Červenec 2011

Bolístky

30. července 2011 v 0:05 | Hjůbí
Je vzrušující být tak dlouho vzhůru! Je pátek (byl). A ten by měl být magický.

Tuším, že mé bolístky v předchozím článku asi číst nebudete, ale mně to nevadí. Spíš naopak. Jsem ráda, že nikdo neodtajní, kdo jsem. Není to důležité, nejsem (zas tak) významná osobnost, ale okolí by stejně mělo radost, že přišlo na cizí tajemství. Je to ten samý případ, jako když někdo objeví váš deníček a potají si v něm bude číst. Vzrušením se počůrá. Jakmile ale někomu ukážete svůj žalostný život, otevřete se mu a upřímně mu budete svěřovat svá trápení, byť by to byly ty samé věci a ty samé věty z vašeho deníčku, se zájmem začne zkoumat lustr.

Ááá, tohle jsem vždycky chtěla napsat. Je to taková moje soukromá úvaha. Konečně jsem ji zformulovala do vět... Ano, pátky jsou magické. Ale i soboty.

Upřímná zpověď Hjůbí s minimem depky

29. července 2011 v 23:45 | Hjůbí
Potřebuju psát. Naprosto neodkladně. Závislák potřebuje svou drogu, takže se teď nezlobte za následky.

Jedna malá věc mě těší: nemusím vám líčit své únavné dny. Já to nemusela dělat nikdy, ale teď obzvlášť, protože se nic moc neděje. V poslední době jsem jen byla v myčce aut (fakt vzrušující!), v mekáči na zmrzce a na hranolkách a na nugetkách a potom v OC na frappé (i když jsem si chtěla dát latté) se segrou a jejím přítelem Korektorem (přejmenován na Méďu) Mimochodem. Segra jela ke Globusu do té myčky a najednou jí vypadlo: "Já tuhle cestu nemám ráda, nevím proč." Neodpustila jsem si odpovědět jí: "Protože jsi tudy jezdila za Paznehtem." S přítelem se na sebe úsměvně podívali a on pobaveně prohodil, že je zvědavý, jakou přezdívku dostane on. V duchu mi běželo neonovým písmem: "Mlč, mlč, mlč!" A segře zase v hlavě jezdila malá autíčka s nápisky: "Mlč, mlč, mlč, hlavně mlč." S tím, že slova má i její byla adresována mně. Mlčela jsem. Chtěla jsem říct, že dostal přezdívku Méďa. Ona se bála, že prozradím "Korektora", ačkoli jsem jí přísahala, že to se nikdy nedozví. V tu chvíli mě to ani nenapadlo.

Kde jsem byla dál. V kině. Na Ženy sobě. Chtěla jsem do CineStaru, ale nakonec jsem musela nepohrdnout malým ušmudlaným kinem. Neměly jsme totiž s mámou jízdenky za 14 kaček. Zase jsem proklínala tu prdel, kde bydlíme. Ale na druhou stranu, když jsme čekaly na bus, projelo kolem nás Google auto... Civěla jsem na něj jak sova s nudlí, takže doufám, že mi zamáznou ksichtík odshora ke krku.
Ten film byl skvělej. Mámě se nelíbil. Podle mě byl americky (parádně) střeštěnej a romantickej v jednom. Bohužel tam byla hanebná scéna, za kterou jsme se před sebou s mámou styděly. Ona přede mnou, já před ní. Vždycky je mi trapně, když je se mnou. Na sambě, zumbě, v tanečních, v kině. Nesnáším chození do kina se svou matkou, protože si nedokážu vychutnávat romantiku/ radost (protože se stydím za své pocity - je špatné cítit se dobře a šťastně). Stejně jako když jedu autem a chci si poslouchat empétrojku (rádio ne, to slyší taky), čučet ven a myslet na svou budoucnost. Ona vždycky strčí hlavu přede mě a otáčí ji přesně tam, kam já. (Nikdo neví, jak to dělá.) Takže jsme jak dvojčata a mě to štve. Nakonec si smutně zírám na boty...

Taky jsme byli na otáčivém hledišti. Po 40 minutách začalo pršet, takže nás dalších 20 minut nechali čekat na dešti, dokud nás nevykopli. Přitom před těmi dvaceti minutami jsem slyšela kroky, to jak se herci už dávno kradli k autům, aby jeli domů (dělám si legraci, nikoho jsem neslyšela). Tím chci říct, že by to zrušili stejně. Ještě byli rádi, že už můžou domu.

