - moc se jich neschází, moc dlouho se tam taky nezdržují. Fidlálisti jsou zvláštní. Ale dnes tam byli.

Seděla jsem zabraná do učení, doufaje, že přijde Šmudla a třeba mě pozná. Měla jsem na sobě černé kalhoty, tmavě modrou mikinu zapnutou až ke krku a hlavu jsem skláněla, že mi byly vidět snad jen vlasy. Tlouklo mi srdce na poplach. A najednou se zastavilo. "Ahoj Martinko!" Zvedla jsem hlavu a předstírala, že tam tak náhodou čekám a tak náhodou se vůbec nemodlím, aby přišel, aby mě poznal a natož aby vyslovil TOHLE!! Celý můj život doteď stál jen na krásném, možná trochu unaveném "Ahoj Marti." Ale tohle? Martinko... Jak dlouho mi takhle nikdo neřekl? Možná někdy pan Dirigent, možná taťka, maximálně má nebožka babička. Ale nevzpomínám si, kdy to bylo naposled.

Kde to sebral? Vzpomněla jsem si, že mi tak říkává učitelka klavíru, která nám radí, co a jak děláme špatně (a občas i dobře). Mám zkušenosti, že lidé, před kterými mi autorita říká určitým jménem, mi tak potom říkají také. Asi si myslí, že jsem zvyklá jen na zdrobnělinu. Tak ale pozor, já nejsem žádná chudinka, kterou byste porazili kalendářovým oslovením. (Šmudla mě spíš porazil tím nekalendářovým.)

Sebral mi dech, až jsem se bála, aby nedošlo na dýchání z plic do plic. Chudák, to by mu ještě chybělo - za dvě milá slůvka. Byla jsem u vytržení, že jsem najednou nevěděla, jak reagovat. Jistěže jsem neseděla a nevydala ze sebe jen hloupé a nicneříkající: "Ééééé?" Mezi řádky by to znamenalo i cožééééé?! Neměla jsem právo tohle udělat. Zvedla jsem hlavu a odpověděla: "Ahoj...?" Neměla jsem odvahu říct mu zdrobněle, tak jsem pozdrav vyslovila tak nějak otázkově, udiveně a tak nějak způsobem "si upad?!", což mě vskutku mrzí.


Začal mi vysvětlovat, že toho 19. tedy ten koncert nebude, protože něco. Nevnímala jsem a nechápala písmenka, která z něj padala. Mluvil ke mně, jen ke mně, nikdo jiný mi ho teď nemohl vzít, věnoval se jen mně. Zeptala jsem se: "Že bys absolvoval dvakrát?" a myslela jsem to z legrace, protože už mi tuhle říkal, že 19. se jeho absolventský koncert nekoná, že se přesunul na dřív, vždyť jsem se ho ještě byla toho "dřív" ptát. Nevěděl, jak mi to má vysvětlit, něco chtěl počítat na prstech, že toho hraje moc, ale nemohl najít vhodná slova, tak jsem si rejpla: "Aha." Nechtěla jsem být zlá, vskutku ne. Ale když jsem se mu kdysi omlouvala za svůj přihlouplý smích, když nám tak pěkně vrzal třetí hlas, mávl rukou s tím, že si z toho nic nedělá, že je přeci veselej. Ale dnes mu asi do smíchu nebylo.

Sledovala jsem, jak si zapíná flísovku. "Ty spěcháš," došlo mi, takže jsem to vyslovila spíš jako fakt než jako otázku. "Víceméně," nepopřel. Bylo mi líto, že se ho nemůžu zeptat, proč má tričko s názvem naší spřátelené (sloučené) základky. Později jsem zjistila, že tam vede skautský oddíl.

Když jsem se smířeně rozloučila a násilím ho nedržela (zase mi popřál, ať se mám hezky - no to si pište, že jsem se měla!), seskákal ze schodů. Já se postavila a najednou si uvědomila, proč vlastně stojím. Bylo trapné, že stojím, vypadalo to, jako bych se za ním dívala. A hlavně to vypadalo, že jsem čekala jen a jen na něj. Tak jsem zase dřepla, zaklapla biologii a usmála se. Musela jsem se vzpamatovat, než jsem se vydala na hodinu.

