Únor 2018

Postvalentýnské procitnutí

15. února 2018 v 12:40 | Hjůbí
Přestává mě bavit zamilovávat se do nedostupných mužů. Ženatí, paranoidní, nedospělí, nadržení. Unavuje mě to.

To, co jsem včera napsala, beru zpět. Na chvíli mě zachvátily hormony. Jo, jasně, je to skvělý člověk. Ale když skvělý člověk prohlásí, že nechce, aby ho s tebou někdo uviděl, má cenu se vnucovat? Už dávno nemá.

To, jak jsem se kdysi snažila.
Jak jsem bojovala.
Nikdy to nemělo cenu.
Akorát jsem si vždycky ublížila.

A ještě horší pocit, než že se vnucuju někomu, koho mám ráda, je pokazit si dokonalé přátelství.
Byla jsem s ním, protože mi jako jeden z mála dával pocit, že ho neotravuju. A teď nejspíš otravuju už i jeho.

Mám se naučit žít bez přátel?
Moje poslední kamarádka odjela na hory a já to tu mezitím všechno zbabrala.

Valentýn - předstírej, že nemiluješ

15. února 2018 v 0:04 | Hjůbí
"Víš, co nechápu? Jak ses do mě mohla zamilovat."

Vtipkuješ, že máš Alzheimera, přitom si o mně pamatuješ pět let staré detaily.
Ocenil jsi moji práci navíc a byl vděčný, jako mi ještě nikdo v životě nebyl.
Je s tebou neskutečná legrace. Mile se směješ (když si na to vzpomenu, musím se usmát).
Neřešíš kraviny. Neurážíš se. Nejsi namyšlený. Rozdal by ses, přitom nic neočekáváš na oplátku.
Něžně se mě dotýkáš a měkce a hřejivě líbáš na rozloučenou.
Nikdy bys mi neublížil a nikdy mě nezneužil. Teď už jsem si tím jistá. Mrzí mě, že jsem pochybovala.

"Cooo? Jak jsi na to přišel? Já do tebe nejsem zamilovaná!"