Prosinec 2011

Diskuze bez témat

31. prosince 2011 v 1:06 | Hjůbí
Dala jsem si schůzku s Majdou. A nevím. Ty diskuze s mými kamarádkami (slečna Testová, Majda, Adélka - i když ta asi ne) jsou takové... zvláštní... bezpředmětné. Nemluvím o tom, o čem bych chtěla mluvit, protože se za to (a za sebe) stydím. Jako by měl svět puknout z toho, co bych vyslovila.

Bylo to fajn, ale celá ta schůzka byla taková... jak říkám, bezpředmětná. Ale kdybych šla se Šmudlou, tou samou trasou, s těma samýma kejklema, tak jsem štěstím v sedmém nebi. Tak chápe to někdo? Co vlastně chci? Šmudlu, nebo si povídat? Myslela jsem, že povídat. Ale asi ne. Jenomže se Šmudlou to nemá význam, tak proč se snažit a proč na něj pořád myslet? Protože svět je zvrácenej.

Když nám předmět našeho zájmu nepíše, můžeme se potlouct nedočkavostí a touhou po něm. Když nám ovšem zavolá hned, jakmile se zabouchnou dveře, zkrátka stojí o nás, málokdy ho ještě chceme. Nesnáším pravidlo dobývání.
A nevím, co se sebou. Ale stejně jsem si na zítřek domluvila další schůzku. Nejsem mimo? Néééééééé.

Zajíc v pytli

29. prosince 2011 v 9:12 | Hjůbí
Včera mi bylo moc smutno. Skoro až se mi chtělo brečet a křičet.
Asi jsem koupila zajíce v pytlli. Nebo už továrníkům v Číně dochází síly. (Proč jsem si nekoupila českou Amatku!!!?)

Konečně jsem si vyčistila zuby a pusu (zní to divně) a umyla ruce s tím, že už musím jít cvičit na svou novou flétnu.
Těšila jsem se, jak bude hrát úplně sama jako sestry klarinet Buffet, ale zklamala mě. Navíc jí strašně mlaskaly klapky. Po chvíli jedna - gis klapka - vydávala takový zvuk, jako by každou chvíli měla upadnout. Cvakala a mlaskala a ještě asi dalších tisíc klapek se s mlaskáním přidalo... no já byla na mrtvici.

Krom toho ten tón. Ani se mi o tom nechce mluvit. Na fóru mi doporučili dýchat do ní tenkým pramínkem vzduchu, tak jsem se o to pokoušela. Ale copak to šlo? Už když jsem do té flétny foukla jako obvykle, dalo mi ohromnou práci ji udýchat. Tak nevím, jestli po hodinovém hraní přišlo vyčerpání, nebo vyčerpání přišlo po hodinovém přefukování něčeho, co mi za čtrnáct tisíc a něco mohlo (mělo?) ušetřit práci.
A to jsem si říkala, jak na soutěž půjdu se svojí flétnou, ta bude hrát jinak, s tou to půjde líp... Uvědomila jsem si, jak moc mimo jsem.



Nejvíc mi bylo líto, že v obchodě u mě tak zavládla nervozita, že jsem nebyla schopná pořádně posoudit, jak hraje. "Hraje krásně," byla moje první slova. Přitom jsem poznala velké H jako hovno a jen chtěla zaobalit, jak blbě hraju. Jsem naštvaná, naštvaná, naštvaná. Neumím dýchat, teď už ani neumím foukat a na fóru se mnou mluví, jako bych předevčírem začala a bylo mi 5 ("musíš si zatím osvojit první a druhou oktávu" prej - pfffff, já už hraju čtvrtou!!)... a vůbec. Fakt nevím, co se sebou. Kondici mám na to velké H, dýchání mám na taky na H jako kuřák a teď ještě ani ten tón není nic moc. To mi tedy ke štěstí ještě chybělo!

