Listopad 2011

Pohřeb zaživa v rakvi vystlané slzami

27. listopadu 2011 v 23:49 | Hjůbí
Nechci jít spát, zítra mě čeká (ačkoli pomyslná) smrt.
A ještě ke všemu začínáme v sedm pět.

Nespravedlnost

27. listopadu 2011 v 21:19 | Hjůbí
Vstávala jsem ve tři čtvrtě na sedm, málem jsem únavou ani nebyla s to zamáčknout budík na mobilu, a to vše proto, abych stihla povinnosti. Nejprve jsem si uklidila v pokoji, potom připravila koncept pro čtenářský deník. To už byla tak jedna. Pak oběd, seriál (půl hodinky)... a to nejdůležitější: biologie, kvůli které jsem to všechno podnikala. Otevřela jsem ji, naučila se, co je trofická tkáň... a pak, ani nevím jak, jsem přešla k flétně a už se nevrátila. Lépe řečeno vrátila - ale nepokračovala v učení, ale v pláči.

Abyste byli v obraze - naše Bižuchemikářka se naštvala na třídu, že povídá a ji to rozčiluje, proto si sami nastudujeme dýchací soustavu (?) a celou hodinu v pondělí - zítra - bude zkoušet několik látek dozadu (10 stran A4?). Navíc bereme člověka, takže pojmů jak hoven v pytli. Fakt mi ta učitelka zprotivila nejen chemii a biologii, ale i život.

"No tak budeš mít dvojku na vysvědčení, no," snažil se mě táta "uklidnit". No to mě teda uklidnil. Tady se nehraje o dvojku, tady se jedná o čest. A táta mi nemůže říct, že počítá nejhůř s dvojkou. Stejně ani neví, co jsem měla loni na vysvědčení. Že jsem z dvojky v pololetí vykouzlila v dějepise jedničku na konci. Ví to? Neví. A ví, co jsem dostala z chemie? Moc dobře. Čtverec jak plenu.

Jsem na třídu naštvaná za to jejich neskutečný nezastavvitelný žvatlání, ale asi jim nemám co vyčítat, vzhledem k tomu, že druhým, koho přesadila (v rámci "zkoušení, samostudium a přesazování") moji Spolusedačku. Možná jsme povídaly, tak dvakrát - jo, protože jsem něco potřebovala v chemii vysvětlit. A i kdyby ne (já toho fakt moc nenapovídám, nesnáším, když mě někdo ruší a já si nestíhám psát) - ta učitelka mě nenávidí a já bych se nedivila, kdyby mě zítra vyzkoušela hned jako první. A víte, co jí řeknu? Že si chci (ano, ano, už jsem se dokázala zase rozbrečet) nechat dát pořádně kulatou kouli.

Naučila bych se aspoň na úterní písemku, ale vím, že v tom případě bych na stupínek jít musela aspoň vyzkoušet, jestli mi nepoloží otázku na něco z toho tématu. A nechci si představovat tu ostudu, kdyby ne. To je to jediné, čeho se na zkoušení bojím - hanby. Přesně tak se tomu říkalo ve školce - být na hanbě. Taky jsem tam jednou byla. Seděla jsem asi se čtyřmi kluky na židlích u zdi a každý na nás viděl a mohl se nám smát. Prostě pranýřování. O to horší bylo, když přišla uklízečka nebo kuchařka a ptala se, jestli snad budeme něco přednášet. "Ne, sedí tu na hanbě," odvětila přísně a naštvaně vychovatelka. Kuchařka kroutila hlavou, co jsme provedli... a že to se nemá... a že i já, jako jediná holka mezi těma klukama? Vychovatelka to potvrdila slovy, že jsme byli v místnosti, kde se spí, přitom se tam nesmělo.

Já jim to říkala. Ale oni mi tvrdili, že jsem srab. A tak jsem se nechala vyhecovat. Jaká smůla, že nás zrovna chytli. Nebo nás někdo prásknul? Teď nevím přesně, stejně jako nevím, jestli mě náááhodou nepřemluvila "kamarádka" Verča, která mi ukradla nejlepšího kamaráda, potom měničku Pokémona od něj a pořád mi podrážela nohy a nutila mě nejen k tomuhle, ale i abych ukradla jednomu klukovi takovýho toho obyčejnýho Pokémona. Byla to moje jediná kamarádka v té době.
Vždycky jsem byla naivní. Vždycky. Pak se mnou takhle mávala i máma, Jitka... spousta lidí. A já se nikdy nepoučila.

