Červen 2011

Píšu potmě, omlouvám se za chyby v písmenkách

24. června 2011 v 22:27 | Hjůbí
Žhavá sprcha na konci června. Kéž by nikdy neskončila. Neskončila by, kdybych ji nevypnula. Nebo dokud by v kotli už nezbýval ani hrnek horké vody. Musela jsem už odejít, protože jsem cítila, že se mi klátí nohy. Na jedné jsem klečela, na druhé si o koleno opírala těžkou hlavu s usínajícími víčky. Hrálo mi Nothing else matters a já přemýšlela. Proč je mi celý den zima. A co ten Šmudla, sakra už.

Až zase budu mít nápad vzít si do školy sukni a "sandály do ponožek", jak s oblibou říkávám, zastavte mě. Ještě ke všemu vyrazím ve tři čtvrtě na sedm, potom se jdu projít na víc jak půl hodiny kolem řeky... no, to aby jednomu nebyla zima. Potom mě pronásledovala celý den. Ještě ke všemu mi v pantoflích bosé nohy klouzaly ze strany na stranu jako na přeboru v krasobruslení.

Ráno jsem potkala Ješiťáka. To ještě bylo před sedmou, šla jsem kolem školy... Naproti mně nějaký pán, tak si říkám, že ho obejdu zprava, protože zleva byla cyklozteska, a já nechtěla vlézt do ní. Nějak mi to v tu chvíli nepálilo (zima byla, jak povídám). Ačkoli bylo teprve sedm a ačkoli jsme se tím pádem najednou v jednom momentu dostali do jedné úzké linie s pánem, mnou, Ješiťákem a jeho kolem. To nám to ráno pěkně začalo.

Ne, ráno nezačalo jen tímhle. Ráno začalo už doma. Naštvala mě matka, jako už permanentně každé ráno (jen ráno?!). Pořád se do mě naváží a... No, nakonec mi rodiče ani nedali stovku na kino (jdem na Lidice), kterou mi slibují už kdovíjak dlouho. I na dárek pro učitelku jsem přispívala ze svýho. Štve mě, že z nás v tý škole jen ždímají prachy. Na tohle, na tamto ---. A já do toho kina ani jít nechci. Ve škole si stejně promítáme filmy (Podfuck, Truman show) a mě to docela i baví. Je to pro změnu něco jiného než přesládlé a dojemné romantické komedie s princi na bílých koních (naposledy Taková normální holka, která v žádném případě nebyla normální, ale spíš nadmíru krásná, chytrá, úžasná, bla bla bla - zezelenala jsem právě závistí -).

Nechci jít na Lidice. Z hlediska správnosti bych měla nasadit vážný obličej a přetvařovat se, jak jako správná dívka toužím po tom, podívat se na pravdivý příběh Lidic. Kvůli posunu autobusu (jezdím občas s rodiči - všechny ranní KRÁTKÉ busy jsou přeplněné) jsem tuhle musela v autě ráno poslouchat, proč byly Lidice vyvražděné. Máma mi potřebovala ukázat, jak je nade mnou. Jo, brali jsme to v tercii, ALE za á kdo řekl, že si to nepamatuju? Za bé - KDO ŘEKL, ŽE TO CHCI VĚDĚT?!

A teď vyzním jako nějaká smažka, ale nezajímá mě, co bylo. Ne, nezajímá je špatné slovo. Mě vytáčí minulost lidstva, vytáčí mě, že nějaký Fujtajbl někde něco provedl, a já to musím vědět. Závisí na tom má známka, má maturita, mé přijímačky na VŠ, má pověst ve společnosti. Štve mě to. Mě to nezajímá. Lidi by se měli přestat čumět do minulosti, a začít žít přítomností. Odpustit a začít lepší život, s těmi lidmi, kteří žijí dnes. Nebo když už, tak si nechat jen to dobré. Asi teď namítnete, že bychom se měli poučovat ze stinných stránek minulosti. Fajn, končím debatu.