Povánoční rozjímání o Vánocích

26. prosince 2011 v 21:03 | Hjůbí |  Slohový útvar: úvaha
Víte, co miluju na Vánocích? To, co všichni odsuzují - kýčovitost. Jestliže někoho dokáže do vánoční nálady dostat jeden vypelichanej řetěz za dvířky skříně, je mi ho upřímně líto. Vánoce mají několik tváří, a jednou z nich je i blikavost, třpytivost, zářivost, jedním slovek kýč. Fajn, bez obalu přiznávám: když jsem jednou šla pod blikajícím vánočním osvětlením obchodního centra, nabyla jsem dojmu, že přistávají ufoni. Na druhou stranu jakmile jsem se na obchoďák podívala z větší dálky, vypadal, jako by se třpytil. A bylo to úžasné. Vánoční. Jedině takové Vánoce si dokážu užít, jedině tak je cítím pod kůží.

Další věc, kterou na Vánocích zbožňuji, jsou lidé. Na první a druhý svátek vánoční se vždy scházíme s rodinou. Je fajn dozvědět se, jak se žije v jiné rodině, jak se jim daří, co se chystají podnikat, inspirovat se od nich. A v neposlední řadě položit pod něčí stromeček aspoň o jeden dárek navíc. A vám samozřejmě přibyde taky (minimálně) jeden.

Nakousla jsem téma dárky, velice choulostivou záležitost. Jsou lidé, kteří nakupují na poslední chvíli, které to nebaví, kteří si lámou hlavu s tím, co vybrat. Ale jsou i lidé jako já, kteří vyrazí do ulic, vypnou empétrojku a poslouchají koledy, čuchají vánoční atmosféru, usmívají se na lidi kolem, pečlivě vybírají dárek na míru, aby se obdarovanému líbil, aby měli radost. A hlavně - koukám kolem sebe, protože hemžení zaručuje, že někoho můžete potkat...


Vánoční svátky jsou také skvělé. Prázdniny, povinné dovolené, vánoční večírky, jiné důvody oslav (třeba silvestr). Prázdniny vždy rozděluji na několik záchytných bodů. Prvním je Štědrý den, druhým silvestr. Dokud prázdniny ještě nepokročily k Silvestru, je to dobrý. A potom... už se s tím nějak musím smířit. Vánoční prázdniny jsou druhé nejdelší prázdniny v roce. Dělí školní rok od srpna do prosince, od ledna do července. Stihnu se prospat, odpočinout si a dokonce i vyřešit některé své školní povinnosti. Většinou. No, to je ta stinná stránka vánočních svátků.

Abychom to měli za sebou, ještě jednu stinnou stránku znám. Vánočka. Jak já ji nemám ráda! Nevím proč, přijde mi nemastná neslaná, nechutná mi ta její chuť. Naštěstí mi skvělý pocit vynahrazuje cukroví. Sice se vždy najde někdo, kdo mi zkazí náladu tím, že odmítne udělat vosí hnízda, ale vždyť existuje spousta jiných druhů. A znáte lepší kombinaci, než si sednout před oblíbený (vánoční) filmík a milé cukroví zapít kakaem nebo kávičkou? Já možná znám ještě něco lepšího - vyrazit na vyzdobené náměstí na punč. Také tak milujete vánoční město?

A teď to nejlepší. Atmosféra. Víte, od dob, co jsem si Vánoce zase oblíbila (po dětství jsem měla takovou malou odmlku, kdy jsem je nenáviděla), tu atmosféru miluji. Až na tu o Štědrém dnu, která se tak nějak přežije, v lepším případě se i na tomto dni dá najít spousta pozitiv jako jsou například pohádky nebo radost z obdarovávání. Ale zbytek těch dní předtím, celý adventní čas, má své osobité kouzlo. Cítím ho v sobě, cítím ho poslední dny ve škole, když se učitelům vymlouváme na Vánoce, aby nezkoušeli, ale hlavně - spí ve mně malá naděje, malá jiskra nebo spíš malé přání: O Vánocích se plní nejtajnější přání.

Doufám, že se splní i ta vaše! A jestli ne letos, tak příští rok určitě!