Na hodině mi to šlo, i když jsem téměř necvičila a uměla etudu ještě z minulé hodiny (je to zvláštní, ale udělala jsem takový malý pokus - a vyšel). Paní učitelka mě chválila, já měla dobrý pocit (a nejen z toho, že mi to šlo, vždyť vy víte) a celý večer jsem byla "také veselá". Taťka mi potom řekl, že mu připomínám (zmiňovanou) babičku; také vždy byla takhle v pohodě. A poděkoval Bohu, že jsem podobná jeho rodině a né mámině. Já za to také děkovala.

Marný pokus shrnout to nejdůležitější

21. května 2011 v 21:32 | Hjůbí
Dívám se na Šmudlův zbožný obrázek na fejsbůku a zdá se mi, jako by se na mě pokoušel uplatňovat přímou úměru. Totiž - čím déle se na něj dívám, tím víc se usmívá. Snažím se necouvat pohledem, ale stejně se stydlivě sama sebe ptám, jestli mi to sluší. A myslím, že ne. Jakmile se na mě někdo nedívá shora nebo aspoň má sklopená hlava nepočítá exkrementy na chodnících, nemůžu s jistotou určit, zdali se někomu můžu vůbec líbit. Face to face není moje nejoblíbenější pozice. Lepší je to trošku z profilu - ale zase jen malounko. Je složité najít ten správný úhel, aby vynikla má krása.

Když jsem dnes pekla home-schmade muffiny s panem doktorem Oetkerem, přemýšlela jsem, jestli by se nade mnou nemohl osud smilovat a já konečně zakopala svou nevalnou budoucnost "chlupatý feminitky", jak se občas sestra posmívá (řekla jsem občas??). Měla jsem tisíce chutí praštit pana Perfektního baseballkou po hlavě, abych ho už konečně nasměrovala do prdele. Prevít jeden, nemůžu na něj zapomenout, a on se mi přitom včera posmíval. Spolužák viděl ve školních novinách mé jméno a schválně ho přečetl i s nadpisem textu (všichni hned věděli, že jde o mou nechvalně proslulou báseň, o které i Jit řekla něco ve smyslu: "Kdyby mi chtěl někdo věšet na nos, žes to psala ty, pomysela bych si, že je to pěkný debil!" A nevymýšlím si, vážně JIT vyslovila slovo DEBIL.

Když jsem spolužáka poprosila, aby to hlavně nečetl nahlas, pan Perfektní se začal dusit, jako bych mu svými slovy přivázala na ten jeho stařeckej ksicht igelitovej pytlík. Nebo tašku Billa, kterou tam přede mě položil v double verzi. A vůbec se pořád přese mě tak nějak nahýbal pro knihy, až jsem se po chvíli začala naklánět ke slečně Já, div jsem neslítla ze židle. Nevím, co si chce, dědek opotřebovanej, dokázat. Že zvládne ošukat celý město? To si může zkusit, já už ho nechci, je starej a olezlej, fuj.
A mám nový drb - zaprvé: prý se má krom své Krasavice ještě k nějaké blondýně, která bydlí směrem, kudy každý den cestuju domů. Zadruhé: viděla ho slečna Já a ještě jedna spolužačka, takže to drb není. Chachá. Jako pravý novinář mám dva zdroje, takže pozor na mě.

Když se tak přese mě nakláněl a ptal se, jestli tam nemá ještě nějakou filosofii, odkázala jsem ho na Kapitál I. díl. Hlasitě jsem provokovala (původně jen oznamovala směrem ke slečně Já) s tím, že jsem si vždycky toužila tuhle knížku přečíst. On má totiž uši všude. Spolusedící mi prozradila takové pravidlo: kdo nevidí, ten většinou moc dobře slyší. Já to tak sice nemám (musím vidět, abych slyšela,) ale tak koneckonců výjimka... On očividně rád sbírá drby, i když on sám je studnou hlubokou dostatečně.

Všimla jsem si, že strašně sešel. Nevím, jestli míň spí a víc šoupe, ale narostlo mu bříško, další brada a je takový celý osypaný. Jako ta jeho krasavice. Tímto ho nikterak neurážím; pouze konstatuji fakta. Bože, jak jsem k takovému promiskuitovi mohla kdy vzhlížet?! Styď se, ty jedna!
A takhle jsem se od úžasného Šmudly dostala k odpornému Ubožákovi.

Budu taky někdy maturovat?

