Únor 2012

pan Osud

26. února 2012 v 0:36 | Hjůbí
Něco vám řeknu.
V pátek seděl Skříňkový princ v jídelně, ale než mi vydali oběd, už ho blbečci v čele s mojí kamarádkou z výtvarky vyháněli od stolu. Takže jsem k němu ještě ani nedošla, když už se zvedal k oddchodu. Vážně jsem byla naštvaná.
A v květnu odmaturuje, odejde a já v té škole umřu nudou nebo stresem.
Proč, osude, proč?! Proč nejsem schopná vztahu?!

Zoufalství

20. února 2012 v 23:13 | Hjůbí
Jsou dvě věci, které nenávidím.
Fyzickou bolest.
A strach. Každý večer se mi svírá srdce, co zase příští den přijde. Co neumím na písemku. Že mě nečekaně vyzkouší. Že budeme psát přepadovku. Že v plánované písemce bude něco, co... Přesně tak, tři tečky.
Ničí mě ten pocit. Každej večer.
Mám depresi, nedokážu nic dělat. Ani se učit, ani jít spát. Nechci, aby přišel zítřek. Nic nestíhám, nic moc neumím. Ale nemám sílu se pokusit to změnit.

A nikdo mi nemůže pomoct. Jenom moje vůle, která visí na vlásku. Rodiče by mi nepomohli, ani kdybych se tu válela v krvi, moči a zvratkách. To kvůli nim mám strach ze zítřka. Abych byla ta nejlepší, nejdokonalejší dcera, která už tak nejsem, protože nikdy nepřekonám tu, kterou mi dávají za příklad. Vždycky budu horší než někdo, koho mi rádi předkopnou. Vždycky bude někdo lepší než já. Vždycky. Vždycky! Tak strašně mě ten pocit frustruje.

A nechci, abyste mi psali komentáře. Rozhodně mi nepište, ať se přestanu litovat nebo že se mám odrazit ode dna. Mně to je fuk. To, jak mi je, bych vám všem přála zažít, abyste mi věřili. Zvlášť svým rodičům, až budou držet moje vysvědčení v rukou a říkat, že příští rok se určitě polepším.

Měla bych začít racionálně uvažovat a rozhodnout, co bude nejlepší jít dělat.

Tak složitý

12. února 2012 v 1:56 | Hjůbí
Změnila se spousta věcí:
- Zahájila jsem nové pololetí zatím samými jedničkami - krom 1/2 z fyziky, což je stejně úspěch. A to od doby vyčerpání svého jediného odvolání z dějepisu, které bylo vážně špatným začátkem.
- Vrátila se slečna Testová z Rakouska.
- Vyhýbám se Jit. Je šíleně dokonalá, bere mi sebevědomí, kdykoli přijdu domů, myslím na ni. Teď proto, že si vyčítám to mé vyhýbání, ale přeedtím spíš když jsem se koukala na televizi a neuměla 100% do školy. "Jitka by se učila a pak by šla brzy spát, ta by se teď na televizi nedívala," vráželo mi pořád svědomí kůl do mozku. Jako by nebyla mou kamarádkou, ale mou konkurencí. Jako by mě chtěla naučit, jak se život žije správně, bez chyb, bez zábavy, morálně... Já vím, že to třeba nechce, ale já se s ní necítím dobře.
- Už se mi nezdá, že ve snu hledám Šmudlu. Do nočních mur mi leze Honzova matka. Holky, nikdy si nic nezačínejte se synem učitelky! Byl to Honza, byl to Šmudla, a jak jsem dopadla?
- Majda se vrací až 18. února. Odpočítávám hodiny!! I když se podobá Jitce, přeci jen je v tomhle kafi víc mlíka.
- Našla jsem (ony našly mě) staronové skvělé kamarádky!! Nejdřív jsem myslela, že se se mnou baví jen tak ze slušnosti, ale tuhle pro mě dokonce chtěly dojít až do třídy! Jsem vážně nadšená, jsou skvělé, dá se s nimi povídat o Skříňkovém princi, chodily se Šmudlou do tanečních (i když si ho nepamatují, což se divím, protože takového exota by přehlédl jedině slepý... nebo jsem jím až moc posedlá??!)
- Rozhoedla jsem se, že příští rok zase začnu psát pro ten pološkolní plátek. A taky chci začít zase chodit na výtvarku! Viděla jsem u nás v hudebce nabarvené housle! Jakou barvou bych je natřela já? (Černou? Se srdíčky na bílých skvrnách?? S kudrlinkami? S obojím?)
- Miluju pana Perfektního. Pořád. Tuhle (už dvakrát) jsem ho potkala a oplatil mi úsměv, i když se mu nechtělo! Má mě aspoň trošku rád? Přemýšlí o mně, než jde spát? Zdálo se mu o mně někdy (něco hezkého myslím). Jo, a taky mi odpověděl, když jsem odcházela ze třídy. To roztomilé "Na shledanou.", ach, mami! Proč je tenhle vztah tak složitý a tak... nereálný?

