Leden 2015

Nehořlavé mosty

23. ledna 2015 v 10:11 | Hjůbí
Vybouchnu!!! Dva panáky nalačno, dvĕ cappuccina, jedna horká čokoláda. Podnapilý smích, kdy jsem se smála úplnĕ všemu, co bylo jen chloupkem vtipné. Potom další vlna radosti, smíchu a souznĕní s F, který neustále rozebírá můj osobní život a znervózňuje ho, že nemám přítele. Mnĕ to naopak vyhovuje. Jsem šťastná, že jsem se dokázala zbavit kluka, se kterým jsem si psala. Zase mi to nevydrželo ani do Valentýna. No... fakt brečim. :D Vzbudila jsem se po 7 hodinách, což je polovina mého denního příjmu. Všechno mĕ lechtá, nemůžu v klidu ležet, jsem ráda, že silou vůle dýchám. A taky že mi nezastavuje srdce. Před spaním jsem si totiž místo večeře dala nĕkolik sedů-lehů. Teď se mi chce šílenĕ spát, ale neusnu. Jsem plná radosti a tĕšení se na příšrí týden. Zajdu za svou BFF a taky překvapím pana Báječného. V žádném případĕ si nepřipouštím, že by to mohlo být nemilé překvapení. Ó la lá. Jsem zamilovanĕ šťastná, přestože zamilovaná nejsem (nebo si to alespoň nesmím připustit). Kdo by to byl řekl, že ty mosty, které jsem tak vesele chtĕla spálit, nehoří, ale jen doutnají. Jsem vskutku dobrou stavitelkou mostů... Jen se bojím, že příští týden potkám pana Perfektního a objevím i most k nĕmu. Proč neshořel? Proč na nĕm pan Perfektní nestál, když jsem ho zapálila? :D Jsem totálnĕ nesvá, ale zatím stále jen z pana Báječného a překvapení příští týden... Myslím na to, myslím na nĕj, do toho mám svůj adrenalinový třes jak po dvou energiťácích a nejsem si jistá, jestli se dřív nezblázním štĕstím. To je tak, když zažíváte štĕstí tak dvakrát do roka a nejste na nĕj vůbec zvyklí. Kéž bych si ho mohla vzít do zásoby... Jo, a dneska večer máme sraz s komořinou, takže další tĕšení. Proč nepřichází nový život, ale čím dál víc si užívám ten starý? Ten, který jsem chtĕla spálit....?

Nevyřčená myšlenka

22. ledna 2015 v 1:28 | Hjůbí
Udelala jsem presne to, co mi kdysi udelal Smudla: odpovedela jsem jednomu klukovi na seznamce po ctvrt roce. Psali jsme si, snazila jsem se byt ohromne vtipna, tolerantni, bezkonfliktni a sarmantni, ale on byl pařez. Neocenil me jako takovou, ale byl rad, ze mu vubec nekdo pise. Neptal se na me, jen odpovidal na me otazky. Nevtipkoval ani se nesmal mym vtipkum. Stroze a suse mi odepisoval. Nejvetsi korunu nasadil, kdyz se me snazil premluvit ke spolecnemu sportovani. Den nato, kdyz jsem zase po roce vyburcovala brisni tukosvaly k sedum-lehum, jsem si uvedomila, ze me nikdo prece nebude k nicemu nutit. A pokud ano, bude to kompromis a on se take bude prizpusobovat mne, ne jen ja porad! Moje sebevedomi je sice male, ale zaslouzim si vic a hlavne me si take zaslouzi nekdo jiny. Bude hodny, optimisticky a vtipalek, protoze nehodlam plytvat svou energii na drevo. To si rovnou muzu povidat se zidli..... Myslela jsem si, ze bych s pesimistou vydrzela, ale ne. Lehnout si do rakve a cekat na smrt muzu i sama. Potrebuju nekoho, kdo me nabije energii, abych mohla dal pestovat svuj usmev a dobrou naladu, kterou by on sklizel. Nemam naladu nekoho rozesmivat, kdyz mi to bere silene moc energie a on to ani neoceni. Ano, chci tu byt pro toho druheho, ale nechci jen davat, ale i brat. Jiste, neumim prijimat dary, ale pokud se jedna o dary v naturaliich - o dobrou naladu -, beru!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!(vykricniky nahrazuji enter)!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Minule utery jsem s kamaradem byla v kine na Sedmem synovi. Pak jsme sli do mekace. Dal si pet (5!) mcchickenu, velke hranolky a pak se mnou jeste McFlurryho. Byl to bajecnej vecer. O dva dny pozdeji jsme spolu sli na orchestr Armady CR. Byli tam sami duchodci. Konstatoval, ze ja nas vodim na akce, kde jsou sami stari lide, a on tam, kde jsou deti. No, neco na tom bude....... Pak jsem tam koketovala s fletnistou, se kterym jsme se na sebe poradne usmali. Po ocku jsem po nem porad pokukovala, ale uz jsme se oba stydeli podivat se poradne. Vypadal jako starsi verze Ondry Sokola. A byl to fletnista! Ne ze bych jela po fletnistech, ale jenom jsem si predstavila prvni tema hovoru... Pusobilo by to jako osud. To mi pripomina, ze musim napsat Radkovi.......................(zase ten enter, ktery tablet nevede).................Den predtim jsem po mesici videla pana Bajecneho. Sejde z oci - sejde z myslu sice plati, ale kdyz sejde z oci a po nejake dobe pred ne zase vleze, vyvola to vybuch. Ten vybuch zahrnuje bouchnuti sampanskeho, ohnostroje a libe tony videnskeho orchestru, ktery zrovna hraje pomale, romanticke valciky. Mimo jine do toho vseho krici srdce radosti a chutove bunky jsou zahlceny slinami, ktere touzi oslintat pana Bajecneho a jeho uzasnou kosili. Zlibat jeho usmev. Otlapkat ho. Vykoukat mu barvu oci. Vyfotit si momentku, jak sedi za bicimi a sibalsky se smeje jako maly kluk. Poustet si v hlave jako pozadi jeho smich, nechat se uklidnovat jeho hlasem pred apanim misto ukolebavek. Zaborit se mu do objeti............ A pak vsechny ty pomatene smysly prehlusi rozum, ktery si umane, ze nikoho takoveho uz nikdy nepotkam. Ze takovy uzasny clovek je jen jeden - a vubec ne pro me. A ze to uz vubec neni ten pařez, se kterym si pisu.