Dneska jsem měla sraz s Kam (taky jsem potkala Terku z flétny) a zítra ho mám s Míšou. Dneška jsem se bála, ale nakonec to nebylo špatné. Zítra by to mělo a mohlo být fajn. Jsem ráda, že se Míša nezlobí, že jsem s flétnou nesekla a dál dělám služebníčka své učitelce, kdykoli si pískne...

A to je tak všechno, co mě těší. Naopak mě velice znepokojuje, že mě v březnu vykopli z autorského klubu, a já to zjistila až včera. Dnes oficiálně. Proč dělají klub jen o dvou stech blogerech, když autorských bylo všech pět set? Proč nemůžou být všechny "psané" blogy pohromadě? Já myslela, že AK je tu za tím účelem, aby odlišil autory od těch pixelkových začátečníků. No tak jsem se asi spletla. Budeme mít jeden blog navíc (klub.blog...) jen kvůli tomu, aby pouhých 200 blogů mělo propagaci. Mně o ní nejde, dokonce jsem přemýšlela o zrušení blogu, abych už v tom klubu nebyla (trpím paranoiou, že mě nějaká kamarádka jednoho krásného dne vypátrá a dozví se vše o mých erotických fascinacích, jako byl třeba Šmudla).
Docela mě mrzí, že těch blogů je jenom tolik. Chtěla jsem si o prázkách všechny projít a všechno jim o(/z)komentovat, jenomže když jich je jen 200, tak deníčků je tak pětina z toho. Jedinou radostí je, že tam zůstala Ta obyčejná, která si vždycky moc přála tam být. Jenomže teď mi nejde jí napsat na blog komentář. Fakt mě to štve, zkoušela jsem to ke dvoum článkům, ale pořád mi to hází chybu ve vyplněném součtu. Blog si myslí, že se neumím podepsat? Že si nepamatuji svou webovou adresu o čtyřech písmenech před blog.cz a za www.? NAVÍC TO NENÍ POVINNÁ POLOŽKA, TAKŽE CHYBA JE BUĎ V TEXTU, NEBO VE JMÉNĚ, nebo v nich. Znám odpověď.

Fakt už dlouho přemýšlím, že se zase přestěhuju (ze sblogu na blog, z blogu na jiný blog a teď?). Na blogspot, nemyslím jiný blablabla.blog.cz. Nebo co ještě existuje? Blogspot mi moc nevyhovuje (než odešlu komentář, taky to trvá miliony let), ale blog v poslední době taky neovládám, zvlášť kvůli novým vychytávkám v grafice a tak, takže co si budeme vyčítat? Nedokážu ani pořádně nastavit menu. Každé prázdniny jsem měla skvělý design. Měla jsem volno a chuť. Letos nemám ani jedno.
Sbalím peřiny a asi se odstěhuju na blbej blogspot. Nebo ještě lépe - na Word. Ten nikdy po člověku nic nechtěl (tedy jen když vypnete automatické opravování chyb, na což jsem alergická, protože mi opravuje velká a malá písmena a dvojitá písmenka, která vidím, i kdybych byla negramotná). Ale co. Caedy tam je, zoloe taky. A spousta dalších. Sice se tam v ničem nevyznám, ale já chci psát na normální stránky, ne někam, kde si myslí, že jsou mistři světa (stačí mi první řády jednoho článku z blog.blog.cz nebo klub.blog.cz). Nemám náladu někomu neustále za něco děkovat, ponižovat se, být vděčná. Nemám. (Doma mito stačí.) Oni si taky nedělali starosti, když mě bez jakéhokoli přání hezkého dne vyhodili z AK. Ačkoli, jak říkám, je mi to fuk. Jde o princip. A o přístup. (Už mě štvali tím, jak nechtěli vzít Tu obyčejnou.)

