Nepřibližuj se ke mně, nebo tě uštknu!

28. května 2011 v 12:33 | Hjůbí
V úterý jsem zůstala ve škole déle, abych se mohla učit biologii (připomínám, že studuji gympl, nikoli přírodní vědy na VŠ). Po hodině sezení na lavičce u tělocvičny prošel angličtinář. Pozdravila jsem ho "na shledanou", protože mi nedošlo, že by mohl ještě přijít (stává se mi to často - někoho pozdravím na rozloučenou, a pak ho ještě třikrát potkám). Nesnáším tu nevyzpytatelnost. Dobrý den je sice blbé na výslovnost, ale zase na shledanou je takové doživotní sbohem toho jednoho dne. Ale dost filosofie.
Často ho potkávám, když tam sedívám. A nejen tehdy. Jednou jsem spěchala na oběd a on mi popřál dobrou chuť. Poděkovala jsem roztomilým děkujů a naprosto se vyděsila. Co to mělo bejt?
Nebo jednou. Spěchal za mnou, já ho slyšela, šla jsem po pravé straně chodby, ale potom jsem najednou před ním zahla doleva na lavičku, a on se ve spěchu musel zarazit. Omluvila jsem se a popřála mu dobrou chuť. Na oplátku. Nebyl nejšťasnější. Nejspíš ani nešel na oběd. Hm, fakt trapas. Měl by si na čelo napsat svůj aktuální stav. Třeba: Jdu na oběd.
A tentokrát mi to udělal ještě těžší. Minimálně co se učení týče.
Seděla jsem na těch lavičkách, jak říkám, sama, nikde nikdo, a on se mě při procházení kolem zeptal: "Ty se tu učíš dlouho, viď?" Pochopila jsem to tak, že tu sedávám často, a tak jsem odpověděla rozpačitým: "Občas." Začal povídat, jak už jsou to nejmíň dvě hodiny (byla to teprve hodina) a jestli nechci jít do nějaké třídy a natáhnout se. "To nemůžu, já bych usnula," usmála jsem se. "Tak to máš pravdu, já taky," spokojeně přitakal.A ještě jednou zopakoval, žee on také. (Fakkt blázen.) Byl rád, že v tom není sám. Potom se vzdaloval a já už se modlila, aby mi nic nechtěl. Stěží jsem rozuměla, co říkal. Ale mé prosby nebyly vyslyšeny. "Tady je třeba volná třída! Mohla by sis otevřít okno..." Trvalo mi asi minutu, než se ke mně zvuková stopa donesla; tak daleko stál. Na dálku jsem přikývla a už ho v myšlenkách vykopávala k východu. Odešel.
Ale ne nadobro. Když jsem periferním viděním po půl hodině zahlédla jeho sandály, zvedl se mi adrenalin. Od té chvíle jsem se nemohla soustředit. Motala se mi tahle příhoda s tou včerejší se Šmudlou, a učení už mi vůbec nepomáhalo zapomenout. Minulý týden při opakování chemie jsem Šmudlu zatlačovala jen díky učení. Ale tentokrát už ne, už jsem nemohla. Už to nešlo. Dívala jsem se do biologie už dvě hodiny, ale to bylo tak všechno, co jsem dělala - civěla jsem. V duchu jsem nepřemýšlela nad obojživelníky, ale spíš nad tím, kdy to skončí. Byl mi nepříjemný pocit, že jsem zase ve škole dlouho. Mohla jsem být, protože mi odpadl florbal, ale paní vrátná by zase měla řeči. A angličtinář také. Bylo mi to proti srsti. A tak jsem zabalila sešit a pastelky a na tři čtvrtě hodinku, než mi měl jet autobus, jsem se šla učit na sluníčko k řece. Tam jsem se nemohla soustředit jakbysmet, a tak jsem se šla dlouze projít.
Možná jsem potkala Šmudlovo auto, ale nevím, zdali bylo skutečně jeho (stál u soudu - že by ho skutečně chtěli zavřít?! - vtip). On má naprosto neskutečnou schopnost teleportace. Někde zaparkuje, a hned nato zmizí. Jak to dělá?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pavlína | Web | 28. května 2011 v 19:01 | Reagovat

Ne hraje na kytaru. :D Já s ním měla hrát na altku, ale jeden ehm "zmetek" mě bohužel předběhl se sopránkou. :S A žes mu to napsala - myslím že by to vyznělo lépe osobně, ale takhle se u vás aspoň neobjeví zaryté mlčení a rudnutí... :D A mimochodem je super že bude další koncert - zkus s ním nemluvit(jasně "ahoj" mu říct můžeš :D) a buď trošku odtažitější. Uvidíš jestli se rozhoupe... :) Přeju hodně štěstí! ;)

2 Ovca Vypatlaná | Web | 29. května 2011 v 12:02 | Reagovat

Ja sa tiež vždy pozdravím ľuďom, akože ich vidím naposledy a potom ich ešte trikrát stretnem. Hm.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.