Tak si taky popřejem

2. ledna 2015 v 0:46 | Hjůbí
Je to klišé. Přát si vše nejlepšejší do nového roku. Jediné hezké na tom je, že si na vás někdo vzpomněl a vy o tom víte. Já si třeba vzpomenu, ale jsem líná rozeslat esemesky, protože jsem nedávno doposlala ty vánoční. :D (lenoch! :D)

Přestože to bylo klišé i loni, mně se všechna ta přání úspěšného a krásného roku 2014 vyplnila. Složila jsem sprachdiplomové zkoušky - i přes těch osm let podceňování se - na úroveň C1, získala jsem certifikát FCE, odmaturovala a dostala se na školu, kterou jsem měla vysněnou od svých patnácti let. Obor marketing, samozřejmě. :) Ta škola mě zatraceně baví a skamarádila jsem se se dvěma skvělými holkami!

Dále se narodil můj synovec Vikouš, užila jsem si plno maturitního hákování (abych měla klid na učení!!), kafování s nejlepší kamarádkou, vzájemné svěřování se a konečně jsem poznala i nějaký ten puberťácký smích (který je zavrhovaný, ale lidi by měli spíš závidět!). Na koleji jsem natrefila na totálně skvělou spolubydlící, o které se mi jen zdálo. Začala jsem chodit na flétnu k té nejúžasnější paní učitelce, která vás nabije energií, jen co vejdete do dveří (náhrada za pana Báječného). Našla jsem si i nového oblíbeného filozofa, George Simmela. Jezdím se Student Agency a koukám na filmy. Doháním své filmové mezery. Chodím do pražských divadel.

Jasně, bylo i plno negativních momentů, ale vyšla jsem z toho nakonec... docela... se zdviženou hlavou.

Konflikty ve třídě, kdy mě dodnes nenávidí všichni krom asi sedmi lidí. Můj slizký, šestidenní vztah. Smutný maturák, který jsem si neuměla užít, ale dodnes vlastně nevím, jak jsem to měla udělat lépe. Odchod ze studentských novin (mysleli jsme, že už nechceš psát, tak jsme tě ani neinformovali o schůzce...). Sliby pana Perfektního a poté zklamání. Smrt našeho pejska. Stavy šíleného osamocení a nudy. Svou nejlepší kamarádku vídám tak jednou za dva měsíce, našla si nové kamarády... já taky, ale ona mi chybí.

Samozřejmě jsem se pokoušela spálit všechny mosty, jak jsem se zařekla, ale bohužel, jen doutnají. :D Ve výsledku ty povinnosti v rodném městě mě jako jediné drží při činnosti.


Najednou jsem sice šťastná, ale kladu si otázku: "To je všechno?" Mám všechno, co jsem si vždycky přála, přesto mě to nenaplňuje. Chodit do divadla, nemuset se večer učit, udržovat si svůj oblíbený koníček hraní na flétnu... ale to je všechno. Moje dvě spolužačky-kamarádky každý den dojíždí do školy, spolubydlící má školu dopoledne, já odpoledne, takže se míjíme. Večírky mě nebaví. Snažím se aspoň získat praxi a třeba by mi to pomohlo i v tomhle - byla bych víc mezi lidmi. Jsem pořád strašně sama a to je to, čeho jsem se vždycky bála: osamělosti. Že se všichni promění v dinosaury a jenom já zůstanu člověkem a nikdo mi nebude rozumět. Najednou je to pravda a je to šílený.

A je mi dvacet! Že by nějaká krize?