Říjen 2014

Popovídat si, pobavit se...

12. října 2014 v 0:38 | Hjůbí
Přála bych si umět se opít. Jenomže se mi za prvé opilí lidé hnusí, za druhé mi nechutná alkohol, za třetí je chlast finančně náročný, za čtvrté bolení hlavy není nejlepší dojezd, za páté pořád musíš volat zaneprázdněnou obsluhu. A má to dalších milion důvodů. Prostě mi víc chutná horká čokoláda, ledová káva, fanta, coca-cola nebo zázvorová limonáda.

Ráda s kamarády posedím a řekla bych, že mi to v Praze chybí. (Možná mi chybí spíš ti kamarádi.) Ovšem když už někde v baru večer jsem, padne na mě chmurná nálada, koukám doblba a smutním. Miluju noc a jsem spíš sova než ranní ptáče, ale stejně když se setmí, padá na mě mrak melancholie. I s přáteli kolem sebe, i bez nich.

Nevím, proč se neumím bavit.

Dneska jsem si povídala s dávným kamarádem, který mě kdysi zradil a mě to neskutečně ranilo, ale přesto se s ním vždycky výborně povídalo.
A taky jsem si potykala s vedoucím dramatického kroužku, kterého znám z vyprávění a z divadla. S ním se povídalo perfektně!

Pořád myslím na pana Báječného, protože s ním bych si mohla povídat i mlčet pořád a pořád a nikdy by mě to neomrzelo. Ale copak se nedovedu pořádně bavit s nikým dalším? Copak nedokážu odcházet z hospody, aniž bych se necítila poloprázdně?

Včera jsem se perfektně zasmála s jedním panem učitelem v hudebce, se kterým jsme si dali i panáčka třešňovice. Je skvělý, má mě rád, já jeho, je to ten opravdu čistě přátelský upřímný vztah. Měl plno zábavných historek, skvěle jsem se s ním pobavila. Jen na chvíli mi přejel mráz po zádech, a to když stál mezi dveřma a bavil se s panem Báječným. Slyšet rozdíl těch hlasů... jak ti pan Báječný postaví všechny chlupy na těle ve stylu husí kůže, a přitom ti ten hlas dodává pocit domova a jistoty... a taky rajské hudby v uších a motýlků v břiše... Trpěla jsem jako zvíře, ale na druhou stranu se od prázdnin držím svého předsevzetí, že jsem chladná královna, která ho nevyhledává a zbytečně se s ním nevybavuje a tím snadným ženským způsobem, kdy to jde úplně samo, ho nesvádí. Držím se, jsem na sebe za to pyšná, ale taky trpím.

Nevím, proč jsem o tomhle ještě nikdy nenapsala článek, protože mě to trápí celý život. Možná proto, že knížka nebo empétrojka leccos cestou domů zaléčí, ale knížka je těžká a empétrojku mám vybitou.

Smysl života?!

3. října 2014 v 23:04 | Hjůbí
Nenech se stáhnout pády, ale buď hnána svými sny! opakovala jsem si. Jenomže proč?! Třeba se mi "osud" (nebo co) snaží naznačit, že jsem zvolila špatně obor. Že jestli chci oblbovat lidi reklamou, musím nejdřív dokázat, jak moc snesu já - a jestli by se mi líbilo, kdyby se dělo mně to, co chci dělat já jim. Nebo je za tím nespravedlnost?? Hloupá shoda náhod? Murphyho zákony?! Nebo co teda?!?! Opakuju si od gymplu dnem i nocí, že bude líp. Opakuju si to dokola a už jsem tomu začínala věřit, ale najednou bum a zase je všechno na jednu věc. Jako by to byl můj úděl, stejně jako mojí babičky a mého táty, který mě doma začal uklidňovat svými hnusy v životě a bral to jako pozitiva, která ho posunula. Mě to neposunuje, mě to ničí, o to víc myšlenka, že to nikdy lepší nebude. Už od školky je prostě všechno na hovno a ještě se to nezlepšilo. Možná jenom o trošku, protože ve svém věku už si konečně můžu kupovat cukroví, kdykoli si zamanu, a jíst ho i večer nebo v noci, když se náhodou probudím. A taky už mě lidi začínají brát vážně... No, dobře, nebudem si nic nalhávat.

Prostě mi moje sny připadají nicotné. Znám svou povahu a vím, že JÁ NIKDY ŠŤASTNÁ NEBUDU. Pokaždé, když na moment jsem, vím, že to je jen na určité období, nebo že něco dělám špatně (nemorálně), a když ne, tak zkrátka vím, že se něco zvrtne. Dostat se na vysněnou školu? Ano, ale nebudeš mít rozvrh ani přátele. Mít nejlepší kamarádku? Ano, ale jen když ona potřebuje tebe (zatáhnout do problémů). Mít rozvrh? Ano, ale neuděláš zkoušku nebo přijdeš pozdě a učitelé tě budou nenávidět.

Jsem málo pokorná? Jsem pokorná až moc. Jsem málo vděčná? Jsem neskonale vděčná! Moc nad vším přemýšlím? Jak moc je moc? Nakolik se realita podobá tomu, jak ji prožívám? Co když umřu, a budu muset začít nanovo? Zase chodit do školy, učit se vyjmenovaná slova, učit se na přijímačky, celý gympl se zbavovat komplexů ze školky, bojovat s matikou, bojovat s maturitou, vysokou školou, nedejbože jít do války nebo ve sklepě rodit vlastnímu strýci jedno dítě za druhým.
Vím, že se jinde lidé mají hůř. Mrzí mě to. Ale tak si vzájemně můžeme asistovat při eutanázii!! Po smrti nic nebude, žádné utrpení, všichni se budeme mít stejně, stejně dobře. A ani o tom nebudeme vědět. Co dělat se sny, že napíšeš knížku, když po smrti ti bude fuk, jestlis ji napsala nebo ne?

První týden v pekle

3. října 2014 v 23:04 | Hjůbí
První týden v pekle... vlastně v Praze. Blahořečím svému krásnému městu, opět a opět.