Mluvím hloupě. Asi je správné vědět něco o minulosti. Mě jen štve, že musím vědět něco, co nějaký trouba někde natropil a... Konec, šmitec, nebudeme se dohadovat, stejně tím nic nezměním.

***

No, ten Šmudla. No cement. On má hezkou a štíhlouu sestru, její přítel je cvičitel. Co já bych v jejich rodině dělala?!

Ve sprše jsem seděla ve tmě a vyčítala si, že jsem neschopná a nemůže mě mít nikdo rád. Raději jsem se nedívala výš než na stehna. I když byla tma jako v pytli. Neodvážila jsem hodit oko ani na ruce, ani na břicho, ani na to mezi tím. Fujky.
Ale potom jsem si uvědomila, že Honza mě míval rád. Možná pořád má, i když bych se nedivila, kdyby neměl, asi jsem mu ublížila, když jsme si přestali povídat (spíš - mlčet spolu), ale to hlavní je, že mě ta vzpomínka může uklidnit. Nemůžu být tak špatný člověk.

***

Postrádám vůli. Nechci cvičit, nechci jíst tu hnusnou zeleninu a nechci si ji krájet, nechci si brát rovnátka na noc, nechci, nechci, nechci cokoli dělat. Dneska mě sestra přistihla ležet před televizí, před ÓČKEM, rozvalenou a tupě zírající. Nic jsem nedělala - jenom koukala na krásné tělo Inny a její videoklip Sun is up.

Smysl života jsem dnes nenašla.

Na nervy platí dvě věci: čokoláda a nákupy. Tak jsem si koupila tři balení zlevněného toaletního papíru

23. června 2011 v 21:04 | Hjůbí
Se Šmudlou jsme se byli v pátek projít. No, řeknu to asi takhle:

Mnoho žen je po víkendu s mužem zklamaných, že se nic nestalo. Ale ještě více je jich zklamaných, že se něco stalo.

Zas až takové něco se nedělo, ale zkrátka a dobře - nevěděla jsem, jaký pocit z toho mít. Ten člověk (to jako Šmudla) byl takový... já nevím. A já jsem byla asi moc přátelská. Ne že bych po něm lezla. Vážně netuším, kde se stala chyba. Připomněla jsem mu tu zprávu na FB, kde vážně nebyl a kterou vážně nečetl, a tím ho nejspíš dokonale vyděsila.

Možná se naštval, že jsem se nechala odvézt domů. Ale on mi to nabízel. Co jsem měla dělat? Dát mu za to čokoládu? Navíc jsem se nenechala zavézt až před barák. Sakra, kéž bych tomu klukovi viděla do hlavy. Nebo slyšela jeho myšlenky. Nebo jeho slova. To mi to nemůže říct? Ať žíje první dojem. Asi jsem zase zaperlila. Ale nejhorší je, že fakt chybu nenacházím. Jo, já ji možná vidím, ale absolutně všude. Jen v tom, že žiju. Haha. Ale nechme toho, jsem přece hezká, přátelská, milá, usměvavá, chápavá. A on taky není dokonalý.
Nebo se mě bojí. Jenomže já jeho taky.

Mě tak štve, že se kvůli němu nehneme z místa (já už dolejzat nebudu), i když vidím, jak si rozumíme, jak se spolu smějeme, jak chápe mé vtipy, já jeho, doplňujeme se... Ale on je stejně teď v Praze, ani nevím dokdy, což mě pěkně štve, protože chodit po městě a vědět, že nemám šanci ho potkat, mě naprosto demotivuje vylézat ze školy.

Ale vylézám, protože být tam déle než do půl čtvrté, tak by mě asi vrátná nepěkně vyzpovídala, co tam dělám. Což se mi stalo - a to jsem chtěla odejít až v půl páté. Ale nakonec už mám po písemkách (demence psát všechny testy na konci týdne - ale furt lepší než v pátek, i když v bedně nic nedávaj). Takže až do půlky září mám PADLA. Ode dneška.

