Duben 2016

Kouzlo okamžiku

23. dubna 2016 v 23:27 | Hjůbí
"Už bude jenom líp," řekl mi psychiatr. A když něco řekne psychiatr, je to jako slovo boží.
A opravdu už se cím líp. Začínám se cítit šťastnější a spokojenější. Když se večer ocitnu ve městě a procházím se, nepřemýšlím nad tím, jak všechno budeme muset s přítelem zvládnout, ale že je krásný večer, romantické přítmí a do toho prší kapičky štěstí. Klišé? Ano! Konečně je zpátky to nádherné klišé, při kterém čtenář zvedá oči v sloup, ale autorce je to nějak jedno, protože se zrovna klouzá na duze... a přestože na chvíli přestala věřit na jednorožce, oni nikdy nepřestali věřit v ní. Vítej zpět, víro a naděje v lepší zítřky!
Říkala jsem vám o svém rande? Na netu mi napsal kluk, že by mi chtěl vařit. Pak z něj vylezlo, že umí uvařit výborný čaj a polívku z pytlíku. Což by mi samo sebou nevadilo, ale zkrátka jsme každý byl naladěn na jiné notě. Dalo mi zabrat ho odmítnout, už jen proto, že neumím říkat ne, a také protože mi byla příjemná vidina společného sledování filmů a přitulení se. Jenomže pak tam taky byla vidina společných procházek nejméně na Mont Everest a zpět každý den - a to není nic pro mě. Navíc mi připomínal bývalého spolužáka a to mě dost děsilo.
"Lidem doporučuji tak půl roku s dalším vztahem počkat," poradil mi lékař. Tohle jsem potřebovala slyšet.
Samozřejmě mi chybí parťák na vymýšlení kravin, samozřejmě mi chybí objetí. Ale také vím, že potřebuju vymýtit myšlenky na předchozí vztah, abych mohla začít znovu s někým jiným. Nechci zrovna s tímhle otravovat nového partnera. Vždy by se mělo začít tím nejhezčím, ne hned odrazovat pesimismem, pláčem a kecama o ex.
"Ale až se příště uvidíme, můžete mi říct, jestli máte někoho vyhlídnutého."
Možná se mi začíná líbit být sama. Zase mě začalo bavit číst, kreslit si, studovat. Je toho tolik, co nevím. Chtěla bych být aspoň malinko znalá ve svém oboru. Mám chuť vrhnout se na bakalářskou práci.
Baví mě orchestr a "moji" lidé tam. Jsem tak ráda, že stojí při mně v dobrém i ve zlém.
Řekla jsem si, že dokud nevytěsním i tu nejposlednější myšlenku na R., nikoho nového si zkrátka hledat nebudu.

Všechno nemusí mít důvod - a už vím co

16. dubna 2016 v 23:12 | Hjůbí
Stala se mi zvláštní věc. Přijeli jsme domů z tetiny oslavy narozenin a já dostala ohromnou chuť jít se projít. Nejdřív jsem teda chtěla vytáhnout kolo, ale to jsem následně zhodnotila jako neuvážené přecenění svých sil. A jít se projít?! Takovou zvláštní chuť jsem neměla zhruba... tři roky?

Chtěla jsem dojít k lavičce, ze které je vidět město jako na dlani, ale protože už se stmívalo a přeci jen ta lavička už je na periferii, došla jsem k začátku neosvětleného místa a pak se obrátila a šla se svým imaginárním basetem na hřiště. Tam jsem si sedla na houpačku. Začala jsem tam chodit, ale jen když je tma, aby mě nikdo neviděl. Ne proto, že bych se styděla, ale protože to hřiště je jen pro děti do deseti let. A já už jedu druhý gumy.

Zkopírovala jsem si do rozepsaných článků jeden svůj zápis z deníčku, abych si ho mohla číst přes Internet. Jednu část dvakrát, tu se spoustou rozesmátých smajlíků. Usmívala jsem se. Nejdřív se usmívám, ale potom přijdu domů, rozleží se mi to v hlavě a uvědomím si, jak hrozná jsem. Zneužívám svého věku a svádím chlapy. (Nebo prostě jen chodím po světě jako celý předchozí život a oni se na mě lepí.) Jako vážně? Nikdo si mě nemůže vážit proto, že jsem milá? Ačkoli dva chlápci si mě aspoň váží i proto, že jsem milá. Ale znechucuje mě, že se se mnou baví někdo jen proto, že jsem zaprvé holka, zadruhé mladá, zatřetí hezká. Buď všechny kombinace, nebo různé možnosti společně, nebo jen jednotlivě. Je to fuk, prostě mě to uráží.

Zrovna když jsem byla na té procházce, volal mi kluk, kterému jsem dala košem po prvním rande (nazvala jsem to informační schůzkou). Nestihla jsem mu to vzít a pak už nevolal. Dala jsem mu košem, protože se mi nelíbily jeho názory a protože on potřeboval nikoli mě, ale někoho, aby zaplnil nějakou svou trapnou životní mezeru. Cítím to tak; nezajímaly ho moje názory, přesto nakonec usoudil, že si rozumíme. Mám přece právo odmítnout, i kdybych měla sebehloupější důvod, proč to dělám, třeba jen instinkt. A co víc - neměla bych se cítit hloupě, že jsem odmítla, nemusím se omlouvat. Všechno nemusí mít důvod - a tohle je jedna z těch věcí, které ho opravdu mít nemusí. Jsem člověk, který má právo se rozhodovat, koho si pustí do života. To stačí. Tak proč mám pokaždé tak blbý pocit?!

