Leden 2014

Zimní spánek?

20. ledna 2014 v 0:04 | Hjůbí
Spala bych. Pořád. Jsem ve škole, a nemyslím na to, jak strávím odpoledne, ale sním o své postýlce, teploučké peřince a naducaném polštářku. Nevtipkuju. Vzpomínám si, jak jsem kdysi chodila každé úterý na kroužek amatérských autorů a nechtělo se mi domů. Teď mít školu do půl druhé jsou nehorázná muka. V pondělí a v úterý mám volné dny, kdy smím jet po škole domů. Lehnout si... Většinou bohužel usnu. (Ale občas je lepší všechno zaspat.)

Jojo, bála jsem se maturity. Od sedmé třídy jsem se bála jako sáňky léta. A teď... chci si co nejdřív odbýt ty blbosti a vrhnout se na učení na přijímačky, protože ty jsou teprve důvodem, proč se bát! Zvlášť když si vysníte jednu jedinou školu a jeden jediný obor, který chcete bytostně studovat, a pokud ne... nechci domýšlet. Nevím, co budu dělat, když mě nevezmou. Asi budu tak týden dva brečet.

A chci si najít brigádu. Od červnna do října. Pěkně zaměstnat ruce a hlavu vláčet s sebou, ale jenom proto, že do hlavy vede mícha, a bez ní bych tu hlavu táhla za sebou. Respektive netáhla, spíš by nás i s hlavou táhla gravitace dolů. Abychom nevypadly z rakve. (Tímto přeji E. A. Poeovi vše nejklidnější k narozeninám.)

Brigáda by byla perfektní. Pokud tedy nebudu usínat, sotva se probudím. Všechno ustupuje spánku. Spánek se stal prioritou. Což je samozřejmě špatné. Už od června bych nejradši spala jako medvěd v zimě. Mám špatný spánek, v noci se budím, ráno si pamatuju sny, které ovšem nebývají pozitivního charakteru.

Mám strach, že než jednoho krásného říjnového rána nastoupím na VŠ, někde po cestě usnu. Tady mám jistotu, že můžu dojít domů a usnout za pochodu. Ale tam ne. Nemůžu si ustlat jen tak po cestě z bodu A do bodu B. Doma ano. Nerada to říkám, ale během nějaké činnosti mě třeba přepadne spánek, a já usnu. Může to přijít kdykoli a kdekoli. Bojím se, že se to stane někdy naprosto nevhodně... Já, ty jo! Já, která spala čtyři hodiny denně a byla jsem plná energie. Teď spím osm, ráno mě bolí hlava, nejsem schopná přemýšlet a brzy k večeru se mi zavírají oči.

Zítra mám naštěstí od devíti. Přesto jdu spát, už cítím, jak ten spánek na mě leze.