Néééééé! Co budu dělat? Se utrápím. Budu pořád myslet na toho Šmudlu zatracenýcho. Kurník, proč je to takový ignorant?!

Ani slovo

17. června 2011 v 21:46 | Hjůbí
Jsem bezradná. Nevím, jak se mám chovat, co mám dělat. Nerozumím si, nerozumím svým citům. Nikdy jsem žádné neměla, tak proč najednou...?! Já se chci dál tiše učit a nepřemýšlet nad tím, co se se mnou děje. Já chci pryč pubertu, pryč adolescenci, dospělost i stáří. Já si chci někde lehnout a tiše chcípnout. Co cítím. Ale v žádném případě nic, co se dělo.
Ale dokud to nenapíšu, nepůjdu spát! (Jediná motivace: ranní SpongeBob a Pokémoni.)
Ale s největší pravděpodobností to neuveřejním. Přeci jen budu psát po desáté hodině.

Žij snem

11. června 2011 v 21:29 | Hjůbí
Mé sny asi stále nechápou, že si nebudou vysnívat to, co chtěj ony, ale to, co budu chtít já. Tak zaprvé, Šmudla už nebude básnit o tom, jak byl vybírat zásnubní prstýnky pro ňákou svou... grr... (stejně mi určitě lhal, jen aby se mě zbavil - nevěřila jsem mu). A pana Perfektního ať už mi laskavě nepodávají jako hodného a chápavého pána, jakým ve skutečnosti opravdu, věřte mi, není.

S tělákem jsme včera byli hrát baseball. Bylo to strašně fajn. Na pálce jsem se do všech míčků trefila, sice jsem jich pár odpálila mimo hřiště, ale napodruhé bylo vše OK (někdo se třeba netrefil vůbec). A dala jsem dva body - oběhla jsem všechny mety. Děkuju panu učiteli ze základky, který mě naučil rozumět té hře. Který mě naučil mít ji ráda.
A nejlepší to bylo při chytání. Když vyběhla S., zabila jsem ji chycením míčku do rukavice. Tím byla out z fleku. S.!! Chápete? Tím jsem pokořila celý svět. Tím jsem pokořila ji, "celý svět" (což si o sobě myslí).
Po těláku jsem ztratila jednu ze svých nejoblíbenějších naušnic - se zmrzlinkou a třešničkami. Štve mě to, protože kdybych ztratila tu na druhém uchu, mohla bych ji doublovat ještě jednou, podobnou. Navíc jsem ji brala jen z nouze, protože se mi ani moc nelíbí - na první pohled pořádně není poznat, co na ní je. A teď? Ještě ztratím pandu, a bude to v háji.

Odpoledne jsme šly se segrou do města. Chtěla jsem si koupit triko s pěkným nápisem (Darling, I dreamt about you, about flying, about Moon and we were together... nebo tak nějak), ale jako obvykle jsem se při zkoušení chtěla rozplakat. Nesnáším to své bříško. Řekněte mi někdo, co mám dělat a já to udělám, abych se ho zbavila. Zkoušela jsem to už milionkrát. A nic, nic.
Nakonec mi segra koupila aspoň propisku. Tu z pet lahví. Ale já jí za to musela koupit čočku, pohanku (nebo co), čaj (vlastně ten jsem si koupila sama), Rajec (i když jsem pití měla a říkala jsem, že by stačilo - taky že jo; vypily jsme to, co mi přesně zbývalo ve flašce). A ještě jsem si koupila sójové vanilkové mlíčko. Zapomněla jsem totiž, jak je hnusné, a chtěla si to připomenout. A jo, pořád stejně. Prodali mi ho bez brčka, takže jsem si upila až ráno, dala na otvor pro brčko kapesník, připásala gumičkou a šoupla ho do lednice. Pak jsem ani chuť na snídani neměla. Fuj. Snad ho někdo dopije.

