Březen 2015

Marnáááá jsem

18. března 2015 v 1:33 | Hjůbí
Se mnou je to prostě marný.

Vyhledávám příležitosti, kdy si s ním popovídat, přesto vím, že bych mu neměla dávat naději. Mám ráda jeho smysl pro humor a příjemný hlas a uklidňující slova, ale rozum velí zastavit. Na pár těchto jeho příjemných vlastnostech se nedá stavět vztah. Obzvlášť když v hospodě u jeho druhého piva a mého prvního vína začne mluvit o tom, že mu kvičící plyšové prasátko připomíná vibrátor (a že jsem mimo, když mi to taky nedošlo při prvním zakvičení). Ze mě na oplátku vylezlo, že nechci děti. Už mi stihnul naznačit, že u něj mám mínusové body.

Leze jako první do dveří a ani mi je nepodrží. To už mi dělal jiný týpek - ten na mě ty dveře dokonce házel (takže vlastně příjemná změna?!). Ani se mnou nepočkal v noci na autobus (už dvakrát)...

Jde o to, že už jsem byla v pohodě. Začala jsem zjišťovat, že bez vztahu se dá žít, že stačí mít skvělé kamarádky, které jsem konečně našla, rozumíme si a vše je báječné. Jenomže potom... to zase nějaký debil zkazí. Nejhorší je, že rozumem vím, že se k sobě nehodíme. Nebaví mě nic, co baví jeho (běhat, fotbal, hokej).

Chtěla bych svýho prince, bohužel jsem na prince a džentlemany přestala věřit.

Jsem zoufalá. Nenávidím tu sebelítost, kdy vím, že něco chci a snažím se tomu přiblížit, přestože vím, že to nemůžu mít. A pak se lituju. Do dvou do rána nespím, poslouchám smutný písničky a žeru zmrzlinu.

Představuju si, jak si všichni ti kluci říkávali: "Zrovna já musím mít smůlu na takovou holku."
Jenže omyl. To já mám smůlu. Oni si najdou jinou holku (nechtějí m ě, chtějí jakoukoli h o l k u, jsme všechny stejné), kdežto já nenajdu nikoho.

Přála bych si, aby se náš vztah s tím klukem vrátil zase zpátky, kdy mi ještě před dvěma týdny připadal jako milý kluk, který nemá problém popovídat si nezištně s holkou. Když si ke mně minulý týden přisednul v menze, byla jsem strašně ráda, že je to zrovna on. Ale pořád ještě tím kamarádským způsobem. Druhý den jsem na oběd přišla, když on odcházel. A mě to nějak podivně mrzelo... A pak už to bylo v prdeli.

Vlastně nevím, proč to řeším, když jsem si tímhle prošla tak zhruba milionkrát. Zakoukám se do někoho, ale předem vím, že to nevyjde. No a co. Další podobný případ, ne? Hm? Nebo ne?

Přichází snad jaro?

14. března 2015 v 3:27 | Hjůbí
Do háje. Ještě před měsícem jsem si stěžovala, že už se nikdy nezamiluju. Ještě před týdnem jsme s holkama probíraly, jestli existuje přátelství mezi klukem a holkou. Holky byly proti, jen já jsem po určitých zkušenostech, jedné napsané eseji, několika přečtených článcích a několika takovych přátelství namítla, že existuje. Zvedla se vlna nesouhlasů.

Teď jsem tam, kde jsem byla. Moje argumenty, že ta podprahová přitažlivost se dá brát i pozitivně a člověk si ji může i bezelstně užívat, aniž by ji finálně ukojil, mě teď vlastně zkouší. Že jo?

Ten kluk... je milej, má příjemný (uklidňující) hlas a podobný smysl pro humor jako já. Což se mi dlouho nestalo. :D Vetšinou mi spíš lidi nerozumí. Ale je to sportovec a já jsem liná jako prase a mám na krku (na břiše) pana Špeka.

No, uvidíme. Hm, vlastně ne. Nemůžu. Prostě nemůžu. Nic tedy nebude... Jen blbé pocity a ta "fajn přitažlivost", kterou si mé já ze začátku článku může nacpat do fajfky.