8. května 2011 v 18:37 | Hjůbí
Na čtvrtek jsem si nedala budíka, ale stejně jsem vstala včas, abych mohla jít kamarádku podpořit u maturity. Divila se, co tam dělám, když můžu být doma. Navíc jsem měla jít do kina, ale vzhledem k tomu, že mě na ten film zatáhla už máma o velikonočních prázdninách, dvakrát jsem jít nechtěla. Šla bych na Občanský průkaz, možná i na Černou labuť (i když moc nemám ráda proklamované filmy, knihy a jiné věci). Ale na Královu řeč ne. Jednou mi nepohodlné sedadlo v kině stačilo. Ačkoli tentokrát se mělo promítat v multikině, ještě ke všemu místo školy, takže bych na ten film nahlížela jinak, než když jsem na něj musela o prázdninách.

Kámoška to dala na samé dvojky. Říkala, jak všichni mají jedničky, jen ona to prolomí a bude opakovat v září. Ale to říkají všichni.
Když jsem s ní šla pro kafe, stál tam s maturanty Pančel. Tak jsem obrátila oči a vyčítala si, co tam vlastně dělám. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že jsem tam kvůli němu, což absolutně nebyla pravda. Přísahám. A nejhorší bylo, že mě tam kamarádka nechala čekat a kafe si pila ve třídě, kde se zakecala. Ale vynahradila mi to - když se vrátila, přivedla si nějakou maturantku, které řekla, že jsem vstávala jenom kvůli ní, i když jsem mohla být doma a spát. Doufám, že to slyšel. Kvůli němu jsem nepřišla!

Po kafi jsme ještě zaašly podívat se na supl. Zjistily jsme, že nám zítra supluje češtinu angličtinářka. Byla jsem smutná. Kamarádka nejdřív myslela, že z důvodu mé lásky k češtině. Samozřejmě, to také, nepopírám.

Ale pozor.
Víte, kdo jí příseděl u češtiny? Áno, přesně tak. Náš pan Češtinář. (Když jsem se jí na to ptala, v kroužku maturantek, a tohle mi odpověděla, zvolala jsem "Jupí!" a všechny se na mě vyděšeně podívaly.) Tak tam tak procházel, ještě než to vypuklo, já ho pozdravila, on mě také... A myslím, že mi to slušelo. Tedy - pokoušela jsem se o to celé ráno. Úsměv jsem také vyčarovala co nejmilejší, takžééé...
U maturity nevím, jak to s ním bylo, podívala jsem se na něj jednou, maximálně dvakrát, jinak jsem hleděla co nejpevněji držet palce.

V pátek mi prozradila, že dostala samé dvojky. Já tam s ní zůstala jen na dva předměty (češtinu a biologii s naší Bižuchemikářkou), protože jsem musela ještě do knihovny. A víte co? Poprvé za život na mě při půjčování knih byli příjemní! Paní si sice zoufala, že už chce domů, ale byla na mě milá. A já na ní také, samozřejmě. Já jsem milá vždycky, když to jde.

Odnesla jsem tam Retardíkovi všechny knihy, které měla půjčené (krom jedné - strašně tlusté, těžké). Plus jsem jí odznova půjčila dvě, i když jsem se bála, že budou mít kecy. Uf. A nakonec jsem si půjčila ještě jednu, pro Kylie, kterou jsem jí hned spěchala poslat poštou. Napsala jsem jí ještě krátký dopis na nějaký růžový papír, co tam měli na platby nebo na co, potom jsem ale zjistila, že v kapse mi spí pozvánka na Annu K. Ale jak se znám, tak větší papír by znamenal víc se rozepsat. Moje slabá stránka. A podle toho také očekávám známku své slohovky, která vybočuje jak z počtu slov, tak z tématu. Má úvaha prostě asi není úvaha, no. Mimochodem - lpí na tom ještě někde jinde krom ve škole? Spisovatelé si píší, co chtějí. A novináři v podstatě také. Ach jo, vždyť já už se s dvojkou z češtiny smířila, tak co. I když v minulém pololetí byl pan Češtinář moc milý a dal mi jedničku, nevím za co. Nezasloužila jsem si ji. Takže dobře mi tak, že tohle pololetí to tak nebude.