Předsevzetí

25. prosince 2011 v 22:05 | Hjůbí
Přála bych si do nového roku úspěch. Přála bych si konečně vydat tu knihu pohádek, kterou jsem měla slíbenou od vedoucího před dvěma roky. A smozřejmě aby se lidem líbila.
Přála bych si napsat knížku. Konečně si na její napsání najít čas, když už mám námět!!
Přála bych si spoustu času, abych mohla číst knížky i mimo povinnou četbu.
Přála bych si lásku. Ale na tu mám asi ještě čas. (Bez ní to ještě přežiju.)
Přála bych si přátele... Hm, ale proč? Tohle přání se mi vyplnilo. V úterý jdu ven se slečnou Testovou, v úterý se sousedkou Adélkou na punč a na zubmu.
Přála bych si být nejlepší studentkou němčiny ve třídě.
Přála bych si studijní úspěchy. Ale vlastně mi bude stačit zvládnout maturitu. A ta je za dlouho.
Přála bych si, aby maturitní ples byl podle mých představ. To jen Jit se do mě musí navážet a přesvědčovat mě o tom, že to podle mě třída chtít nebude, to ať si nemyslím. Že je to hloupý nápad. Hloupé téma. Ať jde k šípku, vůbec nic nepochopila! Můj nápad je perfektní!
Přála bych si být štastná, a to i v neděli.
Přála bych si štěstí. Abych mohla být šťastná.
Přála bych si vymýtit svou naivitu. Mě by nachytal i pedofil na bonbón.
Přála bych si, abych si už nevyčítala..., že jdu na ples a otravuju k ránu tátu, aby pro mě přijel, že jdu (na Štědrý den nebo zkrátka sem tam) spát (p)o půlnoci, že se málo učím (protože jsem v jednu v noci během týdne vážně už unavená), že se dívám o víkendu na seriál, že o víkendu dlouho spím, že neplním povinnosti v pořadí, které jsem si stanovila, že se při cvičení na flétnu nesnažím naučit dýchat, že málo luxuji koberec, že nerada (a skoro vůbec ne)jím zeleninu, že rodiče ožebračuji, když si potřebuju koupit třeba pití nebo musíme mít peníze na divadlo do školy, že moc nebo málo jím, že nejsem hezká (což jsem, ale záleží na sklonu slunce), že nemám míry à la Barbie od Matella - a že nemám její blond vlasy, že mám i ve svém věku ráda malé figurky, že nepíšu ozdobné nadpisy v sešitech, že toužím po sociálním kontaktu, že zdravím hlasem jako pětiletá holčička, že něco nestíhám (protože se nedá sedět jedním zadkem na dvou židlích), že nejsem nejgeniálnější dítě na světě a že si na to rodiče musí zvyknout, ne si já ničit zdraví, abych uspokojila jejich touhy po dokonalém dítěti... a určitě bych si ještě na něco vzpomněla.
Přála bych si přestat žárlit na sestry přítele a na tu strašně chytrou spolužačku, která mi to vždycky dává sežrat!
Přála bych si být méně nesmělá.
Přála bych si, aby mě brýle netlačily za ušima a v těch místech mezi spánky a očima.
Přála bych si být vtipnější.
Přála bych si být oblíbenější.
Přála bych si umět se učit rychleji (respektive přestat se rozptylovat).
Přála bych si, aby mě zase vzalo cvičení doma a abych nezvracela při pohledu na rotoped.
Přála bych si naučit se pořádně nadechovat, aby paní učitelka na flétnu měla radost.
Přála bych si mít víc času na své blogové kamarády, na blog a na psaní.
Přála bych si zdraví. Ale to už vlastně v rámci možností mám.

Asi nebudu jiným člověkem přes noc, ale vědomě se pokusím tyto věci, pokud bude v mých silách, plnit. ("Bůh je mým svědkem" - Poslední prázdniny)

Vánoce, Vánoce přicházejí... ??!

22. prosince 2011 v 21:20 | Hjůbí
Měla jsem depku, protože jsem se pořád musela něco učit do půlnoci a od rána být zase nastartovaná k další porci.
Mám depku, protože v devět hodin večer sedím na posteli, nějakým omylem umytá a připravená spát. Za poslední tři týdny jsem naspala kolem čtyř pěti hodin průměrem (víkendy nevyjímaje - možná krom přelomu z pátka na sobotu, kdy jsem něco málo uspat stihla). Já se normálně nemám co učit! Skoro až mě to děsí!!!

