Listopad 2012

Diář

27. listopadu 2012 v 21:51 | Hjůbí
Ztratila jsem diář. Hysterčím z toho... Mám k němu citovej vztah. Vlastě měla jsem, než jsem ho ztratila (jo, DIÁŘ!). Nechápu se, proč se upínám k VĚCEM?

A dneska se mi nepovedl test na čárky. Potlačila jsem intuici a řídila se pravidly... a nejspíš to bylo špatně. SAKRA. Já, budoucí čárkovej korektor, jak říká segra. Zklamala jsem. (Ale tady jde o princip!) A navíc jsem dneska na pana Perfektního vyblekotala nějaký svý blbosti, že z toho byl očividně div živej... Prostě jsem "dobrá", no...

Na druhou stranu se mi povedl test z angličtiny, kvůli kterému jsem vstávala ve 4,20, z testu z češtiny mám 1 (a to jsem se bála, že budu mít tak za 3) a potom jsem vážně vystřihla prezentaci na němčinu. Hahá.


Ale mnohem radši bych měla ten diář. Jsou to moje vzpomínky. Moje plány. Moje krásný samolepky. Obrázky. Poznámky. Nápady. Hlášky. Uáááááá!

Ale těším se na zítřek, protože zítra je středa a středa je můj oblíbený den. Možná oblíbeněší než pátek. Protože kdyby nebyl pátek, nebylo by ani pondělí. Ale kdyby nebyla středa, nebylo by nic. Mám ráda svou dechovkovou středu. A od teď už bude jenom líp, protože jsou punče a budou adventní trhy a vánoční světýlka a sníh a koledy a vůbec! :)

Jen tak namátkově píšu

24. listopadu 2012 v 23:36 | Hjůbí
Teprve teď jsem skončila s prací. Od jedenácti dopoledne (jakmile jsem vstala) se připravuji na příští týden. Vlastně ne. Dělala jsem samou zbytečnou práci. Napsat článek pro školní časopis, vypracovat maturitní otázku pro celou třídu (protože nikdo z nich nedokázal napsat lepší text na téma British history... a já mám dvojku, prosím). Doplňovala jsem si ještě informace ke své nedokončené prezentaci na British literature (ne, 45 minut na prezentaci je prostě málo). A teď jsem postahovala něco k "Überflutung mit Informationen" neboli přehlcenost informacemi a běhá mi mráz po zádech, že něco vypracovat je jen začátek, protože ještě přijde fáze "naučit se to". Kdybych nemusela nic vypracovávat, ušetřím asi šestkrát víc času. A měla bych celou sobotu pro sebe. Ale ne. Mám pro sebe jenom tak hodinu, abych napsala tohle, pak mohla jít spát a ráno co nejdřív vstala a pokračovala v práci (čtenářák, naučit se na tu prezentaci přehlcenost informacemi a ještě na jednu písemku a ještě mám úkol... nehledě na flétnu a že jsem si dneska ani nezacvičila........)

Je fajn pocit mít padla. Včera jsem přišla domů (z náhradní hodiny flétny - v pátek odpoledne!) a začala jsem nahlas křišet: "Jo, je pátek, nemusím se učit, mám freiiii!" A měla jsem vážně upřímnou radost, i když jsem zhruba za hodinu a čtvrt zase běžela na autobus - na zumbu - která nebyla - tak na jumping - a pak... A pak s kámoškou na vánoční punč a na malinovku do hospody, kde její kamarádi promítali fotky z Afriky. Bylo to docela zajímavé a zábavné, i když jsem se bála opaku. Ale zpět k punči.

Obešly jsme skoro náměstí, než jsme našly otevřenou chaloupku. "Hele, tady je jedna otevřená!" vykřikla jsem, protože se z jednoho okýnka skutečně svítilo. "No, ale tu teprve stavějí," informovala mě kamarádka hlasem "nerada ti kazím radost, ale prober se". Skutečně - nějací chlapíci tam mlátili kladivem do dřeva a při bližším ohledání jsem zjistila, že chlalupa má skutečně jen to okno na přední stěně a jinak nic.

Když jsme tedy nakonec nějakou punčárnu našly, asi deset minut jsme se rozhodovaly, co si dáme, a když jsme se rozhodly, slečna nám oznámila, že zrovna tohle ještě nemají, takže jsme se rozhodovaly znovu dalších deset minut. :D

Potom jsme si šly sednout ke kašně na lavičky (no a co, že byla zima), koukaly jsme na osvětlenou věž, na černé nebe, po lidech... a tak vůbec. Zopakovala jsem si tu svou větu "být tu s někým jiným, je to romantika", ale nahlas jsem řekla jen druhou polovinu souvětí - "to je romantika", aby to kamarádku nemrzelo. Prochází teď podle mě těžším obdobím, tak proč ještě kopat do vosího hnízda? Ale bylo to vážně super. Miluju zimu, vánoce, punče, večerní náměstí... svobodu.

