Týden sama se sebou

2. září 2018 v 12:18 | Hjůbí
Červenec jsem běhala po pohovorech, abych našla půl úvazek v oboru, což se ukázalo jako nereálné, když hledáte jinde než v Praze. Celý červenec jsem seděla doma na zadku, užírala se, že vypadám jako flákač, a nervózně čekala, kdy zavolají a jaký bude verdikt. Ve výsledku jsem se mohla na všechno vykašlat, protože mě nevzali nikam. Šla jsem proto na obyčejnou brigádu, kde jsem byla už loni a zařekla se, že tam už nikdy nepůjdu.

A protože jsem loni po té brigádě byla víc vymačkaná než citrón, vůbec jsem si přes prázdniny neodpočinula ani jsem neměla žádné hezké zážitky, řekla jsem si, že letos pojedu na dovolenou. Původně to mělo být moře s kamarádkou, ale ta nakonec měla jet s rodiči, tak jsem s ní nepočítala - a ona s sebou krom rodičů vzala i jinou kámošku.

A tak jsem se rozhodla odjet sama.




Osm dní, sedm nocí, polopenze, hotel hodinu od domova a dva kilometry od malého městečka, kam můžu chodit na ledovou kávu. Musím se přiznat, že první dva dny na mě dolehla samota. Můj pohár smutku dovršil Kamarád, když mi napsal, že bere manželku na večeři. Výborně, moje nejlepší kamarádka je u moře místo se mnou s jinou kámoškou, můj Kamarád je se ženou na večeři, a já jsem odjela někam do tramtárie, abych podtrhla svou osamělost, až se budu věšet za lustr. Mimo jiné jsem byla vyhladovělá, protože od snídaně do večeře byla dlouhá doba a já místo jídla procházela dvě hodiny muzeum.

No výborně, říkám si, jsem tu teprve druhý den, a už tady omdlívám hlady a teskním samotou. Večer jsem dokonce brečela, protože v Ordinaci umřela Magda Mázlová. Ty vole! Začala jsem tady koukat na dekadentní seriál a ještě u toho brečím. Takhle to dál nejde.

Další den jsem vyrazila do města (skoro) hned po snídani a po lehké procházce jsem zapadla do kavárny, dala si špičkovou ledovou kávu a bagetu. Napsala jsem pohledy (o své samotě jsem se nezmiňovala) a pak jen tak seděla nad kávou. A tohle už byl můj živel. Sedět nad kafem, být mezi lidmi, popřemýšlet, projít se... Hned se mi udělalo líp. A co víc, osamělost mě přešla. Cítila jsem se skvěle. Jsem sama, můžu si dělat, co chci a kdy chci, nikomu se nemusím zpovídat nebo s někým hledat kompromisy. Takhle jsem si užila i další dva dny. Když tedy nepočítám problém s lehkým průjmem a nedostatkem toletního papíru.

Pokojská přišla pouze první den, když jsem ještě nic nepotřebovala. Další den se na mě vykašlala. Den potom jsem ji nezastihla, protože jsem opět vyrazila do města brzy. Další den jsem se rozhodla, že jí napíšu vzkaz. Nastal problém, který jsem řešila už doma při balení: "Na co tužku a papír, mám mobil, nebudu přece tahat krámy." Ha, a na co teď napíšeš vzkaz pokojské, aby doplnila toaleťák?! Přece ne na ty poslední odtržky! Naštěstí jsem si přivezla svoje poznámky k divadelní hře, kterou jsem se tady pokoušela psát. Utrhla jsem tedy pár dialogů a z druhé strany napsala srdceryvný vzkaz se srdíčkem za "děkuji".

Jinak jsem řešila kraviny. Vyschlou řasenku, jestli mám rozestlat i druhou postel a válet se jako královna, jestli lze smíchat můj růžový sprchový gel s jejich modrým mýdlem, aby vznikla fialová, a určitě další malichernosti. Ještě že o sobě dávno vím, že jsem infantilní a i normálně řeším kraviny.