Večer jsem přišla na flétnu. Ani jsem se nenamáhala běžet. V pondělí jsem na hudebce oznámila, že mi blbne flétna (líná klapka), takže jsem dostala starší typ. Na komořině komořině jsme tento problém řešily znovu, protože učitelka vzala flétnu jiné flétnistce, která měla tu "lepší". Bohužel, tahle hrála ještě hůř než starší model. Upozornila jsem na to a učitelka kroutila hlavou, že to není možné. A i když jsem to řekla, učitelka se na mě po další skladbě otočila: "Cvičíš v poslední době?" "Jo!" odpověděla jsem samozřejmě. Naposledy dneska, chtěla jsem dodat. Ale nedodala, nevím proč. Navíc chodím do orchestru, takže i kdybych necvičila vůbec, třikrát týdně hraju i bez cvičení. Navíc mi dala "nový" nástroj, nevzpomíná si? To přece není možné, abych doteď hrála "normálně", a ode dneška to najednou nešlo? Háhá. Tak kdo je tady mimo?!
Z hudebky jsem výjimečně vylítla jako střela. Táta ještě nepřijel, tak jsem čekala za rohem ZUŠky. Přemýšlela jsem, jestli mě mezitím neminul, nezaparkoval před vchodem a ani si mě nevšiml. Skutečně to tak nakonec bylo. Volal mi, tak jsem se otočila na botě a zamířila si to zpátky, abych teda, ach jo, potkala učitelku na schodech, když to jinak nejde. Jenomže ona už dávno vyšla a já na ni civěla, až se na mě podívala nejspíš také. Nevím, rychle jsem oči odvrátila. Neměla jsem náladu zdravit, proto jsem tak rychle vypadla a potom i rychle zapadla.

Na schodech šel s tátou nějaký pán, který tvrdil, že mě znal jako takhle malou. Měla jsem chuť opáčit: "Jo, mý nejhorší léta života." Ovšem mlčela jsem, proto pokračoval, že mě viděl růst, a mám za to, že dokonce v maminčině břiše.
Táta mu vyvracel, že jsem to nemohla být já, ale sestra, protože my bydleli v tom paneláku jen tři roky... A já to zase vyvracela tátovi, protože já v tom paneláku byla taky, ale v mámině děloze. Jenomže tím pán zjistil, že se spletl. Takže asi nic o matčině břiše neříkal, protože se sestrou jsme od sebe o šest let. Nepočítejte to, je to zamotané.

Nejdůležitější je, že si pán i táta najednou připomněli, jak staří jsou. Hahá.

Takový nevšední všední den

8. května 2011 v 16:09 | Hjůbí
Ptala jsem se Jit, v kolik přijde ve středu do školy, když nám Pančel dovolil zůstat doma a vyspávat. Nevěděla, ale informovala mě, že přijde jako obyčejně. Tak jsem jí na oplátku slíbila, že také přijdu... tak nějak. Já to vlastně neslíbila, jen jsem řekla, že teda přijdu... tak nějak. Prostě - chápete. Ne? Aha.

Ve tři čtvrtě na devět mi volala, jestli jsem někde ve škole. "Ne, jsem doma a pojedu až v devět." Byla překvapená. Náhodou, měla jsem dobrý úmysl přijít brzy - co kdyby pan Perfektní přišel, že? Jenomže potom jsem udělala takový kompromis - budík jsem nastavila na osmou a zařekla se, pokud tedy neotevřu oči dřív, že před osmou mě nikdo z postele nedostane. No co - já jsem unavený člověk, mám právo se vyspat, když i o víkendu si nastavuji budíka, no ne?

Nechápu, jak mohou být mí spolužáci tak plní vitality. Učí se jako střely, chodí spát v deset, přitom sledují všechny pořady v televizi, jaké kdy byly vymyšleny. V té době já teprve chodím domů a otvírám sešity. A štve mě Jit tou svou přehnanou aktivitou a poctivostí, jak odmítá taháky, a já si před ní připadám jako největší zločinec na světě, protože mě nebaví zvířata a písemky z fyziky bez taháku už si ani psát netroufám. Ona se šla dokonce udat, když jí učitelka něco v biologii přehlédla. Tohle snad už není poctivost, ale blbost. Já jsem v lecčems také taková, ale až takhle? Měla bych být "ráda", že jsem našla většího blbce než jsem sama, ale na druhou stranu si před ní, jak jsem říkala, připadám jako nepoctivec hodný trestu. No tak přijdu do pekla, no a co, vždyť peklo vymysleli lidé. A rodiče nezajímá, jak čestná ta známka byla, rodiče zajímá výsledek. Mimochodem - i babička mi "pomůcky" schvaluje, navíc se přiznala ke stejným neřestem ve svých školních létech.