"Přijdeš domů a musíš se učit. Jednou přijdeš domů, najednou se nemáš co učit, a vlastně nevíš, co dělat," prohlásila jednoho brzkého rána má milovaná spolužačka Mon. Při předávání dárků jsem za ní přišla s úsměvem a se slovy: "Tak tady máš svého Vlasáče." Abyste tušili, Vlasáč je vlastně Ješiťák. Ten bídák, o kterém jsem nikdy neměla odvahu vám napsat.

Dneska se udála spousta věcí, ale asi je dopíšu až zítra, protože bych vážně měla jít spát. Můj spánkový deficit je obroský. Tak moc, že mi dneska na mši padala hlava.

Čtvrtek, 22. prosinec:
1) Skříňkový princ nebyl ve škole, proto mi tenhle poslední den nepřišel kompletní.
2) Byla jsem na poště, kvůli které jsem se vyvlíkla z kupování kafe v mekáči (přece na poštu nepotáhnu kafe). Nekoupila jsem si ho ani potom, i když jsem si to slíbila... ("Když já na něj stejně nemám ani chuť...")
3) Byla jsem se ráno za tmy projít na mé pochybné, ale zato romantické trase u řeky.
4) Milionkrát jsem potkala Honzovu maminku. Před mší. Taky byla jedním z posledních lidí, kteří odcházeli (spolu se mnou a Jit) ze školy, a potom když jsem šla se sestrou k doktorovi čínské medicíny! Neuvěřitelný. Fakt. Tam bych v životě nepotkala ani kaktus, kdyby teda obživl. Jo, ale zato tam byla upovídaná paní, která mi tykala a ještě se se mnou dávala do řeči.
5) S tátou jsme byli koupit MOU NOVOU FLÉTNU!!! Paní učitelka pěkně koukala. A byla šťastná se mnou, poznala jsem to na ní.
7) Cestou dom jsem měla pocit, že vidím (údajně nemocného) Skříňkového prince v mikině (já nemocná nejsem, ale v mikině bych umrzla). Nebo to klidně mohl být i Šmudla, já je od sebe nerozeznám. Obzvlášť ve tmě a rozjetém autě. Ale vypadal spíš jako Skříňkový princ, soudím tak podle riflí a bot. ("Byla tam tma, jela jsem rozjetým autem..." - "Byl to on, byly to jeho boty a kalhoty.")
8) Pan Perfektní se hrnul do auta, zrovna když jsem mu u něj stála. Ale že by cokoli řekl? Ne. A včera mě potkala na schodišti. Dost na mě zíral, jéééééj! (Novoroční předsevzetí: víc spát a psát "schodiště" na první pokus - je to jako chodit.)
9) Měla jsem šílenou chuť na zmrzlinu. Nic jsem nedostala. Pak jsem asi pět hodin nejedla. A pořádně jsem nejedla už několikátý den. Fakt to flákám. Odumře mi mozek a srdce. (Segra: "Už cítím, jak se ten marshmallown ukládá do toho tuku." Já na ni: "Já spíš cítím, jak teď vyživuje činnost tvýho srdce.")

Berte to jako mou improvizovanou osnovu. Zítra to buď rozeberu, nebo napíšu nové poznatky ohledně mých a sestry pátečních předvánočních nákupech na poslední chvíli (mně chybí dárek pro mámu, jí pro tátu - ale obě víme, co jim dáme, já to mám vyhlídlé, jenomže sestra ani neví, kde tu věc sehnat, protože ji viděla v Brně).