Dnes pomůžeš ty mně, zítra tě já na něco pozvu

11. června 2011 v 16:18 | Hjůbí
Ve středu jsme s orchestrem měli koncert.
Když jsem přišla a vybalila si, se najednou se objevil jeden klučina. Je téměř nový, moc dlouho s námi nehraje. Klarinetík, co vám budu povídat. Ptal se, jestli někdo nemá nějaký bílý svršek. Váhala jsem, ale nakonc jsem se ozvala, že mám sako.
"Bílý?" zeptal se.
No, co čekat od klarinetíka?
"Ne, černý."
A nejdnou mi do toho skočila Jana. "Já mam černej svetr," strhla na sebe pozornost.
"Ale to bude asi dámská velikost, co?" dal se s ní do řeči. Najednou jsem byla neviditelná.
Aniž by si to sako vyzkoušel nebo cokoli, utekl někam jinam.
Byla jsem naštvaná.

Nakonec jsem mu ho ale vnutila, když jsem viděla to zoufalství, které se mu blýskalo ve vyděšených očích.
"A nebude to malý?"
"No do šířky určitě ne," snažila jsem se usmát, i když to šlo ztuha, "a do dýlky... no, se trošku shrbíš a bude to dobrý," dala jsem mu naději. "Ale mám ho venku na židli."

Nejdřív jsem očkem nakoukla za sebe. Nandaval si ho. Byla jsem spokojená za svůj dobrý skutek.
A když jsem se podívala podruhé, neměl ho na sobě. Mrzelo mě to. Myslela jsem, že se za něj stydí. Nejdřív jsem si to vyčítala, ale potom jsem si uvědomila, že za to vlastně nemůžu, že jsem dobrou vůli měla. Ale stejně mě to mrzelo.

Při koncertu se nám rozpršelo. Já vždycky říkala, že bicisti přináší smůlu. Těmi jejich skladbami jako například "Tančící bubny" akorát tak přivolali déšť. Ptala jsem se klarinetíků, jestli to jejich plátkům nebude vadit. "Né, ty jsou zvyklý," odpověděl Jirka. "Aby nenabobtnaly," strachovala jsem se. Chtěla jsem být milá.

Ale vlastně jsem se bála i o flétnu. Klapky jsou podlepené takovými polštářky, které by se mohly odloupnout. Ale hrát v dešti? Není to úžasný pocit? Sedět na dešti. Povinně. Žádná matka nemůže přijít a vyhnat mě. Udělala by si ostudu. A sama by se namočila. Nevím, proč vůbec přišla. Já ji nezvala. Ale aspoň že si zalezla na zahrádku pizzerie a krom čumivých pohledů mi nic nechtěla. Negestikulovala, nepokoušela se o pantomimu. Tak aspoň tak.

Ale hodný pan Dirigent nám řekl, že kdo se na to necítí, být vv dešti, samozřejmě mu nemůže bránit. To bylo strašně krásný. Teda vlastně milý, ale to slovo mi tam prostě pasuje. Tak to moc neberte vážně. A pak - podíval se na mě. Seděla jsem sice daleko, ale možná se podíval proto, že za mnou byla cesta k lidušce. Ale ne. Já mám pocit, že na mě kouká vždycky. Možná proto, že já ho pokaždé poslouchám. Narozdíl od klarinetíků, kteří ty své klarinety pořád dusí.

Po chvíli pršet přestalo. Po skladbě Stavjajů šibeničku a ještě jedné. Ta první je má nejnejnejoblíbenější.