Chtěla jsem dokonce jet až v deset (chvílemi nejet vůbec, protože nás nikdo nekontroluje), ale jelikož bych se doma ukousala depkou, přišla jsem v půl desáté do školy. Tam samozřejmě nikdo, tak mě nástěnka navigovala k radnici. Tam jen pár smažek a turisté. Tak jsem šla na roh ke škole a zavolala Jit. Ta mi sdělila, že sedí u řeky. Tak jsem běžela k řece a našla ji i je. Uffff. Fakt jsem začala litovat, že jsem kdy kam lezla. Ale nakonec jsem byla ráda.

Stála jsem u jejich lavičky a najednou se otočila. V dálce jsem uviděla chlápka v černé bundě s houpavým krokem. Beach boy. Zvláštní - řeka, přicházelo teplo a teď i Bíč boj. Přemýšlela jsem, jestli se mám hlásit. Později jsem doma dokonce přemítala, zdali jsem za ním neměla běžet a doprovodit ho do lidušky. Ten večer mě pak nevědomky ujistil o správnosti mého konečného kroku - ignor! Otočila jsem se zády, Jit na mě křičela, ať se ohlédnu, ale já tak učinila až ve chvíli, kdy byl z dohledu.

Jit se chtěla jít projít. Nabalily jsme na sebe cestou její "kámošku", se kterou jsem se také kdysi seznámila, ale mě už si naštěstí nepamatovala. Takže jsem jí díky Jit zase vlezla do podvědomí a v pátek mě ve škole vesele zdravila. Jde o to, že tahle holčina se nikdy nedá setřást, ráda si povídá a chce s Jit na kafe. Takhle to znám z vyprávění.

Prošly jsme kolem třídy pana Češtináře a já ho nejspíš musela někde přehlédnout, když s námi ta holčina šla. Netroufala jsem si rozhlížet se, navíc do Češtinářovy třídy zapadá i Standa s Ježitou. (Standu jsem viděla, Ješita tam nejspíš nebyl, díkybohu!) Nakonec jsme ji docela snadno setřásly, ani nevím jak, a došly jsme přes most na druhý břeh. Tam jsme našly spolužačky a stouply si k nim. A najednou jsem kousek od sebe zaslechla pana Češtináře. Jóóu!

A tak jsem tam tak stála, v kabátku a slunečních retro brejličkách, až jsem konečně ucítila jeho pohled. Usmívala jsem a myslela jsem, že to nevydržím. Ten pohled tak lechtal, že jsem se musela držet, abych se nerozesmála. Vydržela jsem.
Slíbily jsme s Jit holkám, že tam počkáme a pohlídáme jim věci. Hrnula jsem se do slibů, jen abychom už nikam neodešly. Nakonec odešel on. A to zanedlouho. Nejvíc vtipné bylo, že tam stál a povídal si s učitelem, který se líbí Jit. Ona to popírá, ale je to krutý fakt.



Večer jsem šla na orchestr. Přišli dva noví klarinetisti. Dirigent se zeptal, jestli si ta holka nechce zahrát v jedné skladbě sólo. Neposlouchala jsem kontext, a najednou ze mě vypadlo: "To jako moje sestra?" Možná jsem ho rozčílila tím "to jako",každopádně mi odpověděl: "Ta sem moc nechodí, ne?" Bylo mi trapně. A to z mnoha hledisek. Nejdřív jsem se rozčílila nad sebou, že se tak blbě ptám a že se k Retardíkovi vůbec znám, potom jsem se rozčílila na něj a na tu holku, sestry jmenovkyni, která tam, pokud vím, dnes byla absolutně poprvé. To už moje sestra na to sólo měla větší právo než ona, navíc já jsem se ho už kdysi ptala, jestli by jí ho nedal. Tenkrát mi odpověděl, že jen pokud tam segra bude chodit.