Dál jsem pozorovala pejsky. U večeře jsem potkávala jezevčíka, ve městě jsem viděla bígla a na procházce čau-čaua, což byl vrchol mých pozorovacích misí. Říkala jsem si, že jsem měla vytáhnout nějakého pejska z útulku a vzít ho sem na výlet. On by si užil a já bych se tu necítila tak sama a tak blbě, když jdu na večeři a cítím ve vzduchu, jak je to všem divné. Nikdy moc neřeším, co si ostatní myslí, když jdu sama do restaurace, protože vím, že už ty blby nikdy neuvidím, ale tady je to jiné. Tady si objednávám každý den u těch samých servírek. Tady vím, že když udělám nějaký trapas, tak ty ldi potkám znova. Nučila jsem se v běžném životě neřešit druhé, ale očividně ještě stále mám mezery.

Zmínila jsem svou divadelní hru. Tak ta je katastrofální. Měla jsem takové střídavé pocity, kdy jsem si říkala nééé, je to dobrýý, bude to trhák, až k pocitům totální zoufalosti (ty mám teď), kdy mě psaní nemotivuje, nebaví a nemá vyýznam. Kdo by takovou kravinu četl? Příběh jsem tak nějak vymyslela, nepřipadá mi špatný (i když konec jo), ale forma dialogů (připomínám, jde o divadelní hru) mi vůbec nevyhovuje. Nemám pocit, že každá postava mluví za sebe, vždyť za ně mluvím já tím svým jazykem, který se neumí vyžvejknout, neumí psát odborně nebo dávat dohromady sofistikované argumenty dospělých osob, které ve hře vystupují. Možná, že kdybych to psala jako příběh v ich-formě, tak budu spokojenější. Jenomže mám kontakt na paní, která má nouzi o rozhlasové hry, a já jí to chtěla nabídnout. Takovou sračku jí nabídnout nemůžu... Jsem z toho zklamaná a demotivovaná vůbec ještě někdy něco psát.

Pocit marnosti nepřichází jen ze hry, ale i z počasí. Včera (v sobotu) celý den vydatně pršelo, takže jsem zůstala na pokoji. Doma bych klidně vzala deštník a šla si sednout na kafčo, ale tady jsem vzdálená od města zhruba patnáct minut pěšky, navíc na prudkém kopci, takže si dovedu představit, jak moc mokrá zasedám ke kafi (a nikde se netopí, je přece léto). Dneska je neděle, počasí podobné, i když prší asi míň, ale neděle rovná se všude zavřeno...

Ty pocity, co mám teď, se těžko popisují. Není to samota, je to spíš strach. Mám strach jít do bazénu, protože jít tam sama a křenit tam nějaké dvojici je moje noční můra. Musím ještě na recepci nechat si uvařit kávu a dát si koláč, protože to mám v rámci pobytu zaplacené. Taky jsem měla mít masáž, ta (skoro bych řekla naštěstí) není, místo toho jsem si mohla dát k večeři víno, které jsem si sice dala, ale očividně nikdo nevěděl, že ho mám zdarma. A hádat se tam? Aby si na mě dneska u večeře ukazovali a šeptali si, že tohle je ta nepříjemná kráva?

Samozřejmě všem budu říkat, jak jsem to tady perfektně zvládala. Přestože to není pravda, domů se taky netěším. Ve středu nastupuju znovu na svou úžasnou brigádu. Měla bych se nad sebou zamyslet (mám na to poslední den) a ujasnit si, co teda ke svému štěstí potřebuju, když ani na dovolené nejsem šťastná. Jsem ráda, že jsem aspoň v tomhle článku přiznala své opravdové pocity a nehraju si na hrdinku, ale ani se (příliš?) nelituju. To počasí taky dělá hodně. Těším se, až začne orchestr, ale nejdřív budu muset přetrpět tu trapnou brigádu a možná se s nimi dohadovat o počtu hodin, které jsem měla za srpen, potože kolegyně mě občas schválně odhlašovala o pár minut dřív, než bylo osm pracovních hodin. A já kráva tam většinou ještě zůstávala a pomáhala s dalšími věcmi. Jsem kráva, to si uvědomuju, ale většinou až pozdě.