Po koncertě jsme všechno odnášeli. Vzala jsem si od klarinetíka sáčko. Ani nevím, jak se jmenuje. Mám tendence jmenovat ho Ondrou, protože tak se jmenoval klučina jemu podobný před dvěma lety na florbale. "Ale já jsem ho nevyužil," řekl mi. Nevěděla jsem, co na to říct. "Já vím, no... Tak se nezlob." To asi nebylo to, co jsem zrovna chtěla říct, ale kvízové odpovědi za á za bé za cé mě vůbec ("pro změnu") nenapadaly. Napadla mě jenom tahle, a to byl docela úspěch na tu dobu, co jsem přemýšlela. Ale tak poděkoval mi a řekl, že to nevadí. "A jak to, že ti nebyl?" zajímala jsem se ještě. Ukázal rukama k sobě, že byl malý na šířku, že by se v něm nehnul. Tak to jsem byla ráda, že nejsem tak tlustá, jak jsem si mysela. Ale on přece hraje rukama dopředu, já myslím, že kdyby se mohl pořádně při oblékání rozmáchnout, tak to na sebe navleče. Jenomže se oblíkl v sedě. Asi čeká, že mu sako "For girls" (zevnitř je růžová cedulka velká jak Amerika s touhle zprávou) padne a ještě bude velké. Trdlo.
Taky jsem se ptala, jestli tam ještě něco je, abych to přinesla. Řekl, že ne. Nebyl si jistý, strašně přemýšlel. Ukázalo se, že je tam toho ještě spousta, ale než jsem tam došla, všichni to odnosili. On je fakt zvláštní. Klarinetík, no. Kluk, no. Kluci jsou zvláštní, vůbec jim to nezapaluje. Teda rozhodně ne těm, které poznávám. Holka by div nečekala, že ji za to pozve na limonádu, ale ne, ono nic. Ne, já bych o to nestála, odmítla bych, ale stejně. Dávám do všeho tolik empatie, tolik nadějí (??!) a pak... jo, dík, čau. Ale aspoň že tak. Někteří neumí ani to, že?! Víme své.

Cestou domů jsem si libovala, jak v našem orchestru panuje přátelská atmosféra, že si všichni kdykoli pomůžeme. Krom některých výjimek, samozřejmě. Ne, tímhle končit nechci.
No..., a pak mě dobrá nálada přešla, protože rodiče byli nepříjemní. Kdybych jela busem, mám dobrou náladu do druhého dne (do chemie). Aha, takže teď jsem to zabila absolutně.

Pokořena

6. června 2011 v 21:01 | Hjůbí
Cítím se naprosto nepřitažlivě, neatraktivně, paraziticky, naprosto... řeknu to takhle: jako osina v prdeli. Stejně ošklivá, přebytečná a otravná.
Šmudla dneska nebyl na orchestru. Zajímal by mě pravý důvod, aby mohl vyvrátit tu naprosto otravnou myšlenku, která mě napadá.

Myslím, že z mé strany naprosto zklamaly jakékoli sympatie (jestli vůbec něco takového u mé osoby ještě existuje). A myslím, že jsem to se snažením přehnala. Jestli jsem se mu kdy "líbila", tak jsem to absolutně pohřbila. Jak jsem si kdy mohla myslet, že by na mně kdy mohlo být něco fajn, že by si se mnou chtěl aspoň popovídat. Jak jsem mohla být tak stupidně naivní!

Abyste věděli, proč tak lkám, div se neukamenuji. Přidal si nové přátele! Ale na zprávu mi neodpověděl (to znamená, že z možností zaprvé bojí se mě/je naštvaný/jsem blbá, ošklivá... a zadruhé nechodí na FB, můžu tu drhou škrtnou a vyjde mi, háá, copak?).

"Jak tě mohlo napadnout, že bych se zlobil?"
"Nelam si s tím hlavu!"
"Ale jdi ty!"
"V pohodě."
Tak co? Nic. Já se tu snažím a ono nic. Ani hloupý "Čau, ne, v pohodě." Nebo jenom "Čau, ne, to je ok". I "búúúúú" by pro mne bylo důstojnější než trapné mlčení naznačující, kdoví co jsem a nejsem.