Další věc, která mě štve, je Rádio dechovka. Nefunguje. Vlatně jo - deset vteřin, pak mi to ohlásí chybu a zmizí všechny otevřený stránky.
Na Kissu běželo debilní CZ Retro (nesnáším tuhle tématiku a tyhle songy, fakt sorry), s Óčkem si v pátek večír můžou podat ruce (navíc potřebuju místo "skříňky s programy" - jak se to jmenuje - zapojit nabíječku od notebooku), takže poslouchám nějaké staré písničky z empétrojky. Nemám tu všechny, protože tenhle netbook nevlastním tak dlouho jako starou trosku, ale pořád jsou pro mě těmi starými, známými, dlouho neslyšenými, takže uchu ladícímu. Hlavně tu mám songy z Deníku Bridget Jonesové. Ááááách...

Super, no. Teď už nevím, co jsem vám chtěla říct. Asi se budu dál patlat ve svých depkách. Přestala jsem cvičit a taky to tak vypadá. Padnou mi staré kalhoty z primy. Mám velký problém s tím, jak zhubnout a neublížit si. Když už do něčeho totiž jdu, je to jeden velký extrém. Začnu tedy v neděli zumbou. Doufám, že se mnou někdo půjde, nevím totiž pořádně, kde ta tělocvična je. Zkusím Míšu, ale nevím, nevím. S matkou jít nechci. Potřebuju si užívat. A s mámou za prdelí to nejde.

Je fajn, že i večer vidím východisko. Normálně už bych se zhroutila, vyhrožovala Bohu nebo se ho v slzách ptala, za co mě trestá. Taky mě drží vzpomínka na Honzu, kterýmu jsem se kdysi líbila. I taková, jaká jsem byla. (A že jsem kdysi fakt byla hezká, ale nevážila si toho a chtěla hubnout - no, co jsem chtěla, tak mám... ). Vlastně mám jen blahodárný stav klidu, kdy to píšu. Normálně totiž depkařím na vyšších levlech. Zase ty prázdniny. Vždycky v září pak něčím překvapím. (Dalšími kily navíc jako loni? Opakuju se!)

V noci občas nemůžu usnout. I když je strašně pozdě a mně se chce strašně spát. Jenom tak myslívám na svou minulost. Myslím na matku. Myslím na to, proč mi ubližuje. Proč mě uráží. A proč jí vevnitř vždycky odpustím a zastávám se jí. Proč? Nemá právo na mou obhajobu. Nemá právo na to, abych jí před příbuznými kárala, ať se přestane ponižovat. Protože jen když něco namlouváte těm ostatním, oni vás tak opravdu uvidí. Ale do té doby ne. Oni nevidí to, co v sobě vidíte sami. Kdyby na sebe nenadávala, ostatní by jí to nevraceli, ona by nebyla ve stresu z toho, že je tlustá, nežrala by, a zhubla. Jenomžee ona je blbá. A mně dělá to samý. Říká mi cvalíčku. Buštíčku. A já teď nechci brečet... jen mě to mrzí. Mrzí mě, že jsem tlustá a asexuální.

Nebo v lepším případě frigidní. Nebo co to se mnou je. Dokážu milovat jenom orálně, protože u mě to znamená ukecat někoho do němoty. A že kluka, který se mi líbí, chci nastrčit své kamarádce, protože se k ní hodí víc než ke mně. Ano, já chci darovat Šmudlu. Komu? Jit. Oba šmidlaj na housle, oba nesnáší Jardu, oba vyznávají Boha. Jsou stejní. Oba jsou chudí (nerada to říkám), milí, hezcí. Oba si zaslouží někoho přesně takového, jako je ten druhý. A jsou od sebe o čisté dva roky. Tedy když zanedbám pár dní, protože mají narozeniny jen o pár dní od sebe. Přesněji o TÝDEN! Jsou si prostě souzeni. Pro mě zbylo místo jen u pana Ubožáka. Ten má místa dost. Pro milenku se zajištěným bytem vždycky. Zn.: Kytky zaleuju spolehlivě.
Ale já stejně půjdu do Prahy. Koneckonců první láska má zůstat nenaplněna. Nebo co jsem to slyšela.

Chci psát, chci psát dál. Nezlobte se, musí to ven, když už ty pohádky jednou propásám... tak pořádně!

