Květen 2013

Pisálkové

22. května 2013 v 0:20 | Hjůbí
Kdykoli jdu na blog, mám pocit, že všechno je nanic. Nic nemá smysl. Je to jako reflex.

Všichni ti pisálkové kolem mě - jsou tak namyšlení. Jejich nafouklá ega mě dusí jako igelitovej pytlík na hlavě. Tupci. Novej šéfredaktor studenstských novin neoceňuje moji kreativitu (myslím, že lidi čtou radši fejetony než rozhovory, co myslíte?), učitel, co mi dal na starost školní časopis, vůbec nemá zájem nám s ním nějak pomáhat nebo aspoň nás pochválit, že vůbec píšeme. Píšeme z vlastní vůle. A píšeme, i přestože nemáme motivaci psát, protože nás nikdo nečte a učitel nechválí.

Nechválí mě ani učitel na kroužku mladých autorů. Když napíšu pohádku, řekne, že takhle by to přeci nešlo. Že autodrom neexistoval v 19. století. Možná proto je to pohádka. Nebo sci-fi, co na tom záleží. Kdo říká, že to musí být podle pravdy? Krom tedy jeho a mé matky. Která místo pojmu pohádka říká povídka a nechápe, jak se "tamto" mohlo stát, když to tak přeci ve skutečnosti nejde. Nemaže mi med kolem huby a neříká, že píšu skvělé pohádky. Neříká nic a stěžuje si, proč jí to nedávám přečíst. A co z toho budu mít, když dám? Ocení mě? Podpoří? Vydá mi knížku? Houby. Řekne, že "tomu nerozumí". To mi říká vždycky. Jsem na tu větu alergická. Proto jí to nedávám přečíst.

Na žurnalistiku nechci. To už radši na blbou bohemistiku, kde mají studenti deprese a potom stejně ani nenajdou zaměstnání.

Teď jsou maturity. Mám z toho depku. (Ptáte se, z čeho já depku nemám? Na tu otázku neznám odpověď. Ale mám seznam, proč nemá cenu žít; s 32 vážnými důvody. (Ne třeba "nerada stojím ve frontách" nebo tak něco...))

Zítra (vlastně už dneska) je středa. Nevím, jestli se těším. Asi jo.
Je jedna hodina ráno a já jdu za pár hodin do školy. A vůbec mě nesere, že ponocuju. Je mi to jedno. Absolutně. Bojím se rána. Novýho dne. Trapasů, překážek, úkolů... JÁ NECHCI!

Mám pocit, že je toho moc. Napsat článek. Vyřídit autorizaci. Udělat reportáž, napsat básničku, koncert jedna, dvě a tři, na kterých hraju. Další koncert, na který se chci jít podívat. Reklamovat flétnu. Dojít pro ni. Jít se (povinně) podívat na maturity. Změněný rozvrh... Stihnout mezitím oběd. Dát spolužačce vosk na rovnátka. Přišpendlit do jedné třídy fotku, kterou jsem našla. Bojím se, že jsem někde mezi tím vším na něco zapomněla. Dneska jsem se ku příkladu probudila s divným pocitem, jestli nemám dneska hrát na koncertě. Fakt mám blbej pocit. Fakt strašně blbej. Ostatně, celé dnešní ráno bylo divoké. Zdála se mi celá řádka nepříjemných snů. Bylo to asi pět příběhů, kdy jsem na něco zapomněla, něco udělala špatně nebo něco nestihla... Možná je to tím, že jsem včera dostala florbalovým míčkem do tváře. A modřinu nemám, což mě štve asi ze všeho nejvíc. Znamená to, že mám tolik tuku ve tvářích?! Tvářičky jako jablíčka. PROBOHA, jsem KOBLÍŽEK!!

Zjistila jsem, že mým smyslem života bylo donedávna jen a jen jídlo. Jenomže teď..., když jím cokoli, kdykoli chci..., nemá cenu už nic. Na nic se netěším, nic mě nebaví. Nic se mi nechce dělat. Za nic bojovat. S nikým mluvit. Asi zase začnu s nějakou dietou, protože pak se budu těšit aspoň na jídlo. Jenomže já nemám na dietu náladu. Nemám odhodlání, vůli nebo chuť cokoli měnit. Nechci. A dokud se člověk nechce změnit sám od sebe, nikdo mu nepomůže. Jo, možná kdybych si zaplatila nějakýho poradce, tak bych se kousla, ale takhle? Navíc, on by mi naordinoval kila zeleniny a cvičení. A tahle kombinace by mi znechutila život ještě víc.

Slíbila jsem, že dneska napíšu článek. Nějak jsem to celej večer odkládala, až... jsem to prostě odložila. Fakt nic nechci dělat, všechno mě sere, chci si jenom lehnout do postele, pod peřinu, mačkat plyšovou kachnu a koukat doblba. Fakt nic víc nechci. Fakt nic. Ani čaj, ani čokoládu, ani nic. Prostě jenom ležet a čekat, až zazvoní můj pokojíčkový princ a vysvobodí mě. Nebo možná jenom ležet, protože pokojíčkoví princové existují jen v mojí fantazii..., viď, mami?
Ačkoli jsem možná na pokojíčkové prince rezignovala. Nejen, že neexistují, ale já ani žádného nechci. Nevím, co chci. Ale chci to hned. :D (Vtíípek. :D)