Já se nebojím odmítnutí, mně vadí, že jsem asi byla moc horlivá. Mně vadí, že jsem to zkazila. Vadí mi, že jsem blbka.

Čekám utěšení, jestli jste schopni přetvářky. Kvůli mně to udělejte. Prosíííím!

Jsem na compu, takže mi tu hrajou absolutní sračky, které "bez legrace" sedí na mou náladu.

Jednou mi bylo řečeno, ať si užívám studentská léta plná zábavy a nezodpovědnosti

4. června 2011 v 15:46 | Hjůbí
Příští týden píšeme asi milion písemek (ani spočítat se to nedá), obzvlášť ve čtvrtek je nabito. Jestli znáte nějaké silnější slovo, tak si ho dosaďte, protože to fakt bude masakr. Chemie, němčina, základy věd. Jestli se neposeru, tak se fakt už asi pobleju. Nebo obojí. Nebo já nevím. Přestávám být originální, dochází mi slova, ale tohle se slovy vážně vyjádřit ani nedá. Teď bych to viděla na improvizovanou blogovou pantomimu: představte si hovno v blitkách a hned víte, jak bude vypadat můj život od 4. do 14. června. A ještě od 20. do 24., ale to už bude jenom jedna "věc" z těch dvou. Takový lehký průjem. Já vím, že jsem sprostá.

Plánovala jsem si, jak si nad to všechno učení sednu a našprtám se. Což o to, sednula jsem si. Jenomže jakmile jsem se začala učit, spadla mi hlava a já si musela jít lehnout. Usnula jsem v poloze umrlce ležícího na břiše a hlavně na ksichtě, takže jsem sebou občas trhla, abych se nadechla. Já jsem totiž ráno vstávala v šest. Zase mě vzbudila upomínka v hlavě: Vstávej, zaspala jsi nultou. Myslela jsem, že je pátek. Hm, nebyl.

Nemůžu se soustředit. Myslím na to, že se nejde učit, takže to učení tím pádem taky nejde. I kdybych nad tím seděla do nekonečna, nedávám to. Takže jsem vzala diář a ke všem známkám, které mám mezi, napsala do konečné kolonky tu horší. Kdyby se nade mnou slitoval ze zemáku, budu mít 5 dvojek, 4 jedničky plus jednu z ruštiny, 5 trojek a jednu šťouru. Z chemie, ovšemže. Baví mě, že si můžu nechat dát kouli, a stejně mi bude muset dát čtyřku. A potvrdím její teorii, že na to seru. Jo, výjimečně seru, protože už nemůžu. A stejně má můj sešit na chemii už asi měsíc u sebe Magda, která záhadně a hlavně dlouhodobě onemocněla.
Navíc jsem se na další úterý, volný den, páč florbal skončil, upsala učitelce na flétnu. Jsem hloupá. Chtěla jsem se učit aspoň němčinu, ale očividně ne. Máme umět pět stránek A4 a 44 vět, takže to fakt můžu zabalit.

No a ta třetí písemka ve čtvrtek bude ze zsv. Tam máme pro změnu umět sedm á čtyřek, takže si nechám dát kouli, ať mi dá na výzo trojku. Ještě bych se učila, dostala dvojku a nakonec se musela nechat vyzkoušet na opravu, ne? Blázni?!
Na ajinu už taky kašlu. Mám tam jedničky, jednu dvojku a dvě čtyřky, takže jestli si to teď zpečetím pětkou, aspoň se nebudu muset snažit o jedničku jako loni. Neříkám, že ten pocit vítězství nebyl báječný, ale pocit, že už nic nemusíte a stejně popolezete do tolik vytouženého druháku, se také nedá splatit.