Rozhodla jsem se, že napíšu povídku. O tom, jak chci dát dohromady Jit a Šmudlu. Musím mít plán, jinak budu nervózní. A chci toho napsat spoustu, jenomže nějak nemám odvahu. Bojím se, že se mi to nepovede. Nebo zjistím, že ten nápad není zas tak skvělý. A našemu vedoucímu na kroužku jsem poslala špatnou verzi své pohádky. On mi tam připsal tři věci, přitom to byla furt ten samý papír s těmi samými slovy, jako když tam psal statisíce komentářů. Mám pocit, že se bojí mi něco kritizovat. Aby mě neranil nebo aby se mi neznepříjemnil. Nebo vím já? Kdoví proč to dělá. Strašně mi děkuje za věci, které dělám moc ráda.

Lidi, já mám strach, že jsem se už asi vykecala. Moc ráda bych tu s vámi ještě byla, ale došla mi témata. Mohla bych vyprávět, jak plánuji svou budoucnost na VŠ nebo praxi v dámském časopise v Praze, nebo jak si aspoň představuji svůj kroužkový rozvrh na následujícíc školní rok, ale to jsou už tak ohraná témata, že si to tu možná pročtu a půjdu spát. Je teprve jedenáct, což mě překvapuje. Ale stejně se na pohádku (Spongebob aj.) nevzbudím, jelikož mám silný spánkový deficit. Předevčírem jsem byla se segrou brzy ráno u doktora (tedy on ten doktor zas tak brzy nebyl, ale to vstávání jo), včera zase to otáčko a ráno vstávání kvůli snídani, abych mohla k babičce na oběd na půl dvanáctou a pak na bus a v jednu být na námku pro Kam. Já vím, že jde jen o blbou pohádku, ale pro mě to znamená hodně. Pro mě je to rituál. Nesnáším víkendy - když se vzbudím, nemůžu přemýšlet nad svým snem, nemůžu si ani vzít trosku a suše ležet v posteli a čumět do prázdna. Musím rychle vstát, hledat hodiny (často nemožné) a zjistit, o kolik jsem přišla. A když už se jednou vzbudím, musím chvátat na snídani, protože po ránu mívám hlad a nechci jídlo odkládat. Není to zdravé a navíc moje psychika jídlo potřebuje. TEĎ HNED!

Když už mluvím o televizi, teď o prázkách jsem si oblíbila Sabrinu, mladou čarodějnici. Moje nejoblíbenější postava je teta Hilda. Je taková sympatická. Začala jsem zjišťovat, že se mi líbí plnoštíhlé holky. Hubený a štíhlý jsou mým vzorem, ale plnoštíhlý jsou takový usměvavý, takový, že máte pocit bezpečí před vegetariánskýma a mikrobiotickejma pajzlama. Navíc působí většinou příjemně a vesele. Jenomže kvůli těm kostrám furt řeší postavu, a proto bývají smutné. To mě štve. Chci, aby všichni byli veselý. No jasný, sama jdu příkladem. Prostě všichni kromě mě. Klidně daruju svůj úsměv všem tak, aby deprese zbyly jen mně. Fakt.

Ale nemůžu, takže bych s tím, co mám, měla něco dělat. Myslím s těma depresema. Krom tý zumby bych měla asi udělat ještě něco. Ale fakt netušim co. Asi si vyřídit všechny předsevzetí, který jsem si dala před prázdninama... Hm. A konečně se naučit psát čárky před "a".

Vrátím se zpátky k blogu. Poslední červencový den by měl můj první blog výročí založení. Bylo by to pět let blogování. Bohužel, kvůli své poruše s jídlem jsem onehdá (dva roky zpátky) přibližně na tři čtvrtě roku skončila se psaním života. Takže deník si vedu jen něco málo přes 4 roky. Ale to je fuk, hlavně že tu pořád (zase) jsem a dál budu. Co vy víte - třeba se jednou stanu slavnou spisovatelkou a budu šéfredaktorka nějakého časopisu. A třeba zhubnu. Nebo se konečně vyrovnám s tím, jak vypadám. Půjdu na plastickou operaci nechat si všít inplantáty. Nebo mi třeba stihnout narůst přírodní. Bylo by to fajn. A třeba budu někdy šťastná. Třeba si najdu manžela nebo přítele a třeba mě přemluví mít děti. A třeba budeme šťastní spolu. Ale to spíš ne. Ale...
Kdoví?

