Leden 2012

A teď se div nepřetrhne

29. ledna 2012 v 19:04 | Hjůbí
Psal mi Ťuňťa, jestli si ještě vzpomínám, jak mi slíbil, že mě někdy sveze autem. Hmmm, myslím, že radši asi ani nevzpomínám.

Psala jsem své Spolusedící přes SMS, co mám dělat. Neodepsala. No to je celá ona. Když se jedná o mé problémy, nejsme kamarádky. Možná nejsme vůbec kamarádky. Nevím, co mezi námi je. Co s ní je. Mrzí mě to. Nevím, co mám dělat. S ní, s Ťuňťou.

Co myslíte, co mám odepsat?

Žádný Šmudla a konec Skříňkovému princi

28. ledna 2012 v 23:41 | Hjůbí
Neustále odkládám sepsání této velmi bolestivé události z maturitního plesu pana Nejmenového, kam měl přijít i Šmudla. Odehrála se dnes za časných hodin, přesně v nula čtyřicet šest. Nebo tak nějak.

Každopádně jsem si řekla, že pokud ne teď, tak už nikdy, hlavně tedy protože Adélka zavelela v jednu sraz v šatnách a můj taťka tě hodí domů.

Konečně jsem očima našla Skříňkového prince, jehož maturák to byl, a držela jsem se v těsné blízkosti. Tancoval zrovna s nějakou dívkou, snad i s tou, ke které kdysi od skříňky vyběhl jako hladový pes. Jmenovala se stejně jako já. Grr. Nicméně všimla jsem si, že si k tancování - kromě maminky - vybírá samé nižší partnerky. Docela mě to znervóznělo, ale co se dá dělat, když Šmudla - pařez pařezovič kořen jeden zabedněnej - nepřišel?!Už jsem vážně měla chuť se na všechno vykašlat, ale když už, tak už, po dvou měsících je tohle dobrá a nejspíš i jediná příležitost.

Skončila písnička, slečna mu utekla. Stál tam a nejspíš se někam chystal, ale já ho chytla za rameno (byl krásně teploučký), pozdravila a zeptala se, jestli by si nechtěl zatancovat. Náhodou chtěl. Nebo spíš neměl dost odvahy na odporování.

Sice tohle byla skvělá příležitost, ale ještě před dvěma hodinami kolem mě prošel, když jsem si zrovna povídala s Honzou a snad mě i viděl, když jsme na nějakou podivnou polku nebo co to bylo tancovali univerzální pomalý tanec a ostatní nás (ho) buzerovali, že by to mělo vypadat jinak.

No takže tohle mi nejspíš reputaci moc nepřilepšilo. Každopádně teď už mi nemohl utéct. Vlastně...

Hrál Hříšný tanec, tancovali jsme tak nějak u sebe, jako bychom se spolu znali už tisíce let. Dokonce jsme chvíli byli tak blízko sebe, že jsem mu položila hlavu na srdce. Jenom na chvilku, protože jsem si uvědomila nevhodnost této mé zbrklé činnosti. Chci, aby to vážně vypadalo, že balím každého? Nechci. Tak rychle s hlavou pryč.

Chtěla jsem ho chytit nějakým základním tanečním držením, tak to tak nějak nejdřív šlo, ale potom, když písnička zrychlovala, bral mi ruce a já nevěděla, co chce dělat, tak jsem si akorát přendala kabelku z ruky do ruky, potom zase zpátky, protože po mně - očividně - chtěl otočku. Něco přitom zahuhlal. Ale spíš než slovo to byl jen zvuk, jako by mluvil ze spaní a chtěl ovlivnit sen. Tou svou mlčenlivostí a neschopností se domluvit na otočce mi připomněl spolužáka Vláďu, úplně stejnou mlčenlivou povahu.

Potom písnička zrychlila, tak mě pustil a jenom jsme tak nějak rychleji přešlapovali z nohy na nohu. Pořád se koukal všude okolo, jenom ne na mě, i když já se snažila jeho pohled zachytit. Hledá snad někoho? Nebo se snaží na mě nekoukat??