Jestli je dneska teprve sobota, tak se nechci probudit.

4. února 2012 v 23:21 | Hjůbí |  Slohový útvar: úvaha
Jestli jsem někdy v poslední době pochybovala o své šílenosti, tak jsem se dneska utvrdila ve svém přesvědčení, totiž že jsem.

Který blázen~debil se dokáže učit v sobotu? Celý den.

Vážně mi můj plán rozhodil biorytmus. Nejdřív jsem se vzpírala, potom jsem se učila, ale takovým způsobem, jako když obrátíte proces "Chlupatá deka" (čtu teď válečnou knížku od židovského autora, myslím na to, kudy chodím). Pro normální lidi vysvětlím: zkrátka z někoho slova lezou jako z chlupaté deky, vždyť víte, tak do mě učení lezlo tím samým způsobem - prostě špatně. Nebo by možná lezlo dobře, kdybych se podvolila. Ale ne, já prostě ne. Nemůžu. Už ze mně vyprchala energie velkých prázdnin.

A nejhorší je ta kvanta, co do mě nakonec během celého dne vlezla: zahrála jsem si na flétnu, ale nestihla poslední skladbu (oběd blbej), potom angličtina (sotva jsem ji otevřela, už mě vysála jako vysavač chumáč kočičích chlupů)... no a nakonec čeština, kterou jsem nestihla dodělat, protože začali Simpsoni a já měla přejít na chemii. Tak jsem ji otevřela, napsala na papír "glutamin - glu" a tím to haslo. Také jsem se odvážila nahlédnout do příručky, jak se správně učit, ale byla jsem nucena ji odhodit, protože se neslučovala s mými osobnímii názory. Parafrázuji: "To je jasné, že výtvarná výchova nebo tělocvik by byly nejoblíbenějšími předměty. Na ty ostatní člověk potřebuje mnohem více soustředění. Proč se asi dávají až do odpoedního vyučování. Nebo jste to měli jinak? To asi těžko."

Nesnáším pohrdání. Když někdo znevažuje, že toho mám moc. Že učení nezvládám. Že něco nejde? Nevěří mi. Když se chce, všechno jde. Ano, jde to. Ale za jakou cenu? Že se budu učit celou sobotu, zbyde mi toho fůra ještě na neděli, o pololetních prázdninách čtu povinnou četbu a z víkendu mám jedno velké volno mezi učením, čuměním do zdi a bloumáním do lednice nebo na hajzl?

Jestli je dneska teprve sobota, tak se nechci probudit.

She will lean her head upon my shoulder

1. února 2012 v 19:49 | Hjůbí

"... If I bring her a red rose she will dance with me till dawn. If I bring her a red rose, I shall hold her in my arms, and she will lean her head upon my shoulder, and her hand will be clasped in mine. But there is no red rose in my garden, so I shall sit lonely, and she will pass me by. She will have no heed of me, and my heart will break."

