Květen 2016

Zatrpkávám

31. května 2016 v 19:31 | Hjůbí
Zatrpkávám.

Nebaví mě to v práci, zítra mě čeká zkouška, vybrala jsem si hrozný téma na bakalářku, ale to všechno by mi bývalo bylo ukradený, kdybych pořád nemusela myslet na toho kreténa. Tak moc mi ublížil. Přála bych si, aby si to aspoň uvědomoval... Aby se mi omluvil... Aby se to nikdy nestalo...

Můj psychiatr říká, že člověk si má dát po rozchodu půl roku pauzu, naučit se být sám, mít volné pole působnosti. Už jsou to čtyři měsíce a já jsem v těch sračkách pořád zabředlá.
Někdo říká, že až další vztah pomůže přřebít ten předchozí. A to je nejspíš jediná možnost, která mě může držet v naději, že zase bude líp.

Přestala jsem se usmívat. Dávám najevo své emoce. Už si nehraju na silnou holku, která všem ráda pomůže. Byla jsem příliš často silná, až se našel někdo, kdo toho zneužil. Nenávidím svět, nenávidím Prahu, nenávidím lidi, nenávidím svůj život. Nevím, co s ním mám dělat. O víkendu jsem měla pocit zbytečnosti. Všechno, co dělám a to, že jsem, je tak zbytečné. Proč se snažím? Proč? Stejně všichni umřeme. Proč se pořád o něco snažíme? Když jsem překonávala sama sebe, mělo být vše lepší - a nakonec se to ukázalo být slabinou.

Nevím, co by mi pomohlo. Nemám chuť se s nikým bavit, nemám chuť předstírat zájem, předstírat lásku, někoho objímat, někoho držet. Sama potřebuju podržet.

Můj další plán se vyvinul následovně: Než kontaktuji kluka, který je mi sympatický, musím
a) vydržet ještě aspoň měsíc
b) zjistit, jak pokračoval příběh Šarloty ze Sexu ve městě poté, co se rozešla s Trayem
c) pořídit si permanentku na box.

V sobotu jsem jela domů z flétnových kurzů a po cestě jsem se rozbrečela, že tam byla ta slečna šikovná a dokonalá a hrála první flétnu s učiteli. Když jsem tam tak seděla a dívala se na ni, měla jsem ty hluboké pocity beznaděje a zbytečné existence. Proč někdo někdo snižoval mé bytí oproti někoho jiného bytí? Jsem hodnotná lidská bytost, která se snaží lidem pomáhat, nebo minimálně neubližovat. Proč si ze mě zase někdo dělal otloukánka?

V neděli jsem se setkala s queer lidmi. Bylo to příjemné posezení na čerstvém vzduchu, ačkoli mě potom rozbolela hlava a bylo mi špatně od žaludku. Přesto jsem s nimi ještě zašla na X-Meny.

Včera bylo pondělí a byla jsem se projít se slečnou Testovou. Bylo to příjemné. Řekla mi, že pořád také myslí na kluka, do kterého byla kdysi zamilovaná, ale že minulost nesmaže a teď má skvělého přítele, kterého miluje. Zní to pozitivně.

Dnes jsem byla v práci. Nebaví mě, co dělám. Uvědomila jsem si, že takhle přesně vypadaly den co den moje prázdniny. Jak jsem to mohla vydržet?! Do toho můj perfektní přítel, který mě nechával doma samotnou a přijel se se mnou jendnou za týden akorát vyspat a pak odjel. Dělalo se mi z toho nanic. Když mluvil o své ex, mývala jsem návaly na zvracení. A já kráva mu věřila, když říkal, že je to zkouška našeho vztahu a že musím něco vydržet, abychom byli spolu.

Cítím se hrozně. Potřebuju ven ze svý kůže, vydrbat se zevnitř i zvenku, vyzvracet se, provětrat hlavu. Jdu ven, třeba mi to pomůže. No a co, že jsem u tohohle článku brečela a oči mám jako klaun. Udělám cokoli, hlavně když mi to pomůže najít smysl mojí existence.

Nezapomínej na sebe, princezno

19. května 2016 v 21:40 | Hjůbí

Cítím, že se z toho rozchodu dostávám. Bohužel stále přichází okamžiky, které mě přesvědčují o tom, že ještě ne. Třeba když sedím v kině - tam to bývá nejčastěji, někdy se dokonce na férovku rozbrečím. Dneska jsem polkla pár minipidipanáčků whisky, povídala jsem si s panem Kapelníkem (řekl mi, že jsem skvělá holka a zasloužím si skvělého chlapa) a teď večer jsem přišla domů a sepsala si, co za vlastnosti bych si přála u svého budoucího partnera.


