Prosinec 2012

V ty televizi vubec nic nedavaj

30. prosince 2012 v 5:43 | Hjůbí
Dneska uz asi neusnu... Leda zase az vecer. Kdybych mela kanal Viva, pustim si Vanocni hudbu pro nespavce, takhle se muzu koukat leda na Vraždící rajčata požírají Francii!, co davaj na COOLu. :D / Vím, ze si tady z blogu delam FaceBook, ale ja vazne uz 4 hodiny nemuzu zabrat a nudim se. Vlastne ne. Premyslim. Jenomze meho snilka zacina dostihovat maly pesimistik, a to me drásá. Ach jo, ja uz vazne potrebuju skolu, stres a svy krouzky!!

Mňáu

30. prosince 2012 v 2:51 | Hjůbí
Uz zase blbnu. Sedim na posteli, mam pustenou horecku sobotni noci a premyslim, jestli se taky zmitam v horeckach nebo me jen moc hreje flanelove povleceni. Nebo ze by laska? Kamoska se me ptala, jestli se kvuli nemu nebudim ze spani. Suverenne jsem odpovedela ne. A ted... Za mnou prisla mama (teprv sla spat, ja usnula uz v 19:15), jestli me vzbudil zlej sen. "Jo, mami." Pritom me vzbudil nadhernej sen. (Vcera byl horsi.) Zmitaji se ve mne 2 osobnosti. Jedna, ta pesimisticka, rika, jak je vsechno spatne a mohlo by byt jeste hur (pozor na to). Ta druha, snilek, zas veri ve vsechno dobre. V lasku "a zili stastne az do smrti". Ten snilek ve mne aktualne vitezi. Mozna je to temi Vanocemi. Mozna tou tmou. Mozna hladem. Asi si dam Kinder Bueno, co si vcera snilek (ve mne) koupil. Ve dvou by se jedlo lip, ale cekat ve 3 rano, ze Schubert zahraje svou sonatu a zazvoni telefon, by mohl jen... snilek. A proto si (ted nově) nevypinam mobil na noc. // Miluju ty dny, kdy se vzbudim v necekanou dobu a muzu premyslet. // Miluju Kinder Bueno a zitra si naliju dvojtou davku ustni vody. // Co se tyce titulku clanku, moc ho nezkoumejte; nic lepsiho me nenapadlo.

Prazdninova depka

26. prosince 2012 v 22:51 | Hjůbí
Neberte me vazne. To, co jsem napsala v predchozich dvou trech clancich, byly kecy. Ve skutecnosti chci, aby uz byla skola a ja se dal v sobe nemohla rejpat. Plus uceni mi slo lip; nejsem schopna se o prazdninach ucit, a to me stresuje. Taky uz chci odmaturovat, byt na VS, pracovat. Chci delat, co me bavi, vydelat si na byt 1+1 a nic vic. Fakt. Zadny vztahy, ty jenom vsechno komplikujou. . Nesnasim svuj zivot. Samy uceni, ktery me stresuje svou pritomnosti. A ja se neumim ucit. Jsem na spatny skole, kurva! Gympl podelanej!

Prej sou vanoce nebo co

24. prosince 2012 v 21:40 | Hjůbí
Sakra, jsou Vanoce, co?

Mam depku. Nechci maturovat, nechci se ucit. Nechci se bavit s lidma, co za to nestojej, na ktery plytvam svoji energii a pak jsem hnusna na ty, co me maj radi. Je to nespravedlivy. Mela bych to otocit. Ti dejme tomu zli si me lasky stejne nevazi a ti fajn si zaslouzi jen to nejlepsi, mou 100% dobrou naladu, zadny vylevy. Odted se budu vylejvat jen na dementy. Protoze - jak mi rekl jeden moudry clovek <3 - musis tem selmam ukazat, ze s nebojis; potom utecou. Mela jsem to udelat uz davno! Boze, jsem tak nevyrovnana!

Proc hned prvni tyden (dva dny) piseme 3 pisemky? Dneska jsem se zkousela ucit - a svete, div se, nepamatuju si ani popel. Fakt me ta skola znici. Nehodim se na uceni, vsechno dokazu vydrzet jenom diky svy vuli - a oni me poslou na nejtezsi gympl sveta. Logika jak stehno.

Jinak vam preju v ramci moznosti krasny Vanoce... Aspon u vas!

Žij každý den, jako by byl tvým posledním...