Jsem ráda, že už je to pryč. I tenhle stav, kdy nejsem schopná se na ten sešit ani podívat a brečím, je to pořád lepší než tamto. Ta odporná manipulace.

Mrzí mě, jak se snažím a nic z toho nevychází. Na němčinu jsem se učila skoro jak na maturitu - a co z toho? Dala nám kreativní cvičení "pomocí fantazie si vymysli během dvaceti minut příběh do písemky a já to oznámkuju". No tak to sorry. Já sice něco sestavila, ale... víte, co mě sere? Učila jsem se z učebnice všechny věty, všechna slovíčka... uměla jsem snad úplně všechno (krom příkladových vět, ty nikdy do písemky nedávala), i věty ze sešitu, co nám diktovala... a ona nám pak udělá tohle se slovy: "Je to lepší, než kdybych vám dala překlad, ne?" Kdybych tohle byla bývala věděla, mohla jsem se učit chemii. Ale tak "co by, kdyby" nechme spát.

To mi ani tak nevadí. Víc mě sere, že jsem dostala trojku. TROJKU. Několik dní předtím jsem začala číst německý blog a slíbila si, že se stanu - když už to nejde v češtině - tou nejlepší studentkou v němčině. Jenomže ne. I Kam, která je dřevák na jazyky a nejlepší na M a Ch, má dva mínus. A to Bericht nepsala v Präteritu. Ostatní holky radši ani nezmiňuji. Od Jak pořád jenom slyším, co má z tohohle a tohohle, jak se učila tohle a tohle, jak hubne, jak se jí všechno daří... Zase jsem ji začala nenávidět. Je to moje soupeřka, je lepší a já neskutečně žárlím. NESKUTEČNĚ. Nevím, jak se toho mám zbavit nebo jak to filtrovat, já fakt nevím. V poslední době mě baví snad jen flétna. A taky jsem se začala učit na klarinet. Kéž bych byla větší hudebník, to bych pak mohla na konzervu a hrát v kapele, v orchestru nebo něco takovýho. Ale ne.

Ale dostala jsem jedničku z IVT. To je takový můj další záchytný bod, kde se snažím uspět, i když je to setsakra těžké.

"Jé, to je pěknej koláček," zvedly obočí moje spolusedící a Jak. "Z toho se pak tloustne," prohodila Jak směrem k mé spolusedící. AŤ CHCÍPNE! Co je komu do mé postavy? Nejsem zas tak tlustá, zvykla jsem si na sebe a už se nechci vědomě měnit. Vyspěla jsem do stavu, kdy vím, že tohle nemám zapotřebí. Už jednou jsem naletěla a už jednou se mi to vymstilo. Proč začínat znovu? Nemá to cenu. Ať si ona hubne, když chce. Ať klidně všem vypráví, jak je dokonalá. Ve škole, v jídle... já nevím, v čem ještě. Nemá kroužky. Pro mě v tom případě nic neznamená.


Všimla jsem si, jak se ke mně holky chovají. Když s nimi sedím, necítím se dobře. Baví se o věcech... nevím. A ke mně se chovají jako k malému děcku, které dostaly na hlídání. Možná jsem občas otravná tím, že chci nějakkou svou zkušenost hodit do placu. Já nevím. A mrzí mě to. Mám svou spolusedící ráda. Mám ráda lidi, tak proč nemají rádi oni mě? Když jdu do obchodu, když si něco kupuju - vždycky se usmívám a snažím se působit příjemně. I nerudné paní v knihovně doženu k úsměvu. Nejsem zlý člověk. Nejsem ani tolik ošklivá. Tak kde je problém? Proč si nezasloužím trochu štěstí??

Když už mluvím o tom štěstí - včera jsem byla se slečnou Testovou na náměstí. Když jsme se rozešly každá svým směrem, hádejte, koho jsem potkala. Pana Perfektního s jeho Krasavou. Usmíval se a držel ji zaa ruku. Racionálně by to se mnou nemělo nic udělat, ale prakticky mi srdce poposkočilo a málem se mi přetrhl by-pass. Nechtěla bych být na jejím místě, možná jsem ani nechtěla být s ním. Šla jsem do OC a přála si nebýt sama. Bylo mi šílený smutno. Autobus ještě ke všemu jel až za hodinu, tak jsem šla nakupovat. A když už jel, objela jsem s ním půlku města, abych nemusela čekat v obchodech, kde mě to vážně nebavilo, než by mi jel ze zastávky z druhé strany silnice (snad mi rozumíte).