V pátek se ti splní sen

19. prosince 2011 v 0:03 | Hjůbí
V pátek jsem jako už stereotypně v poslední době šla do školy na půl sedmou. Jela jsem busem s mámou, která strašně spěchala, proto jsem Šmudlu II. zvaného Skříňkový princ u skříněk nepotkala.
Strašně jsem si přála ho potkat, aby mi zvednul náladu. Ale dříve přišla němčina. Normálně jsme měli vánoční hodinu! Brali jsme vánoční přání, a když zazvonilo, překvapilo mě, že ta hodina tak brzy končí a klidně bych si dala jednou tolik.
Když jsme se vraceli do třídy, měla jsem na tváři lehký úsměv. Těšení ve mně vzbuzovalo pochcípané endorfiny. Úplně zdola jsem se plazila nahoru. Na posledním schodišti jsem už silou vůle držela jazyk v puse. Najednou jsem přestala zkoumat schody a podívala se nahoru - vždyť tohle je jedna z posledních šancí, kdy můžu Skříňkového prince potkat za á v pátek před víkendem, za bé někdy vůbec (vzhledem k 720 studentům a šestnáctému prosinci).
A tak, jak říkám, zvednu hlavu, s tím svým lehkým úsměvem - a je tam!! Jde shora dolů, naproti mně, s nějakým kamarádem, ale myslím, že se na mě podíval. Dala jsem si záležet, aby můj úsměv nepohasnul a hlavně abychom si neuhnuli pohledem. Ani jedno se mi nevymklo.
VŠIMNUL SI MĚ!, doběhla jsem těch pár schodů jako laňka, zahnula na záchod a v duchu křičela tu neuvěřitelnost.

Pak jsem ho ještě potkala cestou z oběda, ale to už si mě nevšiml.

Král II.

7. prosince 2011 v 22:30 | Hjůbí
Jako bych žila v pohádce. Naivní a... s dobrým koncem? Ne, špatně. Jenom mě nenapadá druhý charakteristický rys.
Ráno jsem jela do školy na půl sedmou, abych se mohla učit. (Když jsem se podívala na hodinky - a jako obvykle nekoukala na malou ručičku - lekla jsem se, že už je půl osmý - ale pak koukám - co je to, kurňa, za divnej čas??!).

Na lavičku si sedla v mou těsnou blízkost i jedna slečna. Nejdřív jsem se divila proč tak blízko, ale pak mi to došlo - hřálo topení. To je jediný důvod, proč jít ráno do školy. Sice už se toho moc nenaučím (krom matiky), ale aspoň se tam objímáme s topením. A to je příjemný.

Když se blížila osmá, naproti si sedl takový klučina... Mám podezření, že je to přesně ten, kterého jsem kdysi viděla v jídelně. Ten pan Kdysi měl bundu, proto jsem usoudila, že není "zdejší". Je z mé strany skoro až absurdní dopustit, že bych ho nepoznala při dalším setkání - - - ale musím to přiznat - asi ne. Jediné, co vím, je, že byl podobný Šmudlovi a já z něj nemohla spustit oči. Měla jsem chuť si přisednout, ale šly jsme s Kam a navíc - jak by reagoval kluk, kdyby si k němu přisedla nějaká holka a začala by si s ním povídat? Pomyslel si, že ho balí, a utekl by. A kdyby neutekl, dopadlo by to jako se Šmudlou I. - milej úsměv, když vás jednou za sto let potká, ale to je tak na dalších sto let všechno. Nechá vám naději, nechá vám v srdci šrám (no, vám asi ne, spíš mně)... a co pak člověk s tím? Sto let je přeci jen hodně.

A ten kluk naproti mně a našemu topení - vypadal skoro jako Šmudla, akorát měl trošku, jak to říct?, větší bradu. Prohlížela jsem si ho pohledem "koukám doblba, ale opakuju si chemii". Přesný Šmudla. T(aky)akový asociál. Jediné, co mě uklidňovalo, byl neoprýskaný mobil - tedy tvářil se tak. To jsou ti kluci, kteří nedbají o sebe, ale o nejnovější elektroniku.

Když se tak zamyslím, napadá mě, že učení se chemie mi vlastně v poslední době zachraňuje osobní život. Předminulý týden jsem díky ní nešla na Šmudlův věneček. Včera jsem se opět díky ní se Šmudlou nepotkala. Ale kvůli ní mělo pár kluků záminku mě vyrušit a povídat si... Možná vám o tom časem povím. Ale spíš ne. Každopádně laickým okem odhaduji, že mě balili. Ano, v množném čísle. Udělalo mi to na jednu stranu radost, na druhou jsem se bála, že se snad poperou. Fakt mi to zvedlo sebevědomí. Slova, která jsem si kdysi začala říkat, konečně pomáhají: "Na každého přece musí někdo zbýt." Když o mě někdo takhle stojí, aspoň vím, že mu nevadí, jak vypadám. Že se smíří s tím, co vypustím z úst. A smířím se s tím i já, protože mi na tom nezáleží. A když mi na tom nezáleží, tak ani nic, nad čím bych se měla později užírat, z pusy nepouštím.