Řekla jsem mu své jméno a on mi dokonce i rozuměl a dokonce mi i odpověděl. "Já jsem Lukáš," prozradil mi možná dokonce i do očí. Byl to vážně jen mžik. Chtěla jsem se vybavovat dál, říct mu, že mám skříňku blízko něj... Ne, ne, to je blbý.... Tak třeba že máme třídu hned vedle jejich? Jo, to by bylo lepší. Ale... není to taky blbý? A najednou...
"Už jsem úplně vyřízenej, promiň," pokoušel se mi utrhnout bajpás. Mimochodem, v ten moment jsem si všimla, že nebyl zas tak malý, protože jsem mu viděla rovnátka v ústech. To je nyny. Ale... co to povídám? Předmět mé touhy, který mě měl opíjet láskou, mi zrovna uprostřed Hříšného tance! dává najevo, abych ho políbila na jeho pozadí. Metaforicky, ovšemže.
Stála jsem jako by vyřkl zaklínadlo na zkamenění. "Ahoj," pozdravila jsem chladně už jeho záda, ale uvnitř mě píchla zoufalost. Nic jiného než pozdrav mě nenapadlo.

Ztratil se v davu. Já se šla ztratit úplně na druhou stranu, abych šla spolužačkám říct, že odcházím domů. Nikde jsem je nenašla. Spíš to vypadalo, že hledám další kořist. Nevadí. Nééééé, vůbec. Jenom si v pondělí vezmu papírovej pytlík na hlavu a do školy vyrazím smělým krokem. Vždyť "My přece máme třídu hned vedle vás." Ajajaj.

Víte, od té doby jsem se trápila. Jíst nemůžu, točí se mi tím pádem hlava a budím se hlady. Ovšem teď... teď před chvílí mě napadlo, že třeba odešel na toaletu dostat přebytečnou bílkovinu ze své třetí nohy. I to se stává. A je to ta nejlepší možnost, která mě přátelsky uklidnila.

Mám ho ve škole zdravit? Pamatuje si mě vůbec? Byla tma, byla jsem nalíčená, krásný šaty... No, radši se mu začnu vyhýbat.

Chuť na rizoto a nanuka

23. ledna 2012 v 21:28 | Hjůbí
Ráno jsem viděla obrázek v učebnici, kde byl nějaký smažený řízek a hranolky. Dostala jsem neskutečnou chuť na hranolky. A pořádně ocitrónovaný řízek. Nebo sýr...
Hned další hodinu jsem se zadívala na diář své Spolusedící. Měla tam dortíky. Dostala jsem chuť na nějaký zákusek.
Na kvartetu jsem dostala chuť na nanuk. (Nejlépe se Šmudlou.)
Na komořině na rizoto a skoro vzápětí na Bebe sušenky.

Nakonec jsem si doma dala borůvkový ble jogurt, rohlík s lučinou a sýrem a jablko. Plus mínuus jako vždycky.

Teď koukám na reklamu na Nutellu a říkám si: kdybych hodila do mixéru lískové oříšky, kakao a mlíko, vznikla by mi moje vlastní nutela?
A chci se dívat na Teorii velkého třesku, ale už dvanáct minut běží reklamy. Takže místo seriálu tam bude díra vyplněná reklamami na Nutelu, auta a Neutrogenu.

A ještě se musím umýt a naučit se něco málo z dějepisu... To počká, noc je ještě mladá.

Ten Šmudla mi zase dal (O tom druhém, zvráceném smyslu téhle věty ani nepřemýšlejte!)

22. ledna 2012 v 22:18 | Hjůbí
Standardní neděle, nálada v bodu psa (což je úspěch, většinou bývá pod psa)... A tak si říkám, že úkol z němčiny mám napsaný, nadpisy v sešitě laboratorních prací z chemie podtrhané, tak mi schází už jedom nějaké to fouknutí do flétny. A než k tomu přistoupím, mrknu na fejs, jestli mi tam někdo nenapsal...

Třeba takový Šmudla, kterému se líbil můj stav!! Sice v něm byly zmíněné housle, ale stejně - ten status byl vtipný a tak vůbec. Šmudla mě v poslední době zase rozhodil, protože jsem ponocovala a jako náhodou tam prostě byl taky. Sice ne na chatu (já taky ne, vypínám se), ale něco tam postnul.

Stejně si říkám - také ponocuje, také má tolik aktivit, dokonce má i podobnou profilovku, jak jsem si tak všimla... ale to je spíš moje chyba, protože on už ji tam má od té doby, co ho znám. Já teprve od včerejška. Haha. Ale vážně to byla náhoda, přísáhám. Vybírala jsem tu nejlepší ze série "zvednuté rameno" (tzn. focení sebe sama).

Nicméně tak jsem se před hodinkou tak nějak porozhlížela po tom faceboku, nemám co dělat, tak zabrouzdám - jak se to jen mohlo stát?! - na událost "maturák třídy" pana Nejmenovaného. Chtěla jsem zjistit, kdo se tam o mě postará, až tam sama přijdu a nebudu absolutně tušit, s kým se bavit. A tak něják koukám, ani o tom moc nepřemýšlím... vlastně jsem se zastavila nad myšlenkou, proč Číslo chce přijít, když jede na hory. A najednou jedu... a něco jsem přejela... a automaticky jsem se vrátila. A úplně jsem se lekla! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, ale zběsilé bušení srdce moc dobře vědělo, kdo to je.