Stále ve mně zeje ta díra, kdy mi přítel nikdy pořádně nevysvětlil, proč mě miluje. Místo toho mi vykládal, proč jsou skvělí všichni ostatní. Největší ironií je, že mi opakoval, jak je strašně citlivý a empatický. To si sice myslí, ale poznala jsem, že jeho činy tomu neodpovídají. Jsou lidi, u kterých tu lásku aspoň cítíte, když už teda mlčí. U něj jsem to ale ani necítila. Například mi nosil kytky, když něco provedl, ne proto, aby mě potěšil.


Tohle jsem si uvědomila o víkendu a na jednu stranu mě to hrozně vzalo, na stranu druhou jsem ráda, že si můžu obhájit, proč já nejsem ta špatná, jakou ze mě po rozchodu udělal.


Opakoval, že já nemám starosti. Že musím vydržet a pak už se mnou bude, pak mi začne věnovat veškerý svůj čas, pak mi bude plnit přání, pak mi začne nosit snídaně do postele... Ale všechno odpovídalo opaku - že čím déle jsme spolu byli, tím víc za mnou jezdil, jenom aby si povyrazil, vysypal na mě své problémy, opustil mě naprosto nešťastnou a bez energie a pak mi ještě v telefonu vyprávěl, jak jsou všichni ostatní skvělí a hrozně mu pomohli, kdežto já neznám starosti, nebo že tohle odloučení je zkouška našeho vztahu.


Bohužel jsem velmi cílevědomá a chtěla jsem mu dokázat, že jakoukoli zkoušku zvládnu. Už jsem v životě vydržela leccos, věřte nebo ne. Jeho nezajímalo, kolik jsem toho musela vydržet a že ne vždycky jsem byla takhle pohodová, silná a podporující. Že byly časy, kdy jsem sama potřebovala pomoct, ale musela jsem se z toho ve většině případů vylízat sama. Bylo mu to jedno. Všichni ostatní byli mnohem větší chudáci než já. "Ty se aspoň vyspíš," řekl mi nakonec. Závist je kdekoli.


K čemu bych měla něco dokazovat člověku, který nevidí snahu a tím pádem ji ani nikdy neocení? Proč se od něj nechat ničit? Podle něj jsem byla slabá, protože jsem to vzdala? To měla být výzva? A od koho? Od člověka, kterej v zimě jezdí na dětský motorce a pak přede mnou kulhá a haleká, jak strašně to bolí a jak je k tomu všemu nevyspalej?


Nedokázal mě ocenit jako osobnost a mě to hrozně vzalo, protože už nějakou dobu dřu na tom, abych byla hodnotná lidská bytost s charakterní osobností, pomáhala druhým a zapomínala na sebe. Už od školky dávám na názor ostatních, protože každou lidskou bytost beru jako zázrak života a dávám přehnaný význam jejich názorům. Život ale má takovou hodnotu, jakou mu dáme. A někteří lidé svému životu hodnotu nedali. Nemluvím o smyslu, mluvím o hodnotě - hodnotě svého charakteru, na kterém každý může pracovat (nebo parazitovat na jiných lidech, kteří ho mají). Ano, každý můžeme mít jiné nahlížení na pevný lidský charakter, přesto se doufám shodneme na tom, že znevažování jiných lidských bytostí není v pořádku.


A pak mi začaly docházet jiné věci, nabalují se na další a všechno do sebe zapadá. I taková blbost jako nevyslechnutí pro mě významného zážitku. Uvědomuji si, že jsem ho nechtěla zatěžovat svými problémy, proto jsem o problémech mlčela a dál jsem je překonávala jen sama se sebou. Na druhou stranu jsem si teprve teď uvědomila, že se mnou nesdílel ani ty veselé okamžiky mého života. Jen mi pak při lámání chleba (rozchodu) řekl, že se mi všechno daří. A jedna z vlastností, kterou na lidech opravdu nesnáším, je závist. Krom jiného jsem ho chtěla tím svým zážitkem rozveselit, nést s ním něco pozitivního, ne mu dokazovat, jak se mám na rozdíl od něj skvěle. Naopak - jeho starosti mě trápily snad víc než jeho.


Tím zážitkem bylo autorské čtení, kdy jsem byla s pár dalšími "básníky" pozvaná na recitování své poezie. Měla jsem z toho radost, navíc se mi několikrát podařilo publikum rozesmát. A jeho to vůbec nezajímalo. Nenapsal mi SMS, jaké to bylo. Řekla jsem tedy sama od sebe, že to bylo super a že se diváci dokonce smáli. Nezeptal se čemu. Místo toho mi zavolal a povídal něco o sobě. A když to dopovídal, tak už spěchal jinam a položil mi telefon. Jo, teď se mi to úplně vybavilo. A já dělala všechno možné, abych se mu zavděčila.


Princezno, řeknu ti to asi takhle: Byl slepý. Neviděl poklad, který měl přímo před sebou. Hodnotní lidé by ovšem měli být s lidmi, kteří je sice potřebují, to ano, ale kteří je také ocení. Ne vysají a zahodí. Podívej, v jakém jsi stavu i čtyři měsíce po rozchodu...