Září 2014

Stálo to za to?

26. září 2014 v 17:31 | Hjůbí
Dostala jsem se na svou vysněnou VŠ.
Myslela jsem si, že to je poslední krok k totální deformaci euforií. Bohužel. Zapsala jsem si předměty v nějakém testovacím prostředí a ve výsledku mám jen tři předměty. Zbytek si snažím vydupat, ovšem jde to stěží. Studijní referentka mě odkázala na ajťáka studijního systému, ten mě odkázal na vyučující, jeden z nich mi odpověděl, ať kontaktuju děkanát, a proděkan mě odkázal zpět na referentku, která mě poslala do háje a potom opět za ajťákem. Zjistila jsem, že chyba uvízla vlastně u ní. Ona mi ty předměty může zapsat, ale je tak na na roztrhání, tak důležitá (dvojsmysl), že mi prostě nepomůže.

Jsem zoufalá, nedokážu se radovat ze začátku nové životní etapy, nemůžu si shánět praxi, protože na to nemám ani pomyšlení, a jedna přednáška (z těch, co se mi podařilo zapsat) se mi kreje s flétnou. Nevím, jak moc mám chuť lézt do studentského orchestru... Vlastně vím - vůbec žádnou.


Jsem jako malý štěně

11. září 2014 v 0:26 | Hjůbí
Jsem jako malý štěně.Taky nevím, co se sebou.

Pan Báječný mě dostává do kolen; absolutně netuším, jak se mám chovat, jak s ním mluvit, jak se na něj dívat, a jestli se pro jistotu raději nedívat vůbec. Vím jen to, že musím začít nový život... Ale i když budu jinde, pan Báječný tu bude pořád, pořád se mi o něm bude v noci zdát, ať už v posteli doma, nebo na koleji (nebo s hlavou na lavici nebo opřenou o sklo tramvaje)... Na druhou stranu ve snech nejsem pro reálného pana B. nebezpečná..., takže vše oukej? (Dneska jsem zapomněla doma sebevědomí, čuměla jsem do země a odpovědi na jeho otázky pípala jako právě vylíhlé retardované kuřátko.)

Pan Perfektní je opět panem ubožákem, který leccos sliboval, ale vykašlal se na mě a nic nezařídil (žádala jsem ho, aby mi sehnal praxi u svého kamaráda). Krom toho se dějou velice zvláštní věci. Když mě viděl ve škole (viděl mě?), jak tam připíchávám inzerát, odvrátil hlavu a rychle někam zapadl. A když měla být schůzka studentských novin (kam chodí), "zapomnělo se" na mě. Respektive šéfredaktor se vymlouval, že si prý myslel, jak už psát nechci a jak stejně odcházím do Prahy bla bla blá blá bla. (Hromadný mail mi snad poslat mohl?!)

Naštvala jsem se, měla chuť smazat si číslo pana ubožáka a pro vlastní dobro už ho nikdy v životě nemít jak kontaktovat. (mail? FB?)

Včera jsem byla v kině na Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil. Ten film ve mně probudil bestii. Mám chuť jít za panem Perfektním někam, kde je s mnoha lidmi (studentské noviny nebo škola) a říct mu: Jsi jediný chlap, kterého jsem kdy milovala. Já na tebe sice už nikdy nezapomenu, ale věř mi, že ty na mě taky ne!! Mám pro tebe totiž jeden dárek. Zašmátrala bych v kapse a vytáhla prostředníček. Nenávidím tě za to, že tě miluju. Běž už konečně do prdele! Vzala bych ho za límeček, přitáhla si ho k sobě a dívala se mu přitom vražedně do očí. Pak bych ho políbila. Ignorante! Rána dveřma.
(Jojo, už úplně vidim to retardovaný kuřátko, jak mu pípá výhružky do ucha.)

Nelituju, že jsem spálila mosty. Lituju, že ti dotyční nestáli na nich, když jsem je pálila.

Stejně tak lituju všech skvělých věcí, které jsem udělala pro nesprávné lidi. Magda. Doktor mi potvrdil, že jsem přišla do styku s mononukleózou. Neřekla jsem jí to, jen jsem potichu zuřila. Jí to bylo fuk, stejně jako celá má osoba; celé prázdniny se neozvala. A já si uvědomila, že ji nepotřebuju, stejně jako ona nepotřebuje mě.
Mezitím jsme se ale spřátelily až na kost s Kájou.

Ano, mým smyslem života jsou lidé. Obklopovat se příjemnými lidmi.