Přála jsem si jet tím autobusem mnohem dýl než jen půl hodinky. Ale nešlo to. Musela bych čekat dalších sto let, než by jel takhle večer a ještě ke všemu o víkendu další. (MIMOCHODEM TEĎ MI PŘIŠLA VYNADAT SESTRA, PROČ BREČÍM A ASPOŇ DO TOHO UČENÍ NEKOUKÁM. Přála bych si, aby mi někdo pomohl, ale nechci nikoho otravovat a navíc mám strašný strach...)

Chtěla jsem se učit včera večer, když jsem přišla, ale máma mě poslala se sestrou a Vemenem do kina na Rozbřesk. Za á to byl šílenej film a za bé... nenaučila jsem se nic. JSEM NA SEBE TAK NAŠTVANÁ. Nenávidím se!!!

Proč jsou všichni vždycky lepší?

Neusnout, nespat, být unavená

20. listopadu 2011 v 23:10 | Hjůbí
Nechci jít spát. Mám strach ze zítřka. A přitom ani nematuruju, ani nejdu do školy po dvouměsíčních prázdninách. Co se to děje?
Možná mi má nadměrná zodpovědnost přerůstá přes hlavu. Nechci taková být. Navíc si mých vlastností nikdo neváží. Kéž by rodiče ocenili tu zatracenou všudepřekážející zodpovědnost! Ale ne...

Jdu si zopakovat němčinu na zítřejší písemku.

Depkoidní večer

20. listopadu 2011 v 20:48 | Hjůbí
Ráno jsem se probudila plná energie a bezdůvodně bezedně šťastná. Očividně dno ten stav měl - nedělní večery mi nikdy nesvědčily.

Teď žeru suchý müsli (jako Bridget Jonesová ty z Tesca) a mám chuť si udělat černou hodinku, zapnout lávovou lampu, vánoční světýlka, postavit si bunkr z deky, vytáhnout Snubies a hrát si...

Už jenom 3/4 roku do konce chemie, pak dva roky do maturity, pět let do konce vejšky, nějakých čtyřicet pět let do důchodu... no, vlastně to mám za pár. Áááá, to mě tak uklidňuje!

A jedna věc mě dnes potěšila. V reklamě na prostatu je napsáno "trumf" místo "triumf". Jak mě potěšilo, že jsem to odhalila. Češtinu mám ráda, tak proč mi ji musí nějaký učitel zkazit?

Und noch etwas! (Ein großer Bonus!)
Ich habe mich entschieden, die beste Schülerin in Deutsch zu werden. Ich möchte es hier probieren..., oder muss ich einen neuen Blog gründen? Am bestem auf (an, in???) den deutschen Webseiten.
Aber jetzt weiß ich überhaupt nicht, ob ich das alles richtig geschrieben habe.
Was meint ihr dazu?

Utéct pryč

20. listopadu 2011 v 20:28 | Hjůbí
Existuje spousta věcí, které bych si přála.

Království pořádá ples

9. listopadu 2011 v 21:58 | Hjůbí
Šmudla. O našem setkání víte. Během dvou dnů jsem se přesvědčila o absurditě jakéhokoli potenciálního vztahu s ním. Projížděla jsem jeho minulost, přehrávala si jeho postavu (jak si držel kalhoty, když za mnou běžel... héééj, postrádáte kontext, nehledejte romantiku!), promýšlela jeho vlastnosti, z velké většiny záporné. Sebechvála, vlastně celkově narcistické chování jako například "teď mluvím já a nikdo jinej mě nezajímá". Takoví lidé normálně na mě mají štěstí, protože já jsem poslouchací typ a dokážu poslouchat sebevětší žblepty. Například když mi všeználkovsky vyprávěl o svých dokonalých pracích na počítači, v čemž je opravdu geniální, jak jsem správně pochopila. Celou dobu mlel a mlel, když se odmlčel a já do ticha vstoupila, skočil mi do řeči a pokračoval.

"Pokud chceš sbalit nějakýho kluka, musíš ze sebe udělat naivku a absolutního debila," radila mi paní učitelka flétny, která mi vzápětí řekla, že Šmudla je posedlý fyzikou, pro život bude nepoužitelný a je to typ člověka, který vám na hlášku z loňského léta "Blbá karma." odpoví "My nemáme kotel." nebo podobnou píčovinu. Proč jsem jí nevěřila?!

