Březen 2012

Kdo by nechtěl být šťastný?

24. března 2012 v 20:50 | Hjůbí
Od včerejška nemám energii. Jsem na sebe naštvaná. Za to, jak mrvim písemky. Za to, jak jsem nerozhodná. Za to, že je sobota, ale já si neumím užívat, nejsem schopná zvednout prdel, říct čau a odjet do města třeba nakupovat. "Já pojedu s tebou," řekla by matka. Stejně tak jsem chtěla jít k babičce (řekla to samý), ale babička nebyla doma. Teď už se mi nikam nechce. Musím ještě docvičit etudu na flétnu a musím psát, ale nechci. Nebaví mě pátrat v paměti. Nebaví mě přemýšlet. Nejradši bych si lehla, poslouchala NOIDa a brečela nad svou sebelítostí.
Drag and drop me
Potřebuju s někým mluvit. Včera jsem sice byla na QIPu s Kylie, ale zjistily jsme, že si nemáme moc co říct. Nechci mluvit o Skříňkovém princi, ani o svém z*** vzhledu. Celý večer jsme prakticky rozebíraly, jestli mám jít na seminář ruštiny nebo IVT. Kylie mi radila IVT, sestra říká opak. Táta je pro počítače. Máma pro ruštinu. Štve mě, že na ni už druhým rokem chodím. Fajn, sice mám základ dalšího jazyka, ale proč? Abych na něj mohla chodit ještě další dva roky, zbytečně se učit v neděli večer, nestíhat... Na druhou stranu se bojím, že nebudu programování a dalším složitostem kompjútrů rozumět. Taky nechci zklamat paní učitelku ruštiny, kam jsem v poslední době moc nechodila (jednou jsme si posunuli odpoledku, podruhý jsem se učila na písemku, potom jsem byla, příště nebyla ruština, předtím jsem neměla úkol). Navíc z toho nechci psát písemky, na IVT se naopak momentálně vůbec učit nemusím.

A nejdůležitější důvod... nechci (nebo chci, nevím) na IVT kvůli Šmudlovi. On je strašný ítý a já si pořád myslím, že překonám jeho výkony, ačkoli mám vlohy úplně někde jinde (a on je jako Bill Gates, zakladatel Microsoftu, uměl by založit i vlastní sociální síť). Ale stejně si myslím, že určitě budu v IVT dobrá, ačkoli jsem si to samé myslela i o chemii (a že budu doktorka), a jak to dopadlo? Prolezla jsem loni s čtyřkou a letos odpočítávám vteřiny, kdy jí bude konec (a taky biologii).

Chtěla bych být šťastná. "A kdo by nechtěl?" opáčila Kylie. Má pravdu. Chci moc.

Depka v pátek?!

24. března 2012 v 0:15 | Hjůbí
Nesnáším všechny svoje profilovky. Jedna horší než druhá. A teď jsem tam pověsila takovou... mám tam divný vlasy. Sakra! Chtělo by to něco pořádnýho. Jenomže když se podívám do zrcadla, zjistím, že vůbec nemám právo vyžadovat něco lepšího.

Nepovedl se mi test ze zsv.

Přemýšlím, jestli jít na seminář ruštiny nebo IVT. Chtěla bych na IVT, abych končila v půl jedné, ne ve čtvrt na pět. A taky protože chci něco umět. Na druhou stranu pokud budeme mít normální IVT v tu samou hodinu, co mám ruštinu, budu muset jít na náhradní termín počítačů. A pokud bych nemusela, stejně bych ve škole trčela do čtvrt na pět.

Řekla jsem si, že si dám od Skříňkového prince pokoj. (Spolusedící byla z toho nápadu nadšená, jako by snad "už bylo na čase". Dusím ho snad těmi pohledy? Možná jo.) Jenomže on mě nezná, doprdele! A jak jinak mu mám naznačit, že - se. mi. líbí. -, když s ním už nikdy jinak do styku nepřijdu?

Mam depku. Sedm dní čekám, až přijde pátek, a když přijde, už zase se nic nemění. A to hlavně kvůli tomu testu. Sakra, sakra, sakra!! Nevím, jestli životu dělá radost, když mi zmrvil vzhled, vztahy i ty zasraný známky. Ne, známky neodpovídají znalostem ani tomu, jak jste se učili.

Smíření se s depkou jakožto s životní partnerkou

19. března 2012 v 22:25 | Hjůbí
Šmudla má narozeniny. Jsem smutná a potřebuju si ho vytlouct z hlavy. (Napsala jsem sestře, aby ve vlaku urvala pořádně železnou tyč a dala mi s ní nemilosrdně po hlavě.) Ale přitom racionálně mohu potvrdit, že s ním chodit nechci. A i přesto mu píšu přání a ještě jsem plánovala, jak pozítří oslavím náš rok od seznámení. Já, sama se sebou. Jsem mimo. Nebo blbá?