"... Když jí přinesu rudou růži, bude se mnou tančit až do úsvitu. Když jí přinesu rudou růži, budu ji moci držet v objetí a ona si položí svou hlavu na mé rameno. Svou ruku vloží do mé. Jenomže na mé zahradě žádná rudá růže neroste, a já zůstanu sedět sám. Mine mě bez povšimnutí. Ani si mě nevšimne a mé srdce rázem pukne."
The Nightingale and the Rose, Oscar WildeSlavík a růže, Oscar Wilde


Tyhle sny prostě princové kazit nemají. Nesmějí! Protože teď bude několik týdnů pukat srdce mně.

Dneska jsem přišla do jídelny asi o pět minut dřív než zbytek naší třídy. Seděl tam on, Skříňkový princ, s Baronem, tak jsem elegantně prošla kolem a sedla si trochu dál, ale tak, aby mi viděl do obličeje, i když jsem se na něj schválně nedívala (možná jsem se tak trochu styděla). Měla jsem na sobě košili, černé kalhoty, černé ponožky bez vytahaných nití, umyté vlasy (většinou si je myju ve středu, dnes, tentokrát jsem udělala výjimku)... A doufala, že řekne svému kámošovi, co to je za divnou holku, která ho (= největšího tragéda z jejich třídy) balila (= tančila s ním půl tance) na jejich maturáku. A kámoš aby se na mě podíval a řekl: "Ale vždyť je docela hezká, vypadá mile." Ve smyslu: "Je tak roztomilá a nevinná, taková holčička přece nemůže být děvka!" Vždyť já taky nejsem!

Odplácí se mi jenom to, že mám prostě plno kamarádů. Bohužel kvůli ješitnosti nebo žárlivosti nebo vímjá nesnesou pohled ještě na jiného kluka než na sebe. Pan Nejmenovaný mě také zdraví jenom na půl pusy, a to asi proto, že jsem se stihla seznámit se všemi jeho kamarády (ví to vůbec, nebo myslí jenom Honzu?). Přitom ať se podívá na sebe - vždyť není den, kdy by neprošel kolem mě s nějakou jinou holkou, ne-li více jinými holkami (a taky s nikým nechodí). Přitom vedle mě se pohybují pořád ti samí kluci, takže to znamená (nebo ne?), že s nimi nechodím (Honza prostě všechno zkazil a mám kvůli němu blbou pověst - i po třech letech + jednom večeru).

Já s nikým nechodím a ani jsem nechodila. Skříňkový princ mohl být první, ale když je to debil jako ostatní a podobá se Šmudlovi nejen vzhledem... tak je to prostě blb.

Štve mě tohle škatulkování (že jsem děvka), když Skříňkový princ vůbec neví, jak to bylo. Neví, že Honza je jenom kámoš a už před třemi lety jsem tomu mamlasovi jasně dala najevo, že se s ním chodit nechystám a že mám ráda pana Perfektního (to je jediné, co si na mě i po třech letech pamatuje).

Máte pravdu, proč to řeším, když mám pana Perfektního? Protože dívka sice může čekat na toho pravého muže, ale to neznamená, že si mezitím nemůže užívat s těmi nepravými. Navíc na pana Perfektního nesmím ani sáhnout. A potřebuju se rychle dostat do sociálního světa - tajů flirtu a balení -, protože jestli někdy dostanu šanci se k panu Perfektnímu přiblížit, nesmím ji promarnit a hlavně zkazit jenom kvůli tomu, že moje balicí schopnosti jsou jenom teoretické. Nesmím. Protože jestli to zkazím, budou mé poslední naděje a sny v háji. A teď už nepůjde jenom o nějakého nahraditelného Skříňkového prince.