Ani nevíte, jak já si vážím svobody. Když mám odpoledku, jdu se projít. Cítím se svobodná. Jako ve svých snech. Ve svých textech. V nové básničce, kterou jsem napsala večer před dnem dvou písemek. Vykašlala jsem se na učení. "Ráno je taky čas," stalo se mým novým večerním heslem. A tak vstávám v půl šesté nebo půl páté, podle toho, odkdy mám školu, a učím se. Kdybych si aspoň upřímně přiznala, že se nic učit už nebudu, hned co přijdu domů (v sedm), ale ne. Pořád učení odkládám dál a dál, prokrastinuju, a pak brzy vstávám. Kdybych aspoň šla spát třeba v těch sedm večer a vstala brzy. Ne. Já jdu spát ve dvanáct a vstávám brzy. Špatná kombinace.

Co jsem vám to ještě chtěla říct? Je toho moc. V poslední době se toho děje šíleně moc. Z každého dne mám milion zážitků. Vážně. Zase v mém životě hraje velkou roli pan Perfektní, krom toho také nesmrtelná dechovka a hlavně moje nová dechovka a teď ještě taky autoškola. Povím vám, ta autoškola... no, je to takovej trochu nevěstinec. Nikdy nevím, jestli je nebezpečnější, když jsem tam s někým sama, nebo s vícero lidmi. Všichni jsou divný. Ale fakt. Tohle je složitější, nebudu se tu v tom dloubat. Hlavně si nic nedomýšlejte.

Teď to vyznělo, že bych měla být vyděšená a vystresovaná, ale nejsem. Vlastně se směju. Přijde mi to vtipný. Dokonce když jsem ve čtvrtek odcházela z té autoškoly - šla jsem se projít - musela jsem se smát. Ale vážně. Hlasitě jsem se usmívala, jestli se to tak dá říct. Není nic trapného, když jdeš s někým a směješ se. Ale jít sama a smát se? Na to, že mám malou pusu, jsem se tentokrát vážně musela usmívat od ucha k uchu. Ale tak co. Lepší než když jsem před měsícem šla a brečela. Lidem to tehdy bylo jedno. Tak tentokrát asi taky.
Hej, co bych vám ještě řekla. Mám fakt strašně moc zážitků...
Ale co vy, jak se máte? :D :D

A ani nemá Facebook

17. listopadu 2012 v 15:21 | Hjůbí
Včera jsem si šla sednout do kavárny. Sama. Sedla jsem si k tomu stolu, kde jsme spolu pili kakao. Dneska je to přesně měsíc, co jsem ho viděla naposledy. Dala jsem mu tehdy košem. Docela brutálně. A on si tím košem hlavně nechal dát! Byl dvakrát vyšší než já, ale jenom tak stál a nechal se poslat do háje. Nevnucoval se mi... Já to nechápu.

"Kdyby chtěl, najde si tě," říkám si a klidně pětkrát denně projdu kolem jeho školy..., která je od té naší přes ulici. Ale přece nebydlíme každý na jiné planetě, abychom se už nikdy v životě neviděli. Nebo ho nechci vidět? Tak proč jsem mu dala tím košem? Co vlastně chci? Možná mě láká jenom ta tajemnost. Nebo to, že se konečně v mém životě objevil reálný kluk, který by o mě stál. I když jsme se viděli jen dvakrát. On nezná mě, jakožto já neznám jeho.

Ale stejně mám pocit, že když občas večer projdu kolem tý kavárny, vidím ho tam. Ale nemám odvahu jít dovnitř.


A ani nemá Facebook.

Měla bych?

9. listopadu 2012 v 23:31 | Hjůbí
Měla bych přestat čekat na pana Perfektního (nebo minimálně na nějaké jiné pány Úžasné a Ideální a jejich další bratry). Měla bych přestat pohrdat obyčejnýma princama... vlastně klukama. Už nežít v pohádce. Vylézt a rozhlédnout se okolo.

Nebo zůstat dál v pohádce, učit se, nestíhat. Jako doteď. Na co změny?

Mimoň

3. listopadu 2012 v 18:25 | Hjůbí
Omlouvám se vám za poslední dva zveřejněné články. (Nebo se spíš omlouvám sobě?)
Potřebuju utěšit a obejmout. Ale lidi radši vidí veselou holku, tak se pro jistotu přes týden všemu směju. A už se mi ten reflex tak vžil pod kůži, že je mi všechno jedno a jenom se směju. Stal se ze mě mimoň.
Asi zase dlouho nebudu psát. Sorry. Je lepší, když se uzavřeš do sebe a nikoho k sobě nepustíš. Lidi totiž zneužijou toho, co jim řekneš.