Dva dny poté

15. dubna 2016 v 7:24 | Hjůbí
Probudila jsem se s trapným pocitem, že si vlastně nejsem jistá, co všechno jsem včera způsobila. Začaly se mi vybavovat vzpomínky odzadu. Koupila jsem si v divadelním baru preclík a multivitaminový džusík, hlavní postava ve hře si myslela, že je včela, zběsile jsem volala panu Perfektnímu, abych pokaždé hned spadla do hlasové schránky. Dala jsem pusu panu učiteli na baryton, možná jsem mu i řekla, že ho miluju, to nevím, ale nedivila bych se tomu. Minimálně taťkovi jsem napsala, že je nejlepší na světě. A pak ještě vím, že jsem proseděla celé odpoledne u pana Báječného, který mě vůbec nechtěl nechat odejít. Bezmyšlenkovitě jsem mu koupila a zanesla jeho srdcovou knížku, která se mu kdysi utopila. Jo! Ještě jsme jedli mrkev. Nic víc.
Nic víc!

Co chci? Dobrá otázka

14. dubna 2016 v 23:22 | Hjůbí
Udělala jsem hroznou věc. Políbila jsem pana Báječného. Respektive nechala jsem se políbit. Nebo tak nějak to bylo.

Stala se ještě horší věc - nejsem z toho zas až tak odvařená, jak bych měla být. Trochu se stydím a děsím toho, že jsem to nechala dojít až k polibku, ale dál to zajít nenechám (což jsem mu také řekla). Nemám chuť svádět, protože pak bych si ho musela kurva hodně vážit -- a to nemohu na 100 % slíbit. Už jen ten závazek sám o sobě (vážit si něčeho) mě odrazuje.

Jsem taková apatická. Nemám chuť pouštět se do vztahů. Není o co stát. Jeden hodně bolavý mám za sebou a ještě po dvou a půl měsíci jsem nesvá (včera bychom bývali měli s R. výročí). Možná mě přešla i tendence o někoho pečovat nebo se s někým mazlit a objímat. Nepopírám, že je to příjemná činnost, ale nic víc. Vyčerpala jsem veškeré city, které jsem mohla darovat. Teď jsem úplně prázdná nádoba.

Jasně, když mě dnes opil pan Kapelník a já mu pak vrazila dětskou pusinku jak granát přímo do xichtu, asi to vyvrátí vše výše řečené.

Na druhou stranu když jsem se tak houpala v deset večer na houpačce, na dětském hřišti, ve tmě a tichu, uvědomila jsem si, že skoro ani nechci, aby se tam se mnou někdo houpal. Nemám chuť někoho rozesmívat, někomu dělat potěšení. Potřebuju být rozesmívaná a objímaná. Kašlu na dávání, chci jenom brát... Oukej, když si přestanu lhát do kapsy, nemám sílu dávat a svědomí na to, abych jen brala. Proto nechci vztah. Respektive ano, ale s tak silnou osobností, která by mě dokázala rozesmát a nabít energií... Stejně jako to dělám pořád já - a cizím lidem! Takže někdo takový existovat přece musí...

Kdy dostáváme sami od sebe upřímné odpovědi? Když jsme opilí? Když jsme v polospánku? Zhypnotizovaní? Když si děláme psychologický rozbor? Když jako filozofové-odborníci debatujeme v hospodě? Nevím. Nicméně mé opilé, houpačkové já mi řeklo, že chce na pouť. Že chce jezdit vláčkem, houpat se, běhat, skákat, roztrhnout se vejpůl. Že chce na zumbu, tancovat a roztrhat si kůži. Že mé vnitřní já chce pocítit vnější já. Ujistit se, že ještě pořád žije. Že nejsem mrtvá. (Jistě, kdyby do mě někdo dloubnul kružítkem, také zjistí, jestli ještě žiju.)

Potřebuju někoho? Na vztah? Na přátelství? Poznávat nové lidi? Vložit do někoho důvěru a zklamat se? Vložit do někoho všechny své city a zklamat se? Má cenu v něco věřit? Opravdu jako poslední vzlétla z Pandořiny skříňky naděje, a ne zklamání z promarněných nadějí? Potřebuju partnera, nebo stačí hodně dobrý kamarád?

- - -

Samozřejmě, ano, přiznávám se, že si užívám, jak jsem žádaná. Jak pusa od debilní jednadvacetiletý holky dokáže šedesátníka nadnést metr vysoko. Jak pan Báječný stěží ovládá svůj chtíč. A docela chápu i sama sebe, že jsem "dobyla hrad" a už mě to dál nebaví. Chápu i to, že sice před spaním myslím na polibek od pana Báječného, ale v noci se mi zdá o panu Perfektním a perfektním pokecu na schodech v obchoďáku.

Klidně bych zítra napochodovala za panem Báječným, vlepila mu francouzáka, až bych mu jazykem vyškubla mandle, a pak si s úsměvem odpochodovala napospas jeho údivu a napospas jeho vlastním otázkám bez mých odpovědí.

Jedna odpověď na jednu z milionu těch mých otázek je ale nasnadě - měla bych ještě dobýt pana Perfektního a pak se uvidí...

Nebo bych měla vysadit antidepresiva? Či zvýšit dávku? Aktivně podpořit eutanázii... ?!