Když jsem se ptala, jestli h ochce dát jí, také mi to přišlo absurdní. A nakonec jsem se zlobila na sestru a na to, že tam kdy přišla. Dělá mi ostudu a starosti navíc. Musím za ní zařizovat, musím ji tam tahat, musím s ní chodit z autobusu, přitom mám ráda svůj klid.

Už ani ta čokoláda mě nemá ráda; chce se mi zvracet

8. května 2011 v 14:53 | Hjůbí
Vzhledem k tomu, že v nadcházejících chvílích se stejně k ničemu rozumnému nedokopu, dopíšu ten svůj tragický týden.
V poslední době na sobě pozoruji, že jsem psaní na blog začala brát jako povinnost. A kolikrát i nepřijemnou povinnost. To je docela škoda a mrzí mě to.A stejně tak mě mrzí, že přichází čím dál víc dnů, kdy jsem smutná. Mám blbou náladu, až se mě včera, v sobotu, pro ostatní nejšťastnější den, taťka s takovým přitroublým úsměvem zeptal: "A kdy se špatně nemáš?" Jako by to byl největší vtip na světě. Ale zamyslím-li se - kdy se vlastně špatně nemám?!

Já se mám stále špatně. Bez přestání přemýšlím o své budoucnosti, o povinnostech, které mě čekají a které musím zdolat, překonat a to nejhorší je, že úspěšně. Musím odmaturovat s dobrými známkami, musím udělat německý a anglický diplom, musím se dostat na vysokou. A tam to začne nanovo - učení, úspěšnost, překonávání hranic průměrnosti, abych pořád někomu něco dokazovala. Vždycky vynaložím spoustu energie a buď se podaří, nebo ne. Když se podaří, nemám dál z čeho brát sílu na další snažení, a když se nepodaří, strhne mě to zase do tmy, jak jsem k ničemu a nikdy nic nedokážu krom jednoho - zklamat někoho.

Depka přišla, jak sami vidíte. Já nevím odkud, asi sluníčko za mráčky ji přineslo. A já mám chuť si číst Plavovlásku, ale nemůžu. Nemůžu, měla bych se učit. Jenomže já nechci, já se bojím. Bojím se, že to nepůjde, stejně jako před chvílí. Že zklamu. Nechci se učit, nechci, nechci, měla bych dělat něco jiného, smát se. Ale já nemám čemu, já nemám s kým. Já nevím, kde se lidé smějí. Já nevím, kde se učí smát. Já jen vím, kde se učí.

Jen tak z prokrastinace

8. května 2011 v 13:29 | Hjůbí
Nevím, kdy to všechno dopíšu. Včera jsem si v jedenáct dopoledne sedla nad Word a v deset večer vyplivla kompletně osm stránek práce na dějiny výtvarného umění. Tentokrát žádný Paul Gauguine, tentokrát surrealismus. Rozhodovala jsem se mezi Andy Warholem a surrealismem spolu se Salvadorem Dalím. Potom nám ještě ve škole nabídli sklárny a Jana Švankmajera, takže jsem měla pořádné dilema, ale nakonec jsem si nechala to, co jsem si zamluvila napoprvé. Nejradši bych těch prací udělala pět, abych o nic nepřišla, ale když jsem zjistila, kolik času mi to zabere...

Mám tu smůlu mít v povaze pečlivost. A navíc - když píšu o zajímavém tématu, o kterém chci zvědět co nejvíc a podělit se o něj, tím hůř to dopadá. Použila jsem asi deset zdrojů pro informace, šest pro obrázky (použila jsem jich deset), takže záležet jsem si dala. Až je neskutečné, že někdo si vážně dokáže lámat hlavu nad nějakou blbou prací celý den, když ostatní tím stráví večer před odevzdáním.

Ale jsem spokojená. Našla jsem v Salvadorovi Dalím nový vzor (připomíná mi Edgara Allana Poea), v existencialismu novou víru. Nehledě na to, že jsem vykoumala ateistický existencialistismus, v němž jsem se skutečně zhlédla. Konečně práce, která za něco stála. Krom těch deseti hodin nebo kolika, co jsem to psala. Ne, za ty to nestálo.

Možná proto jsem se vzbudila absolutně vyždímaná. S blbou náladou, s nechutí cokoli dělat. To ovšem neznamená, že jsem se nedokopala něco dělat - začala jsem se učit ryby. Jenomže do hlavy to neleze, jediné, co jsem znala, byl kapr, takže z "milionu" mi na začátku ještě chybělo naučit se jich devět set devadesát tisíc... já vím, že víte kolik.