Mezi řádky visí sprostý slovo

29. července 2011 v 0:47 | Hjůbí
Všechno je na pytel. Mám chuť se na to všechno vykašlat, sednout si doprostřed rušný ulice a křičet. Řvát. Brečet. To je fuk. Zjistila jsem, že má zmatená osoba je nejen šeredná zvenčí, ale i vevnitř. Za ty svý náladičky, stížnosti a rádoby vtípky mám chuť se zmlátit. Nesnesu se. A nechápu, že mě snesou ti, na kterých tohle praktikuji. (Přitom já je mám ráda.) Koleduji a vlastně si i zasloužím, aby mě nikdo neměl rád...

Hlavou mi už pár dní probíhá plán. (Ano, týká se Šmudly, jak jinak.) Ale svěřím se až později, s chladnou myslí, vyspalá... (Budíka mám na půl devátou... Blázen.)

V jednu mám sraz s Kam. Nejradši bych zůstala doma, z očí lidí..., ale co zmůžu? Zkrátka musím v nejbližší době vyrazit na zumbu, jinak se ubiju depkou. (Nebo mě spíš ubije někdo kovovou tyčí.) Nedivila bych se.

Mobilmejd

Žvásty o ideálních prázdninách

26. července 2011 v 15:14 | Hjůbí
Kecy, samý kecy.
Ty sliby, jak zrovna tyhle prázdniny budou jiný než ty ostatní. Že tyhle prázdniny budou veselejší, akčnější, lepší... Houby. Nikdy se nic nezmění, nikdy se nevzbudím veselejší, akčnější, (štíhlejší,) lepší. Ne, ne.
Namlouvala jsem si, že budu víc chodit ven, dám si víc srazů, víc kupované zmrzliny. To by mi někdo z těch pěti musel odpovědět, případně se konečně rozhoupat ke konkrétnímu datu, ne dva dny mlčet a potom mi napsat, že bychom radši měli jít tam a tam...

Taky jsem si slíbila, že se přihlásím na více táborů. Ano, stalo se, dala jsem si přihlášku na jeden, protože ten druhý mi babička s matkou vymluvily. Dovolily mi ten první jen kvůli tomu, že je příměstský a že tam pojedu se spolužačkou. Jenomže. Poslali mi dnes složenku s tisícovkou formulářů, pokynů a dodatků, které nebyly na netu a které se mi nechtějí splňovat. Mám si vzít kolo! a plavky!!!. Já? Plavky? Svlíknout se před spoustou dětí? Vlézt do vody?

Hahahahahahahahahahahahahaahahahahahaaahahahahahahahahaha. Haha. No to určitě.


Byly to sliby, kecy, žvásty. Příští prázdniny ale budou stejný.
Tyhle prázdniny jsou naprosto nemožný, jako všechny ostatní.
Zařekla jsem se, v euforii po Litomyšli, že v tomhle duchu musím pokračovat až do konce srpna. Co myslíte?

Jasně, dokonce jsem ještě chvíli čekala na pokojíčkového prince, který se najednou objeví přede dveřmi. No jasně. To, že ví, kde bydlím, ještě neznamená, že sem přijede. Vždyť se mnou nechce jít ven, ani když mu napíšu, natož aby se angažoval sám a příjemně mě překvapil. Doma mi říkaj, ať ho nechám na pokoji s dovětkem, že mám šílenej vkus. Jo, to mám.

A ještě něco. Rozbila jsem sklo na novém rámu, který jsem si chystala pro puzzle, a ob dva dny na to jsem si rozdrtila rukou sklo brýlí. Ještě ke všemu už nemám čočky, protože jsem vyhodila krabičky. Sestra se rozčiluje, že na žádné čočky ani nemám právo, protože mám jednu dioptrii (jednu a půl + jednu). Nemůžu za to, že ona jich má šest. Ona je zase štíhlá a má přítele.

Líbám vás. Užívejte si prázdniny a to "krásné slunečné" počasí!
Ne moc optimistická H.

Dilema táborů

16. července 2011 v 14:15 | Hjůbí
Chtěla bych jet ještě na dva tábory, jenomže nevím, jestli mě vezmou, když už jsme ve čtvrtině prázdnin. Na tom jednom určitě, je to softbalový tábor, poblíž města, pořádá ho DDM, a kdyby se mnou jela spolužačka, o moc víc bych se tam těšila, jenomže nevím, co ten druhý. Docela mě děsí představa mládeže, která tam bude. Je to taneční tábor a já jsem přeci jen víc než venku vyrůstala před fikcí televize a s hořkými slovy dospělých, jak je ta mládež zkažená kouřením, chlastem a bůhví čím vším ještě, vždyť víte...