Takže tam Šmudla bude. Už jsem ani nedoufala. Vážně. Myslela jsem, že tam nepřijde ani pan Perfektní, ani Šmudla, ani sousedka Adélka, která ještě ani nemá lístek.
Na pokraji infarktu jsem si šla umýt hlavu do zhasnuté koupelny, kde svítil jenom hrající netbook (a zase jsem se řízla žiletkou do nehtu). Třásly se mi ruce a podlamovala kolena. Hodila jsem na sebe studenou vodu, abych se vzpamatovala.

Celý večer jsem zjišťovala, kudy se do toho pavilonu vchází. Byla jsem ve dvou sálech ve městě ze tří, a tenhle je zrovna ten, který neznám. Navíc předtím půjdu tancovat (neodkladný kroužek), takže přijdu na maturák pozdě a už nebudu moct jít s davem. A i kdyby, bude tma jak v pytli a neuvidím ani to hovno na cestě. Takže zítra se musím přeptat, kudy se tam vlastně leze.

Přítomný okamžik

22. ledna 2012 v 14:01 | Hjůbí |  Slohový útvar: úvaha
Nevím, nakolik bych tento článek měla zveřejnit a nakolik byste ho měli dočítat do konce, ale zkusím to. Kdyby se vám nechtělo ho číst, nenuťte se. Bojím se negativní kritiky, tak mě prosím šetřete.


Sobotní nemilé probuzení

21. ledna 2012 v 13:05 | Hjůbí
Zdál se mi šílený sen. Šílený!!
Nejdřív mi vyrostl šestý prst na levé ruce mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Druhý prsteníček. Vyděsilo mě to k smrti a nevěděla jsem, jak to někomu říct, protože by mi řekli, ať si nevymýšlím.

Mezitím, co jsem řešila své dilema, mi ovšem vyrostlo ještě něco: další zub. Ale ne zub moudrosti (i když ten možná taky, ale těch jsem si v tu chvíli nevšímala), ale hlavně zub za pravou dolní jedničkou. A já si v tom snu ještě připomínala, jak jsme se ve škole dívali na obrázky dentálních abnormalit (v realitě jsme se na ně opravdu dívali), a říkala si vděčně, že jsem šíleně ráda za své krásné narovnané zuby. A teď, když mi vyrostl další, jsem se bála za zubařem, aby nelomil rukama, že jsem zničila jeho práci a že si za to můžu sama. Nebo jsem si možná ani nepředstavovala, co přesně řekne, ale jasné bylo, že nic milého mě nečeká.


Proto jsem se home-made snažila ten zub nějak zamaskovat, dostat ho mezi ty srovnané zuby (nehledě na to, že mám v puse na dolních zubech drát, takže by mi to asi bylo houby platné), ale já tam stejně mermomocí strkala rovnátka (která mi už tak nepadnou), dokud mi nezačala téct krev. Takže jsem se uvolila jít k zubaři, protože - na všem špatném něco dobrého -, se mi teď v realitě i ve snu nejspíš udělal kaz. Nevím, jestli je to kaz, protože zabolel jenom jednou a v zubech mám spoustu černých čárek, na které zubař nikdy nic neřekl. A to je prý zub nejtvrdší tkání v těle. Pffff.

A zatím, co mě děsil můj 33. zub, se můj problém s šestým prstem řešil sám. Ani v tom snu se mi tomu nechtělo věřit (vlastně to byla teoreticky skutečnost - ve snu to cítíte jako skutečnost). Ten prst mi sám od sebe začal srůstat s ukazováčkem. Šlo to strašně rychle. Každou chvíli, co jsem se na něj podívala, byl zase o kus srostlejší. Až nakonec byl strašně tlustý, potom se vcucnul úplně a jediné zbytky, které mi ho připomínaly, byl nehet na "bříšku" ukazováčku. "Tak to dneska nemůžu cvičit na flétnu," napadlo mě. Jenomže za chvíli se vcucnul i nehet.

Takže teď jsem se naplno mohla věnovat svému zubu.

Sen skončil nasazováním těch rovnátek, o kterých jsem mluvila - jak mi začala téct krev. Potom mě probudil močový měchýř, který se hlásil o slovo...

A to jsem ten horor včera ani nedokoukala...

Jenom učení? Tě zničí!

15. ledna 2012 v 18:43 | Hjůbí
Je neděle, takže je mi líto, ale žádný optimistický článek nečekejte.

