Smysl života?!

3. října 2014 v 23:04 | Hjůbí
Nenech se stáhnout pády, ale buď hnána svými sny! opakovala jsem si. Jenomže proč?! Třeba se mi "osud" (nebo co) snaží naznačit, že jsem zvolila špatně obor. Že jestli chci oblbovat lidi reklamou, musím nejdřív dokázat, jak moc snesu já - a jestli by se mi líbilo, kdyby se dělo mně to, co chci dělat já jim. Nebo je za tím nespravedlnost?? Hloupá shoda náhod? Murphyho zákony?! Nebo co teda?!?! Opakuju si od gymplu dnem i nocí, že bude líp. Opakuju si to dokola a už jsem tomu začínala věřit, ale najednou bum a zase je všechno na jednu věc. Jako by to byl můj úděl, stejně jako mojí babičky a mého táty, který mě doma začal uklidňovat svými hnusy v životě a bral to jako pozitiva, která ho posunula. Mě to neposunuje, mě to ničí, o to víc myšlenka, že to nikdy lepší nebude. Už od školky je prostě všechno na hovno a ještě se to nezlepšilo. Možná jenom o trošku, protože ve svém věku už si konečně můžu kupovat cukroví, kdykoli si zamanu, a jíst ho i večer nebo v noci, když se náhodou probudím. A taky už mě lidi začínají brát vážně... No, dobře, nebudem si nic nalhávat.

Prostě mi moje sny připadají nicotné. Znám svou povahu a vím, že JÁ NIKDY ŠŤASTNÁ NEBUDU. Pokaždé, když na moment jsem, vím, že to je jen na určité období, nebo že něco dělám špatně (nemorálně), a když ne, tak zkrátka vím, že se něco zvrtne. Dostat se na vysněnou školu? Ano, ale nebudeš mít rozvrh ani přátele. Mít nejlepší kamarádku? Ano, ale jen když ona potřebuje tebe (zatáhnout do problémů). Mít rozvrh? Ano, ale neuděláš zkoušku nebo přijdeš pozdě a učitelé tě budou nenávidět.

Jsem málo pokorná? Jsem pokorná až moc. Jsem málo vděčná? Jsem neskonale vděčná! Moc nad vším přemýšlím? Jak moc je moc? Nakolik se realita podobá tomu, jak ji prožívám? Co když umřu, a budu muset začít nanovo? Zase chodit do školy, učit se vyjmenovaná slova, učit se na přijímačky, celý gympl se zbavovat komplexů ze školky, bojovat s matikou, bojovat s maturitou, vysokou školou, nedejbože jít do války nebo ve sklepě rodit vlastnímu strýci jedno dítě za druhým.
Vím, že se jinde lidé mají hůř. Mrzí mě to. Ale tak si vzájemně můžeme asistovat při eutanázii!! Po smrti nic nebude, žádné utrpení, všichni se budeme mít stejně, stejně dobře. A ani o tom nebudeme vědět. Co dělat se sny, že napíšeš knížku, když po smrti ti bude fuk, jestlis ji napsala nebo ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dottie | Web | 4. října 2014 v 11:07 | Reagovat

Můžu se zeptat, proč v minulém článku je vlastně obsažen i tenhle? Chvíli jsem si nad tím lámala hlavu, co mi to připadá divné, že jsem to samé už někde viděla,  a až při druhém odstavci mi to došlo :D

2 Dottie | Web | 5. října 2014 v 21:46 | Reagovat

Zkus ji napsat. Pro tvůj spisovatelský talent by byla škoda. Hlavně se nezabij, z toho, jak to píšeš, se člověk obává, že se rozhoduješ mezi životem a smrtí. Hlavně se nerozhoduj pro to druhý.
Jo, a pokud se nakonec rozhodneš, že tu knížku přecijen napíšeš, dej mi vědět. Chci hned první vydání, moc prosím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.