Když jsem matce oznámila, že bych docela ještě někam jela, nebála se mě narovinu odstřelit: "Ale když sis za šestnáct let nenašla kamarády, nemysli si, že je za 14 dní najdeš na ňákym dvoutýdenním táboře." Umí uklidnit. "Tam všichni jezdí po dvojcích nebo v partách, takže si nemysli..." Bla. Bla. Bla..., bla bla.
Namítla jsem, že o to přece tolik nejde, ale ona si myslí, že její argument mě přinutí zůstat dřepět doma nad knížkama. Knížky jsou fajn, o tom žádná, ale všeho moc škodí.

A stejně, i kdybych si ty kámoše našla, odjedou domů, někam do háje, a já zase zůstanu jen s památkou jejich profilů na FB. Maximálně. Ale ona moje matka hlavně nechce, abych udržovala kontakt s okolím, víte?

Loni jsem taky byla na Letní žurnalistické škole a co? Sama, na druhém konci republiky. A našla jsem si tam fajn kámošku.
Já mám jen tu blbou vlastnost, že se vždycyk vrátím naprosto zklamaná. A proto už tam letos nejedu, že jo. Na druhou stranu jsem bohatší o další životní zkušenost. Hlavní je, že neztrácím sílu zkoušet to dál. Musím být mezi vrstevníky, nebo ne? Nemůžou mě přeci držet v kleci doma. To nejde. (Jde to, ale mně se s tím špatně žije.)

Mám jet, nebo nemám?

Plačící housle

7. července 2011 v 19:48 | Hjůbí
Hlásím se z interpretačního kurzu v Litomyšli.

Moje spolubydlící dnes ramínkem lovila z umyvadla gumičku, která jí tam spadla, protože si tu potrpí na vyndaných špuntech. Přišla pak do pokoje s tím, že to ramínko je teď strašně slizké. Představila jsem si to naše chlupaté umyvadlo plné hub a mechu. Udělalo se mi blbě.
"Jéé, promiň!" vypískla.
"Za co?"
"Já jsem ho utřela tady do toho ručníku," ukázala na mou osušku hlavy. Fakt nevím, co budu dělat (krom toho, že se zbleju), tohle si na hlavu nedám.

Tahle stejná spolubydlící letos absolvovala se Šmudlou. Když se zmínila, že má program u sebe a zamávala mi jím před nosem, zazářila jsem. Mile jsem poprosila, aby mi ho půjčila, a nepozorovaně jsem ten pozlacený list založila do svých not (narovinu - chtěla jsem ho šlohnout). Ale svědomí mi nedalo, a tak jsem se odhodlala další den šetrně ji na to upozornit a naznačit, že po ničem jiném celý život netoužím (aby mi ho zaboha nebrala!!, úúú). Kdybych ho vzala (ukradla), nikdy už bych se na něj nedokázala podívat.
Jenomže další den si to rozmyslela a chtěla ho ihned vrátit. Málem ani nepočkala, než si ho druhý den ráno za pořádného světla nevyfotím.

Včera večer jsem seděla nohama z okna (balkonové okno v přízemí), koukala na tmavou oblohu a do trávy a na světla, která narůžověle svítila, a myslela na něj. Mám i jeho profilovou fotku. Občas se odvážím na ni podívat a přemýšlím, zdali má cenu o něj bojovat. Je jen o dva roky starší...
A stejně to dělám, stejně bojuju. Dostala jsem tu skladby pro flétnu a housle. Už jsem byla na cestě pro houslistku, která je na potvoru z naší zušky, ale naštěstí nebyla na pokoji. Paní učitelce jsem se vymluvila. Ale stejně pochybuju, že mě to nechá s naším notoricky známým triem hrát. Musím to paní učitelce nějak naznačit... Néé! ("No, víte, on se mi ten houslista možná nejspíš asi pravděpodobně... to... tak trochu líbí...") Od půl osmé je koncert houslisty, kterému jsme loni s Míšou přezdívaly Rákosníček. Jenomže se mnou nikdo nechtěl jít...