Minulý týden sice byly maturity a já měla šanci si odpočinout, ale já se cítím vážně vycucaná jako ovocná náplň z bon paru. Nemám sílu, obzvlášť s vidinou zkažené krom soboty i neděle... potěš koště. A to jsem se chtěla nechat vyzkoušet z dějepisu. Naivita. Tak co, mám to nechat na večer?

Omlouvám se, nemám chuť a snad si ani netroufám krájet z času, abych dopsala minulý týden. Já ho stejně v podstatě prospala. A když neprospala, tak probloumala. Jediná dobrá nálada přišla ve čtvrtek dopo, ovšem večer si zase odešla. Nenávidím to doma, nenávidím to v hudebce. Nevím, kde to mám ráda a co mám ráda, a stejně by mi to vědění bylo k ničemu, protože pokračuju v učení.

Maturantům příští týden hodně štěstí!

..., ačkoli bych se byl raději vrhl na lože, zabalil si hlavu a pokusil se zapomenout na celý svět. Marcus Manilius

5. května 2011 v 21:20 | Hjůbí
Kde začít? Od začátku, jasný, ale krom toho začnu asi v úterý.

Ve škole se u nás odučilo jen pět hodin (normálně jich míváme šest), včetně dvou dějepisů. Během jednoho z nich jsem si napsala písemku. Fakt jsem to uměla (učila jsem se to potřetí, tentokrát do půlnoci přesně). A konečně se mi to nevysmálo. Konečně by mi mohli nadělit nějakou veselejší známku. (Tedy jen tehdy, pokud paní učitelce nebude vadit mých pět vynálezů Číny namísto tří, hehe.)

Jipíí!

Už na obědě jsem plánovala svůj odpolední program. Půjdu domů, zdřímnu si, napíšu nějaký článeček, pohrabu se v puzzlech, zacvičím si na flétnu, mrknu na dývko, přečtu si kus Plavovlásky nebo Dne Ivana Děnisoviče nebo Pekla z Božské komedie... Tolik krásných, rozmanitých, nápadítých plánů! Tolik, tolik, tolik! A pak...
Přišla jsem domů, nastavila budíka, lehnula si do postele. Po dvaceti minutách přiběhla sestra, ať spim a nebudím se. Tak jsem si říkala fájn, tím líp. Nastavila jsem budíka o dalších dvacet minut později. A vzbudila jsem se o dvě hodiny později (Retardík mi vzal budík, jakmile začal zvonit - asi). V pět hodin deset minut jsem vylítla zpod duchen, přitom MHD jela před šesti minutami. Nebo tak nějak. Mám v těch autobusech zmatek, jezdí si, jak se jim zachce. Třeba podle starého řádu jezdil ten můj nejmilovanější o čtyři minuty dřív než ten aktuální. Naštěstí byl doma taťka, takže mě vzal. Měla jsem to úplně akorát.

Mám ráda ty situace, kdy je všechno akorát. Vstanu, obleču se... bla bla bla..., nasnídám, nasnídám, pohoduju... a najednou je čas jít na autobus. Všechno akorát. Na minutu přesně mi to vždycky vyjde. Nebo když přijdu domů a zase je najednou čas jít na autobus. Mám to ráda. Mám ráda stereotyp a mám ráda, když všechno vychází tip ťop.

A večer florbal. Tak dlouho jsem tam nebyla! Třikrát! Jednou to nebylo (stejně jsem koncertovala), podruhé byla derniéra mé třikrát zhlédnuté hry a potřetí Šmudlův absolventský koncert. Florec byl fajn. Sice jsem měla strašnou žízeň, protože jsem si nestihla dolít čajík (ani ho zředit, ačkoli jsem chtěla a měla to připravené), ale i tak. Fakt supr.

Mimochodem, zdál se mi naprosto brutální sen. Zase o Češtinářovi. Nééé, já nechci.

