O fortuna!

22. května 2011 v 14:55 | Hjůbí
Vezmu to popořadě. V pondělí 9. května jsem na kamarádčino přání šla do hudebky až ve tři čtvrtě na šest, jelikož potřebovala přijít dřív, na mou hodinu. Samozřejmě, co já bych pro jiné neudělala. Sice mě trochu štvalo, že se budu učit do noci, protože dokud jedu domů a ještě mě čeká učení, nedovedu se tolik soustředit. Trpím paranoiou, že mi autobus ujede. Nebo nevím proč. A ta cesta domů a potom do hudebky je v součtu půlhodinová, nepočítám-li ještě minuty, než se dostanu na zastávku. Takže jak říkám - ztráta času.

Ale mé původní kabonění se změnilo ve chvíli, kdy ze sálu, za jehož dveřmi jsem seděla, vyrazil houslista. Vím, že tam hrává orchestr, ale zaboha nevím, kdy začínají a kdy končí. Když chodím na svou hodinu, ještě tam nejsou, a když odcházím, už také ne. Nechápu to. Pokud vím, měli by hrád od půl páte. Já chodím na hodinu ve čtvrt. A odcházím po páté. Tak nevím, asi zrovna neměli hodinu. U nich je to taky jak kdy - moc se jich neschází, moc dlouho se tam taky nezdržují. Fidlálisti jsou zvláštní. Ale dnes tam byli.

Seděla jsem zabraná do učení, doufaje, že přijde Šmudla a třeba mě pozná. Měla jsem na sobě černé kalhoty, tmavě modrou mikinu zapnutou až ke krku a hlavu jsem skláněla, že mi byly vidět snad jen vlasy. Tlouklo mi srdce na poplach. A najednou se zastavilo. "Ahoj Martinko!" Zvedla jsem hlavu a předstírala, že tam tak náhodou čekám a tak náhodou se vůbec nemodlím, aby přišel, aby mě poznal a natož aby vyslovil TOHLE!! Celý můj život doteď stál jen na krásném, možná trochu unaveném "Ahoj Marti." Ale tohle? Martinko... Jak dlouho mi takhle nikdo neřekl? Možná někdy pan Dirigent, možná taťka, maximálně má nebožka babička. Ale nevzpomínám si, kdy to bylo naposled.

Kde to sebral? Vzpomněla jsem si, že mi tak říkává učitelka klavíru, která nám radí, co a jak děláme špatně (a občas i dobře). Mám zkušenosti, že lidé, před kterými mi autorita říká určitým jménem, mi tak potom říkají také. Asi si myslí, že jsem zvyklá jen na zdrobnělinu. Tak ale pozor, já nejsem žádná chudinka, kterou byste porazili kalendářovým oslovením. (Šmudla mě spíš porazil tím nekalendářovým.)

Sebral mi dech, až jsem se bála, aby nedošlo na dýchání z plic do plic. Chudák, to by mu ještě chybělo - za dvě milá slůvka. Byla jsem u vytržení, že jsem najednou nevěděla, jak reagovat. Jistěže jsem neseděla a nevydala ze sebe jen hloupé a nicneříkající: "Ééééé?" Mezi řádky by to znamenalo i cožééééé?! Neměla jsem právo tohle udělat. Zvedla jsem hlavu a odpověděla: "Ahoj...?" Neměla jsem odvahu říct mu zdrobněle, tak jsem pozdrav vyslovila tak nějak otázkově, udiveně a tak nějak způsobem "si upad?!", což mě vskutku mrzí.


Začal mi vysvětlovat, že toho 19. tedy ten koncert nebude, protože něco. Nevnímala jsem a nechápala písmenka, která z něj padala. Mluvil ke mně, jen ke mně, nikdo jiný mi ho teď nemohl vzít, věnoval se jen mně. Zeptala jsem se: "Že bys absolvoval dvakrát?" a myslela jsem to z legrace, protože už mi tuhle říkal, že 19. se jeho absolventský koncert nekoná, že se přesunul na dřív, vždyť jsem se ho ještě byla toho "dřív" ptát. Nevěděl, jak mi to má vysvětlit, něco chtěl počítat na prstech, že toho hraje moc, ale nemohl najít vhodná slova, tak jsem si rejpla: "Aha." Nechtěla jsem být zlá, vskutku ne. Ale když jsem se mu kdysi omlouvala za svůj přihlouplý smích, když nám tak pěkně vrzal třetí hlas, mávl rukou s tím, že si z toho nic nedělá, že je přeci veselej. Ale dnes mu asi do smíchu nebylo.

Sledovala jsem, jak si zapíná flísovku. "Ty spěcháš," došlo mi, takže jsem to vyslovila spíš jako fakt než jako otázku. "Víceméně," nepopřel. Bylo mi líto, že se ho nemůžu zeptat, proč má tričko s názvem naší spřátelené (sloučené) základky. Později jsem zjistila, že tam vede skautský oddíl.

Když jsem se smířeně rozloučila a násilím ho nedržela (zase mi popřál, ať se mám hezky - no to si pište, že jsem se měla!), seskákal ze schodů. Já se postavila a najednou si uvědomila, proč vlastně stojím. Bylo trapné, že stojím, vypadalo to, jako bych se za ním dívala. A hlavně to vypadalo, že jsem čekala jen a jen na něj. Tak jsem zase dřepla, zaklapla biologii a usmála se. Musela jsem se vzpamatovat, než jsem se vydala na hodinu.

Na hodině mi to šlo, i když jsem téměř necvičila a uměla etudu ještě z minulé hodiny (je to zvláštní, ale udělala jsem takový malý pokus - a vyšel). Paní učitelka mě chválila, já měla dobrý pocit (a nejen z toho, že mi to šlo, vždyť vy víte) a celý večer jsem byla "také veselá". Taťka mi potom řekl, že mu připomínám (zmiňovanou) babičku; také vždy byla takhle v pohodě. A poděkoval Bohu, že jsem podobná jeho rodině a né mámině. Já za to také děkovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pavlína | Web | 22. května 2011 v 15:28 | Reagovat

Jak málo stačí k úsměvu že? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.