Jak mně chybí pláč (jeho) houslí!

/Uff, už mi úplně hoří tlačítka na mobilu.../

Edit: Rozhodla jsem se, jak to se Šmudlou vyřeším: Užiju si prázdniny, bez jakéhokoli kontaktu přes facebook, a budu si užívat těšení se do školy a do hudebky. Nejlépe řečeno: bude to taková má platonická láska, která (tedy spíš to myšlení na ni) mi zpříjemní prázdniny a aspoň nějaký ten pátek školního roku...

Na viděnou

2. července 2011 v 20:26 | Hjůbí
V pondělí odjíždím do Litomyšle. Budu tam okolo jedenácti dnů (takže deset) a vrátím se nějaký den v noci. No, ještě ani není den odjezdu a ještě ani nemám sbaleno, a už se těším zpátky.

Sestra mi celý den slibovala, že půjdeme do města, ale zase nic nebylo. A já fakt v pondělí odjíždím, chtěla jsem se s městem rozloučit. Možná půjdeme zítra, ale já měla průkazku na MHD jen do dneška. Chtěla jsem se nalíčit. A vlasy jsem si myla včera ráno, takže zítra, jestli mi to teda vynahradí, už budu vypadat, jako bych do OC přišla zpod deštné oblohy nebo z bazénu. Nedejbože, abych NĚKOHO potkala. Tak já si teda vezmu klobouček. (Mýt si ty vlasy nechci, abych si je nemusela mýt hned první den příjezdu na "tábor".)

S ní (sestrou) je to furt něco. Je ve škole, učí se, je s přítelem nebo jí je špatně, takže nikam nemůžeme. A když už někam jdeme, vezme si blbý boty. To už je k naštvání. O to víc, když si zítra budu muset kupovat jízdenku v zapadlém krámku, kde je mají jen za 14Kč, ne 12Kč, kterou potřebuju.

A dala bych si kakao.

Mějte se tu hezky. Možná se připojím přes mobil a pár řádek napíšu. Ahoj!

Dnes nebo nikdy. Ale já jsem unavená

1. července 2011 v 11:33 | Hjůbí
Po včerejším dni jsem byla tak šíleně unavená! Ušla jsem nejméně sto! letních kilometrů.

Večer si mě ještě osedlal Retardík a dvakrát jsem mu musela přinést koláč, aby se nasytil a neplival oheň. Potom mě odmítal pustit ze svých spárů. A já byla tak strašně líná, než abych se zvedla a utekla! V hlavě jsem si procházela, co musím ještě udělat. Nebylo toho málo. Odlíčit se, umýt si vlasy, osprchovat se. A ještě ke všemu přilézt na ICQ a nezanedbávat ty lidi tam, kteří na mě čekali. Už včera bylo pozdě.

K tomu všemu sestra chtěla, abych se s ní dívala na televizi. Neměla jsem absolutně chuť dívat se na bednu. Je to únavné. A tak jsem se na sestry posteli tak dlouho šila, až jsem se zašila do velké kulaté plyšové ovce, strčila sestře nohu ke ksichtu a po chvíli usnula. Za normálních okolností bych se tak v deset probrala a šla dodělat ty úkoly, které jsem si zadala. Ale tentokrát ne.

Prý se mě sestra pokoušela probrat, ale bylo to marné. Ale když jsem ráno vcupitala do svého pokoje po špičkách pro ručník a fén, otevřela oči. Já to nechápu. Ona nesnáší hluk a vzbudí ji i dýchání. Mě nevzbudí ani rockový festival doplněný ohňostrojem a výstřely z kanónů.

"Proč nespíš?" ptal se táta, který šel do práce. "Vždyť máš prázdniny!"
Vzbudila jsem se totiž v půl šesté ráno. V té samé nepohodlné poloze, v jaké jsem usnula.Neměla jsem sílu se otočit. Neměla jsem sílu se vzbudit. A i kdybych se vzbudila, tak se neotočím, ale jdu udělat ty zmiňované věci (krom toho ICQ).

O té půl šesté jsem se šla odlíčit, umýt si vlasy, osprchovat se a zauktualizovat ICQ. A co z toho plyne? Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a celý zítřek budeš mít volno. A když nevyjde tohle, tak to aspoň odlož na zítřek...