Březen 2013

Notná dávka sebelítosti

30. března 2013 v 0:29 | Hjůbí
Je mi nějak špatně. Od žaludku, chce se mi zvracet, něco mě tlačí v břiše. Jo, moje životospráva je den ode dne horší. A mně je to fuk. Mně. Vždycky jsem trpěla výčitkami svědomí, bouchala se silou do břicha, nenáviděla sama sebe. A teď - je mi to jedno. "Budu tlustá... - Tak ať." Nebo ještě lépe: "Tak ať to aspoň stojí za to!"

Co všechno?!

26. března 2013 v 22:52 | Hjůbí
Co všechno ještě musím udělat, aby si mě všimla? Moje matka jsou vážně tři tečky.

Jop

9. března 2013 v 23:53 | Hjůbí
Dělala jsem si cvičné testy na autoškolu. Jeden ze tří mi nevyšel. Zlepšuju se. Ale pořád to není ono. Budu muset udělat milion těch testů, než budu připravená.
Dnes mě máma dokopala vyzkoušet si v obchodě nějaké plavky, když tedy jedeme do toho Chorvatska. Chtělo se mi brečet; nesnáším svoje tělo. Jsem neuvěřitelně zakomplexovanej člověk. A mám důvod. (I máma to ví...)

Nechce se mi jít spát, protože ráno se budu muset učit..., a tak:
  1. zjišťuju, jak se to má s tím ABS (brzdovej systém) a co patří mezi aktivní a co mezi pasivní bezpečnost, protože se mi to plete
  2. prohlížím si svatební šaty na www.aimee.it
  3. obnovila jsem svůj někde ztracený sen o skútru (Piaggio; Vespa, černá barva)
  4. čtu si čím dál častěji o drogách. Už po třetí knížku Jmenuji se Alice a články na Wikipedii. Sním o bobulích na zlepšení výkonnosti, díky kterým bych se mohla učit do alelúja. Jenomže nevím, jak se k nim dostat, když pořád trčím doma. (A přes net se pravděpodobně objednat nedaj.) Přemýšlím o životech feťáků. O jejich strakatých psech. O jejich životním stylu. O přežívání ze dne na den............... Chtěla bych zkusit LSD.
  5. štve mě, že mi nevyšla ta moje výstava... Proč se na mě ta pani vykašlala, sakra?! Jasně, že mě nemaj rádi lidi, kteří ze mě cítí divnost. Ale lidi, co by měli tu divnost - potenciálnícho umělce ve mně (nazývám se tak, protože mě slovo umělec uklidňuje, na rozdíl od podivína) - podpořit, se mi ještě vysmějou do ksichtu. Jednou mě někdo ocení. Stejně jako tomu bylo v historii už milionkrát. Ale většinou až po smrti těch lidí... Ach jo.
  6. a taky přemýšlím o svym smyslu života. O tom, kdo všechno ví o mym blogu a přečte si tenhle článek. Kdo všechno četl moje předchozí články... Děsí mě ta představa.

Dobrou noc

6. března 2013 v 1:04 | Hjůbí
Nezbývá, než vzít svůj vlastní život do vlastních rukou!
1) Budu dostatečně spát.
2) Nebudu brát školu tak vážně.
3) Budu se těšit na něco bližšího než na VŠ za rok a půl.
4) Vyhradím si pátek večer nebo sobotu pro
a) čtení
b) koukání na filmy
c) kreslení (co teda ta výstava, proč mi ta ženská nenapsala??!)
d) puzzle (třeba)
e) psaní (pohádek/ deníku)
5) Vydám konečně (po 5 letech psaní) knihu pohádek!! (Ale musím máknout.)

Smyslem života je žít, věnovat se sobě a rozvíjet svůj talent. A to já začnu dělat.

Už nemůžu

5. března 2013 v 21:15 | Hjůbí
Na začátku února jsem psala, že si nedovedu představit, co se musí stát, abych byla šťastná... od té doby jsem šťastná nebyla. A ani nevěřím, že budu. Je to pořád dokola. Učit se, dostat pětku, nespat, brečet o víkendech, přežívat pondělky. Jeden rozdíl to má - už nevěřím. Nevěřím, že bude skvělá středa, ještě lepší čtvrtek, že bude líp, že budu šťastná. Nějak jsem vyhořela. Co bylo na skvělé středě tak skvělé? Nevím. Co bylo na ještě lepším čtvrtku ještě lepší? Nevím. Co je smyslem života, proč jsou lidé šťastní? Nevím. Není to tím, že nechodím mezi lidi. Chodím na plesy, do divadla, půjdu na koncert. Jenomže mě to právěže spíš ničí. Už jsem společensky unavená. Už jsem unavená životem. Gymplem.

A nedělá mi radost ani jídlo. Ani to hloupý jídlo, který jsem milovala. Fakt. Prostě... něco se stalo. Nevím co. I když jo, je to pořád jedinej únik. Ale nechutná mi tolik.

Vstávám ráno bez motivace. Netěším se, co přijde. Bojím se dalšího dne a toho dne potom. Bojím se maturity (maturuju za rok!!), bojím se, že neudělám jazykový diplomy, bojím se špatného výběru VŠ, bojím se, že nenajdu práci. A když ji najdu, budu ji nesnášet. A bude to horší než gympl. Toho se bojím nejvíc, protože "horší než gympl" by znamenalo moji smrt. I když vím, že až ta krizovka přijde, zvládnu to. Bojím se, než to přijde a že to přijde. Ale kdyby to přišlo, překonám to s mnohem větší vervou, než když tam mam jít.

Řešení? Hledám si psychologa. Už to nezvládám. Od září do Vánoc to vypadalo, že jsem nejšťastnější člověk na světě, v pohodě, i bez smyslu života. Prostě žít ze dne na den, smát se vtípkům svý spolusedící, dělat blbosti, dobře se učit (energie se nějak našla). Jenomže po Vánocích, nevím proč, asi jakmile zmizelo to kouzlo Vánoc, jsem upadla. A o to horší byl pád, o co víc jsem se v prvním pololetí smála. Není nad to, být nešťastná konstantně stejně, neznat pocit štěstí, nemoci porovnávat. Jsem zasraně pesimistickej pesimista. Potřebuju dobrý kafe a obejmout. Ale nevim od koho. Bojim se vztahů. Potřebuju se vypovídat. Ale nevim, co bych řekla. Že mě všechno sere a ráno nechci vstávat, ale umřít. Fajn.

Už nemůžu. Je úterý a já nemůžu. Přestože jsem nesnesitelné pondělí překonala. Jsem labilní člověk. Jestli si mě někdy někdo vezme, asi mi bude muset ukopnout hlavu.