... A když jsem si řekla, že už ho nebudu balit, potkal mě a já zase házela komplimenty a... ááááá, stydím se za sebe!

Víte, co je nejhorší? Pořád se mi líbí. Je hezkej. A hodnej. (Zatím - - - na druhou stranu známe jeho otce, absolutní opak.) Ale nejhorší je, že se mi líbí jenom z principu. Mé motto: "To, že dívka hledá dokonalého muže, neznamená, že si mezitím nemůže užívat s těmi nepravými." Navíc celá má necelá dvoustovka přátel na FB.com by pukla. Ha! (A je mi fuk, jestli jsou mé postupy morální nebo racionální.)
A potřebuji vyřešit otázku, zda-li jít nebo nejít na jeho věneček (jo, blázen, chodí do tanečních, nechápu... a my nikdy nejedeme ve středu nakupovat do Billy jako naschvál, protože cestou domů z Billy v jednom domečku tancuje!)

Semináře. Já fakt nevím. Ruština, nebo IVT? Nebo obojí? Šmudla by bral IVT, jeho sestra to druhé. Už s nimi nechci mít nic společného. Ale jedno si vybrat musím. Buď to, nebo jít na nudnou religionistiku. Nebo na nějakou jinou blbost.

Maturák. Přípravy dva roky dopředu živí můj dosavadní prázdný učební životní plán. V hlavě nosím představu své písničky na převzetí šerpy (česká, jak jinak + video níže), fotky na tablo, podobu nástupu, efekty... prostě všechno. Jen netuším, jaké bych si vzala šaty. To mi připomíná: musím do něj změnit velikost podprsenky z 75B na 70C (lehce naznačuji, že musím opět zhubnout). Opět řeším postavu, ano, ano. Vždycky se to vrátí... Proč?!


Pan Perfektní. Miluju ho. Nosí v poslední době černé kalhoty, lakovky, košile... Musím koukat do země, abych neposlintala lidi okolo. Sním, že to s ním jednou vyjde.

Dechovka. Nejdřív se mě pan Dirigent upozornil na "smutný pohled". Měl obavu, co se děje. Bylo to tak milé. Přitom na to samé jsem se ho chtěla zeptat od konce školního roku už já!! A nezeptala. Docela mě mrzelo, že jsem nenašla příležitost (nikoli odvahu). A potom jsem vlastně ani moc nechtěla navazovat vztahy, když řekl ta svá prokletá slova: "Radši bych byl doma s rodinou."

"Vždyť to jde snadno, když máš vedle sebe Martinu, která to zahraje," popostrčil druhou flétnistku, která si pořád stěžovala, jak něco nezahraje. (Chodila k nejlepšímu učiteli ve městě, uměla hrát líp než já... Uměla!)
"Bylo to báječný, bylo to tam přesně a dobře slyšet." V tu chvíli jsem totálně zpychla. Cítila jsem, jak se lepším. Byla jsem na sebe pyšná, jak už jsem řekla, a musela se pochválit. Toužila jsem po pochvale (od někoho cizího) jako už dlouho ne. (Pak jsem se doma podívala do zrcadla a byl to lepší pocit a štíhlejší tělo.)

Zase špatně

7. listopadu 2011 v 23:07 | Hjůbí
a) Úkol z němčiny se zvládl během dne. Nakonec jjsem byla i jediná, kdo ten úkol dovedl do konce a měl správně vymyšlenou větu, nad kterou ostatnní zlomili hůl. Krom Ivet, která ji ale měla špatně. Bohužel mě potom Mery rozesmívala a já mám pocit, že kvůli mému tišenému záchvatu smíchu mě ani učitelka nepochválila.

b) Dvojka z chemie (nedoufala jsem ani v trojku, bylo to megatěžký). Paní Bižuchemikářka mě pochválila, že jí dělám radost. Tiše a s úsměvem jsem se začepýřila.

c) Na schodech ve škole jsem dvakrát potkala Sokyho, jednoho Pána kluka, který mě opět pozdravil: "Ahoj mašinko". Bylo to fakt milý. JA docela mě hnětlo, že mu musím odpovědět "dobrý den". Zase jsem to řekla příšerně. Nesnáším to slovo! A ještě mě trochu zobalo, že jsem na sobě měla tričko a vestuu ze soboty, v čemž mě viděl on a spousta dalších lidí. Ale nalíčila jsem se, vzala si sukni a silonky (jo, zima mi byla) a utvořila nový model. A co, slušelo mi to. O to gou, ne?