Nechci prázdniny, protože vážně netuším, co budu dělat (krom Litomyšle na necelé dva týdny). Se segrou jsme se dohodly, že kašlem i na jazykovou školu, naší ruštinu a mou němčinu. Já fakt nevím, co budu podnikat, protože nejedu ani na ten taneční tábor, kde chtějí potvrzení od doktora, že jste zdraví. A jít k paní Píče kvůli pár dnům skvělého tábora? No tak to se radši budu užírat doma. Ach jo.

Nevím, kam utéct. Za kým. Já fakt nevím, niikde se nedá schovat. Nevím, co mám dělat, zoufale nevím. Chtělo by to zmrzku, ale já v žaludku i puse cítím hnusný oběd.

Nevím. Já vážně nevím, není exitu.

Panenka a autíčko

3. června 2011 v 21:22 | Hjůbí
Obloha se zatáhla, najednou byl tmavý červnový večer. Šla smutně po silnici, na nohou měla sandály a sledovala, jak se jí na tričku i kalhotách rychle objevují kapičky deště. Mokly jí vlasy a chloupky na předloktí se samovolně zvedaly zimou. Litovala své prsty na nohou, které se neměly v botách kam schovat. Sklopením hlavy dovolila čůrkům vody, aby jí dopadaly na šíji a stékaly za tričko. Nespěchala domů. Přála si, aby u ní zastavil princ, obalil ji svou bundou a schoval ji do tepla toho malého červeného autíčka. Jako by snad platil poměr: čím víc zmokne, tím větší je šance, že se tu objeví...

Připomnělo mi to dvě věci.

Tak zaprvé minulý pátek, kdy bylo zase to obludné poslední zvonění. Táhla jsem se do školy na nultou, pršelo, nechvátala jsem, také proto na mně zmokla každá nit. U vchodu se schovávali maturanti, kteří mi milostivě dovolili schovat se při vytahování peněženky. Stály tam tři třídy, takže mě obraly o všechny drobné drobné, které jsem v peněžence střádala (už) na (druhou) horkou čokoládu (případně při horších časech na kafíčko). Potom mě pomalovali rtěnkami a modrou barvou, kterou jsem odpoledne na tělocivku vypotila a chodila jsem po městě jako Malá mořská víla. Bledá a modrá k tomu.

A zadruhé mi ten bouřkový večer připomněl - samozřejmě a jak jinak - Šmudlu. Velice nestrategicky jsem si tohle pondělí zahrála na génia světa. Poprosila jsem tátu, ať pro mě odpoledne nejezdí, protože stejně na flétně někdy mezi půl čtvrtou a půl pátou skládám zkoušky, takže já tím pádem ani nevím, kdy skončím. Doufala jsem, že skončím v půl a tím pádem zastihnu Šmudlu. Také do toho měla zapadat ještě jedna část skládačky: houslisti nesmí mít žádné zkoušky jako klavíry a flétny, aby jim měl kdo dirigovat orchestr. Ne, neměli. Mají je příští týden, což mě štve snad ještě víc, protože jsem ho nezahlédla jak tento týden, tak ho neuvidím ani ten příští.
Bylo mi divné, proč nevystrkuje růžky také jednička u té kolonky vlevo od zpráv. Napadly mě dva hororové sénáře: buď mi napsal, ať neotravuju (jako bych snad cokoli vyžadovala - vždyť já to napsala jen proto, že už jsme se neměli vidět a nerozloučili jsme se zrovna stylově), nebo nepíše on. Zatím tedy nepsal. Ale aby se, až někdy napíše, nesplnila i ta druhá část mé domněnky. Nikdy mi nikdo tolik nepsal jako zrovna teď, když čekám důležité sdělení.

... should I stay or should I go?
Please tell me yes or no...
I believe that I can fly!
Please never say goodbye!

Stejně mám neblahé tušení, že to nemůže dopadnout dobře. Nemůže to být tak ideální, jak si představuji. Abych náhodou nebojovala o dalšího ješiťáka do sbírky. O to fakticky nestojím.