Až podáš příteli pomocnou ruku, spočítej si prsty

4. května 2011 v 20:48 | Hjůbí
V pátek večer mi psal Ex, ať segře předám ten jeho dar s tím, že nastala ta pravá chvíle. Neodepsala jsem předstírajíc, že na FB ani (hlavně) o víkendu nechodím. Nermyslím, že přišla ta pravá. Chvíle možná, ale pravá rozhodně ne.
Zklamal mě. Když jsem dárek převzala, doporučila jsem mu umlknout, a potom se zase dostat do podvědomí. Jenomže ne, zase udělal řadu scén. A já husa mu ještě tvrdila, že konec není, když mi vnucoval opak. "To jsi říkal už minule, a ještě jste to pak dali dohromady," připomněla jsem mu. Zasmál se: "Ale tentokrát je to definitivní konec." A nejvícc k smíchu mi přijde, že tvrdil, jak neví, zdali o ten vztah ještě stojí.
Navíc mě mrzí ta schůzka. Zapřísáhl mě, abych o ní nikomu neříkala a aby to zůstalo jen mezi námi. Slíbila jsem, i když mě hryzalo černé svědomí. Segra mi den předtím kladla na srdce, abych se s ním nebavila. A moje vnitřní výmluva byla jen taková hloupá. - Byla u nás sestřenka a ptala se mě, jak se mám. Odpověděla jsem: "Ani nevím." Retard se ušklíbl a vzápětí se začal posmívat. Sestřenice se jako obvykle přidala.
Jestli ještě někdy budu chtít někomu dělat prostředníka, nastříkejte mi do očí pepřák.
Ex samozřejmě psal Retardíkovi, prozradil, že do toho někoho zatáhl - koho jinýho než mě, že? Segře to došlo a já musela s pravdou ven. Neřekla jsem, kde jsem se s ním "potkala". Sice mi slibovala, že se nebude zlobit, ale to říká každý...
Kdybyste viděli, jakou scénu zase udělal. Doteď jsem mu fandila, ale strhl mi pásku z očí. Segra už si našla přítele, mimochodem stejného jména, takže se to všem plete, a je moc milý. Ex ho viděl, počkal na něj u nás večer venku, pronásledoval ho a zařekl se, že mu aspoň "nableje na auto". Prý se ho ten nový snažil na kruhovém objezdu zmást, ale Ex se nenechal. Přitom ten nový fakt jel domů. Prostě bydlí daleko, no.
Nejvíc mě děsí, že sestra se směje. Ona nebrečí, ona není rozčílená, ona se směje. Chtěla jsem Ex pořádně pomluvit, ale když vidím, že to tak nějak sestra bere s nadhledem, nechci to v ní umocňovat nebo tak něco. Nepřijde mi, že by ji to štvalo. Dokonce mám pocit, že jí to imponuje. Ať si to zařídí sama, jak chce.

A ten nový je fakt fájn. Segra ho pojmenovala Korektor, protože když řekla, že prý měl několikabarevný obličej, já se jí zeptala, jestli také nemá špatný korektor jako já. Víte, to je taková trapná příhoda. Jednou jsem se v rychlosti napatlala zeleným korektorem ve tvaru rtěnky. Ta zelená byla i na špičce, nedalo se s tím natírat. Takže jsem tu zelenou potom přetřela trochou oranžové, ale na čele mi vznikla taková nepřirozená barva. Navíc já jsem od přírody bílá jako sníh, takže hnědozelená nepatří mezi moje favority.
Korektorovi jsem dala osm bodů z deseti. Bod dolů za to, že se mu trochu líbil film Králova řeč a druhý bod dolů za to, že si všímal jenom segry. Podíval se na mě čtyřikrát - když mě zdravil, když se loučil, když jsem mu říkala, že Králova řeč se mi nelíbila, a když jsem říkala, že jdeme vázat bakalářku a shánět kytaru. Jinak si všímal jen a jen sestry.
Segra si umanula, že si koupí kytaru. Sotva stíhá klarinet, a najednou? Ne sotva, ona ho nestíhá vůbec (za vše mluví dechovka). Sice si ten den domluvila hodiny, ale stejně. Až teď. Já to ještě okomentuji později.
Jo, zato sestra neuspěla. Dostala ode mne dva body z deseti. Už ani nevím za co. Asi na truc. Znáte to.
... Ale ano, už si vzpomínám. Dva body jen za to, že před ním řešila Ex se smíchem. Korektor nedal na sobě nic znát, ale já si dovedu představit, jak to v něm vřelo. Možná byl smutný, možná ho to děsilo. Každopádně nevěřím, že byl v pohodě, jak tvrdil.