Červen 2016

Fajn týden a chuť žít

30. června 2016 v 22:10 | Hjůbí
Mám se fajn a nějak v poslední době zase pociťuju chuť žít.
Nebo je to jen tím, že je město plné kultury a já jsem samá schůzka?

V úterý jsem měla sraz s Beruškama. Daly jsme si pizzu a pak jsme ještě kecaly s naší beruškou-velitelkou a bylo to parádní. Neřekla jsem milion věcí, a přesto jsme se ani jednou neodmlčely.

Včera - pan Kapelník, se kterým jsme skvěle pokecali jako vždycky. Dostala jsem pusu.
Pak jsem zašla za panem Báječným. Lehce jsem se motala. :D Taky jsem dostala pusu. Nabídl mi, abych se u něj klidně kdykoli zastavila.
Pak kafe s taťkou.
Večer jsme se sešli s lidma z dechovky a bylo to skvělý. Být v partě, pít víno na lavičce, povídat si o všem možném i nemožném, být doprovedena na zastávku. Jet posledním autobusem.

Ráno jsem zašla na gympl. Popovídala jsem se svou bývalou třídní a cítila jsem znovu ten pocit, že někam patřím, že mě někdo má rád, že jsou ochotni ti kdykoli pomoct, když přijdeš s nějakým problémem. Tušila jsem, že mi tohle bude chybět, ale netušila jsem, že až tak moc... Opakovala mi, jak mi to sluší a jaký se ze mě stal rozumný dospělý člověk. Vyprávěla jsem jí, jak pořád potřebuju přemýšlet, diskutovat, vnucovat někomu svůj názor. Teď už to nikoho nezajímá. Na vysoké jen opisujeme učebnice. Esej na VŠ vůbec neznamená to, co esej na SŠ. Učitelů s nevážím ani jako osobností, ani jako odborníků. Nemyslím to ve zlém, netvrdím, že jimi pohrdám, ale necítím k nim zkrátka vazbu. Domov. Rodinu. Pomoc, kdyby bylo potřeba. Samozřejmě, můj vedoucí bakalářky je skvělý - přesto necítím to, co ke své třídní. Teď, když to tu popisuju, jsem si uvědomila, jak stupidně to zní - potřebuju si snad někoho vážit? Mít vzory, ideály? Podporu! Tím spíš ji potřebuju teď, když jsem vyčerpala tolik eergie, abych zvládla být silná. Čtu si psycholoické články a takhle nějak to tam popisovali. Být silná stojí hodně energie.

Neměla bych se bát žádných pocitů. Sebelítost je mnohem lepší než sebenenávist. Umět odhadnout, kdy jsme skutečně politováníhodní, a kdy jen využíváme toho, že ten druhý nás rád polituje.

Zašla jsem i za panem Perfektním. A bylo to... příjemný. Jo, příjemný. Váhali jsme, kam půjdeme posedět, pak jsme nějak dávali dohromady peníze, protože si zapomněl svou obvyklou peněženku, bevili jsme se o umění, kýči, bíglech, teddy morčeti a králíkovi, o škole, o plánech na prázdniny, o reklamě. Poradil mi s prezentací naší firmy na facebooku a utvrdil mě v tom, že můj návrh není špatný, to jen šéf má moc přízemní vidění. Dostala jsem pusy dvě.

Taky jsem mluvila s panem Češtinářem a doporučil mi novou knížku od Kundery. Byla jsem strašně ukecaná a řekla jsem mu, jak strašně mi chybí, že se mě nikdo neptá, co si myslím. Pousmíval se a bylo to fakt skvělý. Je skvělý vidět, že vás ti lidé rádi vidí.

S panem Perfektním to už saozřejmě není takové jako před devíti lety. Oba už jsme ztratili nějaké ty ideály a bavíme se na dospělácké, rezignované úrovni. Co bych tehdy dala za takovéhle popovídání. Teď jsem působila rozvážně a neanalyzovala pak cestou domů každé slovo, které jsem určitě řekla blbě. Prostě jsem to nechala nějak plynout. Bylo to příjemný, byla jsem mezi svýma. Prošli jsme se s panem Perfektním po městě a obdivvali jsme jeho krásu.

Když už bych měla šanci o něj usilovat, nemám náladu. Už k němu nevzhlížím, nemiluju ho. Tedy možná někde hodně hluboko ano, ale musela bych se tam ponořit a hledat tu lásku. A mně se nechce.

Jsem příjemně zaměstnaná svou druhou brigádou, kterou jsem si přibrala, k tomu mi stydne bakalářka, a já od pondělí už ani nevzdechnu po R. Na začátku února jsme se rozešli. Je fajn, že na začátku července už jsem schopná rozhlédnout se kolem sebe a vidět jasně.

Trochu by mě zajímalo, jak je to s tím vztahováním (když člověk ne-má vztah). Tubistova přítelkyně mi řekla, že všechny holky, které jsou samy, tvrdí, že jim vyhovuje být sama. Ale že prý ten vztah má prostě něco do sebe. Ne něco - je to prostě skvělý. Já nevím. Špatně se tomu věří. Chtěla bych, aby někdo projevil zájem o mě, nechci vyvíjet iniciativu, nechci být ta silná, nechci nikoho utěšovat, povzbuzovat, zvedat a nakopávat, aby mě nakonec přejel.