Říjen 2011

Banánový mlíčko

20. října 2011 v 20:44 | Hjůbí
Povečeřela jsem piškoty s banánovým mlékem. A řeknu vám, byla to lahoda.
L a h o d a.
Chtěla jsem si to mlíčko vzít příští pátek na výlet (šetřila bych ho až do neděle), ale co, tak si ho vezmu už zítra, aby mi ty dvě písemky a jedno zkoušení šly lépe...

V úterý jsem si chtěla dát kakao jako tehdy - s Ritter Sports, ne s Milkou, tu nemáme a v tetičce Bille byla sleva zrovna na Ritters... Ale nedala, protože jsem si psala úkol na čtvrtek (dement?), ačkoli dávali Ally McBealovou (i když tentokrát nebyla tak velkolepá, takže jsem ani moc nelitovala). A k úkolu přece nemůžete vychutnávat kakao - to by bylo leda na zapíjení žalu.

Strach z písničky

17. října 2011 v 0:06 | Hjůbí
Nudný sobotní večer. Jako dělaný pro spontánní akce. A tak jsem vzala poznámky z češtiny a začetla se. Ráno jsem uměěla přes polovinu učební látky, ze které v pondělí (dnes, za osm hodin) píšeme...

Jaký podiv, že se mi pak zdál strašný sen. Nepamatuji se přesně, co mi v něm dělali, jen vím, kde se odehrával. V pizzerii u lidušky. Tam, kde jsem byla před dvěma roky s mámou a stropila jí scénu, že večer už nebudu moct jíst nic jiného. Tam, kde si slečna Já zapomněla peněženku se dvěma tisíci. Přesně tam mě ve snu mučili. Jak jsem řekla, nepamatuji si, jak přesně, jediné, co mě celý den pronásleduje, je pocit z něj.

V koupelně jsem na sebe pouštěla vlažnou vodu, zavřela oči a snažila se přežít jednu písničku. Naprosto strašlivou, která jen podtrhávala ten úděsný pocit. Začalo mi bušet srdce, podlamovaly se mi nohy, točila hlava, která si ještě ke všemu představila, jak mi někdo zacpává pusu a nese mě pryč, přesně ta to místo... Nešlo to snést, tak jsem se překonala, vystoupila ze sprchového koutu a dala písničce sbohem.

Enjoy.

Proč jim nemohu pomoci ke štěstí?

1. října 2011 v 16:28 | Hjůbí
Jit se nechce nechat zpracovat. Ačkoli jí nevyšly housle v hudebce jedné, do druhé (té mé) se nehrne. Našla jsem nejsnazší řešení svého problému s Jit: svěřila jsem se. Komu? Jit. Tén problém je stále stejný: chci ji seznámit se Šmudlou. Ale copak o to stojí? K nám do hudebky chodit nechce, o vztah nestojí, krom všeho mi vpaluje do očí, že o něj pořád stojím. Stojím, ale jenom proto, že on o mě ne. Nebo proto, že jsem ještě neměla pořádnou šanci poznat ho. A hlavně jeho chyby, které bych si mohla zprotivit a pak ho nechat odplavat...
Oba si myslí, že o sebe nestojí. Ale jak to můžou vědět? A jak já mám tupě zírat a nechávat to na neschopném osudu, který buď dřepí a čumí taky, nebo všechno kazí? To se nedá vydržet!

Já chci, aby lidé kolem mě byli šťastní. Proč to nejde?