Největší symbolika v mém světě - zrovna dneska jsme pitvali srdce. Jako bych v té chvíli měla na dlani srdce své. Jako bych nůžkami kuchala do toho svého, ne do vepřového.

Přesunuli mi zumbu, už není v šest, ale v sedm, takže se mi to nehodí a místo vyplavování endorfinů budu zítra akorát tak potit krev nad učením. Bonus: už o hodinu dřív!!

Musím se objednat ke kadeřnici a k očnímu. Grr.

Přemýšlím. O svých potenciálních... hm, radši nic.
O Skříňkovém princi, kterého jsem dneska milionkrát viděla, ale on klopí oči. (A dokonce šel na záchod!!! Není robot!!!) Přemýšlím, jak ho u skříňky zastavím a hlasitě se zeptám, jestli by si mě konečně nemohl začít všímat. (Jenomže to bych ho nejdřív před tou skříňkou musela potkat!) Taky čekám na lepší profilovou fotku (na aktuální vypadám moc donchuánovsky), abych si ho třeba mohla přidat do přátel. (Doufám, že nikdy žádná lepší fotka nepřijde!).

A pan Perfektní. Dneska se nesnažil procházet co nejdál ode mě. Myslela jsem, že miluje tu svou Krasavu. Ale je možné, že ne. Že ji má jenom jako přestupní stanici, povyražení. A já bych mohla být další. Ale stojím o to? Chce se mi čekat? Hm, očividně mi (na mě) nic (nikdo) jiného (jiný) nezbývá.

Lžička v suchym müsli

11. března 2012 v 18:11 | Hjůbí
Koukám na sebe na jedné asi hodinu staré fotce (táta fotil)... a říkám si, že jsem se fakt rodičům nepovedla.
Aneb depka na horách, Knoppers k obědu a k večeři budu jíst asi vzduch nebo suchý müsli, který jsem jedla už během dne. Už jenom chybí vlčáci, kteří by mohli mé bezvládně tělo okusovat. Stejně jako Briget Jonesovou, pamatujete? (Nenašla jsem pořádnou ukázku.)


Happy day

2. března 2012 v 20:37 | Hjůbí
Můj drahý čtenáři,

mám špatnou zprávu.
Zhroutil se svět.

Ta špatná zpráva neplatí na Tebe. Svět se zhroutil mně.
Potkala jsem totiž - - - Šmudlu.
A kdybych aspoň... já nevím, asi už neovlivním, že mě nenávidí. Tedy domnívám se, že je tomu tak.

Povídal si s nějakým klučinou, když jsem ho potkala na ulici. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Chtěla jsem toho tolik slyšet. Co věneček, co maturák, kde máte (budete mít?) tablo, co koncert, na kterém v úterý budeš hrát (další věc, která mě štve), co tvoje paní učitelka na housle? HUPS!
Ale nakonec jsem ani neřekla ahoj, když jsem odešla, protože bylo tak strašně blízké tomu ahoj na přivítanou. A lituju toho. Ale není to jedno?

I když jsme si toho moc neřekli, přišel mi tak sakramentsky arogantní. Tak lhostejný.
A já vím, že bych na něj měla zapomenut. A taky vím, že za devatenáct dní budu slavit výročí jednoho roku, co ho znám. Já. Jenom já. Jemu jsem ukradená, on nic slavit nebude. No, nic je špatné slovo. Bude slavit narozeniny. Hm, jeho věc..., ne?!

V neděli večer (v pondělí ráno) jsem ležela v posteli a přemýšlela (hned potom, co jsem si četla staré články o něm). Napíšu mu. Jo, přesně to udělám! Napíšu, že se s ním chci sejít, ale ať se nebojí, chodit s ním nechci, protože vím, že on ke mně žádný extra mega vztah nemá, navíc ho podezřívám, že už mu v srdci někdo bydlí. Každopádně mně také, pan Perfektní. Víte, ve skutečnosti se přímo potřebuju sejít, protože ho miluji - - - jako kamaráda. Mám pocit, že se mnou má "něco" společného. Nebo jsem si "to něco" jenom vysnila?

Jsem navěky odsouzená nemít kamarády-kluky? Ale můžu si za to sama, protože s vidinou udělat dobrý dojem je asi začnu balit přehnanými lichotkami. Ale já přesně tak mluvím i s holkama (ne, nic si radši nepředstavujte)! Doprdele, co je sakra tohleto za povahu?!?!

Kéž bych mu všechno tohle mohla vysvětlit. Kéž by si to nechal vysvětlit!!! Kéž by mi tolik nezáleželo na tom, co si o mně ostatní myslí. Jako třeba lidé, na kterých mi záleží.