V poslední době mě strašně mrzelo, že mi shůry nebylo dáno téměř žádného hudebního talentu. Nepoznám, když něco neladí, neumím dýchat, rytmus tipuju. A ti, kteří to třeba umějí, skončili. Tak kde je spravedlnost?!

Ovšem byla mi dána vášeň k hudbě. Nebo jsem ji možná našla sama. Nevím. Takže živote, jestli sis myslel, že s tím seknu jako všichni ostatní zabednění spolužáci, tak ses spletl.

Ale blbá nálada dokáže napáchat spoustu katastrof. Měla jsem dokonce zase chuť skončit. A nejen s flétnou, ale i s novináři, s tancováním, s angličtinou. Přišlo mi to všechno zbytečné. Nic mi nejde, tak proč nedřepím doma a aspoň se pořádně neučím? Ale víte, na druhou stranu... nikdy si nebudu pamatovat, co jsem se učila. Jen si budu pamatovat, jestli můj školní život za něco stál. A já vám řeknu, za co by bez kroužků stál. Za velké h jako hovno, jasný?

Ale to bych nikdy neudělala. Neskončila bych. Nedokážu to. Krom toho - už jenom dva roky a půl. A pak už bude konec. Letos poslední zkoušky, pak skvělý absolvenstský koncert a bude vymeteno. Už nikdy se nemusím stresovat. Příště až zase u maturity.

Sama víc než kdy jindy

15. ledna 2012 v 18:24 | Hjůbí
Už aby byl konec února. Přijede Majda a slečna Testová, konečně se budu mít s kým bavit... Je nás aktuálně ve třídě pět a půl a já vážně nemám na výběr v tom, s kým si povídat. Je tam jenom Jit a... vím, že bych neměla přebírat, vlastně ani nemůžu, ale když jsem s ní, přiadám si jako morální zvrhlík. Všechno, co dělám, co se mi líbí, kdo se mi líbí - je špatně. Nebo možná není, ale vím, že ona by se tak nechovala a já si připadám jako špatný člověk. A to mě ničí. Se mnou se totiž dá hodně dobře manipulovat. Jsem až moc hodná. A kvůli tomu taky nemůžu na německou olympiádu. Argggh!

Kam se poděli všichni mí přátelé? Kam se poděla Kam? Kam se poděla Spolusedící? No, zrovna tohle vím přesně - Spolusedící opustila Mon, spojila se s Jak a Mon vzala za vděk Kam. Kruh se uzavírá. A já, která bývala v poslední době s Kam, jsem teď sama. Ale zas až tak mi to nevadí, protože každou přestávku chodím na chodbu, stojím u schodiště a čumím doblba nebo na lidi. Nebo když něco píšeme, někam si zalezu a učím se. Jak jednoduché.

Nejhorší je potom doba oběda. Nevadí mi chodit sama, ale přeci jen se vytrácí má samostatnost. Mám strach tam dojít, bojím se, že někoho třeba potkám (Bíč boje nebo Ješiťáka nebo Honzu nebo vím já?). Že si ke mně přisedne. Nebo já nevím. Prostě jsem se nějak podivně změnila. Nevím, jestli k lepšímu nebo horšímu. Neřeším, že se ve třídě nedá s nikým bavit. Že Kam odvolala naše tři týdny plánované kino. Že jsem prošvihla Přizdi*ráče. Že se na mě Kam úplně vysrala. Ale já to chápu. V jejím životě už tahle chvíle jednou přišla - když se Spolusedící přestala bavit s Mon, Kam měla Mon pro sebe a já pro sebe měla Spolusedící. Kam pak nesnášela Spolusedící, protože jí Mon "krade".

Ale tentokrát jsem ostrouhala já.

No, dneska je neděle. Normálně bych nepsala, ale protože jsem asi hodinu koukala do sešitu a naučila se nanejvýš čtyři řádky, vzdala jsem to a teď jsem tady. Dlouho jsem nepsala.
"Mami, mám depku."
"Hm, já taky."
To jsem zase zašla za tím pravým.
Co po mně chce?! Když si vzpomenu na dokonalou Jit, která všechno umí, nechtěla by má matka spíš ji? Ona umí celou učebnici nazpaměť, aby byla napřed. Nemá co dělat. A matka? Tý je jedno, co prožívám. Hlavně abych měla jedničku na vysvědčení, a když se u toho nestrhám, není to ta správná známka. Aspoň to tak cítím, že přesně to ode mě žádá. Pořád něco očekává. Oba rodiče něco očekávají. A já jsem jen malá holka a jsem na všechno sama.

A segra je s Vemenem pryč.