Šmudla II. se teď pro mě stal takovou první pomocí, stezkou k vysvobození. (Ano, opět se budu vyprošťovat z jámy lvové sama - žádný pohádkový princ.) Dává mi to naději zapomenout na I., protože okolnosti a rodiny našemu stýkání nefandí. Kéž bych se od něj dokázala odpárat!
Hm, a to jsem kdysi vyprávěla, jak nikdy nechci s nikým nic mít. Je to tady. (Jedovatý poznámky si odpusťte, vždyť já vidím, jak to se mnou jde někam - - - kam?)

Ale stejně by mě to zajímalo. Prý hrál první housle, dirigent mu podával ruku. No to bych fakt chtěla vidět. Loni se mi nezmiňoval, že chodí do tohohle orchestru, letos ostatně taky ne (to měl plnou hlavu počítačů - jo vlastně!). Tak chápe to někdo, jak se dostal k prvním houslím? Jen tak si přijde a hned ho strčí na první housle? U flétny je to jiné, tam jsou jen dvě, dirigent vám nepodává ruku, nejste slyšet... navíc flétnistek není moc, takže někdo na tu první jít MUSÍ, než že by chtěl. Tak chápe to někdo?? Já jsem se na první dostala po třech letech. A on? Já vím, že v zušce hraje druhé housle, tam mu také řekli, že má nechat houslí a věnovat se sportu - - - ale sakra, jak se tohle protiřečení si dá skloubit? Svět je zmatenej. A ten můj obzvlášť. Jen co se částečně vymotám, zase napíšu...

Jako

5. prosince 2011 v 23:36 | Hjůbí
Šmudla je jako učebnice. Taky tak realistický a neromantický. Kéž by byl raději sbírkou pohádek. Přijel by pro mě na skútru v podobě pokojíčkového prince. Nebo klidně na koze, ale hlavně by projevil trochu akčnosti. Co já si mám vydedukovat z jeho věčných úsměvů, kterými nic neříká, jen mi plete hlavu? Dneska zase. Snažila jsem si zachovat chladnou tvář, ale ve výsledku ani nevím, jaký škleb jsem mu vyčarovala.

Mikuláš

5. prosince 2011 v 5:47 | Hjůbí
Vstala jsem s naprosto šíleným snem, kdy jsem nebyla schopná dojít včas na flétnu. Já totiž v realitě nejsem schopná dojít kamkoli. Včera jsem čekala na "popravu" (až přijde táta do pokoje a bude mě přemlouvat), stresovalo mě to a nebyla jsem schopná se učit. Navíc jsem šla pozdě spát, vstávla jsem brzy... Vidíte, jak to vedu? A dnešek bude ještě odpornější. Nestíhám, odpoledne jsem se mohla jít domů učit, ale ne, já půjdu na náměstí ro ráje Mikulášů, ze kterých od dětství panikařím. Nehledě na to, že umím jen na jednu dnešní písemku. Jinak nic. Ani do flétny jsem pořádně nefoukla...

Plačící neděle

4. prosince 2011 v 21:52 | Hjůbí
Já se na to stejně můžu vykašlat.
Žiju jenom proto, abych se co nejdřív dobrala konci. A s učením to půjde mnohem snáz než s nějakým přiblblým kamionem (dobře, sama tomu nevěřím). Ale proč se rozptylovat?

Zase nastala plačící neděle. Na náladě mi nepřidává, že mi není moc dobře, krom fyzického i psychického vypětí sil se přidaly i podivné nevolnosti. Nedivím se, stláskala jsem pár želé sněhuláčků s pár obdélníky čokolády přes sebe, nejpíš jsem překyselená. A můžu si za to sama. Nejradši bych sama ze sebe zvracela.