č) Pan Perfektní měl opět černé kalhoty a košili, tentokrát tmavě modrou, trochu došeda. A lakovky. Mohla jsem na něm slinu nechat. Mám chuť za ním jít, říct mu, co si myslím, a odejít. Jenomže se bojím, jak by mi vypověděl své proroctví o "naší" budoucnosti. Ale třeba se pletu. Říkám to vlastně jen proto, že těm snům stále věřím.

d) Seděla jsem s Kam na obědě, přišel tam Bíč Boj (měl zase palmové háje na hlavě), pozdravili jsme se a Kam si strašně prohlížel. Pak si sednul ke stolu vedle nás a někomu volal. Dorazila nějaká paní, sedla si k němu zády k nám a ještě se zeptala, jestli si od našeho stolu může vzít židli, přitom oni tam měli všechny kromě té jedné.

ď) Kam jsem marně vysvětlovala němčinu. Mrzí mě to, protože Kam mi občas něco tak pěkně vysvětlí, ale já... no.

e) Kam je skvělá. Řekla jsem jí o Šmudlovi, jeho čtvrtroční odmlce a schůzce s ním, kdy jsem ho vytáhla na mráz do poloprázdné stromovky. Uklidnila mě radou, kterou jsem vážně moc potřebovala a jsem ráda, že mi to řekla. (Přestože jsem se pak doma rodičů ptala, jestli jsem tak ošklivá.)
"Vyprávěl mi, jak chodí do tanečních a jak už má svojí trvalou partnerku... Místo aby pozval mě, vypráví mi tohleto!" zlobila jsem se.
"To je jasný. On tě bere jako kámoše."

f) Šla jsem do hudebky dřív. Měl tam být. Víte kdo. Šmudla.
Přišla jsem maxibrzy, zhruba pět deset minut před čtvrt na šest. Najednou vylezl ven učitel a za ním - Bože, div se! - něco vysvětlující Šmudla. Nedovedla jsem uvěřit, že je to on. Ale stejně, hodila jsem ignor. Oči se neodtrhly od učení. Ale určitě mě zpozoroval. Já zahlédla jen oranžové rýdžojs kalhoty. Učitel odešel, on zapadl zpátky do sálu. Vylezl jako poslední. A před ním ještě jeden kluk, který se mnou kdysi chodil na nauku a potkávám ho... Představte si, on na něj čekal. Měla jsem chuť popostrčit ho ze schodů a doporučit mu jít hodně hodně napřed, nejlépe tak, aby už se ten den neviděli. Vím, že lidé nesnáší čekání. Ach jo.

Takže vylezl a málem ve mně hrklo, že si nevšimne, jak tam oukroupkovitě sedím, páře se mi bajpás, praská vesta ve šveh (opakuji, že jsem měla rlžové puntíčkaté tričko, bílou vestičku, černou sukni, silonky a kozačky)...
Ale všiml si a přišel. Samozřejmě měl zase nažhavený jazyk na mluvení a pověděl mi, jak konečně vyrobil xylofon (něco v tom smyslu mi vysvětloval celou schůzku).
"Tak to gratuluju," nevěděla jsem, co říct, jak ho pochválit, aniž by to znělo nevhodně (před tím čekajícím klukem, který pokročil o pár schodů dolů). A hlavně jsem měla takový nevymluvený naslintaný hlas, jako když vás někdo vzbudí po poledním spánku.
"Takže to teď můžu začít vyrábět a množstevně prodávat," vedl si svou a smál se (nevím, jestli na znamení, že to je blbost, nebo z radosti, nebo z něčeho jiného?).
"Jéé. Tak to já si od tebe jedno koupím."
Stačil něco milého na znamení "tak jo" odpovědět.
"Ale jenom jestli mi napíšeš věnování."
"To si nemůsíš kupovat, já ti klidně jedno dám." V takovém smyslu jsem čekala odpověď. Plus: "A kdy se domluvíme na další schůzku?" Hahaha.
"No, to by šlo. Seženu někoho, kdo mi tam vybrousí to věnování." Něco takového začal řešit. Když do něj trochu šťouchnul čas a chlapec tím, že se na schodech opět pohnul, zmlkl.
"Ale mně by to stačilo třeba obyčejnou propiskou," pípla jsem.
Pořád se usmíval. Nemohla jsem číst z jeho tváře. Já fakt nevím. Tváří se jako retard. Jako stále veselý a usměvavý retard. "Hehe." a slina na bradě už jenom chybí k dokonalosti.

