Červen 2018

Gumoví medvídci, mandarinky a alkohol. Jídelníček roku

21. června 2018 v 0:21 | Hjůbí
Na jednu stranu se cítím jako královna situace. Dokázala jsem dát vale chlapovi, se kterým jsem se necítila příjemně. Hned jsem zašla sama do kina na Dámský klub, což je ujetá romantická komedie o čtyřech starších dámách. Všechno dokážu dělat sama, a dělám to mnohem líp, než kdybych se měla na někoho spoléhat. Jsem silná, emancipovaná žena. A navíc nemusím tolik mluvit a vysvětlovat, co chci udělat. A potom ještě jedno kolečko vyprávění, jak jsem to nakonec udělala. Nechci mluvit. Chci mlčet. Chci mít klid.

Teď tady docela neobratně popisuju svoje pocity samostatnosti, a to jen proto, abych se cítila hrdá sama na sebe. Nic nepotřebuju dělat ve dvou. Jasně, povzbuzení je fajn (pokud nějaké je). Jasně, objetí je taky fajn. Ale ty kecy okolo? Stojí to za to?

Krom jeho cholerismu, který si nepřipouštěl, mě varoval, že kdybych přibrala deset kilo, opustí mě. Nebo na mě minimálně přestane sahat. Říkat tohle bývalé anorektičce chce velkou dávku bezcitnosti. A já i přesto zkouším pochopit, proč to řekl a jestli to myslel vážně. Řešili jsme to dokola a dokola a vtip to opravdu nebyl. Můj první přítel byl taky na hubené holky, komentoval tloušťku jiných lidí, ale mně nikdy neřekl ani slovo. A přesto jsem zase přestala jíst z obavy, že se mu nelíbím. V mém, teď už minulém, třetím vztahu se mi tohle vrátilo. Přestala jsem jíst, a přestože vydržím nejíst opravdu hodně dlouho, po dvou dnech u něj mi bylo špatně od žaludku a na omdlení. Hlad jsem měla šílenej, ale chuť ani náhodou. Kdyby se dalo přestat jíst, tak neváhám ani minutu. Ale jelikož to nejde, vyčítám si ještě teď každé sousto, které strčím do huby. Takže nejím. Po nějaké době se mi udělá špatně a jsem schopná nasoukat do sebe jen gumové medvídky, mandarinky z konzervy nebo alkohol. Což je strava nominovaná na jídelníček roku.

Další zklamání? No výborně!

12. června 2018 v 20:24 | Hjůbí
Už zase se mi ten život nějak divně sere. Zase se mi vrací pocity marnosti života, kdy si říkám, že bych o nic nepřišla, kdybych dnes umřela. Je to akorát přemáhání se. Ve vztazích, ve škole. V práci čekají nejlepší výkon, pokud mě vůbec někdy někam vezmou. Nesnáším Prahu, a představa, že tady budu žít, mě ničí. No a co, že tady už mám nějaké známé. Doma mám nejlepší kamarádku, svoje dávné lásky, přátele, kterým záleží na tom, abych byla šťastná. Nekritizujou mě. A když jo, tak si to tolik neberu, protože jsem doma a cítím se v pohodě. Když mě někdo seřve, tak se oklepu. V Praze ne. Řve pořád někdo. Nikde tolik nevynikne stereotyp čecháčků jako tady. Pořád je někdo nepříjemný, na ulici zakopáváš o ostatní lidi, šlapeš do hoven nebo do děr. Davu se vyhneš, jen když vkročíš do silnice.

Často se mi chce zvracet a necítím se dobře. Je to z nového vztahu, který jsem rozjela obrovskou rychlostí, a najednou se divím, že bleju jak z centrifugy. Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem vztah, ale přišlo mi, že jsem potkala skvělého muže. Co to je za oxymoron? Ani pan Báječný není dokonalý. Ale cítím, že si mě váží. Tady v tomhle vztahu mám pocit, že jsem plná chyb, nesplňuju jeho představy a jestli je v něčem splňuju, tak brzo nebudu. To je vztah, co? První měsíc zamilovanosti. Takže takhle vypadá zamilovanost? Ahaaaa. Tak to jste mě mohli ušetřit. Další zklamání? No výborně. Jenomže moje cílevědomost bude i nadále doufat, že se všechno vyvine v lepší zítřky. Že přežiju tyhle prvotní nedorozumění a pak zažiju ohňostroje. Ovšemže ano.