21. prosince 2012 v 23:42 | Hjůbí
Kdysi jsem měla tu myšlenku, že si přeju zemřít šťastná.
A dnes, kdy má být konec světa... skutečně šťastná jsem!
Splnil se mi sen. Tím pádem věřím, že sny se plní. Věřím na osud a možná teď i věřím, že se ráno skutečně neprobudím. Jenom kvůli tomu, že se mi splnilo mé největší životní přání - jednoduše - být šťastná...

Jenomže potom jsem tu myšlenku, že chci zemřít šťastná, škrtla, protože pokud pesimista někdy skutečně pozná tenhle stav, nebude chtít zemřít nikdy...

Jsou lidé, díky kterým stojí za to žít.
Děkuju

Hahá!

13. prosince 2012 v 0:19 | Hjůbí
Ne, já jsem v pohodě. Jenom mě občas přepadne sebelítost.

Mám ráda středy. Středa je můj nejoblíbenější den v týdnu. Mnohem oblíbenější než pátek, protože kdyby nebyl pátek, nebylo by ani pondělí a neděle, ale nebýt středy, nedržel by týden pohromadě.

Z celé skupiny na IVT dostali jen tři lidé jedničku. "Má celý první cvičení správně!" komentovala paní učitelka směrem ke třídě, jako by bylo neuvěřitelné správně vyplnit, co všechno spadá pod počítačovou grafiku. A pokračovala dál. "A má správně první cvičení... a druhé... i třetí...," pokračovala směle dál a já už jsem se tam rozplývala blahem. Konečně zadostiučinění!!! "A má dokonce správně i devatenácté cvičení!" Takže bez chyby. "To si snad zaslouží i hvězdičku."
"Ó, děkuji," poděkovala jsem. Ta hvězdička pro mě měla osobní, jakousi citovou hodnotu.
Byla jsem NEJLEPŠÍ!!!! Já! JÁÁÁ!! Takovej loser!!

Ale IVT prostě zbožňuju.

A taky trochu ten pocit přechcat svý dokonalý spolužáky.

Až do rána

4. prosince 2012 v 22:43 | Hjůbí
Nejradši bych brečela až do rána, jenomže musím jít spát.
Spíš bych měla jít; než vybrečím i duši.

Potřebuju psát. Ale dochází mi slova. Slova se mění v slzy a padají pryč. Na zem. Zvednou se parkety. A pak i postel a voda mě unese daleko pryč. Až do Prahy, kde už bude jenom a jenom líp.

Musí existovat lidé, kteří ocení, jaká jsem. Věřím, že ano!!

Nebo ne?

Asi jsem ztratila kamrádky

4. prosince 2012 v 22:08 | Hjůbí
Moc bych si přála napsat optimistický článek. Moc.
Jenomže jsem pesimista, který se snaží přeučit na optimistu. A kdykoli se dostanu z víru dění na kompa, všechno pozitivní ze mě vyprchá.

Objímat, líbat, milovat

2. prosince 2012 v 7:18 | Hjůbí
Šla jsem spát ve dvě, ale v půl 7 už jsem zase vzhůru. Zdají se mi hrozné sny, ale když mě vzbudí, mučí mě ještě horší myšlenky. Realita, už to nejsou sny, ze kterých se probereš. Pořád si přehrávám tu včerejší šťastnou náhodu, kterou jsem nevyužila. Proč se bojím závazků? Nechci být - kor na Vánoce - objímána, líbána a milována? A na své 18. narozeniny? Tak asi ne...

Neponaučitelná

1. prosince 2012 v 23:45 | Hjůbí
Chcete slyšet vtípek? Lépe řečeno chcete slyšet, jak jsem to dneska zase zkopala?

Projdu kolem kluka, se kterým na sebe ve škole vzájemně koukáme a usmíváme se... Jenomže ho nepozdravím, neběžním k němu, nesnažím se s ním bavit, ale ani se na něj nepodívám a neusměju! Stál tam sám a já šla sama... A projdu se sklopenou hlavou!! No nekopli byste mě?! Protože já sebe jo. Ale hlavně - co bych mu sakra řekla? Poraďte mi prosím... Pro příště.

Jediný, co mě uklidňuje, je, že budu mít i nadále čas na učení... a že kdyby mě jednou nedejbože viděl svlečenou, tak se pobleje, takže jsem ho vlastně ušetřila potenciální nepříjemné situace.