Potom se rozloučil. "Tak ahoj," zní mi v uších jako špatný vtip. Tak milý hlas... A přesto se mi chtělo brečet. Zahnala jsem smutek pořádně dlouhým odstavcem angličtiny.

"Počkej!!" měla jsem chuť křičet. "Můžu se na tebe přijít podívat do tanečních?" vězelo mi na srdci. Ale po tom, co jsem předvedla s tím věnováním (= vnucováním se mu a naznačování sympatií), už mi nezbyla odvaha. "Víš, chtěla bych věnování zlatým písmem, vytrhnout tvou hvězdu z chodníku slávy aa odnést si ji domů, potom tvoji nakousnutou svačinu na sestavení modelu zubů... no, a pak taky tvůj polštář a zpocený tričko.

Když jsem tu situaci, případné následky a mé plány brala kol a kolem, okolo a dokola, vyvodila jsem závěr, že vlastně není o co stát. Racionálně vzato. Táta psychopat, Šmudla je mamánek, blbá paměť, natvrdlej, nechápe ironii a někeré mé vtipy, je posedlý počítači... vždyť ani nemáme nic společného.

Samozřejmě ale srdce prevítský potřebuje teplo a má ústa uši (nevím proč, když mě stejně neposlouchá) a mé nohy procházky kolem řeky... a vůbec... spolužáci potřebují drby.

Já vážně nevím, co se sebou. Jestli mu jít na věneček nebo ne (dlouhým zjišťováním jsem to vykoumala). Třeba mě pozve na svůj maturák. Třeba.
Vlastně nevím, proč se o něj tak snažím. "Mám" pana Perfektního, ale tohle je prostě... s Kam jsme se shodly, že obě chceme kluka. Já znám její důvody, protože jsou stejné jako ty moje. Abychom se s ním mohly chlubit... Zoufalý.

g) Už jsem nakousla, že jsem se rodičů ptala, jestli jsem ošklivá )kvůli Šmudlovi, samozřejmě). Taťka mi řekl: "Jsi mladá, hezká, milá a příjemná... i když příjemná občas ne, ale mladá, hezká a milá rozhodně." A vedl dlouhou řeč o tom, že když se "ženská" nalíčí (o tom nikdy nemluví, toho si přece ani nevšímají, nebo ano???!?), nemá mastný vlasy a pusu plnou volů, je vždycky pěkná. Potěšilo mě to.

Vyždímaná jako vemeno

6. listopadu 2011 v 22:43 | Hjůbí
Potřebovala bych, aby do mě teď někdo kopnul. Konečně bych se posunula z místa a jenom tupě nečuměla doblba. Opsala jsem si tabulku na němčinu, ale vymyslet příkladové věty nejsem schopná. A nemám komu říct o pomoc. Už mě štve, jak se v tom plácám pořád sama tak, že ty úkoly trvají noci a já jsem pak unavená...
Bolí mě hlava, chce se mi spát. Víc jak deset hodin jsem naposledy "uspala" v úterý a předtím asi také v úterý? Paradoxně na vině jsou prázdniny, tedy vlastně hlavně jejich konec, který mě vážně vyždímal jako vemeno. Ten koncert, hádající se rodiče hledající zastání u mě (abych je rozsoudila!?), máminy výčitky směřované mým směrem, důsledkem potom má záměrná hladovka, o které když se matka dozvěděla, vynadala mi, že jsem blbá bla bla hladovějící děti v Africe bla bla. To mi připomíná jednu hlášku z Teorie velkého třesku:

(Rajesh, Leonard a Sheldon sedí v čínské restauraci, ale nemůžou se rozhodnout, co si objednají, jelikož jim chybí Howard.)
Rajesh: Můžeme se už rozhodnout? Nejenže v Indii hladoví děti, ale jeden Ind hladoví přímo tady.


Zdroj: http://www.serialzone.cz/serial/teorie-velkeho-tresku/hlasky/#ixzz1cxpEV6ny


Edit: Němčinu jsem odložila na zítřek a příběh "levander lady" si nechám převyprávět v češtině, a kdyby došlo na nejhorší... něco holt našmudlám. To mi připomíná, že možná potkám Šmudlu v zušce. Že by?