Co bych řekla o týhle dovolený? Že neumím odpočívat a stresuju se zbytečně z kravin. Měla bych jít do bazénu, prostě se tam vyprsit se svýma prvorepublikovýma plavkama a na všechny se vykašlat. Vždyť je poslední den.

Ale já to stejně neudělám...

P. S. Ano, z růžového sprcháče a modrého mýdla skutečně vznikne taková hodně neznatelně světlá fialová.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucka | Web | 3. září 2018 v 17:53 | Reagovat

Já se tedy jen musím ujistit, že to není překlep, ale vybrala sis hotel hodinu od domova? Tomu úplně nerozumím, možná právě proto se to neneslo i v tak pěkném duchu, kdyby sis vybrala něco dál, kde to fakt vůbec neznáš, třeba by ses tam cítila lépe. :-) Případně někde u moře, fakt zrelaxovat a odpočinout si před nástupem zpět na tu brigádu... :-)

2 Janče | Web | 3. září 2018 v 19:43 | Reagovat

[1]: Souhlasím :(
Ten váš slogan: Já nejsem divná! Já jsem limitovaná edice. Nemá chybu :)

3 brunettenat | Web | 6. září 2018 v 20:39 | Reagovat

Jste dobrá, že jste sama někam vyrazila. Já bych jela klidně i se sousedem, hlavně abych nejela sama. Klouk dolů za odvahu.

4 skinnyweirdo | Web | 7. září 2018 v 14:55 | Reagovat

Od té chvíle, co čtu tvůj blog (což je cca několik hodin zpátky :)) mám pocit, že psát komentář pod dokonalý článek je zbytečné, ale.. na druhou stranu mi to nedá a musím ti složit poklonu. Píšeš opravdu krásně a jsi mi moc sympatická. Jsme vrstevnice, což ve mně možná vyvolává ten pocit, že bychom si mohly rozumět. Tvé osamělosti naprosto rozumím.. Já si často příjdu sama i v davu lidí. Pak se někdy zase na samotu hrozně těším a když příjde, zalezu si do postele a bulím do polštáře, jak je mi smutno. Lidi jsou divný a najít si spřízněnou duši často zabere celý život.

5 Ztracená Car | Web | 8. září 2018 v 10:52 | Reagovat

Úplně ti rozumim, též jsem měla tyhle pocity, kdy jsem potřebovala odjet od všeho místího chaosu, vypnout a odpočinout si. No nikdy jsem se sama neodvážila odjet někam a tak ta moje hlava jela vždycky na 120% a přemýšlela nad kravinama, až se z toho vyklubaly takový stavy,že jsem se nestačila divit.

6 Michal | E-mail | Web | 9. září 2018 v 11:55 | Reagovat

Jo, tyhle stresy znám :-( Ach jo

7 padesatka | E-mail | Web | 11. září 2018 v 20:20 | Reagovat

Příště by stačil jen víkend (nebo prodloužený), když se cítíš osamocená, nemá cenu jezdit na tak dlouho sama, pak se ta samota/opuštěnost/jinakost víc prohlubuje...
Píšeš hezky a závěr se sprchovým gelem mě fakt rozesmál..:D

8 Sugar | Web | 18. října 2018 v 23:15 | Reagovat

Tyjo, nedokážu si to vůbec představit. 24 hodin denně trávím s rodinou, minimálně s dcerou, večery a noci i s manželem. Tohle by pro mě bylo asi dost divné. Ale asi bych si vystačila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.